Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Anketa: Ruské otázky

Anketa: Ruské otázky

Gruzínské krizi a – nejen našemu – vztahu k Rusku se věnujeme i na jiných místech. Zde nabízíme odpovědi na otázky, které jsme rozeslali našim spolupracovníkům a dalším lidem, jejichž názor by mohl čtenáře zajímat.

1. Veřejné mínění i politici a generálové se často orientují podle zkušeností z minulosti. Není tento fenomén (tedy zkušenost se SSSR) zkreslující v našem dnešním pohledu na Rusko?

2. Může mít Rusko – země bez reformace – stejně kvalitní demokracii jako Západ? Pokud ne, podle čeho máme posuzovat, mění-li se Rusko k lepšímu či horšímu?

3. Má mezinárodní společenství brát ohled na koncept „blízkého zahraničí“ a na pocit bezpečí Ruska, nebo je na místě tvrdý postoj a ignorování ruských obav?

Jiří Hochman, novinář, USA

1. Každý jev se musí posuzovat v kontextu svého vývoje. Naše dějiny dovedly naši společnost do současnosti. Naši rodiče nám předali své bezprostřední zkušenosti a na nich  si my utváříme své tak dlouho, než získáme dost zkušeností vlastních. Po druhé světové válce jsme propadli iluzi, že SSSR je model pro demokratický socialismus, a když jsme se to pokusili opravit, potrestali nás dvacetiletou ponižující okupací. To je pro národ nedávná historie. To, co čteme o dějinách SSSR, je převážně negativní. To všechno nevyhnutelně ovlivňuje český pohled i na dnešní Rusko. Je ale rozumné to vidět v delší perspektivě. Koncem 18. století Rusko zabránilo třeba tomu, aby Arméni a Gruzínci podlehli islamizaci. V 19. století Rusko zabránilo islamizaci celého Balkánu. Na počátku 20. století svrhlo carismus, ale neuniklo bolševické tyranii. I přesto pak sehrálo hlavní roli při porážce nacismu. Pak překonalo stalinismus. Na konci století odmítlo komunismus. Takže objektivně vzato se z toho všeho snaží vyhrabat.

2. Kromě reformace neprošlo Rusko ani osvícenstvím, které bylo možná ještě důležitější. Carevna si korespondovala s Voltairem, a tím to končilo. V druhé polovině 19. století se levicoví ruští emigranti v západní Evropě seznámili s vyspělým demokratickým a dokonce socialistickým hnutím a nestejně si je interpretovali. Jedni si mysleli, že Rusko jako méně vyvinutá země by mohlo být zralé pro demokracii a postupnou modernizaci – třeba jako později v Indii. Jiní dali přednost tomu, prosadit v Rusku modernizaci násilím. Následovalo 35 let tyranie, vyplněné navíc ničivou (i když nakonec vítěznou) válkou. Po ní přišlo dalších nejméně osm let tyranie, pak několik let uvolňujícího tání, hniloba Brežněvovy éry, další pokus o reformu a nakonec imploze absurdního systému. Dnes je Rusko vcelku svobodné a užívá nejlepší životní úrovně v celých svých dějinách. Politický systém je autoritativní, ale většině Rusů to vyhovuje. Takže mění se Rusko v lepšímu, nebo k horšímu? Rusko se vyvíjí svým tempem a ve svém specifickém prostředí a myslím, že by jim do toho neměl nikdo moc mluvit. Co se nedávno stalo na Kavkazu, byla sporná a pomíjivá epizoda.

