Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Ivan Vlček: Barack a potom

Ivan Vlček

Barack a potom

(K Listům 2/2008)

Se zájmem jsem si přečetl článek Štěpána Steigera o amerických volbách. Vysvětlil komplikova­ný volební proces přístupně a přesně. Rád bych připojil dvě po­známky. První se týká sboru volitelů (electoral college). Tento koncept z konce XVIII. stol. dnes působí archaicky a poněkud bizarně. Je také předmětem soustavné kritiky, zejména v Evropě. Jde však o nedorozumění. Sa­mozřejmě že toto řešení odráží dobu vzniku a jejích podmínek (např. časový odklad mezi volbami a inaugurací). Vedle toho je ale electoral college činěna zod­povědnou za to, že se občas stane, že vítěz prezidentských voleb dostane méně hlasů z celkového počtu voličů než poražený kandidát. To je však důsledek federálního uspořádání: subjektem voleb totiž nemá být „vůle lidu“ (pohromadě vzato), ale spíš vůle „lidů“ jednotlivých států. Když to spojíme s poměrně přirozeným pravidlem „vítěz bere vše“ v jednotlivých státech, může dojít k uvedenému problému. Ten však není systémovou krizí. Takové nestejnoměrné počítání se používá třeba také v tenisu, kde nikoho nezaráží, že prohraje zápas, i když vyhrál víc gamů. Hlavním úkolem prezidentské volby bylo vytvořit v prezidentovi federálně uznávanou autoritu a způsob volby měl brát v úvahu odlišnosti států a zabránit válcování malých států lidnatými. Nakonec konstrukce dvoukomo­rového Kongresu odráží stejnou tendenci. A historicky tento systém odvedl svůj úkol docela dobře.

Pokud o tom někdo pochybuje, stačí si vzpomenout, jak se v červenci 1992 zasekla v ČSFR první skutečná prezidentská volba o zákaz majorizace ve Sněmovně národů. Toto pravidlo bylo příliš silné a neumožňovalo integraci protichůdných názorů. Kompromis ve federálních systémech má prostě svá úskalí a americký systém kompromis realizuje už přes 200 let. Samozřejmě tento systém volby i ovlivňuje; to nejmarkantnější je, že silně ztěžuje vstup třetích kandidátů. Ti obvykle seženou značné množství voličů celostátně, ale vzhledem k nedostatečné rozprostřenosti po státech Unie nezískají žádného volitele. Ani „nevěrní volitelé“ kupodivu nikdy větší problém nezpůsobili (ve 20. století šlo o jednotlivce, kteří volby neovlivnili).

Na ovlivnění voleb jsou v dnešní realitě jiné prostředky. Jde především o vždy přítomnou hrozbu plutokracie. I když dnes existuje všeobecné volební právo, manipulace přes média, nutnost mít na kampaň velké finanční prostředky i jiné zábrany volby velmi vzdalují od opravdu otevřených. Nepřekvapí proto, že i tak seriózní středoproudový novinář jako Bill Pfaff americký systém nazývá „konsensuální plutokracií“.

Druhá poznámka se týká (současných) vyhlídek kandidátů. Š. Steiger psal někdy v únoru či březnu, kdy měl samozřejmě méně informací. Přesto se mi zdá, že letošní volby patří k přehlednějším a nesouhlasím s větou „nikdo si netroufá odhadnout, kdo by mohl v listopadu zvítězit“ (samozřejmě s tím, že v únoru se věci jevily odlišně). Rád bych řekl několik zcela subjektivních názorů (dodávám – dlouholetého pozorovatele amerických voleb). Především mne pozorování amerických politologů a znalců voleb v akci a rozhovory s nimi, k nimž jsem měl příležitost, přivedly k názoru, který zní až triviálně, a přesto pro mne byl původně překvapivý: tito pánové si velmi vychutnávají pozornost, kterou svět věnuje americkým prezidentským volbám, a nemají rádi, když napětí polevuje. Proto se často, řekl bych jen napůl vědomě, snaží udržet pozornost i v případě voleb docela jasných a věci obvykle zbytečně dramatizují. Přitom vlastně jen jednou z posledních šesti voleb došlo k překvapivému vývoji – v roce 1992. (Rok 2000 byl trochu jiný případ, Al Gore prostě neuhrál zcela povinné body a v závěru ještě přistoupily okolnosti velmi specifické.)

Zdá se mi celkem ­jasné, že vítězem voleb bude B.arack Obama. Upřímně řečeno si to myslím od doby, kdy se ukázalo, že jeho kandidatura má vůbec reálné základy (na rozdíl od případu Howarda Deana v r. 2004), tedy asi od konce letošního ledna. Nikdy jsem totiž ani za mák nevěřil na kandidaturu H. Clintonové, lépe řečeno na to, že by mohla být zvolena prezidentkou. Na to má příliš široké a mohutné spektrum zásadních odpůrců, a to v celé šíři voličstva. Nedala se však docela vyloučit možnost, že vyhraje primárky, které mají užší publikum a jsou dominovány aktivisty. Ti ale měli rozum, možná i proto, že tušili, že McCain by ji dokázal porazit na téma „charakter“. Navíc senátorka Clintonová je známa mezi voliči snad až příliš dobře a je převážně hodnocena negativně. Prostě její kandidatura byla jakýmsi povinným tancem části demokratického establišmentu a novinářů (podobným vynálezem médií byla kdysi u nás Unie svobody). Proto jsem nepochyboval nejpozději od odstoupení J. Edwardse koncem ledna, že pro vítězství v nominaci si dojde Obama. A protože je letos demokratický kandidát v enormní výhodě, nejevily se mi volby nijak dramaticky. To platilo už v zimě. Nyní se Obamovo vítězství rýsuje docela reálně, i proto, že jeho soupeř zatím podává slabý výkon. Jeho hlavní šancí bylo strhnout podobnou přílivovou vlnu jako Obama, ale to se neděje.

B. O. musí nepochybně uhlídat řadu témat: dobře zvolit spolukandidáta; být konkrétnější a důraznější v ekonomické tematice; musí přesvědčit židovské voliče, že není protiizraelský (radikální aktivisté prohlašují jeho rádce Z. Brzezinského za antisemitu). A nadevšecko musí otupit zbytky rasových nevraživostí a přesvědčit, že je kandidátem standardním. To se ale pro schopného politika všechno zdá být dosažitelné. S velkou pravděpodobností budou Spojené státy v listopadu mít prezidenta-electa tmavé pleti, pokud se nestane něco velmi výjimečného. Po jeho nástupu se ovšem mohou dočkat lecjakých překvapení; zjistí asi, že svého kandidáta znaly jen málo.

Ivan Vlček, politický analytik, Praha

Štěpán Steiger: Americká volba: lidová a nepřímá

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.