Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Kauzy před deseti lety a jejich (ne)užitečnost

Antonín Rašek

Kauzy před deseti lety a jejich (ne)užitečnost

Loni byla centrem české pozornosti kauza plukovníka Kubiceho. Letos údajná korupce Jiřího Čunka a blob na Letné. Kdo si však dneska vzpomene na případy, který hýbaly republikou před deseti roky? Jen hrstka lidí si ještě pamatuje Kavanovu indiskreci o pohybu islámského teroristy, Mertlíkův osobní dopis zneužitý soukromou firmou, ztrátu nevyplněného tiskopisu lustračního osvědčení z ministerstva vnitra, Klausův let soukromým letadlem do Varšavy, žalobu ­manželů Havlových na autory ostouzející jejich manželství… Takzvané kauzy jsou ambivalentní: málokdo soudný a slušný má z nich radost, k něčemu dobré jsou či být mohou: demokratická společnost si jejich publikováním přímo či nepřímo ustavuje, čemu se příště vyhnout, co odporuje jejím pravidlům a zásadám. Jenže v Česku tato léčivá funkce působí nedostatečně. Pokusme se o částečnou inventuru po deseti letech.

Směšný půlmilion

Někdejší výkonný místopředseda ODS Libor Novák rozepsal sponzorský dar podnikatele Milana Šrejbera na dva neexistují muže. Místopředseda ODS Miroslav Macek tvrdil, že Novák nechtěl zkrácení daně, kterého se tím dopustil, způsobit úmyslně. Jediným jiným důvodem, proč se tak stalo, kromě utajení skutečného dárce, byla s největší pravděpodobností obava, aby osmimístná částka od jednoho dárce nepůsobila ohromujícím dojmem. Miroslav Beneš, další místopředseda ODS, prohlásil odvážně, že půl milionu není zase taková částka, aby ve srovnání s jinými podvody měla být středem pozornosti. Nepřímo tím řekl, že se až tolik nestalo. Domyšleno do důsledků pro budoucnost: nebuďme útlocitní, takhle to může chodit. Nicméně od té doby jsme se obdobných sponzorských skandálů nedočkali. Buď s těmito praktikami partaje skoncovaly, nebo je provádějí daleko důmyslněji.

Aféra Zilk

K 80. výročí zrodu Československa narazil Pražský hrad na velký problém. Mezi vyznamenanými měl být někdejší vídeňský starosta, ale také v socialistickém Československu působící novinář Helmut Zilk. Několik dní před slavnostním aktem bylo zveřejněno, že byl spolupracovníkem StB. Černý Petr měl zůstat kanceláři, mluvčímu i prezidentovi. Ministr kultury Pavel Dostál se domníval, že záměrně. Senátorovi Václavovi Bendovi hrozila ztráta imunity, možná i soud, jeden advokát na něj podal trestní oznámení. S tajnými materiály manipulovat nejde, zvláště týkají-li se osudů lidí. Výmluva, že se případ měl takto stát lidem srozumitelnější, byla za hranicí chápání. Bez problémů nebyli ani ministři Jan Kavan a Václav Grulich – do svazků se nemělo nahlížet bez vědomí člověka, jehož se týkají. Nebylo známo, že by o to Helmut Zilk požádal. Byla ustavena komise, která měla udělat jasno. Ale mezinárodní ostudu už nikdo nesmazal. Někteří komentátoři se domnívali, že Zilkovi medaile udělena být měla. Lepší bylo riskovat než ustupovat. Na vahách spravedlnosti bylo víc toho, co pro naši zemi protagonista kauzy udělal. Jestli někdo prezidentům republiky něco nezávidí, je to pravomoc udělovat vyznamenání a amnestie, nikdy to nebude ke všeobecné spokojenosti.

RFE jako problém

Vladimír Mlynář obvinil Miloše Zemana i Václava Klause ze „zahraničněpolitické neobratnosti“ a ptal se, zda „snad společně hájí zájem některé průmyslové lobby mající zájem o íránské trhy“ (Jde o mnohem víc než o Svobodnou Evropu, MfD 2. 9. 1998). Ministr Ivo Svoboda se domníval, že Svobodná Evropa k pádu komunismu příliš nepřispěla. Josef Zieleniec se pozastavoval nad podobnou nehorázností ministrů. „Národem se valí hysterie,“ konstatoval Karol Wolf. Úsměvný byl návrh umístit RFE do Milovic či atomového krytu.

