Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Jiří Hochman: Je studená válka nevyhnutelná?

Jiří Hochman

Je studená válka nevyhnutelná?

Ze všech mezinárodních dvoustranných vztahů zůstává nejdůležitější vztah mezi Spojenými státy a Ruskem. Bez jejich vzájemného porozumění se nedá vyřešit žádný významnější problém na této planetě. Tuto skutečnost připomíná a vysvětluje prezident americké Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations, CFR) v New Yorku dr. Richard Haass ve svém významném článku v týdeníku Newsweek z 1. září 2008. Časování článku je také závažné: Není dlouho po „hrátkách s čertem“ kolem Gruzie a je to uprostřed kampaně k prezidentským volbám v USA. Od nového prezidenta a nové vlády se sice očekává v zahraniční politice určitá základní kontinuita, ale také, přinejmenším, obnovení politiky moudré zdrženlivosti z doby, kdy byl prezidentem otec prezidenta dnešního.

CFR se všeobecně považuje za nejvlivnější intelektuální, politickou, ale nestranickou organizaci v USA, která se zabývá studiem mezinárodního postavení USA a jejich zahraniční politiky. Je to organizace s dlouhou tradicí. Založili ji v roce 1921 nejbližší poradci prezidenta Wilsona, spoluautoři jeho Čtrnácti bodů – například plk. Edward House a Walter Lippmann. Ke členům CFR patřili a patří bývalí prezidenti, státní tajemníci a podtajemníci, diplomati, významní akademici atd. V současné době jsou mezi nimi např. Zbigniew Brzezinski, Henry Kissinger, Madeleine Albrightová, Cyrus Vance, Richard Holbrook nebo Warren Christopher. CFR má vlastní vysoce kvalifikovaný mozkový trust; pořádá setkání odborníků a vědců s vysokými vládními činiteli, zahraničními státníky a jinými osobnostmi; vydává respektovaný čtvrtletní žurnál Foreign Affairs atd.

R. Haass je prezidentem CFR od roku 2003. Má bohaté akademické, diplomatické a politické zkušenosti a je autorem dvanácti knih, převážně o problémech zahraniční politiky. Vůbec nelze vyloučit, že by se mohl dříve nebo později stát americkým státním tajemníkem. Newsweek, ve kterém článek publikoval, je druhý největší americký týdeník svého druhu a vychází nákladem 2 700 000 výtisků. Vychází také v sedmi jiných jazycích, mj. španělsky, arabsky a rusky. Prezident CFR zřídka publikuje v masových časopisech, což význam a aktuálnost zmíněného článku jen zvyšuje.

Autor vychází z nedávných událostí v oblasti Kavkazu. Rozhodnutí gruzínského prezidenta Saakašviliho prosadit svou autoritu ve sporné Jižní Osetii vojenským útokem označuje za zbrklé. Saakašvili podcenil ruskou reakci a přecenil to, co by pro něho mohly USA udělat. Současná vláda USA i oba kandidáti v nadcházejících amerických volbách sice jednoznačně odmítli ruské akce proti Gruzii, ale „je toho málo, čím mohou USA Gruzii pomoci,“ napsal dr. Haass.

Na tomto místě lze dodat, že nahromaděné historické a místní okolnosti se nedají lámat přes koleno. Stalin, sám Gruzínec, přihodil v sovětské ústavě z roku 1936 ke Gruzii také sousední území Abcházie a Jižní Osetie, etnicky a nábožensky odlišná. Pokud existoval SSSR, nehrálo valnou roli, kam podle mapy spadaly místní republiky a autonomní oblasti. Staré národnostní antipatie však přežily skoro 70 let sovětského systému a na Kavkazu přežívají do dneška, pravděpodobně povzbuzované novým ruským státem. V Jižní Osetii je kromě toho v nebezpečné míře porušována zákonnost. Jak ale píše Haass: „Skutečný problém je spíše ten, jak bude s Ruskem jednat nový (americký) prezident od ledna příštího roku.“

Uvádí také důvody, proč to nebude jednoduché. Rusko zůstává jednou z velmocí, které budou ovlivňovat počáteční desítiletí tohoto století. Rusko má polovinu existujících jaderných zbraní, je největším výrobcem zemního plynu, je druhé ve výrobě nafty, vyváží velké množství moderních zbraní a jeho dolarové rezervy dosahují skoro 300 miliard. Je stálým členem Rady bezpečnosti Spojených národů a může buď usnadnit, nebo znemožnit realizaci nemalé části zahraničněpolitického programu USA.

