Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 4 > Angelo Maria Ripellino: Praha, 21. července 1968

Angelo Maria Ripellino

Praha, 21. července 1968

Angelo Maria Ripellino (1923–1978), profesor slavistiky na římské univerzitě, u nás známý zejména jako autor Magické Prahy, jejíž třetí vydání se připravuje, prožil v Československu měsíce tzv. Pražského jara a zasílal o něm své články italskému listu L’ Espreso. V následujícím textu popsal situaci krátce před 21. srpnem.

To, co nás nejvíce zaujme v těchto dnech v Praze a v celém Československu, je kázeň, uvědomělý klid a tvrdohlavost národa, který v uplynulých měsících dosáhl změny, jejichž šíři a obrovský význam zřejmě ještě nejsme s to pochopit. Starostlivý klid a jakási lhostejnost provazolezce jsou o to více hodny obdivu, vezmeme-li v úvahu, jak se „bratrské“ země předhánějí v hrozbách, výtkách, kázáních a zlovůli, ve vyčerpávající válce nervů.

Obyvatelé této země žijí se srdcem v hrdle, stále upnutí na rozhlas a televizi, lační zpráv, opilí svobodou, v jakémsi zmatku protichůdných zpráv, ale přitom obezřetní jako želvy, aby se vyhnuli střetům a nedali příležitost k očekávaným záminkám. Vybavme si po­drobněji večer 10. července, kdy se šířila zpráva, že zahraniční jednotky, které sem přišly na manévry, neodešly a další ruské kontingenty překračují hranice. Pak bylo 23. července oznámeno, že Poláci a Rusové se dali pochod a různými průsmyky (především na Náchodsku) se vracejí do svých původních ubikací. Všichni si oddechli. Jenže do neděle nepřicházejí další zprávy o jejich stažení a od pondělka je atmosféra znovu plná nejistoty, zejména proto, že se čekají zprávy z Varšavy.

Ten večer 10. července bylo očekáváno nejhorší. Říkalo se, že většina cizích jednotek se utábořila poblíž Prahy a v okolí Mladé Boleslavi a že také díky tomu velký počet stoupenců Novotného načerpal novou sílu. Také se šířila zvěst, že Rusové se díky nejmodernějšímu zařízení vměšují do vysílání rádia a televize a že jejich jednotky jsou po zuby ozbrojeny. A také zpráva, že československé divize obkličují zdálky uskupení Sovětů a že ministr vnitra posílil pohraniční jednotky na hranici s Německem, aby tak zabránil Rusům obsadit toto území. Konečně se říkalo, že prezident Svoboda odmítl přijmout maršála Jakubovského.

Tento rej zpráv a výmyslů posiloval pesimismus skeptiků a lidí, kteří přísahali na spiknutí mezi československými konzervativci a Sověty. V blázinci překvapivých a následně dementovaných informaci dokázali občané držet na uzdě své pocity a vyvarovat se každé nepředloženosti, která by mohla mít nenapravitelné následky. Heslem dne bylo „nedělat vlny“, chovat se netečně jako voda v rybníce. Také organizace novinářů, která se jako první rozdělila podle principu federace, vybízela národ ke klidu a zdrženlivosti.

Nicméně vývoj s jistotou ukazuje, že Sovět­ský svaz ztratil v této zemi všechny sympatie. Z československého pohledu se současná ruská politika projevuje jako jakási varianta carského imperialismu, maskovaného ideologickými formulkami. Rusko, před dvaceti lety považované širokými vrstvami Čechoslováků za ochránce socialismu, se náhle ukazuje jako nějaký pruský četník, který se děsí svobody myšlení a stará se pouze o to, aby se hliněná pevnost vazalské oddanosti nezačala drolit. Krok za krokem, jak Češi a Slováci znovu získávali svou hrdost, ukazuje se šalebnost dogmatu o slovanském bratrství, o němž byly vylity potoky romantického inkoustu. Realita dneška je jednoznačná – nedráždit kolos. Vše ostatní je folklór.

Jestliže „přátelé“ nezasáhnou, světlá budoucnost by mohla dát volný průchod pokusu československého modelu komunistické demokracie. Navzdory strnulosti aparátu a konformních funkcionářů a navzdory opozici těch, „kteří se neměli zle“, obrat získal sympatie i toho křídla dělnické třídy, které působilo nerozhodně i odmítavě. Mnoho tu dokázal rozhlas, tisk a především velmi intenzívní práce televize. Se svými nenadálými rozhovory, konfrontacemi vězňů s jejich mučiteli, dotěrnými otázkami na ministry z let stalinismu, debatami a tragickými odhaleními televize přesvědčila o oprávněnosti obratu i mnohé „skalní“ komunisty. Je známo, jaký význam mělo divadlo pro Říjnovou revoluci. Československá revoluce z osmašedesátého poprvé v dějinách využila televize jako specifického nástroje; s mimořádnou účinností a úctou k faktům vysílala přímé přenosy, v nichž podle amerického příkladu osvědčila svůj smysl pro poutavé představení.

