Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Adam Michnik: Gruzínská zkouška a zkoušky budoucí

Adam Michnik

Gruzínská zkouška a zkoušky budoucí

Už mnoho let patřím k okruhu polských protisovětských rusofilů. Po svých návštěvách v Gruzii jsem rozhodným gruzínofilem. Proto má pro mě poslední konflikt na Kavkaze tragický rozměr, neboť přeji to nejlepší demokratickému Rusku i demokratické Gruzii. Tentokrát došlo ke konfliktu, ve kterém na velice neuvážlivé, hazardérské kroky prezidenta Gruzie Kreml odpověděl imperiální agresí. Bez jakýchkoliv pochyb je třeba klíč k pochopení tohoto konfliktu hledat v politickém procesu, který v Rusku probíhal mnoho let a jehož završením byly události v Gruzii.

Nové myšlení o Rusku určila perestrojka Michaila Gorbačova. Za prvé to bylo rozloučení s totalitární vnitřní politikou, za druhé rozloučení s Brežněvovou doktrínou, za třetí opuštění filozofie nenávisti k západnímu světu. Nový pohled na Rusko vyžadoval od mnohých z nás, kteří jsme vyrostli na myšlení předpokládajícím kontinuitu mezi tradicí carského samoděržaví a bolševické diktatury, intelektuální odvahu a politickou představivost.

Byl jsem jedním z těch, kteří od dob perestrojky sdíleli názor, že Rusko směřuje k Evropě, jejím hodnotám. Takový byl také pocit ruských liberálních elit. A třebaže jsem potom viděl, že v Rusku nastávají nedobré jevy (opětovná centralizace moci, ostřelování parlamentu v roce 1993, první válka v Čečensku), nadále jsem se držel myšlenkového schématu vytvořeného v době perestrojky. Teď to skončilo.

Těžko najít událost, kterou by šlo považovat za začátek tohoto negativního procesu. Dlouhou dobu bylo lze doufat, že jsou to klopýtnutí na dobré cestě. Parlament rozehnaný Jelcinem byl ve skutečnosti stalinsko-černosotněnský. Na první válku v Čečensku bylo možné nakonec pohlížet jako na válku se separatismem. Nebyl to jediný takový případ v současném světě. Čečenská strana nereprezentovala liberální či parlamentní demokracii. Samozřejmě, to neospravedlňovalo válku, ale dovolovalo chovat naději, že jsou to jakési pracovní úrazy. Tyto zlé události se však proměnily v proces ukončený praktickou likvidací opozice, potlačením nezávislých médií, praktickou likvidací svobodného trhu. Sledovali jsme naprosté opuštění snah o vytvoření nezávislého soudnictví, útok na vznikající občanskou společnost, důsledné oživování protizápadní hysterie, zvláště protiamerické, a vyvolávání napětí v celé postsovětské sféře. Potom přišlo zkreslování dějin. To je jedna jediná linie událostí. Z perspektivy je lépe vidět její logiku.

V pasti imperiální politiky

Nelze se vyhnout závěru, že jednotlivé negativní události se proměnily v proces, když se prezidentem Ruska stal Vladimir Putin. Například jeho zásah proti oligarchům. Kdybychom je vzali každého zvlášť, mohli bychom mu i být nakloněni. Berezovskij nebo Gusinskij aspirovali na takovou moc, že se jich ruský stát mohl bát. Putin však z útoku proti oligarchům učinil jeden z prvků procesu demontáže demokracie v Rusku. Mnoho mých ruských přátel mě před tím varovalo. Já jsem se zpočátku domníval, že někoho takového jako Putin je zapotřebí, aby se stát nerozpadl, aby se předešlo obrovským vnitřním zmatkům, „smutě“. Bodem obratu v mém uvažování o Putinově Rusku byl případ Chodorkovského. Nechci hodnotit Chodorkovského, ale při sledování jeho procesu je vidět, že byl připraven ve stylu latinskoamerických diktatur, a ne demokratického právního státu. Není pochyb, že to nejsou intriky nějaké podřízené struktury kolem Putina, rozhodnutí padala v samotném Kremlu.

Pokud jde o zahraniční politiku, kapkou, jíž kalich přetekl, byla válka v Gruzii. Bombardování gruzínských měst hovoří za vše. Kdyby se Rusové omezili na vytlačení Gruzínců z Jižní Osetie a Abcházie, bylo by možné diskutovat, kdo má v tomto konfliktu pravdu. Ale rabování, znásilňování, zabíjení, útok na Poti i Gori si zaslouží jednoznačné odsouzení. To je velká porážka ruské demokracie.

