Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 5 > Lubomír Boháč: Srbsko členství v Unii za Kosovo nevymění

Lubomír Boháč

Srbsko členství v Unii za Kosovo nevymění

Události, ke kterým došlo v Kosovu a Srbsku v létě těsně před kavkazskou krizí, nelze nechat zapadnout. Byla již řeč (Listy 4/2008) o tom, že uznání Kosova je vážná politická chyba, další postup vlády ve vztahu ke Kosovu ovšem tuto chybu ještě umocňuje. Premiér Topolánek se rozhodl pokračovat v riskantním českém scénáři – bez ohledu na to, že může očekávat obstrukce parlamentu, který musí uznání samostatnosti kosovského pseudostátu schválit. Bez ohledu na věcná rizika otevřela 16. června česká vláda v Prištině zastupitelský úřad. Ke zklamání Prištiny nebyl jmenován velvyslanec, úřad byl obsazen na nejnižší možné diplomatické úrovni, ale jako charge d’ afaires byla do jeho čela jmenována krajně protisrbsky orientovaná dosavadní ředitelka české mise při KFOR v Kosovu Janina Hřebíčková.

Jak jsme předpokládali, byl EU, a tedy i nám vystaven za uznání Kosova účet. Kosovo patří nesporně k nejchudším zemím Evropy. Podle Světové banky přibližně 37 % ze 2 milionů obyvatel žije pod hranicí chudoby: na den připadá na obyvatele 1,5 eur, asi 35 Kč. Na dárcovské konferenci svolané Evropskou komisí na 11. června do Bruselu, se česká vláda zavázala poskytnout úřadům v Prištině částku téměř 100 milionů korun. Té Prištině, která již desítky let prokazuje naprostou neschopnost efektivně využívat nemalých prostředků poskytovaných už od času Titovy či Miloševičovy federace a od roku 1999 i OSN. Úhrnem má být shromážděna pomoc ve výši 1,2 mld eur (asi 28 mld Kč). Peníze mají být využity ve prospěch obyvatel Kosova bez ohledu na etnický původ. O zvláštním zřeteli na Srby a další menšiny strádající v uzavřených enklávách není ani zmínka. Kde prostředky – vzhledem k silné averzi vůči nealbánským etnickým minoritám – skončí? Dalším problémem, kterého si byla dárcovská konference dobře vědoma, je korupce prištinských úřadů. Tu se snažila konference obejít rozhodnutím, že podstatná část pomoci má skončit ve fondech řízených mezinárodními organizacemi, nikoliv prištinskými úřady. Víme, že to zrovna stoprocentní záruka není.

Naopak chování pražské vlády k Bělehradu zasluhuje uznání. Srbové jsou roztrpčeni a znechuceni, nemluvě o oprávněné nedůvěře vůči haagskému Mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) zvláště po dubnovém osvobození Ramushe Haradinaje, bývalého kosovského „prezidenta“ a někdejšího šéfa UCK, odůvodňovaném absencí svědků, a následném propuštění jeho partnera Nasena Oriče v červenci. Sedmdesát procent Srbů vnímá ICTY nikoliv jako právní, ale vysloveně politickou instituci. Přesto dokázali pocity křivdy v rozhodujícím okamžiku překonat. V květnových volbách, vyvolaných Radikální stranou Vojislava Koštunici, která odmítala jakýkoliv kontakt s EU, dali přednost proevropské straně prezidenta Borise Tadiće. Její volební úspěch byl zpečetěn podporou – někdejší Miloševićovy – Socialistické strany v koaličních jednáních o sestavení vlády. V důsledku těchto jednání byl v červenci ustaven stabilní proevropsky orientovaný kabinet, ve kterém socialisté získali vlivné pozice, mj. i křeslo ministra vnitra, které obsadil Ivica Dačić, dosavadní předseda Socialistické strany. Ta byla známá delší dobu tím, že nesouhlasila se stíháním Karadžiće. Ještě před volbami dávala voličům najevo, že je proti vydání bývalých představitelů, obviněných z válečných zločinů, do Haagu, ale nakonec bylo všechno jinak. Po volbách, v průběhu koaličních jednání, stanovisko přehodnotila a možným koaličním partnerům to dala jasně najevo. Místopředsedkyně strany a současného parlamentu Slavica Djurkićová-Dejanovićová prohlásila, že Srbsko, řídící se vlastními zákony, musí naplnit mezinárodní závazky. Tak se socialisté pozůstalosti po Miloševićovi zřekli a uvolnili cestu proevropskému kursu.

