Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Milan Znoj: Temelín v česko-rakouských vztazích

Milan Znoj

Temelín v česko-rakouských vztazích

Nenajdeme téma ve vztazích mezi Českem a Rakouskem v novější době, kdy ve střední a východní Evropě padl komunismus, Československo se stalo demokratickou zemí a před oběma národy se otevřela perspektiva sjednocené Evropy, konfliktnější. Výstavba jaderné elektrárny (JE) Temelín rušila tyto zdánlivě idylické vyhlídky. Některé temné otázky minulosti, jako je poválečný odsun sudetských Němců do Rakouska, jsou možná palčivější, nicméně oslovují jenom malou část společnosti. Proto se nikdy nestaly podnětem velkých veřejných protestů a občanských kampaní, které rozhýbaly i nejvyšší patra politiky na obou stranách.

Vše začalo ještě v době, kdy Evropa byla rozdělena. V roce 1980 se socialistické Československo rozhodlo postavit v Temelíně velkou jadernou elektrárnu, složenou ze čtyř bloků o celkovém výkonu 4000 MW s reaktory VVER 1000 sovětské konstrukce. V listopadu 1986 bylo vydáno stavební povolení a v následujícím roce se začalo stavět, nicméně přípravné práce na staveništi začaly již v roce 1983. Bezprostředně po pádu komunismu, již v lednu 1990, se vláda rozhodla pozastavit výstavbu 3. a 4. bloku a otázka jak pokračovat zůstala otevřena. V březnu téhož roku vláda rozhodla o dostavbě 1. a 2. bloku a pozvala experty Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) na první kontrolu. Do rozpadu federace v roce 1992 potom již nenašla odvahu se k otázce dostavby vrátit. Investor, firma ČEZ, ovšem již v roce 1991 pozval americkou firmu Halliburton NUS, aby provedla audit a navrhla, za jakých podmínek by se dala elektrárna provozovat podle západních standardů. Doporučena byla řada změn, především nahradit původní systém řízení moderním systémem digitálním a vyměnit původní sovětské jaderné palivo. Příležitost využila až nová vláda ČR, která v březnu 1993 opětovně potvrdila výstavbu 1. a 2. bloku a rozhodla také o příslušných technologických změnách. V květnu pak byla podepsána dohoda s americkou firmou Westinghouse jak o dodávce nových systémů kontroly a řízení, o dodávce radiačního monitorovacího systému a diagnostického systému primárního okruhu, tak o dodávce paliva.

Následující historie byla dlouhá a drahá. V červenci 2000 bylo vydáno povolení k zavezení paliva do reaktoru prvního bloku, v říjnu bylo povoleno spuštění reaktoru a v prosinci téhož roku byla JE poprvé připojena k rozvodné síti. V březnu 2002 začalo zavážení paliva do druhého bloku a v květnu byl spuštěn i jeho reaktor. Zkušební provoz prvního bloku začal v červnu 2002, provoz na druhém bloku již v dubnu 2003. Celá elektrárna tak byla uvedena do provozu v letech 2002 až 2003. Pro srovnání: původní termíny dokončení vycházely z představy, že výstavba může trvat tak 60 měsíců. Pořád se ovšem jednalo jen o zkušební provoz. Bez kolaudace stavby nebylo možno přejít k plnému komerčnímu využití elektrárny. Posledním mezníkem tak byla závěrečná kolaudace JE Temelín, která proběhla v listopadu 2006.

Důležitou roli v diskusích o Temelínu hrálo posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA), které je podle zákona z roku 1992 podmínkou stavebního povolení. Tento zákon je důležitý, neboť umožňuje, aby se účastníkem řízení stala občanská sdružení. Stavební povolení pro Temelín bylo sice vydáno již v roce 1986, rozhodnutím vlády v roce 1993 však došlo k podstatným technologickým i stavebním změnám v projektové dokumentace. Proto občanská sdružení a veřejnost požadovaly, aby se zákon o EIA uplatnil také na JE Temelín. Nakonec vláda přistoupila na tento požadavek v rámci tzv. Melkského procesu.