Richard Haass upozorňuje v této souvislosti na Írán, který se přibližuje k obohacování uranu ve velkém množství, čímž získá základní materiál pro jaderné zbraně. Írán v této činnosti pokračuje, přestože ho Mezinárodní agentura pro jadernou energii nesčetněkrát vyzvala, aby od obohacování uranu ustoupil, neboť je to v rozporu s mezinárodním úsilím zastavit šíření jaderných zbraní i s příslušnou mezinárodní smlouvou (kterou Írán spolupodepsal). Írán hraje s agenturou průhlednou hru a pod různými záminkami jednání o této otázce protahuje.

V této souvislosti je na místě připomenout, že íránský prezident Ahmadinedžad nevybíravě a opakovaně vyhrožuje jiným zemím násilím, například tím, že „vymaže z mapy“ stát Izrael. Írán se také nebezpečně vměšuje do vývoje v Iráku, v Libanonu a v Palestině, hrozí uzavřením Perského zálivu a klade si nároky na ostrovy v blízkosti emirátů v této oblasti. Agresivní íránský šíitský silám, usilující o jaderné zbraně, je nepřijatelný – a to nejen pro Západ, ale i pro řadu islámských států, kde převažují sunnité, např. Egypt, Jordánsko a Saudskou Arábii.

Íránská nukleární zařízení lze ovšem zničit vojenským zásahem, což by případně mohlo také zkrátit existenci anachronické teokratické diktatury několika šiitských „kardinálů,“ zvaných ajatolláhové. USA, v souladu s mezinárodní komunitou, však dosud dávají přednost diplomacii, ale ta by musela přinést kontrolovatelné řešení situace nejvýše do dvou let. Tuto dobu odhadují odborníci jako maximální časovou hranici, než Írán bude mít dostatečné množství obohaceného uranu k sestavení jaderných hlavic pro své rakety. Diplomatická alternativa k vojenskému odstranění íránské jaderné hrozby by měla mnohem lepší vyhlídky, kdyby se tohoto úsilí zúčastnilo Rusko. „Nejjistější cesta do Teheránu vede přes Moskvu,“ píše prezident CFR.

Richard Haass poukazuje na obrovské zásoby jaderných zbraní v USA a v Rusku, přičemž nebezpečí jejich náhodného nebo nedovoleného použití trvá. Cílem USA je dosáhnout situace, kdy bude méně jaderných zbraní v menším množství rukou. „Dvoustranné jednání mezi Spojenými státy a Ruskem zůstává nejlepší a jedinou cestou, jak toho dosáhnout,“ píše prezident CFR.

Za uvedených okolností by proto nebylo rozumné vracet se k „politickým vazbám“ z doby studené války, kdy nesouhlas kolem jedné specifické otázky blokoval mnohem širší agendu v americko-sovětských vztazích. Politika, kterou vůči Rusku nedávno ohlásila nynější americká administrativa v souvislosti s Gruzií, by vedla právě k tomu. To by byla pro USA „pochybná strategie,“ domnívá se dr. Haass. Situace kolem Gruzie by neměla být překážkou k širšímu americko-ruskému jednání. „Americká politika by měla být místo toho zaměřená na spolupráci obou zemí tam, kde to je možné – a na nesouhlas nebo zdr­ženlivé soutěžení tam, kde je to nezbytné.“

USA by například měly zmírnit překážky, jež brání, aby se Rusko připojilo ke Světové obchodní organizaci. USA si přejí, aby Rusko žilo podle zákonných pravidel a aby bylo otevřenější a zodpovědnější. Když bude integrována do moderních institucí, ruská autokracie se spíše otevře, než když bude ponechána mimo ně. To platí i pro členství Ruska v G–8, které by mělo zahrnovat také Čínu, Indii a Brazílii.