Po zrušení cenzury se dnešní Českoslo­vensko těší neomezené svobodě tisku a zároveň i rostoucímu zájmu o informace. K tomu je nutné dodat, že novináři a spisovatelé neoddělují nabytou svobodu od bdělé sebekázně, obrazně řečeno, jsou si vědomi, že jejich řemeslo je plavbou po rozbouřeném moři. Proto zde není antikomunistická hysterie, zavrhování včerejška, výpovědi zázrakem zachráněných, příkoří nebo místo pro neužitečné výbuchy. Všichni jsou jednotní v úmyslu postavit se nejen proti dvacetiletému úpadku, ale jednou provždy se zbavit i onoho dávnějšího pokoření, které si způsobil národ v roce 1938, když bez boje ustoupil Němcům.

Rašení spolků a společností, dosud nesmělé oživení politických stran, o němž se za časů Novotného sotva šeptalo, dodalo barvu politickému životu, jakkoliv zatím probíhá s nekonečnou opatrností a olověnými kroky. Ze všech sdružení vystupuje do popředí KAN, Klub angažovaných nestraníků, a K 231, který převzal své označení z trestního paragrafu, o nějž se opírali vládnoucí stalinisté při svévolném odsuzování nevinných. V prohlášení z 11. července KAN proklamoval své ideály svobody a tolerance, požadavek dodržování Deklarace lidských práv, dále oživení činnosti opozičních stran, vyhlášení svobodných voleb a zrušení hranic mezi komunisty a nestraníky při řízení státu. K 231 sdružuje někdejší politické vězně, kteří nebyli komunisty. Ale žádný z těchto dvou klubů ani žádná ze společností vzniklých v těchto měsících, dokonce ani nekomunistická (nejaktivnější) skupina Svazu spisovatelů nepřešla na pozice povrchního antikomunismu: všichni chtějí naopak spolupracovat s Dubečkem na díle československé podoby socialismu, který uplatní demokra­tické a humanitní principy masarykovské tradice. Zdá se, že zdráhavost a odmítání zásady plurality stran současnou vládou má svůj původ v přání nedráždit ještě více „přátele“, kteří jsou silně vyděšeni plameny svobody. Přitom každý článek východních Němců, každá zlovolná relace rádia Moskva, každé sovětské poučování a kázání a každá žádost, v níž koncil „moudrých“ žádá vysvětlení, nezpůsobí nic jiného než užší spojenectví mezi komunisty a bezpartijními.

Problémy, jimž musí Československo čelit, jsou bezpočetné. Den po dni jsou stále jasnější škody, které stoupenci Novotného způsobili tomuto národu. Zastaralé továrny, rozvrácené služby, zanedbané cesty, nesmyslný vandalismus, neužitečné gigantické komplexy. Společnost vzhůru nohama, vše opotřebované, svět sutin, špatně zacelovaných ran, odloupaných laků, zchátralých domů. Je nutné začít od začátku, dohnat ztracený čas, přijmout půjčky, restrukturalizovat průmysl, znovu získat trhy. A přitom ubezpečovat „přátele“, vysvětlovat, vyvracet podezření Rusů, vyhnout se budoucím manévrům. Vstoupit rovně do Evropy, najít dorozumění se západním Německem. A zároveň držet na uzdě nostalgiky, kteří stále ještě mají klíčová místa ve vedení strany. Rekonstruovat zdiskreditovanou a neoblíbenou policii ve chvílích, kdy roste kriminalita.

Není to snadný úkol pro Dubčeka, který se musí pohybovat jako David mezi nekompromisními Goliáši, plnými obav ze šířící se nákazy. Sympatická jistota tohoto Slováka je něčím novým ve srovnání s obvyklou zachmuřeností vůdců východního bloku. Bohumil Hrabal ho vypodobnil jako mladíka, který ví, co je ironie a duchaplnost, mladíka, který se obléká s pečlivostí šviháka, co má vždy dobře složený bílý kapesníček, kravatu a účes jako Golonka (známý hokejista), mladíka, který dokáže z odrazového prkna skočit střemhlav do vody, mladíka, který ví, že osud a vývoj ve dvacátém století závisejí na vzpouře a naději, na tvůrčí kreativitě a vzbouřeneckých masách, jehož cenou za přinesenou pochodeň jsou starosti a únava, které mu tak klovají játra, že se zdá být kartuziánem, který se vrací ráno z nočních modliteb, nebo milencem, jenž se ráno zvedá z lůžka své krásky.

