Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 3 > Jan Vaněček: Na ekologické pouti

Jan Vaněček

Na ekologické pouti

Usedl jsem nedočkavě na pohodlnou sedačku a zaposlouchal se. Brzy se skutečně dostavil ten příjemný pocit, který sliboval poutač. Dlouho mi nebylo tak hezky. Vedle sedící dáma začala pojednou šustit sáčkem s bonbony a její manžel rušivě zamlaskal. To mi pokazilo prožitek. Když jsem ještě zaslechl nepříjemný skřípot zubů z úst staršího spoluobčana, varovně jsem zvedl ukazovák. Neminulo se to účinkem. Dáma přestala blbnout s pytlíkem, pan manžel mlaskat a starší spoluobčan s čepicí na hlavě vyjmul falešný chrup. Na důkaz mi ho ukázal a ještě otevřel naplno ústa, abych viděl, že už nemá čím skřípat. Dal jsem mu kývnutím hlavy najevo, že rozumím. Znovu se mi dostavil příjemný pocit. A posléze i osvěžující spánek.

„Končíme!“ ozvalo se rázně z reproduktoru nad našimi hlavami. Automatický vrátný současně otevřel hlukotěsné vstupní dveře. Zvenčí začal doléhat do protihlukového pojízdného bunkru pana Silenta pouťový rámus. U vchodu se tísnili další zájemci o hodinku opravdového ticha. Vstupné bylo stejné jako na diskotéku nebo na striptýz. Někteří s sebou přiváděli i svá oblíbená zvířata, aby si také užila ticha. „Papouška ano, pokud není ukecaný, ale tu kozu prosím ne!“ vysvětloval uvaděč dědovi, který se cpal dovnitř se svými miláčky jako první. Zaslechl jsem také opakované hlášení, že někdo zapomněl na sedadle zuby.

Vyšel jsem ven a rozhlížel se po dalších pouťových atrakcích. Ve frontě u cisterny s pramenitou vodou z hor, označenou nápisem ZADARMO, jsem spatřil přítele Karla. Lil do sebe už asi desátou sklenici a lákal mne, abych se také napil. „Já jsem spíš na pivo a na kořalku, však víš,“ omluvil jsem se a informoval ho na oplátku o placeném tichu pana Silenta. Karel odvětil v tom smyslu, že místo ticha mu teď přijdou vhod veřejné záchodky. I placené.

U obchodníka s ekologickým ovocem jsem zakoupil dvě červivá jablíčka a do jednoho se s chutí zakousl. „Taky bych si dal,“ pravil posmutněle kdosi za mými zády. Když jsem se otočil, vycenil dásně. Poznal jsem ho. „Zapomněl jste si v bunkru zuby, pane,“ snažil jsem se ho upamatovat. Protože nechápavě kroutil hlavou, doporučil jsem mu přírodní antisklerotické kapky s okamžitým účinkem, které jsem předtím zahlédl u babky kořenářky před zábavnou maringotkou s nápisem VUML, kde jsem dostal volňáska do divadla za to, že jsem podepsal petici proti stavbě továrny na trpaslíky v chráněné oblasti Trpasličí skály. „Pánek,“ představil se mi pán s dásněmi na rozloučenou a vydal se opačným směrem než k maringotce, jaký jsem mu dvakrát ukázal. Usoudil jsem však, že nezasáhnu, bylo by to nedemokratické. Ještě jsem si všiml, že už neměl na hlavě ani tu čepici. V tom jsem mu ale pomoci nemohl.

Raději jsem se odebral k potulnému dozimetristovi, který se uvelebil se svým báglem ve stínu pod kaštanem. Ochotně mi změřil radioaktivitu po celém těle a řekl si za to o padesátikorunu a o cigaretu. Za mnou se tísnili lidé a zvířata, hlavně z okolí Temelína.

Před přenosnou poustevnou jsem nejprve ochutnal kořalku a zakoupil kořínky lesních bylin, z nichž byla vyrobena. Přiložen byl recept k výrobě a rady k požívání. Poustevník mi na oplátku nalil ještě jednu odměrku. Způsobilo to, že jsem ztratil zábrany k utrácení a hodil velkoryse korunu do kasičky flašinetáři, který tu vyhrával ekologické protestsongy. Několik aktivistů tančilo s řetězem kolem stromu a zvalo do kola i kolemjdoucí, aby jim pomohli ochránit strom před dřevorubcem s motorovou pilou v ruce. Zkoušel zaútočit nejprve z jihu, potom ze severu, odkud přišli do Čech Švédové, ale ani z východu, ani ze západu se mu nepodařilo dostat se ke stromu a předvést svou dovednost při kácení. Byla to působivá scénka, dobře zrežírovaná, usoudil jsem, přilákala hodně diváků. Mnozí uzavírali u všudypřítomné sázkové kanceláře Kopřiva&Lebeda sázky, jak to dopadne. Nakonec se dřevorubec vzdal svého počínání – a dostalo se mu za to potlesku. I já jsem mu pokřikem Bravo! vyjádřil sympatie. Jeden z přítomných ignorantů mi za to chtěl nafackovat. Nedal jsem se. Mezitím dřevorubec obešel přítomné, aby vybral do klobouku, a odebral se pak do blízkého zájezdního hostince. Tancem znavení aktivisté tam záhy usedli taky. Další jejich vystoupení se už nekonalo, i když na plakátech bylo slibováno. Nekonal se ani koncert salónního orchestru pacientů z Dobřan. Jen flašinetář stále jednou rukou točil klikou a v té druhé držel cigaretu nebo půllitr s pivem. Změnil však repertoár. Namísto protestsongů nyní swingoval. Na přání a za příplatek zahrál a zazpíval i hardrock.

V přetlakovém aerostanu, kde bylo možno inhalovat čistý vzduch, jsem se dlouho nezdržel. Byl zaplněn kašlajícími Pražáky, kteří se snažili pročistit si plíce. Zahlédl jsem tam i pana Pánka. Zamával mi skleničkou s antisklerotickými kapkami, ale zuby stále neměl. Jen zhluboka a rytmicky dýchal. Znovu jsem jej upozornil na chybějící chrup. A tentokrát i na čepici.

Ještě jsem se svezl na kolotoči, který byl poháněn elektrickým proudem z mobilní větrné elektrárny. Protože zrovna vítr nefoukal, točili s námi dva oslové. Starší a mladší. Další pár ve stejném věkovém složení byl nastartován a čekal na střídačce. Koukali všichni čtyři posmutněle, ale sotva zase zafoukalo, objevil se jim ve tváři úsměv. To mne zaujalo a chvíli jsem je pozoroval, abych o tom jejich úsměvu mohl vyprávět chlapům v naší hospodě, kam si chodím v rámci svého pitného režimu pravidelně doplňovat tekutiny.

Začalo se stmívat. Už jsem tady utratil skoro celou denní podporu v nezaměstnanosti, konstatoval jsem při pohledu do peněženky. Nevadí. K večeři se dopřeji zbylé červivé jablíčko a kořínky, pak se vypravím na volňáska do Divadla nepracujících na balet s názvem Kůrovec.

Jan Vaněček (1946) publikuje povídky a fejetony, napsal tři knihy, je členem skupiny Swingtrio. V Českém Krumlově uvádí vlastní hudebně zábavný pořad Podvečerník.

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.