Nedomnívám se však, že by to byla porážka definitivní. Není pravdivá teze, kterou v Polsku slyšíme často, jako by Rusko bylo jaksi geneticky odsouzeno k despocii. Lživost této teze ukázala naplno perestrojka. Hodnoty svobody hrají v ruské tradici zásadní roli. Ví to každý, kdo zná Rusy blíže. Problém dnešního Ruska spočívá v tom, že se pustilo samo do pasti imperiální politiky. Je zapotřebí velké odvahy, aby se člověk této vlně veřejně postavil na odpor. Ale i v dnešním Rusku jsou lidé, kteří to dělají – komentátoři, obhájci lidských práv, opoziční politici, nezávislí novináři, vydavatelé, třeba publikující na internetu. Ve změněné situaci mohou tyto zárodky občanské společnosti sehrát obrovskou roli.

Je třeba nový Marshallův plán

Povinností lidí uvažujících o budoucnosti je vypracování nového myšlení o Rusku. Lze přijmout kapitulantskou filozofii nové Jalty (tedy souhlasu s rozdělením světa na sféry vlivu), posílenou přesvědčením, že v Rusku máme své důležité zájmy. Lze také přijmout filozofii nové studené války, předpokládající rozchod s Ruskem, bojkot, sankce.

První filozofie je snad realistická, druhá svými závěry ušlechtilá a na papíře snad logická, ale naprosto nereálná. Proto je třeba vymyslet něco nového. Tím něčím může být rozvinutí projektu Východního partnerství EU, navrženého před několika měsíci Polskem a Švédskem. Lze je zkusit proměnit v nový ideologický záměr, nový Marshallův plán pro Gruzii, Ukrajinu, Moldávii, Arménii, Ázerbajdžán.

Kreml neuvažuje v jazyku dalších vojenských anexí. I v Gruzii se zastavil před vojenským dobytím celé země. Kreml chce faktické podřízení svých sousedů se zachováním jejich státnosti, symbolů, kultury, samostatných úřadů. Moskva by dnes ráda viděla v čele Gruzie vůči sobě povolného politika a přistoupila by na finlandizaci Gruzie. Dokazuje to nedávná návštěva prezidenta Moldávie Vladimira Voronina v Kremlu, kde byl přijat během války na Kavkaze. Jasně mu dali na srozuměnou, že může počítat s pomocí při sjednocení země, pokud zachová loajalitu vůči Moskvě. Moldávie je rozdělena na dvě části. Tou druhou je separatistické Podněstří, podporované Ruskem podobně jako Jižní Osetie nebo Abcházie. Kreml jasně říká, že Moldávie se může sjednotit, ale za jistých podmínek – souhlasu s neutralitou, infiltrací, podřizování nátlaku. Vždyť to je pokračování politiky Sovětského svazu vůči Německu. V první polovině 50. let Kreml navrhoval Adenauerovi souhlas se sjednocením obou části Německa výměnou za úplnou neutralizaci a demilitarizaci. Znamenalo to tehdy totéž co dnes: můžete být sjednocení, ale poslušní Moskvy. Pravděpodobně podobný návrh dostane brzy Ukrajina. Není pravda, že Kreml chce dobýt Krym nebo Doněck. Kreml chce kontrolovat celou Ukrajinu dosazením poddajných představitelů v Kyjevě.

Rusko a jeho loutky

Rusko chce, aby u jeho hranic existovaly nárazníkové státy, které by vedly politiku v souladu s linií Moskvy. Takové státy lze označit za loutkové, lze je také – jazykem ruské diplomacie – pojmenovat jako „loajální spojence“.

Gruzínská operace je v tomto ohledu velice čitelným signálem pro celý ten postsovětský prostor, který se nedostal do NATO a EU.

Proč prezident Gruzie učinil riskantní rozhodnutí o ozbrojeném zabrání Jižní Osetie? Nemyslím, že by věřil, že tuto válku vojensky vyhraje. Byl přesvědčen, že Rusko nebude s to reagovat politicky tak, jak reagovalo. Málokdo ve světě ostatně věřil, že Rusko bude schopno takové reakce. Zpočátku jsem soudil, že válka v Gruzii je pro Rusko obrovskou porážkou, pokud jde o jeho obraz, ztrátou tváře. Dnes soudím že ne. Rusko chtělo světu ukázat takovou tvář, jakou v případě Gruzie ukázalo. V tomto smyslu je to jeho úspěch. Rusko dnes říká světu: Pokud s námi chcete hovořit, pak jedině za našich podmínek. Jaké jsou jejich podmínky, jsme spatřili v posledních týdnech. Západní svět nenalezl na tuto výzvu žádnou odpověď.