Premiér Mirko Cvetković označil za priority nové vlády pokračování v přípravě na vstup do EU, posilování hospodářského růstu a – zachování Kosova jako součásti Srbské republiky. Unie již v dubnu 2008 podepsala se Srbskem stabilizační a asociační dohodu, což je první krok ke členství. Zároveň bylo Srbsku přislíbeno zjednodušení vízového režimu a odstranění obchodních bariér; příslušná opatření začnou platit, jakmile Bělehrad projeví ochotu s Unií a především s Mezinárodním soudním tribunálem v Haagu spolupracovat. Ten očekává, že Srbsko vypátrá hlavní trojici významných srbských představitelů – exprezidenta Republiky srbské v Bosně Radovana Karadžiće, velitele ozbrojených mocenských sil Ratka Mladiće a předáka chorvatských Srbů Gorana Hadžiće, obviněných z válečných zločinů. V pondělí 21. července, necelých deset dnů po jmenování nové vlády, nastal nečekaný vývoj. V bělehradském autobuse na lince 83 byl odpoledne zatčen srbskou tajnou službou Radovan Karadžić, který se celých třináct let skrýval pod falešnou identitou v Novém Bělehradě. Úřady uveřejnily zprávu o Karadžićově zatčení několik minut před půlnocí. Hlavní srbské televizní stanice ji odvysílaly pouze průběžnými titulky, aniž přerušily program. Teprve následujícího dne odvysílalo několik soukromých televizních stanic zvláštní relaci s bohatou dokumentací z Karadžićova života. Přestože svého času celých 90 % Srbů považovalo Karadžiće a Mladiće za hrdiny a obránce srbských zájmů, proběhlo Karadžićovo zatčení neobyčejně klidně. Akce jeho stoupenců se omezila na několik hlasitých demonstrací v Bělehradě, několika dalších srbských městech a ve východní Bosně. To odpovídá výsledkům průzkumu veřejného mínění, podle kterého poklesl počet Srbů odmítajících Karadžićovo zatčení z devadesáti na 53 %, zatímco pro zatčení se vyslovilo 43 % dotázaných.

Zatčení R. Karadžiće a jeho předání do Haagu významně podpořilo úsilí Srbska o členství v EU. Irské odmítnutí Lisabonské smlouvy a zablokování celého procesu srbské ambice poněkud oslabuje. Unie si dnes nemůže být zcela jistá, jaké možnosti dalšího rozšiřování vůbec bude mít. To se pochopitelně zdaleka netýká jen Srbska, ale i dalších zájemců. Pro Unii nebude také samozřejmé jednoduché vzít na vědomí, že Srbsko zůstává naprosto nekompromisní ve věci Kosova. Srbský ministr zahraničí Vuk Jeremić znovu bezprostředně po zadržení Karadžiće prohlásil: „V územních otázkách neustoupíme ani o centimetr“ a krátce poté při návštěvě Moskvy znovu potvrdil, že „jedinou možnou základnou pro jednání v Bruselu je respektování rezoluce OSN č. 1244“. Rovněž prezident Boris Tadić na první tiskové konferenci po zatčení Karadžiće prohlásil, že členství v EU je národním zájmem Srbska jako jedna z priorit, ale v žádném případě se Srbsko nepoddá nátlaku a nevymění členství v Unii za Kosovo. Uvedl rovněž, že Srbsko bude nadále plnit závazky vůči mezinárodnímu společenství a že úřady budou nadále usilovně pátrat po Ratku Mladićovi i Goranu Hadžićovi.

Srbsko chce dosáhnout kandidátství do EU do konce francouzského předsednictví, nejpozději za českého předsednictví Unie, uvedl pro Financial Times 5. srpna srbský vicepremiér Božidar Bjelić. Pokud jde o Kosovo, znovu zdůraznil, že Srbsko odmítá uznat jednostranné odtržení. Po Karadžićově zatčení je dalším vstřícným krokem vůči EU nedávné rozhodnutí srbské vlády, aby se na svá místa v zemích Unie vrátili velvyslanci, kteří byli v souvislosti s uznáním Kosova povoláni do Bělehradu ke konzultacím. (Velvyslanec v ČR Vladimir Vereš se vrátil do úřadu v posledních červencových dnech.) Tento krok se týká výlučně zemí EU. Nyní je ve vstřícnosti vůči Srbsku na řadě Unie.

Pozornost srbských tajných služeb i světových médií se nyní soustřeďuje na hledaného muže č. 2 Ratka Mladiće. Skutečnost, že Ratko Mladić a další osoby obviněné z válečných zločinů zůstávají nadále na svobodě, nemůže snížit průlomový význam Karadžićova zatčení. Srbsko tím dalo Unii a světové veřejnosti jasně najevo, že je ochotné a schopné plnit své závazky vyplývající z mezinárodního práva. Unie by měla přehodnotit svou podřízenost zájmům Spojených států a hledat ve vztahu ke Kosovu kompromis v souladu s mezinárodním právem a rezolucí OSN č. 1244, zaručující Srbsku územní celistvost.

Lubomír Boháč

Jiří Štěpanovský: Gruzie, Kosovo a mezinárodní právo

Karel A. Novák: Za hranicí vkusu

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.