Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Dietmar Gass: Na druhé straně opony

Dietmar Gass

Na druhé straně opony

Železná opora zabraňuje rozšíření požáru do hlediště. Pokud se nachází na státní hranici, není z toho jasné, na které straně jeviště je.

Mikulov, „italská perla jižní Moravy“, se zámkem jako magnetem pro oko, byl už jen díky svému panoramatu předurčen, aby působil jako divadlo v přírodě, ať už se člověk k hranici přibližoval z kterékoliv strany. Výhoda publika spočívala ovšem v tom, že divák mohl kdykoliv divadlo opustit.

„Konec svobodného světa“, jak sama sebe nedobrovolně definovala má země obecně a příhraniční oblast zvlášť, byl tak jako tak na konci světa. Vědomí odříznutosti od světa a nekonečné vzdálenosti vztažných bodů se v mém případě zhmotňovalo v pancéřové závoře na čtvrtém kilometru mikulovské silnice.

Jako byla jednou provždy jasná nedosažitelnost zámku Dietrichsteinů a Svatého Kopečku, tak nezřetelný byl každý postřeh, z jakých se skládala koláž československého souseda. Kromě krátkého karnevalu v roce mého narození 1968 se všechny odpovědi týkaly doby před rokem 1947. Uznalý obdiv civilizačního pokroku, stavu silnic, možností, které Mikulov, Valtice nebo Břeclav nabízely, se střídal se zprávami o vyhnání těch několika mála Jihomoravanů, kteří utekli do naší vesnice s pěti sty dušemi, většinou k příbuzným, popřípadě s děsivými příběhy o unesených dětech, které odvlekli českoslovenští pohraničníci, když si hrály poblíž hranice, zatímco rodiče pracovali na poli v bezprostřední blízkosti, načež je – pokud vůbec – teprve za několik dní na oficiálním hraničním přechodu vrátili. Proto nám dětem vtloukali do hlavy podrobný průběh hranice.

Práce na poli skýtala také několik málo možnosti na vlastní oči spatřit živého Čecha, třebaže jen na přiměřenou vzdálenost, což také skýtalo půdu pro všeobecně pohrdavé nálady, jaké nemohly vyvolat lépe ani rozdíly státního zřízení. Zemědělství bylo až do vstupu do EU nejvýznamnějším hospodářským odvětvím severovýchodní části Dolních Rakous, kterou industrializace zcela minula. Díky státní podpoře mohly rodinné podniky, když už se nerozvíjely, aspoň zajistit příjem a brzdit migraci. Zvlášť o žních mohli Rakušané pozorovat metody družstevního zemědělství zblízka. To, že kombajnéři vinou organizačního chaosu i lenosti dopravovali obilí rovnou do příkopů, nevyvolalo pouze opovržení, ale i odpor či hnus, což zakořenilo tak hluboce, že to dodnes v případě potřeby lze kdykoliv vyvolat. To také přispělo ke špatným volebním výsledkům Komunistické strany Rakouska pádněji, než jak by to kdy zvládla cílená kontrapropanda.

Vědomí existence na mrtvé hranici bez naděje na změnu bylo nedílnou součástí kolektivního pocitu. Obzor se strážními věžemi jak z koncentračních táborů vyvolával lehkou hrůzu pouze v občasných návštěvnících a vlastní okrajovou polohu si člověk uvědomoval jen zřídka, a to díky vnějším podnětům. K těm patřila každoroční přehlídka německých limuzín o památném dni Jihomoravanů ze sousední vesnice, kterou pokaždé podivně zakončil obrovský atavistický táborák jako pozdrav staré vlasti; nebo ony převzácné chvíle, kdy člověk na prázdné brněnské silnici do Vídně narazil na Škodu de luxe. Při té příležitosti se pravidelně rozvíjely spekulace, zda dotyčného při opouštění republiky také šikanoval československý celník několikahodinovým čekáním u prázdné pohraniční stanice, jak se to stávalo našincům při příjezdu.

Jiný význam měla v této souvislosti vojenská služba, při níž jsme se vypořádali s tím, že tento kousek Evropy leží blíž k Sovětskému svazu než ke Švýcarsku, popřípadě i s tím, že spolková vojska zastaví Rudou, maďarskou a československou armádu úspěšně u Amstettenu. Obezřetně se přitom zamlčovala operace Urgestein, kdy se vojsko roku 1968 stáhlo ze třicetikilometrového pohraničního pásma, aby „neprovokovalo Sovětský svaz“. Kromě toho se musela dodržovat přísná rádiová kázeň, protože Čech jisté rozhovory zaznamenává a překrucuje, aby jich v případě války podvratně využil. Opravdu jsme mohli na určitých frekvencích český rádiový provoz odposlouchávat, jelikož síla jeho rádiového signálu mnohé přehlušila (tradice, která se k lítosti mých spoluobčanů, pokud jde o mobily a rozhlas, stále udržuje). Tak byla československá státní televize v našich televizních přijímačích vlezle trvalým hostem. V každém případě jsme díky tomu věděli, že kombajnéři a celníci musí být sportovně založenými fanoušky folklóru. Jinak si totiž nelze vysvětlit věčné hokejové zápasy a setkání u dechovky. K tomu ještě na domácí kanály přeskočili také Pan Tau, Krtek a Karel Gott. Ten se neosvědčil jen jako ideál padesátiletých žen v domácnosti, ale úvodní písní ke Včelce Máje ovlivnil celou generaci.

Karel Gott ještě zpívá, ale věže zmizely a úlohu kruté a nezranitelné stráže hranic převzali Rakušané. Od Schengenu je pryč i pancéřová závora v Mikulově. Jenom mi doma nikdo nedokáže říct, zda se tam teď dá vjet přímo. Pohled tedy ještě nenašel cestu zpět k jevišti.

Přeložila Soňa Morcinková.

Dietmar Gass (1968) je rakouský historik, překladatel, vysokoškolský učitel. Žil v Ottenthalu u Mikulova. Nyní žije v Krakově.

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.