České NGOs proti Temelínu

Za první občanské protesty proti stavbě JE Temelín lze považovat místní občanské aktivity, které se objevily, jakmile byly zahájeny přípravné práce na stavbě. Tyto akce byly povětšinou individuální, neboť se jednalo o demolice domů a majetkové újmy, které nebyly náležitě kompenzovány. Významnější začaly být aktivity řady místních organizací Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) z českobudějovického okresu, které se začaly obávat dopadů stavby a doprovodných ne­vhodných rekultivačních prací na životní prostředí. V roce 1987 uspořádali studenti z Vysoké školy zemědělské a členové ČSOP v Českých Budějovicích anketu v ulicích města a zjišťovali názory občanů na vhodnost zvolené technologie, na velikost elektrárny apod. Většina občanů vyjádřila tehdy obavy z elektrárny, která dosud měla mít čtyři bloky, a stěžovala si na nedostatek informací. V červnu 1989 uspořádala místní ČSOP dokonce na náměstí v Českých Budějovicích happening k problematice životního prostředí, na němž se sbíraly podpisy na petici proti výstavbě Temelína.

Svobodně ale mohly občanské iniciativy veřejně vystoupit až po pádu komunismu. Na začátku 90. let bylo hnutí proti Temelínu nejmohutnější. Ke čtvrtému výročí havárie v Černobylu uspořádali protestní akci členové Greenpeace, na velké chladicí věže elektrárny vyvěsili transparenty. Tehdy se zformovala občanská sdružení, která se pustila do veřejné debaty o výstavbě. Členové psali otevřené dopisy politikům, organizovali petice a vedli informační kampaň. V dubnu 1991 k 5. výročí havárie v Černobylu se jim podařilo zorganizovat největší protestní akci, jaká se proti výstavbě JE Temelín uskutečnila. Uspořádali pochod z Týna nad Vltavou ke staveništi v Křtěnově, jehož se zúčastnilo asi 10 tisíc lidí. Cestou rozvinuli transparent s protestními nápisy a obrázky od rakouských dětí. Pochod uspořádaly Děti Země z Prahy, Jihočeské matky a ČSOP z Českých Budějovic, přijela řada členů občanských sdružení z celé republiky, např. Děti Země z Brna, Zelený kruh z Olomouce, i ze Slovenska. Asi polovina účastníků byla ze zahraničí, zejména z rakouských a bavorských protiatomových iniciativ – ti výrazně pomohli s finančním zajištěním akce. O prázdninách se poblíž JE Temelín po několik let konaly letní tábory, na nichž se organizovaly blokády příjezdových bran do elektrárny. Blokády pořádaly Hnutí Duha a Greenpeace.

Poté, co vláda v roce 1993 rozhodla definitivně o dostavbě, uspořádalo několik desítek občanských sdružení velkou demonstraci v Praze před úřadem vlády. Tehdejší premiér Václav Klaus ale odmítl převzít petici, kterou mu pořadatelé přinesli. Poté už masové občanské protesty slábly. Jihočeské matky pořádají každý rok v dubnu k výročí havárie v Černobylu „pamětní“ akce ať už u hlavní brány JE Temelín v Křtěnově, v obci Temelín nebo v Českých Budějovicích. Symbolický význam měla zvláště akce, která se konala u příležitosti 10. výročí havárie v Černobylu na vrcholu Třístoličníku na Šumavě, kde se sešli vedle lidí z nevládních organizací také politici z rakouské i německé strany Zelených, z Česka zástupci ze sociální demokracie a menších politických stran.

Veřejné aktivity proti Temelínu postupně ztrácely působivost. Větší váhu začaly mít soudní spory, do nichž občanská sdružení vstupovala. Spory se staly vhodnou příležitostí k informování veřejnosti o vadách ve výstavbě a nedostatcích ve zkušebním provozu. Z Melk­ského procesu se však vládě podařilo NGO zcela vytěsnit. Občanské aktivity získaly na síle ještě v roce 2000, kdy Hnutí Duha spolu s několika sdruženími přišlo s peticí za vypsání referenda o elektrárně. Petici v červnu, kdy se konala demonstrace v Praze před úřadem vlády, podepsalo přes 70 tisíc občanů. Úspěchem bylo, že oslovila širší spektrum občanů, neboť byla chápána jako obhajoba nástrojů přímé demokracie. Nicméně se nakonec nepodařilo najít poslance, kteří by potřebný návrh na vypsání referenda v parlamentu předložili.