Evropská unie se snaží zaujmout aktivnější postoj ke Gruzii, Ukrajině, Moldávii, změnila politiku vůči Bělorusku. To je správná cesta. Ale není jasné, zda tyto země budou chtít a budou s to evropské nabídky využít. To, co dnes sledujeme na Ukrajině, nanejvýš zneklidňuje. A Ukrajina je klíčem k celému postsovětskému prostoru. Nechápu zcela logiku ukrajinského konfliktu, ale je děsivý. Ukrajinská elita sama sobě podráží nohy. Otevřená politická válka v táboře oranžových vzbuzuje velikou úzkost.

Naprosto poraženým poslední války je gruzínský prezident Michail Saakašvili. Pokusil se uvolnit vnitřní napětí tím, že je převede na napětí vnější. Nakrátko se mu to podařilo. Dnes je neobyčejně populární. Ale nic z toho nevyplývá, protože za půl roku se ukáže, že jeho politika představuje slepou uličku. Gruzie si s takovou geopolitickou polohou, s takovými sousedy nemůže dovolit politiku otevřené konfrontace.

Co z toho vyplývá pro nás?

Politika Varšavy vůči Gruzii složila zkoušku na jedničku. Neobyčejně vysoko cením cestu prezidenta Lecha Kaczyńského do Tbilisi. Kaczyński udělal maximum toho, co mohl v tomto okamžiku udělat. Byla to situace mimořádná, protože byla bombardována gruzínská města. V takové situaci je třeba hledat mimořádné odpovědi. A Kaczyński ji našel. Ale také vysoce oceňuji moderující postoj polské vlády. Také její závěr po válce v Gruzii, abychom přijali americký protiraketový štít.

Polskou odpovědí na válku v Gruzii naprosto jistě nesmí být rusofobie, třebaže se jí lze obávat. V prostředí Práva a spravedlnosti (PiS) a široce chápané pravice je rusofobie čímsi častým. Podle mého názoru projev prezidenta Kaczyńského v Tbilisi rusofobní nebyl. On prostě připomněl některé věci. Slovu „bojovat“ je třeba rozumět symbolicky. Sám fakt jeho příjezdu do Gruzie byl prvkem odporu proti imperiální politice Kremlu. Zároveň mě nezneklidňuje politika vlády, která se poněkud distancuje od prezidentových slov. V orchestru lze hrát na různé nástroje a je to stále totéž dílo.

Škoda že to provázely žalostné incidenty. Škoda že prezident stále nepodepsal lisabonskou smlouvu. Pokud chce mít Polsko vliv na politiku Evropy vůči Rusku, nemůže dávat veškerým svým chováním najevo, že z Bruselu nás zajímají výhradně peníze a Unie má stát v pozoru před každým rozmarem polských elit. To chápe premiér Tusk. Nejsem však přesvědčen, zda to chápe Prezidentský palác a jeho hlavní obyvatel. Okolí prezidenta ani kruhy PiS prezidentovy strany, nyní v opozici; poz. red. Rusko neznají, nechápou a nezajímají se o ně. Stačí historický stereotyp, podle kterého Polák s Rusem nikdy nebudou bratry.

V případě Gruzie historický stereotyp zafungoval správně, ale neměl by být kompasem našeho politického myšlení v budoucnosti. Politika založená na ignoranci a rusofobii nemůže pro Polsko dopadnout dobře. Nad ruskou demokracií nelze dělat kříž, i když je velice slabá. Spojovat s ní naděje mohou dnes jen takoví protisovětští rusofilové jako já. Ale kdysi – za Gorbačova, a tím spíše za Andropova – byla ruská demokracie ještě slabší. Dnes je úkolem polských elit i společnosti maximální poznání Ruska, a ne otáčení se k němu zády. Nikdy ještě nebyl polsko-ruský dialog na všech úrovních tak nezbytný jako dnes. Ale zároveň se nelze odvracet od Gruzie, malého, ale úžasného národa s velkým dílem a tragickými dějinami, o kterých málo víme. Šancí Polska je jeho odprovinčnění. Nejen ve směru americkém nebo západoevropském. Čím víc znalostí o Rusku, Gruzii, Ukrajině, Bělorusku, Moldávii, tím lépe pro polskou politiku.

(Gazeta Wyborcza, 10. 9. 2008; redakčně zkráceno)

Adam Michnik

Jiří Štěpanovský: Gruzie, Kosovo a mezinárodní právo

Adam Michnik: Gruzínská zkouška a zkoušky budoucí

Jiří Koubek : Gruzie, slabá místa na mapě a nešťastné paralely

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.