3. Legitimní ruské zájmy je ovšem třeba respektovat. Píšu o tom jinde v tomto čísle Listů.

Vladimíra Dvořáková, politoložka

1. Připravovat se na války minulé patří již ke klasickým kritikám na adresu většiny generálních štábů, ale i politiků. Problém současného světa vidím v tom, že se po pádu komunismu porušila „stabilita“ mezinárodních vztahů a jsme v procesu tvorby nového uspořádání. Hrozby bezpečnosti nabývají jiných podob, prosazují se noví aktéři, kteří hledají své místo v nově formované struktuře mezinárodních vztahů. A do toho vstupují nové konflikty, spjaté s ekonomickými i bezpečnostními zájmy – jde o zdroje energií (nafta), ale i zdroje vody. Na rozdíl od období studené války je zde vysoká míra nepředvídatelnosti dalšího vývoje. V takové situaci se velmi obtížně hledá podpora širší veřejnosti pro formování zahraniční politiky, protože veřejnost se pohybuje ve stereotypech, které má zažité – dřívější nepřítel zůstává podvědomě nepřítelem. Problém je i u vrcholných politiků, kteří jsou „produktem“ studené války – ať již přímo byli aktivními účastníky dění, či prošli vzdělávacím procesem v tomto období. To vše vede k tomu, že reprodukce starých stereotypů, návrat ke slovníku minulosti a černobílému vidění světa se prosazuje u všech staronových aktérů současných konfliktů. Vyplývá z toho, že se nedaří pojmenovat skutečné hrozby a problémy současného světa, že dochází k historické a společenské dekontextualizaci, kdy nehodnotíme procesy a proměny v jednotlivých zemích, ale aktuální stav, a to ještě v zavádějící ideologizaci, která reprodukuje již neexistující skutečnosti. Je zde jediný důvod, abychom vnímali stav demokracie na Ukrajině, v Gruzii a v Rusku jako kvalitativně odlišné? Podle mého názoru není. Jediný rozdíl je ochota vstoupit do západní sféry vlivu u prvních dvou zemí a snaha Ruska vrátit se do velmocenského postavení. Pak ale otevřeně zvažujme naše budoucí zahraničně politické strategie z hlediska geopolitických faktorů, strategických hledisek a bez předsudků i iluzí.

2. Pokud přijmeme názor, že země bez reformace nemají šanci vytvořit „kvalitní“ demokracii (je otázkou, co pod tímto pojmem vůbec vnímáme), fakticky říkáme, že značná část Evropy (například velká část Balkánu, kam v době osmanské říše nepronikla nejen reformace, ale ani renesance a humanismus) je odsouzena k „nedemokracii“. A to nemluvím o zemích s jinými tradicemi a jiným náboženstvím. Jistě, politická kultura, kterou ovlivňuje i náboženství, je důležitá pro vytváření podoby demokratického systému. Ale mnohem důležitější je nastavení právního státu, tj. vlády práva a postupného, v souladu s vnitřním tlakem společnosti, rozšiřování občanských a lidských práv. Kriticky hodnotíme země, kde teprve probíhá proces modernizace či mají za sebou prvních pár let demokratizace, a jaksi zapomínáme, že je to jen padesát let, kdy se v USA začal demontovat princip segregace ve školství, dopravě, v kostelích, v restauracích, na koupalištích apod., že to je jen něco málo přes třicet let, co ve Švýcarsku ženy získaly volební právo, a relativně ne­dávno, kdy ve vyspělých demokraciích přestala být homosexualita hodnocena jako trestný čin.

3. Je nutné, aby mezinárodní společenství uznalo významné postavení Ruska v zahraniční politice. Připomíná mi to historické diskuse o budoucím postavení Německa po roce 1945. Tehdy politicky velmi nepopulární, ale velmi rozumné stanovisko Velké Británie a USA (proti názorům Francie a SSSR) bylo, že má-li být Německo demokratické, musí být ekonomicky silné. Zkušenosti z versailleského systému poukazovaly totiž na to, že snaha oslabit a ponížit bývalého nepřítele může vést k velmi nebezpečným výsledkům. Při dnešním přeformování světových sil je nesmysl, aby si Evropa a USA postavily Rusko proti sobě. To samozřejmě neznamená nečinně přihlížet agresivním a expanzivním snahám Ruska, stejně tak to ale neznamená vytvářet či podporovat režimy, které nejen že se nevyznačují přílišnou demokratičností, ale jejichž základní charakteristikou je protiruský postoj.

Jiřina Šiklová, socioložka

1. Zkresluje, protože všichni promítáme své zkušenosti z minulosti do dalšího jednání. Dnešní Rusko navazuje na SSSR, stejně jako bolševici navazovali na carské Rusko a my jsme promítali svoje zkušenosti z Rakouska-Uherska do formování státu, který vznikl roku 1918. Jinak to ani nejde.

2. V otázce je protimluv: pokud by byla tato země měla smysl jen pro násilí a ne pro reformování, nemohla by se změnit. Rusko se změnilo: soukromé vlastnictví i podnikání je povoleno, za odlišný názor se nepopravuje, lidé se mohou stěhovat i vystěhovat a zase vrátit… Kdyby toto bylo možné v SSSR, tak bychom to považovali za vrchol perestrojky.