Dr. Haass připomíná, jak americká iniciativa před čtyřiceti lety ukončila politickou izolaci komunistické Číny. Tehdejší prezident Nixon (jehož poradcem byl Henry Kissinger a také mu diskrétně radil Walter Lippmann), o tom řekl: „… v dlouhé perspektivě si prostě nemůžeme dovolit ponechat Čínu na věky mimo rodinu národů, aby si tam živila své fantazie, chovala v sobě své nenávisti a ohrožovala sousedy.“ Richard Haass zdůrazňuje, že totéž dnes platí o Rusku.

Spojené státy mají i nadále zájem na tom, aby se Ukrajina a Gruzie připojily k Evropské unii a k NATO, i když to předpokládá konzultace s evropskými spojenci – a také s Ruskem. Dr. Haass uzavírá svůj článek takto: „Brát ohled na ruské zájmy při plánování a uskutečňování zahraniční politiky USA není appeasement. Ani to nedává Moskvě právo veta. Skutečnost je taková, že Spojené státy nemohou dělat (svou) politiku vůči Gruzii nebo vůči kterékoli jiné zemi izolovaně. Máme celou škálu zájmů a Rusko tak či onak je při nich velmi důležité. Určovat zájmy a rozhodovat o prioritách je začátek strategie. Náš 44. prezident to bude vůči Rusku potřebovat.“

S takovou koncepcí zahraniční politiky jde letos do voleb v USA Demokratická strana. Oba její hlavní kandidáti, senátoři Obama a Biden, chtějí především co nejdříve ukončit zbytečnou a velmi nákladnou válku v Iráku a obnovit princip mezinárodního konsensu při rozhodování o klíčových mezinárodních problémech v duchu Charty Spojených národů. Kandidát Republikánské strany na úřad prezidenta USA, senátor John McCain, dosud významnější odklon od kursu dnešní vlády nenabízí, ale je velmi pravděpodobné, že bude-li zvolen, okolnosti ho přinutí postupovat více realisticky.

Pokud jde o Rusko, bylo jen otázkou času, kdy se po rozpadu SSSR politicky i hospodářsky zkonsoliduje a začne uplatňovat své zájmy, včetně zájmů bezpečnostních. Lze si představit, že dnešní ruští státníci se příliš neradují ze ztráty některých starých imperiálních území, a tím méně pak z toho, že se některá z nich připojují k Evropské unii, nebo dokonce k NATO. Postup Západu by v těchto případech měl být dobře promyšlený, neměl by zájmy Ruska přehlížet a zbytečně vyvolávat ruské obavy z „obklíčení.“ Obě strany dnes potřebují dobré vztahy a vzájemně prospěšnou spolupráci.

Krize kolem Gruzie podle všeho je překonaná a její příčiny se zdají být výjimečné. Principy ruské zahraniční politiky, jak je formuloval prezident Medvěděv, jsou vcelku uklidňující. Rusko je součástí Evropy, jejích dějin a kultury a je třeba respektovat jeho zvláštnosti, které jsou výsledkem celé řady minulých vlivů, včetně byzantského pravoslaví a zeměpisné rozlehlosti. Na počátku 90. let bylo největší hrozbou, že Rusko propadne anarchii, což by mohlo být v zemi s velkým jaderným arzenálem a mocným organizovaným zločinem katastrofické. Je třeba pochopit, že v mezinárodním zájmu je nadmíru důležité, aby bylo politicky stabilní. Na to, aby si vytvořilo sociální a jiné předpoklady pro plně fungující parlamentní demokracii, potřebuje čas a příznivé mezinárodní prostředí.

Jiří Hochman (1926) je novinář a spisovatel; žije na Floridě.

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.