Postoje veřejnosti

Aktivity českých NGOs proti Temelínu sice nezastavily výstavbu elektrárny ani nevedly ke změně energetické politiky, ale dopad na výstavbu nelze podcenit. Nicméně všeobecně platí, že českou politiku nevládní organizace v tomto ohledu příliš neovlivnily: nenašly vhodnou politickou reprezentaci. Strana zelených působila pouze v komunální politice a do roku 2006 neměla sílu dostat se do parlamentu. Občanská sdružení tak připomínala osamělé běžce, proti nimž stojí nejen vláda se svou administrativní mocí, ale ani odezva společnosti není velká. Česká veřejnost ve většině dostavbu vždy podporovala. Například v roce 2000, kdy se protitemelínské organizace pokoušely vypsat referendum, podporovalo dostavbu 71 % populace; z těch, co vyjádřili ochotu k referendu přijít, to bylo dokonce 75 %.

Česká veřejnost se dlouhodobě staví k rozvoji jaderné energetiky docela vstřícně. Vý­sledky STEM ukazují, že v roce 1994 bylo téměř 70 % lidí pro rozvoj, v následujících letech podpora klesala, nejmenší byla v roce 1999, kdy nedosáhla ani 50 procent. Nicméně hned následující rok, kdy byla JE Temelín spuštěna, se podpora jaderné energetiky opět vyhoupla přes 60 %. Pak postupně klesala do roku 2004, kdy dosahovala jen 52 %. Avšak od tohoto roku, poté, co byl zahájen zkušební provoz JE Temelín, zase důvěra rostla, až v současnosti dosahuje opět téměř 70 %. Od roku 2004 navíc plynule roste podpora veřejnosti pro dostavbu dalších bloků Temelína: v roce 2004 pouze 46 % odpovědělo kladně na otázku, zda by chtěli, aby v areálu JE Temelín byly postaveny nové moderní bloky, avšak v roce 2008 to již bylo 65 %. Souběžně roste přesvědčení, že jaderná energie je nenahraditelná: v roce 2004 bylo 52 % pro jadernou energii a 52 % věřilo v možnost její náhrady jinými zdroji, avšak v roce 2008 v budoucí náhradu už věřilo pouze 46 %, zatímco pro jadernou energii bylo 67 % populace. Těžko se ubránit závěru, že česká veřejnost je připravena na výstavbu dalších jaderných elektráren.

Rakouská snaha

Rakouská veřejnost se k jaderné energetice stavěla docela jinak a rakouská politika pochopitelně její postoje odrážela, využívala k sebeprosazení a také je spoluvytvářela. Rakouské diskuse o jaderné energetice jsou staršího data. Rakousko neuvedlo do provozu svou jedinou jadernou elektrárnu, kterou stavělo v 70. letech ve Zwentendorfu na Dunaji. Odpůrci jaderné energetiky vyvolali v listopadu 1978 referendum a v něm se 50,47 % občanů vyslovilo proti spuštění elektrárny. Druhou směrodatnou událostí byla havárie v Černobylu v dubnu 1986, která názorně ukázala, jak tragické mohou být důsledky neštěstí. Havárie vyděsila rakouskou veřejnost, která se cítila bezprostředně ohrožena, a navíc se posílilo přesvědčení, že na Východě jsou elektrárny zaostalé a nespolehlivé. Proto výstavba Temelína, který měl mít původně čtyři bloky a výkon 4000 MW, blízko rakouských hranic od počátku vyvolávala v Rakousku velké znepokojení. V odmítavých postojích se přitom mísily nacionální představy o šlendriá­nu na Východě s ekologickým přesvědčením o nebezpečí jaderné energetiky.

Politika nezůstala pozadu. Jejím spodním proudem se stala snaha zastavit výstavbu JE Temelín politickými prostředky. Vhodnou příležitostí se stalo rozšiřování EU, které Rakousko vehementně podporovalo, ale vlivné skupiny neopomenuly příležitosti využít k vlastním cílům. Lze vysledovat dvě strategie. Jedna se dá označit jako „nacionální“, neboť pracovala s pocity „národního ohrožení“, a druhá jako „zelená“, protože stavěla na ekologických argumentech o „jaderných hrozbách vůči životnímu prostředí“.