3. Rusko a jeho občany není správné pokořovat zdůrazňováním, že je to „sesazená“ velmoc. Ohled na city druhého národa je správný. Současně je třeba garantovat samostatnost těch států, které se od tohoto společenství odtrhly. Současný postup Ruska silně připomíná expanzi bolševiků po pádu vlády Kerenského, tj. opětné a násilné připojování bývalých satelitů k centrálnímu státu. To vše opět pod hlavičkou „boje za mír“.

Antonín Rašek, sociolog

1. Češi se nemohou v posuzování Ruska vysvléci z historického korsetu, a to nejen pokud jde o komunistickou éru: 19. století v nás spojilo osvícenství se slovanstvím, romantici prohloubili lásku k Puškinii rusofilstvím, do první světové války šli vojáci s písní Červený šátečku kolem se toč, jedeme na Rusa a nevíme proč… Rudou armádu jsme právem vítali jako osvoboditelku, ale přivolali si další totalitu, vrcholící v poločase 21. srpnem 1968 a pokračující dvacetiletím normalizace. I když se toho dlouho nezbavíme, Rusko je nutné hodnotit objektivněji. Je tam jako v Číně kapitalismus autokraticky řízený. Těžko ale věřit, že vzhledem k historii, současnému stavu a velikosti země si lze představit něco kvalitativně lepšího. Možná v budoucnosti, zatím musíme poukazovat na stav lidských práv a svobod v těchto zemích. A vyrovnat se s tím, že se Rusko se chce znovu stát světovou mocností.

2. Není lehké určit kritéria kvality demo­kracie. Co se zdá zjevné, např. míra ekonomického rozvoje a životní úrovně, může mít v budoucnosti katastrofické následky. Ačkoli v Rusku a Číně, což bychom si jistě přáli, se postupně může zlepšovat i stav lidských práv a svobod, jejich politické systémy se budou z historických důvodů lišit od euroatlantických. Nesmíme si myslet, že naše standardy jsou dobré i pro jiné civilizace. Nemluvě o tom, že mnoho lidí na Západě se s nimi ztotožňuje jen zčásti. Většina Rusů je alespoň šťastná, že se dostala z pojelcinovského období. Stejně tak čínští představitelé se netají tím, že mají jiné starosti než my – nasytit přes miliardu obyvatel. Těžko si mohou dovolit narušit vnitřní soudržnost země. Proto prezident Medvěděv při návštěvě Pekingu bezprostředně po rusko-gruzínském konfliktu nemohl očekávat vřelejší přijetí. Kritérii stavu ruské demokracie je především soudržnost země, dodržování mezinárodních partnerských vztahů, zvyšování životní úrovně a zlepšování stavu lidských práv a svobod, především svobody médií a opoziční činnosti

3. Rusko nejen v moderní, ale v celé historii trpělo i objektivně pocitem vnějšího ohrožení a obklíčení. Za rozumných panovníků se bránilo, za militantních expandovalo. Nejde ani tak v první řadě o liberálnější přístup či zaujímání tvrdého postoje a ignorování ruských obav, ale o objektivní analýzu celkové situace i situací aktuálních a reakci na ně. Další vývoj v mnohém závisí na strategii USA jako dosud jediné supervelmoci; rýsují se tři scénáře bezpečnostního vývoje:

Liberálnější demokratická administrativa bude pod tlakem vojenských neúspěchů a neschopnosti plnit plánové cíle v Iráku, Afghánistánu, Kosovu, Gruzii i v dalších ohniscích napětí, tj. zavést tam demokracii, postupně ustupovat od preemptivní bezpečnostní strategie, stahovat ozbrojené síly z krizových oblastí, soustředí se s Evropskou unií na řešení primárních příčin bezpečnostních hrozeb, tj. sociálních, ekonomických, environmentálních, nacionálních, etnických, rasových, náboženských aj. To povede ke světové bezpečnostní rovnováze a ke snížení bezpečnostních hrozeb. Jako důsledek vznikne multipolární velmocenské uspořádání s vyrovnanější dominancí Spojených států, Evropské unie, Číny a Ruska a se silným postavením regionálních velmocí (Indie, Japonska, Indonésie, Íránu, Nigérie, Jihoafrické unie, Egypta, Brazílie a Mexika, event. dalších).

