Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 4 > Jan Novotný: Nebezpečí zkratek

Jan Novotný

Nebezpečí zkratek

Jak píše Jan Gregor v 25. čísle Respektu, „někdy stačí k výstižné historické zkratce jen šikovně poskládané archivní materiály“. V třídílném dokumentárním filmu Viktora Polesného Rok 1968 se Josef Smrkovský výrazně objevil dvakrát. Na jaře „hřímal a užíval si bouřlivého potlesku“ za výrok, že „Sovětský svaz to u nás nekočíruje“ a „kdo si to ještě myslí, šeredně se mýlí“. Na podzim „bez uzardění rozkládal“, že jeho „vztah k Sovětskému svazu byl jednou z hlavních pohnutek, aby se už jako mladý dělník stal komunistou“. Smrkovský tak posloužil jako symbol chování reformních komunistů, od kterých se patrně nedalo čekat nic jiného než nejprve silácké řeči a potom uctivé shrbení. Z dálky čtyř desetiletí to může vypadat věrohodně. Nepamětníkovi unikne, že Smrkovský v obou případech mluvil jen pravdu.

Na jaře 1968 to u nás Sovětský svaz opravdu nekočíroval. Smrkovský se ovšem šeredně mýlil v tom, že i v budoucnu nechá kočírování na nás. Právě proto však uvedený výrok nebyl projevem laciUné odvahy. Jeho širší kontext poznáme z knihy Václava Vrabce Vybočil z řady. Smrkovský mládeži říkal, že Sovětský svaz je buď jak buď zárukou naší bezpečnosti a nemůže za to, co jsme si sami zbabrali. Byla v tom spíše loajalita než populismus A kdyby v mládí neměl dobrý vztah k Sovětskému svazu, sotva by riskoval život v komunistickém odboji. I na podzim 1968 patrně doufal, že v Sovětském svaze přijdou časem ke slovu rozumnější šéfové a naše vztahy se nějak urovnají.

Ve svém projevu po návratu z Moskvy však jako jediný z vůdců jasně označil 21. srpen za akt násilí. To mu sovětští soudruzi ani jejich domácí přisluhovači nezapomněli. Zapomínali ho zvát k jednáním, při státních svátcích mu neadresovali blahopřání a na přelomu roků ho vyšachovali z funkce předsedy parlamentu. V úvodu ke své sbírce dokumentů z roku 1968 v Britských listech označuje Vilém Prečan chování Smrkovského v té době za „stávkokazecké“. To mi nepřipadá spravedlivé. Kdyby Smrkovský přijal slibovanou podporu stávkami, dostal by se do pozice sabotéra „oprávněných zájmů slovenského národa“ a narušovatele stranické kázně. A je otázka, co se dalo vystávkovat na okupantech. Jak v té době uvažoval, lze zjistit z textu na internetu, který se dostal do archivu Gustáva Husáka. (Je popleteně označen jako projev na konferenci KSČ SVS, jde však zřejmě o projev ke studentům krátce po smrti Jana Palacha.) Končí větou: „Všechno musíte udržet, abyste mohli v dalších dobách bojovat.“ Jak čteme v knize Duben 1969 od Zdeňka Doskočila, ještě 1. dubna na zasedání předsednictva ÚV KSČ Smrkovský konstatoval, že „základním zdrojem protisovětských nálad jsou sovětská vojska, která jsou u nás umístěna“.

Nedávno jsme a Václavem Burianem vzpo­mínali na jeden z prvních samizdatů šířených v Olomouci. Bylo to inteview, které Smrkovský poskytl italskému listu Giorni vie nuove v září 1971. Stal se jím jedním z prvních kondenzačních jader odporu a zdrojem víry, že nad československým jarem se už voda nezavře. I tyto vzpomínky jsou zkratkovité a mohlo by se mluvit o tom, jak Smrkovský balancoval na hranici únosnosti, dokud byla naděje něco z jara zachovat, a jak se ani v závěru života nevzdal některých bludů z mládí. To nic ne­mění na tom, že žil a zemřel jako bojovník.

Na závěrečné poučení už nezbývá mnoho místa. Snad nejlépe by se dalo vyjádřit připomenutím slov Tomáše Akvinského: „Bojím se čtenáře jedné knihy.“ To platí i o filmech, dokumentech, vzpomínkách pamětníků – a zvláště tam, kde se snaží nahradit složitost dějů výstižnou zkratkou. Nevím, zda nějaké definitivní a jednoznačné poznání minulosti je vůbec možné a zda v něm lze najít nějaké nezpochybnitelné a použitelné poučení pro budoucnost. Připadá mi skoro dostačující, že houževnatý hledač takového poznání se nebude zesměšňovat tasením šavle a máváním praporem desítky let po boji.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.