Mnohá nebezpečí číhají na znovuzrozenou československou demokracii. Především obava, že pošetilou frázovitost včerejška vystřídá jiná, neméně prázdná, a že vše se rozpustí ve slovech. Euforie ze svobody vyvolala potoky mnohomluvnosti; miliony občanů, kteří museli po dlouhá léta mlčet nebo jen potichu šeptat, se najednou daly do takových řečnických závodů, že jimi rozmělňují a drtí samotné zásady svobody a tolerance. Kupa nových slov a politických barbarismů napadla slovník obou řečí, jimiž se mluví v této republice.

Nejvážnější vnitřní nebezpečí představuje trvající nepochopení mezi Čechy a Slováky. Slováci, bohužel, ještě často podléhají nedůvěře a niterné nelibosti vůči Čechům. Pro mnoho z nich je Praha symbolem nenávidě­ného centralismu a připomínkou příkoří z dob buržoazního Československa.

Slovenská národní rada a její právě ustavený protějšek na české straně mají vypracovat projekty federace. To, co nejvíce zajímá Slováky, ve srovnání s Čechy pomalejšími při prosazování reforem, je posedlost myšlenkou federalizace. Nebude snadné zlikvidovat nevraživost, zmírnit povýšenost a nalézt takovou rovnost práv, která neuškodí státu. Na druhé straně nelze ani opomenout, že Slováci, kteří jsou menšinou v republice, mají rovněž problém se svojí menšinou maďarskou.

Je ke škodě věci, že v posledních měsících někteří slovenští představitelé vystupovali demagogicky a zpátečnicky. Především generálmajor Samuel Kodaj, který v parlamentě označil prohlášení Dva tisíce slov, jehož autorem je spisovatel Ludvík Vaculík, za kontrarevoluční dokument. Přitom jej podepsalo přes třicet tisíc vědců, sportovců a umělců, uvědomujících si zesílení konzervativců, které se projevuje nejen antisemitskými letáky, ale i nerozhodností dubčekistů, a proto volají po urychlení demokratických reforem. Říká se, že na tajné schůzi komunistických poslanců Kodaj žádal vyhlášení stanného práva, odklad zářijového sjezdu strany a zatčení signatářů prohlášení.

Redakce novin byly zaplaveny dopisy protestujícími proti Kodajovi a jeho stoupencům, dopisy, které schvalují Dubčekovu činnost, otevřenými dopisy pracujících Sovětům, dopisy ústavů a odborníků vládě, aby nezpomalovala tempo transformace. Ale přišly i dopisy anonymní, jejichž autory jsou pochopové včerejška, přátelé Novotného, moci zbavení funkcionáři. Jejich obsah je dostatečně výmluvný – útoky na Eduarda Goldstückera, předsedu Svazu spisovatelů, označovaného jako „židáček“, „sionista“ a „odpadek lidské společnosti“. Je jasné, že účty ještě nejsou uzavřeny, že dojde ještě na vyrovnání, na boje a temné dny. Dosud je nezodpovězena otázka, jak se zachovají dělnické milice, zřízené v roce 1948 a dodnes působící jako privátní vojsko vládnoucí strany. Podpoří konzervativce?

Naděje se upínají k zářijovému mimořád­nému sjezdu strany. Přízrak nového Mnichova začíná spočívat nad Československem, nebezpečně obklíčeném jeho „spojenci“: nový Mnichov by z něj udělal bezútěšnou sovětskou gubernii. Je to jen přízrak k zaplašení, ale zároveň i připomínka, výzva k jednotě a pevnosti. V tomto smyslu jsou příznačná slova A. J. Liehma z 20. čísla Literárních listů: „Kdyby se ti, kteří stojí v čele této země a mají důvěru jejích národů, ukázali – bože chraň – v tomto okamžiku nerozhodnými a slabými, kdyby váhali opřít se o jednomyslnou vůli národů této země, pak bude zle. Po čtvrté v krátké době třiceti let bude vůle národa zlomena, jeho hrdost ponížena, jeho odhodlání oklamáno. Češi a Slováci by to možná přežili. Jejich nezávislý společný stát už patrně nikoli.“

Přeložil Bohumír Klípa

Angelo Maria Ripellino

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.