Liberálnější konzervativní strategie po­stupně opustí preemptivní bezpečnostní strategii a soustředí se na ekonomické soupeření se sílící Čínou jako potenciální druhou světovou supervelmocí a zčásti dalšími ekonomicky úspěšnými zeměmi. O supervelmocenské postavení USA se tak postupně podělí s Čínou.

Neokonzervativní americká administrativa bude pokračovat v preemptivní bezpečnostní strategii, Rusko bude vmanipulováno do izolace a pokusí se posléze s Čínou a dalšími zeměmi v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci vytvořit novou vojenskou alianci, což může vést k nové bipolaritě – v pozitivním případě s vyrovnaným poměrem sil a ochotou ke spolupráci. Při neúspěchu této strategie se vytvoří tripolarita USA – Čína – Rusko.

Richard Sequens, chirurg, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR

Rusko je hrozba, ať se nám to líbí nebo ne. Provokace, zastrašování, výhrůžky, ale i očividná agrese vůči suverénní Gruzii nebo bezohledná politika vůči ostatním blízkým sousedům, to je pohled na současné Rusko. Pohled bez příkras a pacifistických projevů evropských rozumbradů, kteří sní o míru a spolupráci na věčné časy.

Návrat ke studené válce? Dost možná nikdy neskončila, Rusko bylo a je stále hrozbou pro demokratický svět. A mluvit o Rusku jako o demokracii? Poslední vývoj v Gruzii a v blízkém sousedství, parlamentní a prezidentské volby, vražda novinářky Anny Politkovské, vražda Litviněnka, případ Chodorkovskij, sílící aktivity ruských tajných služeb, to jsou jasné a nepřehlédnutelné signály, že Rusko má k demokracii mnohem dál, než se zdálo, a čeká ho ještě dlouhá cesta ke svobodě.

Radar a Gruzie, horká témata letošního léta i na české politické scéně, to vše na pozadí roku 40. výročí sovětské invaze do Československa. Bohužel, české léto jsou i přitažené kohoutky s ropou ve snaze postrašit střední Evropu a bez obalu ukázat ruskou sílu. Už jen samo snížení dodávek ropy do Česka přidělalo politikům vrásky na čele. Což teprve, kdyby ropa přestala téct úplně? I taková hrozba ze strany Ruska je uskutečnitelná, což se, díky bohu, nedá říct o jiných výhrůžkách, nebo dokonce aktech agrese, jak je slýcháme z úst ruských generálů.

Rusové teď hrají jednoduchou hru: postrašit – ukázat sílu – vyčkávat. Taktiku mají propracovanou, za studené války ani jinou hru nehráli, jsou v ní dobří a přesvědčiví. Přesto se najdou lidé, a není jich málo, kteří Rusku stále fandí a budoucímu vývoji nevěří. Dokonce ani poté, co Rusko od agrese v Gruzii pomalu získává moc nad posledním ropovodem do Evropy, který byl dosud mimo jejich kontrolu.

Rusko je hrozba a je na nás vybrat si, jakou cestou půjdeme. V rozhodování nám může pomoci vlastní historická zkušenost. V srpnu jsme si připomínali smutné výročí sovětské invaze do Československa. Poučme se z toho. Dnes žijeme ve svobodě, máme demokracii. Nemáme zapotřebí se doprošovat Rusů ani Ruska o povolení si postavit v Česku cokoli. Nevím, zda je to nějaký skrytý záměr některých českých politiků, doufám, že jen momentální ztráta soudnosti. Rusku totiž nejde o naši bezpečnost, jde jim jen o vlastní říši a svou sféru vlivu, přesně jako v intencích studené války. Připadá mi, že už někdo zapomněl, tak jen připomínám, že se dávno nemusíme Rusů ptát jak naložit s naší obranou, jak zajistit našim občanům bezpečnost. Můžeme se totiž rozhodnout sami! Svobodně a demokraticky. A na rozdíl od těch na Východě ti ze Západu nás za odmítnutí pomoci na příštích několik desítek let neobsadí a dokonce nám ani ničím jiným nevyhrožují.

