Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Václav Jamek: Lenin utopii nenáviděl aneb Docenti

Václav Jamek

Lenin utopii nenáviděl aneb Docenti

Tuhle jsem v antikvariátě potkal Přemysla Ruta. Zrovna jsem vykutal z regálů jakýsi román od Fjodora Sologuba a starší francouzské vydání Villonových spisů, které projednou obsahovalo i jeho nemravné básně v chuligánském argotu. Nevím, jestli jste si toho všiml, říkám mu, antikvariátů je teď po Praze až hrůza, ale většina z nich pojem cizojazyčná literatura vítězně redukovala na jazyk jediný, výjimečně na dva, ten druhý je němčina, o francouzskou knihu člověk skoro nezakopne, a španělské nebo italské jsou s opovržením odmítány (jediný antikvariát, který je vedl, ten v Kaprovce, hanebně zkrachoval). Proti komunismu pořádný úpadek. Když tehdy umírali poslední meziváleční frankofilové, jejich zkažení potomci mohli nesrozumitelnou literaturu aspoň jakž takž zpeněžit v antikvariátech. Co všechno já tam zamlada nakoupil! Může mi to být vlastně už jedno, mám doma nějakých šest tisíc francouzských knih a sotva je do smrti všechny přečtu. Ale co s nimi, až umřu taky já? Všechny ty zbytečné knihy, kterým jsem na dobu jednoho života poskytl přístřeší, asi nezbude než sešrotovat v kontejnerech. Ještě že nám osvícené konšelstvo umožňuje třídit odpad. Utěšuje mě jedině to, že tohle třídění už nebude na mně.

A co jinak? — Jinak jsem nedávno čekal na chodbě, až mě pozvou k obhajobě docentury, a z čisté kratochvíle jsme s několika eminentními kolegy z filozofické fakulty hledali způsob, jak česky označit onu sociologickou zvláštnost, jíž jsou příslušníci střední vrstvy, jejichž postavení ve společnosti je nižší než příslušníků vrstvy nižší: právě k takové podivné vrstvě všichni patříme, ale vhodný pojem – jakýsi specifický komparativ – pro „střední níž než nižší“ se nám vytvořit nepodařilo. Tak hladké lhaní nakonec škobrtá o nepřekročitelnou mez jazyka.

— A co říkat jim prostě „docenti“? pravil Přemysl Rut, rozšafně jako vždy.

Docenti asi sotva zablokují hromadami svých zbytečných knih dálnici D1, a kdyby pohrozili, že budou sabotovat výuku neurčitého členu, to by se ministr práce pěkně za břicho popadal. Takže se k průměrné mzdě budou nadále přibližovat asymptoticky zdola, ta jim v důsledku zvyšování příjmů nahoře u pánů pokaždé odskočí o kus výš, a tak pořád dokola. Někdo si takovou dobročinnost třeba může dovolit, když má jako já něco naspořeno, ale většina docentů naspořeno nemá. Ponižování humanitní inteligence je dnes stejné jako za starého režimu, a když se někdy ptám, proč se vlastně nevzepřeme, řekne mi některý kolega docent: i kdybychom filozofickou fakultu zavřeli, ti nahoře budou rádi! Tak jsme na tom: dnešní společnost zničila téměř všechno živobytí pro lidi našeho ustrojení. Docenti nemají na knihy.

Možná to není žádná škoda? A možná je. Když jsem před léty v jednom nenápadném článku vysvětloval, proč by nás špetka humanitního vzdělání mohla ušetřit všelikých absurdit ve zdravotnictví, ohradil se tehdejší ministr Rubáš osobním dopisem, co že si to o něm myslím. Zlaté časy! Takže k té špetce: bylo by to snad málo vidět si trochu lépe do huby a lépe chápat, co nám kdo opravdu říká a co si kdo opravdu myslí? Onehdy jsem někde četl, že studenti exaktních věd odmítají studovat díla filozofů. „To máme vážně číst ty produkty jejich biochemických pochodů?“ ptají se znechuceně. Tak jim chudákům ze samých vzorců přeskočilo a myslí si, že jejich mozky asi slintají nějak jinak – nebo že na své tuze čisté poznávání, na rozdíl od nás ubohých břídilů, snad mají něco jiného než mozek? Poučení: matematika bez Kanta je na houby. A jsme přímo u jádra věci: špetka humanitního vzdělání je dobrá k tomu, aby lidé s inteligenčním kvocientem 185 (i méně) neuvažovali a nejednali jako kreténi. Jak vidno, přesně tak se už projevují.

Letos jsem nevyrazil s diplomovou prací jednoho studenta, jinak spíš nadprůměrně nadaného, který vykládal Gidovu zápletku se Sovětským svazem jako „střetnutí individualisty s kolektivistickou utopií“. Nevím, jestli jsem mu tím prospěl, ale asi bych byl na jeho úkor trestal ideology a politologické šarlatány, kteří si tu nejapnou představu „komunistické utopie“ vymysleli a lidem tím zahnojili mozek, jak se kdysi říkalo. Slovo „utopie“ je tu zjevně mimo svůj koncept, který by se dal vyjádřit jako „smyšlená země, kde se uplat­ňuje nějaká ucelená ideální představa o lepším uspořádání lidských záležitostí“, případně ta ideální představa sama, nahlédnutá jako iluzorní a neuskutečnitelná. Sovětský svaz je země po čertech skutečná, ale nepasuje na něj ani definice druhá. Sovětská moc se nesnažila uskutečňovat nějakou ideální představu, sledovala cíle nadmíru věcné a přízemní, dokonce se tím chlubila (praxe a zas praxe), a hrubý způsob vlády zdůvodňovala komplexně propracovanou ideologickou konstrukcí, která ukazovala současné strádání jako „dialektickou“ přípravu stále oddalovaného štěstí, až nakonec s „reálným socialismem“ vyústila v kruhovou (operacionalistickou) poučku „socialismus je to, co zrovna máme, a jinak nelze“, což je nejtriviálnější popření utopie, jaké si lze představit. Ten, kdo vydává sovětskou skutečnost za utopii, jen brání jejímu poznání; a proč při stejných měřítcích nepovažovat za utopii také dva tisíce let křesťanské civilizace – a vůbec všechno, co se dovolává nějakého názoru? Našemu studentovi tak ideologický konstrukt zabránil v tom nahlédnout to podstatné: že utopie byla v Gidově hlavě – to, co si v rozporu se skutečností pod pojmem komunismus představoval, doufaje dokonce nějaký čas, že se mu sovětskou politickou praxi podaří k oné utopii usměrnit.

Připomeňme si ještě, že Lenin a marxisté vůbec utopii nenáviděli, a dnešní ideologové na tom nejsou jinak: utopie pro ně koneckonců není nic jiného než nadávka, protože možná nenávidí komunismus, ale ještě víc nenávidí ideál. Řeči o komunistické utopii sledují ve skutečnosti jiný cíl, zde a nyní: lidskému společenství ideál zakázat; omezit náš svět malým duchovním obzorem kupců a intrikánů, kteří se nás snaží ovládnout a lžou nám přitom o svobodě.

Utopie – očištěná od iluze – je však potřebný a prospěšný koncept, neznamená nic jiného než koncepční otevřenost a odvahu; umožňuje vytvářet hodnotové pilíře budoucích řešení. Utopií je potřeba začínat, máme-li se vůbec dobrat něčeho nového. Od samého počátku byla Utopie imaginární místo, kam se svobodný člověk utíkal před intelektuálním terorem dogmat.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.