Spor o vysílání RFE se stal ideologickou pří, i když šlo par excellence o věcný rozhodovací problém. Nejen proto, že RFE přispěla k pádu minulého režimu, ale i vzhledem k morálním a politickým závazkům postkomunistické země jsme měli vysílání do zemí s diktátorskými praktikami podporovat.

Zároveň s tímto souhlasem bylo nezbytné řešit nejen ideové, ale i politické, ekonomické, bezpečnostní a jiné předpoklady, souvislosti, vlivy a důsledky. Vláda, která si nechá vnutit rozhodování pod tlakem, se většinou rozhoduje chybně. Kolikrát již byl v té době novelizován trestní řád a řada dalších zákonů? I desátá novelizace příslušného zákona přehlédla, že nebyly pojištěny i devizové vklady občanů. Byla a jsou zřejmě pro nás charakteristická „nastavovaná“ rozhodování, která mají v legislativě podobu mnohonásobných novelizací.

Nakonec se kauza RFE vyřešila. Ale neznamená to, že jsme se strategické rozhodovací procesy zvládat naučili. Jako čerstvé příklady za všechny může posloužit právě dislokace amerického radaru a umístění Kaplického blobu na Letné.

Spiegel a východní špioni

Představa, že tři středoevropské země před branami Severoatlantické aliance vyvíjejí zpravodajskou činnost proti západoevropským zemím, jak napsal německý časopis Spiegel, byla šílená. O tom, že získávají informace nadále, nikdo nepochyboval. Bez toho neexistuje racionální rozhodování. Ostatně tak činí i západní diplomaté u nás. Není těžké si i domyslet, komu domnělé odhalení Spieglu sloužilo. Nikomu! Leda těm, komu si nepřeje posloužit ani tato redakce. Zakrývání úniků zpravodajských informací z německých zdrojů Spieglem, o čemž část tisku tehdy spekulovala, nepůsobilo nejpřesvědčivěji.

Západ a jeho političtí a vojenští představitelé, zvláště v NATO, tedy zjevně přemýšleli předem, jak zajistit utajované informace před prozrazením. Proto kladli takový důraz na prověřování lidí z východoevropských zemí, kteří se po rozšíření k těmto informací, měli dostat. Soudy Spieglu byly rozporné. Vytýkaly třem středoevropským zemím, že se nedostatečně s bývalými zpravodajskými strukturami vypořádaly. České republice Spiegel vysekl pochvalu, ale zároveň vytkl našim zpravodajcům malou profesionalitu. S politováním, že by náš zpravodajský příspěvek mohl být výraznější. A to překvapivě i s využitím minulých zkušeností.

S problémem jak zajistit demokratické přeměny a zároveň plnit bezpečnostní úkoly kolem transformace ozbrojených sil v postkomunistických zemích se lidé potýkali málem deset let. Rudá armáda při nedostatku vojenských odborníků přijala carské důstojníky, a když je nepotřebovala, tak se jich zbavila, často krutě. Stejně tak Hitler neváhal využít přeběhlou Vlasovovu divizi Rudé armády, která pro něho pracovala i zpravodajsky. Němci po válce využívali služeb Reinharda Gehlena. Američané se v Iráku podobnému postupu vyhnuli, armádu rozpustili, což následně vedlo k mnoha problémům – vojáci se rozběhli do všech koutů země i se zbraněmi, a protože těžko mohli najít v rozvrácené zemi zaměstnání, stali se snadnou kořistí teroristických skupin.

Taková válka kvůli ženě?