Nejde však jen o nás. Mezinárodní spole­čenství nesmí strkat hlavu do písku, nestačí jen vágní formulace o ruském „uličnictví“ nebo o jakési „formální“ podpoře momentálně okupované Gruzie. Musí se jednat a hned. Rusové se totiž myšlenky na Velké Rusko nikdy nevzdali a pořád uvažují přinejmenším v hranicích bývalého Sovětského svazu. Možná se to demokratickým rozumbradům a mírotvůrcům nezdá a pro sociální blahobyt a mír by udělali cokoli, ale Rusko a jeho mocenské sny jsou dnes pro celý svět vážnou hrozbou. Momentálně je to Gruzie… Kdo bude další? Ukrajina? Ázerbajdžán? Nebo dokonce Pobaltí?

(Zčásti použity úvahy z blogu sequens.blog.idnes.cz)

Jaroslav Šabata, politik, publicista

Spor o to, jaký postoj má demokraticky smýšlející Evropan zaujmout k tomu, co „spáchalo“ Rusko v souvislosti s osetinskou válkou, má v Česku prazvláštní kolorit. Jistě i proto, že ­český premiér udržuje „mimořádně dobré vztahy s Amerikou a distanc od ruských imperialistů“ (Marek Švehla v Respektu 39/2008). Nejnázorněji to dokazuje jeho angažmá ve věci antiraketového systému v Brdech. Pro dokreslení: před gruzínskou krizí vláda tvrdila, že toto zařízení není namířeno proti Rusku, ale proti „darebáckým“ státům. Po ní si začala osvojovat – s premiérem Topolánkem – „distanc od ruských imperialistů“ a argumentaci, podle níž autentické demokratické smýšlení spadá vjedno s pranýřováním putinovského Ruska. Podle tohoto vzorce vidění světa je přepadení Gruzie Ruskem jen variací na totéž téma jako srpnový vpád do Československa v roce 1968. A totéž ovšem platí pro nejnovější tvrzení, že za odporem Čechů proti radaru zcela určitě jsou i rejdy ruských špiónů. Co vlastně ještě schází, aby reinterpretace českých dějin v ultrapravicovém duchu (táhne se od premiérova vyznamenání bratrů Mašínů k návrhu zákona o třetím odboji) byla kompletní? Je to ovšem cesta, která českou společnost politicky rozděluje a intelektuálně a kulturně ochromuje. Můžeme se po ní motat dál a dál. Ale máme i jinou volbu: můžeme rozvrhnout národní program tak, aby plně zmobilizoval kritický a tvůrčí potenciál české společnosti, schopný intenzivně posilovat naše angažmá v procesu komplikované, ale žádoucí politické integrace Evropy a překonávání nacionalistických resentimentů i provinciálních sklonů všeho druhu…

Tímto směrem ovšem nevede nekritická oddanost americké politice síly, která inspirovala projekt Nového amerického století z roku 1997 neboli projekt, jenž zmutoval do známého siláctví administrativy George Bushe juniora a jehož posledním slovem je vize mezinárodního politického a ekonomického řádu Condoleezze Riceové, který se má zrodit v transatlantické jednotě „vůči Rusku“ (LN 25. 9. 2008). Rusku prý nezbývá nic jiného, než aby pochopilo, že v tomto řádu vězí jen napůl, a vyvodilo z toho odpovídající závěr: musí se zkrátka plně integrovat. Předěl vyznačený osetinskou válkou a gruzínskou krizí odkazuje ovšem k jiné jednotě – k jednotě založené na intelektuálně poctivější a politicky reálnější perspektivě lidstva, než je Pax Americana nebo jakákoli jiná imperiální Pax. Je to perspektiva vyžadující komplexní analýzu dvou uplynulých dekád: nevyjímaje balkánskou krizi, íránskou válku a nepochybně taky důsledky globální finanční krize, jejíž historický rozměr přirovnává Joseph Stiglitz k pádu berlínské zdi (viz LN 26. 9. 2008).

