Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 6 > Jan Novotný: Po roce ještě o sofistice

Jan Novotný

Po roce ještě o sofistice

Polemika Erazima Koháka (Listy 6/2007) vybízí k reakci, ale já se s ní loudám (začínám už asi popáté) v naději, že u tak nadčasového tématu zpoždění nevadí. Úkol je ztížen tím, že můj oponent našel v mém článku (Listy 4/2007) víc, než jsem do něho vědomě vložil. Chtěl jsem jen připomenout, co podle mých vědomostí nezmínil nikdo z Patočkových životopisců: že Patočkova zdánlivě čistě filozofická úvaha v Kritickém měsíčníku (3/1942) ústí ve výrazné varování před ústupky nacistické ideologii. To si myslím i nadále a své argumenty mohu jen zopakovat: Patočkovo vyjádření dokonale odpovídá ezopskému jazyku, jakého i jinde užívali autoři Kritického měsíčníku i on sám; závěrečné věty Patočkovy úvahy, které by byly nemístně patetické, kdyby se jednalo skutečně jen o filozofii, zároveň čtenáři jemně naznačují, jak se jim má rozumět. Pokud čtenář ve své době Patočku takto pochopil, neměl by mu jistě za zlé, kdyby užil „sofistiky“ jen jako krycího pojmenování. Ani já jsem se nechtěl zabývat tím, nakolik Patočkův závěr obstojí, pomineme-li dobový kontext. Ale budiž: Je sofista (jak říká Patočka) popěrač hloubky? A lze sofistické popírání hloubky (jak jsem to hledal za Patočkovými slovy já) spatřovat v nacistické ideologii?

Co se týče první otázky, vzniká vůbec mezi Patočkou a Kohákem nějaký spor? Slovo „je“ v Patočkově výroku patrně nevyjadřuje identitu (Venuše je Jitřenka), ale inkluzi (tygr je šelma). Kohák nepopírá, že sofistika je popírání hloubky, a nechce jí to ani, jak by mohl učinit postmodernista, připsat k dobru. Říká především, že jsou i jiné způsoby popírání hloubky než sofistika, což by snad nevyvracel ani Patočka. A navíc že tyto jiné způsoby (pozitivismus) mohou být nejen přijatelné, ale dokonce chvályhodné jako ochrana před propadnutím svůdným, ale fakticky prázdným a klamavým hlubinným intuicím.

Co se týče pozitivismu, Patočka patrně sdílel názor svého učitele Husserla (Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie), že „pozitivismus utíná filozofii hlavu“. Výtka však směřuje spíše k tomu, že pozitivismus na hloubku rezignuje, než že ji popírá, a reakcí na tuto rezignaci nemá být útěk k hlubinným intuicím, ale překročení omezení diktovaných pozitivisty při zachování přesného a univerzálně platného myšlení. Sofistika i pozitivismus jsou sice odezvami na prožitek relativity nejrůznějších lidských „pravd“, ale odezvami protichůdnými: sofista relativitu nadšeně přijímá a rozšiřuje její hranice, pozitivista se proti ní opevňuje na zúženém území. V stále se aktualizujícím sporu mezi dnešními „filozofy“ a „rétory“ by sofista nejraději tato opevnění zbořil, tj. přesvědčil své stoupence, že vlastně neexistují a i nejpřísnější věda je jen jedním z mnoha „způsobů řeči“, zatímco filozof by rád viděl ve vědecké pevnosti východisko k zatlačení relativistů. Není jistě náhodou, že nejpřesvědčivější obhajobu vědeckých nároků podal u nás nedávno fenomenolog Ivan Blecha (A přece se točí, A2, 43/2007). Přinejmenším někteří velcí vědci byli zase ochotni stát se spojenci fenomenologů (Hermann Weyl, Kurt Gödel).

Abych tuto část uzavřel: výrok, že sofista je popěrač hloubky, mi zní u Patočky podobně jako výrok „Tygr je šelma“ adresovaný někomu, kdo se chce vydat beze zbraně do džungle. Neznamená, že nejsou i jiné šelmy, ale že šelmovství je pro tygry charakteristické a má u nich zvláště nebezpečný ráz.

Přejděme k druhé otázce. Tady jsem ochoten své původní mínění poněkud korigovat. Souhlasím, že ve své původní podobě není nacistická ideologie sofistikou (stejně jako jí není žádná původní forma ideologie komunistické). Ze všeho, co jsem prožil a přečetl, však vyvozuji, že každá ideologie se transformuje v sofistiku, chce-li zůstat použitelnou služkou moci. Má to podle mne dva hlavní důvody. Po uchopení moci vládcové nutně narážejí na to, že realita se od jejich ideologie podstatně odchyluje. Ideologie jako celek je prostě neudržitelná a i její fragmenty lze obvykle držet jen za cenu znásilňování reality. Sofistika je jediným prostředkem, jak vyjít s realitou, a přesto si zachovat tvář. Dále si vládcové musí přinejmenším dočasně udržet přízeň či aspoň toleranci těch, pro něž je jejich ideologie ve své původní podobě zcela nepřijatelná. Jedinou pomocí je opět sofistika. K té se ovšem uchylují i ti, kteří se vládcům podrobují jen z donucení a potřebují si své ústupky sami před sebou i před svým společenstvím ospravedlnit. Zdegenerované ideologie sloužící moci se posléze stávají sofistikou v samé své podstatě, byť tato sofistika si ponechává něco ze zabarvení původní ideologie.

Zde může obhájce sofistiky namítnout, že služebník moci už není žádným opravdovým sofistou. Zrazuje přece základ své filozofie, která je pro volnou soutěž všech „pravd“. To rád připouštím. Přijde ovšem na to, co je pro sofistu přednější, zda rovné podmínky soutěže, anebo vlastní úspěch. Nemá-li být sofistika jen salonní – a jistě ušlechtilou a inspirující – zábavou, může se sofista k základu své filozofie vůbec přiznat? Vždyť by se podobal kouzelníkovi, který doznává, že je pouhým iluzionistou, nebo ještě lépe, léčiteli, který se netají tím, že jeho lektvary nemají samy o sobě žádnou cenu, a vše, na čem záleží, je placebo efekt. Na tento rozpor ostatně poukázali již starověcí kritikové sofistiky.

Těžká i zajímavá je otázka, zda pro dosažení většího placebo efektu je lépe ve své lektvary věřit, anebo v ně nevěřit. Řekl bych, že to závisí na okolnostech, a možná je zpravidla nejúčinnější nějaká směs obojího. Že však nacistická či prostě přizpůsobivecká ideologie byla praktikována způsobem, který z ní učinil čirou sofistiku, bych si troufal doložit: kdysi jsem věnoval dost času četbě protektorátních novin. Předpoklad, že Patočka měl při psaní článku pro Kritický měsíčník na mysli varování před přizpůsobováním se nacistické ideologii, mi proto nepřipadá nijak násilný.

Jan Novotný: Filozofova tichá válka

Erazim Kohák: Rétorika, sofistika, filozofie

Jan Novotný: Po roce ještě o sofistice

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.