Kdybychom hledali muže, kteří se u nás nejvíce zasloužili o lidská práva, nemohli bychom přehlédnout Petra Uhla. Stejně jsou legitimní i jeho názory na obranu. Někdy však operoval argumenty, které nepřesvědčují. K takovým soudům patřil výrok uveřejněný v Právu k tehdejší možné intervenci v Iráku: „Evropa a svět, více než američtí voliči, si kladou otázku, zda se válkou proti Saddámu Husajnovi a jí vzedmutým vlastenectvím nemají hlavně oslabit důsledky Clintonova skandálu s Monikou Lewinskou. Taková válka kvůli ženě.“ Aniž by kdokoli podceňoval v americké mediální realitě a puritánsky orientované společnosti prezidentův malér, tento trabl nemohl hrát vážnější roli v pozadí tak strategického rozhodnutí o rozpoutání války s možnými globálními důsledky.

Podobně i s jiným Uhlovým argumentem: „Budou naši bezpečnost zajišťovat američtí piloti, bavící se zřejmě podlétáváním visutých lanovek, jako nyní v Itálii, kde při stržení lana zahynulo dvacet turistů?“ Těžko najdeme někoho, kdo by neukázněný čin neodsoudil. Ale pro něco a proti něčemu se vždy najde příklad. Kdo žil dlouhá léta mezi piloty, poznal jejich specifickou psychiku. Konečně, pět set našich pilotů za války statečně bránilo Anglii. Ale k jejich obvyklé zábavě patřilo právě podlétávání mostů. Třeba v Kralupech. Když obsadilo luftwaffe místní letiště, němečtí piloti v tom pokračovali. Stejně jako po válce opět naši. Teprve nadzvuková technika je od podobných bravur odradila. Nemusíme jít do historie. Kolik je to let, co se jeden náš pilot se svým strojem předváděl rodičům tak riskantně, až jim rozbořil chalupu?

Myslet si, že podobné činy vypovídají o schopnosti armády, je mylné. Znepokojující byly však naše reakce na podobné krize. Z úst mluvčího prezidenta jsme se dozvěděli, že se počítá s naší účastí v Iráku. Ministr obrany prohlásil, že nic neví. Ministr zahraničních věcí s prezidentovým slibem odjel do Spojených států a oficiálně jsme se pak z úst Madeleine Albrightové dozvěděli, že Česká republika možnou vojenskou akci proti Iráku podpoří. Nic proti tomu. Ale kdo to v tu dobu oficiálně rozhodl? Prezident, vláda, parlament, jeho výbory pro obranu a bezpečnost? Na základě jaké analýzy bezpečnostních hrozeb? Vláda o tom teprve začala jednat ex post, po návratu ministra Jaroslava Šedivého z USA. Poučili jsme se? Neopakovalo se a neopakuje totéž kolem naší účasti v Iráku, Kosovu i Afghánistánu?

Daleko jsme se nedostali

Pět příkladů, od domácích až po ty se zahraničními souvislostmi, je náhodně vybráno. Společná je jejich nedořešenost. Možná by se jejich explikace dostala dál, kdyby investigativní žurnalistika byla důslednější. Ale to je personálně, časově i finančně velmi náročné. Přitom výsledek není zaručen. Těžko především hledat motivy a zájmy jednotlivců i skupin. Aktéři obvykle spolu drží. Cítí se sami ohroženi. Mohou mít strach, stejně jako ti, na jejichž případy se ještě nepřišlo. Ale i strach je pocit dočasný. A hledání sofistikovanějších přístupů stále evidentnější. Může pomoci kontrolní systém. Ale zase jen do jisté míry, i kontrolní orgány jsou zkorumpovatelné: kdo a jak má kontrolovat kontrolory? Jen si vezměme příklad Nejvyššího kontrolního úřadu. Na kolik závažných prohřešků přišel, a co se skutečně vyřešilo? Která vláda na tom trvala?

Těžko něco podstatného očekávat, pokud se nezmění hodnotová orientace. Někteří socio­logové při identifikaci generací označili tu polistopadovou za generaci penězi. Na jejím zrodu měla iniciační podíl kuponová privatizace, její souvislosti a důsledky. Autoři zmíněného výzkumu naději spatřují v konstituování nové generace, kterou nazvali generací euro. Ne pro změnu české měny za evropskou, ale pro identifikaci se sjednocující se humanistickou Evropou. Začínáme ovšem být euroskeptickou zemí. I to zavedení eura se spíš vzdaluje.

Antonín Rašek

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.