Friedrich Nietzsche předpověděl, že ve dvacátém století se strhne zápas o nadvládu nad světem. A zjevně se zcela nemýlil. Kus pravdy vězí i v předpovědi, že v jednadvacátém století nás čeká nový či spíše jiný „koncert“ velmocí, než je ten dosavadní. Ale ještě větší kus pravdy se začal vylupovat z imperiální slupky zápasu o nadvládu nad světem: především v podobě Evropské unie. A paralelně i z úsilí o bezprecedentní systém kolektivní bezpečnosti a spolupráce, jenž vešel do dějin v podobě helsinského procesu. Po něm jsme zdědili zdánlivě anachronický, ale stále ještě výrazně perspektivní dokument s příznačným názvem: Pařížská charta za novou Evropu (listopad 1990).

Čeští a slovenští disidenti byli jak známo věrnými souputníky Helsinek a významnými spolutvůrci Helsinek „občanských“, Helsinek „zdola“, což osvědčili Pražskou výzvou z roku 1985, předjímající sjednocení Evropy na základě mírového a demokratického sjednocení Německa. O klíčovém protagonistovi tehdejší československé iniciativy Václavu Havlovi se přesto dnes v Evropě i doma namnoze soudí, že se stal ikonou novoevropského étosu ve zcela opačném stylu: na drsný způsob ražený bývalým ministrem obrany Spojených států Rumsfeldem. Ale zkusme to jinak: ptejme se, co se vlastně zrcadlí v ideovém rozkolu exdisidentské obce, jenž je nejsubtilnější a nejadresnější podobou rozpolcenosti české občanské společnosti? Právě rozkoly tohoto typu totiž v sobě skrývají intelektuální předpoklady zrodu historicky nového politického rozvrhu a nových aliancí. Což je ovšem výzva k debatě, která by nás vrátila k duchu Pražské výzvy, Pařížské charty a konec konců i k duchu projektu nového světového řádu, o němž ještě George Bush senior mluvil jako o řádu založeném na vládě zákona, a nikoli na zákonech džungle.

Ondřej Slačálek, redaktor časopisu A-kontra

1. Papírové a o to slavnější vyhrávání minulých válek patří k oblíbeným národním sportům. Dobře se u toho dává najevo mravní rozhořčenost a je to vcelku snadné – dobro a zlo jsou známy dopředu. Je to taková politická rozkoš bez rizika. V ruském případě je přece nad slunce jasné, že zloduch sedí v Kremlu, a kdo se proti němu dostatečně výrazně staví, je hrdina. Onen kosmetický detail, že takto se snadno vyrobí „bojovníci za svobodu“ z čečenských islamistů, ruských mafiánských oligarchů, lidí, kteří se sami označují za „národní bolševiky“ či nyní z gruzínského militaristy – to je jen taková drobná vada na kráse: když se kácí morální les, občas lítá nějaká ta tříska. Přehlédnuta zůstala ekologická, antiautoritářská či proletářská hnutí, vcelku pochopitelně. Je to podobný přístup, jaký v osmdesátých letech vyprodukoval Usámu bin Ládina.

2. Může mít Izrael – země bez reformace – stejně kvalitní demokracii jako Západ? Tuto otázku nikdo neklade, mimo jiné i proto, že demokratické standardy jsou v této zemi bez reformace přibližně podobné jako v případě jiných, západních zemí. Reformací to tedy asi nebude – ostatně čím jiným než reformací byl bolševický režim, s Vladimírem Iljičem Kalvínem, vnášejícím tvrdou rukou do země modernizační ctnosti i nectnosti? „Argument“ reformací Západ uplatňoval už vůči islámu, nyní jej uplatňuje vůči Rusku. Není to platný argument, jen indikátor toho, vůči komu se snaží doložit svou nadřazenost. Kritika Ruska je ve skutečnosti cílena dovnitř – jen ve srovnání s Ruskem můžeme s vážnou tváří tvrdit, že současný západní systém institucionalizované korupce, stranických mašinérií a „politického marketingu“, který politiku dokonale vyprázdnil, představuje „kvalitní demokracii“.

3. „Mezinárodní společenství“ by mělo především měřit Rusku stejným metrem, jakým měří sobě. Český ministr zahraničí hovořící o Kosovu v diskursu lidských práv a o Jižní Osetii v diskursu národní suverenity je dobrou komickou figurou a ilustrací instrumentální rétoriky, sotva jej ale lze brát vážně. „Mezinárodní společenství“ by se také mělo zamyslet nad tím, zda má podporovat, povzbuzovat a vyzbrojovat gruzínského militaristu a stavět se na jeho stranu, jako to naším jménem udělal český ministr zahraničí; či zda má důsledně tvořit třetí stranu, která bude tím pádem schopna zprostředkovat dorozumění, čímž může v důsledku pomoci Rusku i Gruzii.