Příkladem „nacionální strategie“ může být návrh usnesení, který poté, co bylo rozhodnuto o rozšíření EU na východ, přednesl v národní radě poslanec za Svobodné (FPO) Karl Schweitzer. Navrhoval, aby Rakousko využilo veta, jež má v otázce přijetí nových členů do EU, a stanovilo novým členům dvě podmínky: 1. předložit hned na začátku přístupových rozhovorů „závazné koncepce, jak skoncují s jadernou energetikou“, 2. doložit nejpozději před vstupem do EU, že „s jadernou energetikou skoncovali“. Vláda se měla snažit o okamžité zastavení jaderných elektráren sovětského původu (Dukovany, Temelín, Paks, Bohunice, Mochovce a Kozloduj) a rovněž měla usilovat o co nejdřívější zastavení i dalších, např. ve slovinském Krsku.

Za příklad „zelené strategie“ může pak posloužit návrh poslance Národní rady za Zelené Rudolfa Anschobera z prosince 1996, aby rakouská protitemelínská ofenzíva získala systematickou základnu. Navrhoval obsáhlou strategii, která měla zohlednit všechny dostupné možnosti, jak dosáhnout nejaderné energetiky u českého souseda, a představovala by scénář, který by bylo možno postupně realizovat. Jejím skrytým předpokladem byl však poměrně nerealistický předpoklad, že skoncování s jadernou energií lze prosadit až na evropské úrovni, jinak by se tyto snahy proměnily v politické soupeření mezi národními státy, což nebylo smyslem této zelené vize Evropy bez atomu.

Na tyto otázky byla zvláště citlivá veřejnost v Horním Rakousku. Zde působila občanská iniciativa Hornorakouská platforma proti jadernému nebezpečí, která dokázala organizovat masové veřejné protesty proti výstavbě Temelína po celé desetiletí. Největší demonstrace proběhly v říjnu 2000 poté, co v Temelíně byl spuštěn reaktor. Tehdy se vzedmula vlna veřejného odporu a na hranicích s Českem se konaly velké manifestace, které vedly k blokádě hraničních přechodů. Největší akce proběhla na přechodu ve Wulowitz, kde se sešlo na 5 tisíc lidí. Pořadatelem byla Hornorakouská platforma proti atomovému nebezpečí, ale na manifestaci zavítal i předseda strany Svobodných Jörg Haider a ministr Michael Schmid. V jižních Čechách byly blokovány přechody Wullowitz-Dolní Dvořiště, Weigetschlag-Studánky a Guglwald-Přední Výtoň, rovněž Puhrabruck-Nové Hrady, Gmünd-České Velenice, Neunagelberg-Halámky, Grametten-Nová Bystřice a Fratres-Slavonice. Blokovány byly rovněž přechody na Jižní Moravě kromě Mikulov-Drassenhofen a Valtice-Schrattenberg.

Situaci dále vyhrotil pokus Svobodných této vlny využít. V lednu 2001 zorganizovala strana petici „Veto gegen Temelin“, kterou podepsalo přes 900 000 občanů. Již dříve se objevovaly požadavky, aby jednání s Českou republikou o vstupu do EU byla vázána na podmínku, že výstavba JE Temelín bude zastavena. Hornorakouský sněm přijal takové usnesení již v roce 1999. Po protestech v roce 2000 byl požadavek všeobecně přijímán rakouskými politickými stranami, a jak ukázala petice z roku 2001, nacházel významnou podporu u veřejnosti.

Mezitím ale spory nabraly nový směr. Vyjednávání s českou vládou získalo oporu ve vzájemné dohodě. Ještě v prosinci 2000 v době největších masových protestů se sešli v Melku premiéři Wolfgang Schüssel a Miloš Zeman a podepsali protokol, který navrhl způsob, jak se otázky bezpečnosti Temelína budou řešit ve spolupráci obou stran. Otázka bezpečnosti JE Temelín přitom získala evropský rozměr, protože protokol byl podepsán za účasti evropského komisaře zodpovědného za rozšíření EU Günthera Verheugena. Rakouským a českým politikům se podařilo najít způsob, jak vyhovět požadavkům občanů a uvolnit napětí. Samotná petice se dostala na jednání pléna Národní rady až v březnu 2002. Po vzrušené debatě poslanci rozhodli, že zřídí zvláštní výbor parlamentu věnovaný JE Temelín. Parlament začal s vládou v této věci spolupracovat.

