Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Pavel Švanda: Zuby, nehty, motykou

Pavel Švanda

Zuby, nehty, motykou

Všímáte si, jak se rozprostraňujeme, jak rozvíjíme své tělesné existence? Paní se v autobusu posadí a na sedadlo vedle sebe položí svou tašku. Proč by tiskla nákup na klíně? Zkuste jí říct: „Dovolíte?“ Nevyslovená kletba bude dobře slyšitelnou odvetou. Pán usedne v jídelně v košili a na protější židli velebně rozprostře své sako. Tím posed znehodnotí pro kohokoliv dalšího. K tomu taky raději nic nepodotýkejte. Počkejte. Až on se nají, oblékne se, slavnostně uvolní obě židle a spokojeně odfuní ke svému PC: uhájil si životní prostor. Je vídat manifestační vymezování osobitých revírů. Odtud až potud je kus světa můj! Sem mi nelezte! Podobně činí ptáci zpěvem a zvěř močí. Taška a sako se jeví příjemnější. Kdyby paní odpuzovala spolucestující od svého posedu výbojným trylkováním! Kdyby meníčkový strávník protější židli značkoval poklopcem! Což může ještě jednou nastat. Vždyť my přece právě v přírodním dění hledáme zdroje vyšší moudrosti.

Zajímavý je také pouliční efekt celkem málo uspořádané skupiny, snad dvou rodin, jež se rozhodly projednat na chodníku naléhavou otázku. Postaví se proti sobě, ale opatrně. Zachovávají odstup, vylučující překvapivý zásah ruční zbraní. Přou se ti lidé temně nebo vesele, někdy si nadávají, jindy se řehtají. Odstup v prostoru se nemění. Všichni stojí na svém. Ani kočičce bych však neradil otřít se o někoho z nich. Tu se realizuje před našima očima cosi ze zvyklostí dávné pospolité minulosti, která si ještě potrpěla na prázdný prostor a neznala tíseň v autobusech ani u jídla. Raně přemyslovské Čechy? Nebo ještě dřívější časy?

Jindy se naopak tísníme. Našinci se rádi cpou jeden na druhého, dýchají si na krky, třeba v divadle u šatny. Může to i vypadat jako hromadná příprava k sexuálnímu obtěžování, ale ve skutečnosti se nic pozoruhodného nestane. Jen se k sobě tisknou ti, kteří se instinktivně snaží neponechat případnému předbíhajícímu škůdci skulinku k průniku. Takto v podstatě zbaběle si počíná – podle mého pozorování – i koncertní nebo operní obecenstvo, tedy pečlivě oděné dámy čerstvě omítnutých obličejů a pánové, kteří se ještě obtěžují uvázat si kravaty. Řeklo by se: tihle lidé mají zdvořilost v krvi. Dokážou snad nejen udržovat distanci, ale i spoléhat se na ni. Pokud se ovšem ve frontě nenalepíte na předcházející kumulované korpusy, vznikne mezera. Tou pak unikají všichni cestou k východu. Cizí těla se o vás třou bez omluv, jak velcí, tmaví, němí lososi.

Dochází i k prostorovým vymezením historického významu. Národní reprezentace kladou své nákupní tašky na sousední území. Kdysi, ale jak je tomu už dávno, česká elita si pověsila saka na Slovensku a dokonce i na Podkarpatské Ukrajině. Pak zas Němci ucpali svými zavazadly všechny východy a vchody z Čech a Moravy a tak dále, až po ty rozvěšené rubašky. Národní varianty rozpínavosti bývají také literárně opěvovány. Že není kolikrát až tak nad čím jásat, uvědomujeme si spíše nad cizími, balkánskými tradicemi než před domácím, středoevropským zrcadlem. Máme i opačné zkušenosti: ve chvílích společných depresí se tiskneme k sobě navzájem, tísníme se kolem tradičních mediálních signálů. Zatím se ale dohromady nic neděje. Jenže občas trpíme vidinou, že prostor pro člověka bude nevyhnutelně stále vzácnější, nejen v autobuse, v jídelně, u šatny. Proto se instinktivně ošíváme. Nedůvěřivě zkoumáme, jak si doopravdy stojíme na místě, které si kdysi označkovali naši předkové. Zpěvem? Močí? Spíše zuby, nehty, motykou.

Pavel Švanda

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.