Podstatné ovšem není ani tak to, jakou pozici zaujmou státy či oficiózní část občanské společnosti (poznáme ji tak, že ji není nutné obviňovat z vazeb na ruské tajné služby). To, co je v případě Ruska právě tak jako v jiných případech potřebné, je široká solidarita s tamními antinacionalistickými, protiválečnými a antikapitalistickými hnutími, solidarita proletariátu, solidarita ženského hnutí… Solidarita protestních hnutí utvářejících svou autonomii na vládnoucí třídě, ať už se její představitelé jmenují Bush, Putin, Havel nebo Soros.

Antonín J. Liehm, novinář, Paříž

1. Sovětský vpád do Československa podstatně určil život dvou, ba tří generací Čechů a Slováků. Nelze se proto divit, že za všechno můžou Rusáci. Jenže nejen ve škole, nejen média, ale i polistopadové politické garnitury dělaly a dodnes dělají všechno pro to, aby přinejmenším poválečné generace zapomněly nebo se moc nedověděly, že nebýt vítězného sovětského (spíš ruského) pochodu do Berlína, bylo by se stalo, co narýsoval Heydrich v známém projevu na Pražském hradě. A kde by ty generace dnes byly? Nemluvě o tom, že jak za potlesku G. W. Bushe a anglické královny (mj.) připomněl francouzský prezident na oslavách 50. výročí vylodění, nebyla invaze ani její vítězné tažení možné bez současné obrovské, dvoumilionové sovětské (spíš ruské) ofenzívy na východě. – S tím souvisejí i pokusy klást rovnítko mezi komunismem a nacismem, což v Čechách někdy nakonec vypadá, jako bychom my byli ublížili Němcům a ne naopak.

2. Co je Západ? Evropa za Odrou a Nisou, nebo třeba taky Mexiko, Latinská Amerika, kde ovšem žádná reformace nebyla? Nebo Portugalsko, Španělsko, nakonec i Řecko – jsou to demokracie? Kdy už konečně pochopíme, že demokracie není důsledek lidských práv, ale že ta a hlavně jejich respektování jsou důsledkem hospodářského pokroku a všeobecné prosperity? Jak dlouho to trvalo třeba Anglii a Francii, než se navzdory Habeas corpus a Deklaraci lidských práv staly fungujícími demokraciemi? Různé části světa s různou historií, nejen náboženskou či národní, nežijí totiž ve stejném historickém čase. Jestli se Rusko mění k lepšímu nebo k horšímu, záleží na jeho hospodářském vývoji, který mu jedině může pomoci zbavit se komplexu ztráty postavení druhé světové velmoci a následného jelcynismu. Takový je zájem sousedů Ruska. Je-li to zájem Spojených států, si nejsem jistý a EU velice váhá. Nezapomeňme, že G7 odmítl pomoci Gorbačovovi při ekonomickém překonání komunismu. Myslet si, že kampaně za lidská práva jsou řešením problému, znamená zapřahat vůz před koně. Kde bylo respektování lidských práv v Anglii, když se tam rodil koloniální systém a následný kapitalismus v jedné nebohaté zemi? Rusko je země neuvěřitelně bohatá, takže by to nemuselo trvat tak dlouho. My na tohle nemáme žádný vliv, ale chtělo by to aspoň přemýšlet.

3. S tímhle máme jakousi zkušenost. V roce 1919 si ve Versailles mysleli, že odpověď je jednoduchá: tvrdě. Vláda Spojených států první pochopila, že to byl omyl, jenže bylo pozdě. Západ mohl po roce 1989 vědět, že i po studené válce bude na tvrdost odpovědí nikoli demokracie, ale a především tvrdost. Mimochodem, zeptal jsem se expertů, co je Západ. – No přece NATO, skoro se podivili. – Aha, řekl jsem. Přitom je ruský atomový a raketový potenciál dnes zřejmě větší – podle západních odborníků – než americký. Už zaměřený taky na Brdy. Abychom nezůstali stranou, kdyby nedejbože k něčemu došlo, ale byli první na řadě. Víme přece, co děláme.

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.