Melkský proces

Melkský protokol poprvé formuloval konkrétní závazky stran, jak postupovat v otázce bezpečnosti Temelína. Zřízena byla informační linka a stanoveny postupy, jak bude rakouská strana náležitě a včas informována o událostech v elektrárně. Ustanovena byla expertní komise, která měla určit hlavní sporné otázky. Česká vláda se zavázala, že provede dodatečné zhodnocení vlivu elektrárny na životní prostředí, což byl jeden z klíčových požadavků českých nevládních organizací, které se tak mohly stát účastníky řízení. Rakouská strana se mimo jiné zavázala, že zabrání blokádám hranic. Tím začal tzv. Melkský proces. Mezníkem byla další schůzka premiérů W. Schüssela a M. Zemana pod patronací G. Verheugena v listopadu následujícího roku v Bruselu. Zde byl přijat tzv. Bruselský protokol, který dal Melkskému procesu právní základ. Byly potvrzeny závazky z Melkského protokolu a upřesněny další. Schváleny byly závěry expertní komise, která identifikovala dvacet sporných otázek bezpečnosti Temelína, které zůstaly jako úkol do budoucna. Implementace bezpečnostních opatření definovaná podle české legislativy se přitom stala „nezbytnou podmínkou komerčního provozu elektrárny“ a rakouská strana se zavázala, že „přistoupí konstruktivně“ k přístupovým rozhovorům s Českou republikou, obě strany souhlasily, že se závěry Bruselského protokolu stanou součástí Protokolu o přistoupení (Protocol to the Accession Act).

Ukončení přístupových rozhovorů a nadcházející rozšíření EU se stalo předmětem jednání Národní rady v prosinci 2002. Tehdy SPÖ, ÖVP a Zelení rozšíření všeobecně označovaly za historický okamžik v dějinách Evropy, jedině Svobodní protestovali. Sporné byly jenom dvě otázky: „tranzit“ a „Temelín“. Rakouská politika se musela smířit s tím, že nedokázala v rámci přístupových rozhovorů prosadit „skoncování s jadernou energetikou“. Dokonce musela ustoupit, když akceptovala, že se součástí protokolu o přistoupení České republiky nestaly závazky z Bruselského protokolu, jelikož se Velká Británie postavila zásadně proti evropské regulace jaderné politiky. Melkský protokol tak zůstal jen bilaterální dohodou, která se neproměnila v mezinárodní závazek garantovaný EU. Rakouská snaha stanovit evropské standardy jaderné bezpečnosti a prosadit skoncování s atomem v rámci rozhovorů o rozšíření EU ztroskotala již dříve na summitu EU v Leakenu v prosinci 2001.

Téma jaderné elektrárny se s velkou ostrostí objevilo na scéně ještě koncem roku 2006 poté, co proběhla závěrečná kolaudace a elektrárna přešla do plného komerčního provozu. Opět se objevily demonstrace na hranicích. Rozsahem se nedaly srovnávat s demonstracemi v roce 2000, nicméně stejně tak došlo k blokádám hraničních přechodů. V prosinci rakouští odpůrci Temelína zablokovali dva hraniční přechody. Největší demonstrace se konala na přechodu ve Wullowitz, kde se sešlo asi 200 lidí. Tomu ovšem předcházela bouře v rakouské politice. V listopadu Národní rada schválila rezoluci vyzývající vládu k podání mezinárodní žaloby za neplnění dohod z Melku (v jejich bruselské formulaci). Návrh rezo­luce připravili protitemelínští aktivisté z Horního Rakouska. Národní radě k projednání návrh předložili poslanci této spolkové země a pro rezoluci hlasovali všichni poslanci všech pěti parlamentních stran. Ukázalo se ale, že vláda nemá právní instrumenty, jak a komu takovou mezinárodní žalobu podat. Od té doby proběhlo několik meziparlamentních setkání a požadavek vyznívá do ztracena.

Česká a rakouská politika se v otázce jaderné energetiky docela míjely – přes všechny ostatní styčné, souběžné a společné rysy, které převažovaly. Spory o Temelín dokonce hrozily trvale poškodit česko-rakouské vztahy. Ocenit je proto třeba, že se tak nestalo. Politické elity vždy našly způsob jak napětí uvolnit a orientovaly se spíše na vzájemnou výhodnost spolupráce obou demokratických států v integrující se Evropě.

(Psáno do katalogu Dolnorakouské zemské výstavy 2008)

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof.

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.