Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 6 > Antonín Rašek: O věcech bezpečnostních a vojenských

Antonín Rašek

O věcech bezpečnostních a vojenských

Po pádu bipolarity jsme věřili, že se bezpečnost ve světě zlepší. Počet lokálních válek se z více než stovky zmenšil na čtvrtinu. Severoatlantická aliance se rozšiřovala. Mezinárodní mise byly úspěšné. Podařilo se lokalizovat konflikt na Balkáně i na Kavkaze. Jenže tato částečná euforie trvala jen desítku let, přesně do 11. září 2001.

Někteří bezpečnostní experti cosi takového očekávali a varovali. Napětí mezi extrémním islamismem a západním společenstvím muselo vyústit v něco nepříjemného. Zbytek podle názoru většiny expertů dokonala realizace americké preventivní bezpečnostní strategie preemptivního charakteru, tedy metody řešení problémů předem především vojensky. S odstupem se nezdá, že to bylo nejmoudřejší. Takže máme problémy globální, evropské i vlastní. A čekáme, s čím přijde Obama. Snad nám jen nepřipomene Obchodníka s deštěm.

O radaru věcně

Šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský (Účet vlády před volbami, MFD 16. 10. 2008) má pravdu, když píše: „V diskusi o radaru nepadají příliš věcné argumenty, jde především o otázku světonázorovou.“ Výroková analýza vyjádření politiků a publicistů o dislokaci radiolokátoru umožňuje zpracovat typologii postojů k tomuto strategickému záměru:

1. Souhlas s dislokací, který ji chápe jako příležitost pro ČR a její mezinárodní prestiž, vyjadřují: lidé s proamerickou orientací, a to zvláště z pravice, organizovaní v ODS, podstatná část křesťanských demokratů, malá část zelených, někteří liberálové jako např. bývalý prezident Václav Havel, platforma Pro atd.

2. Souhlas podmiňovaný vědeckotechnickou a podnikatelskou spoluprací, realizací ekonomických a jiných požadavků, např. zrušením víz: část pravice z řad ODS a křesťanských demokratů, někteří podnikatelé a představitelé vědeckých institucí.

3. Souhlas podmiňovaný souhlasem NATO, popř. EU: část zelených a liberálů a jednotlivci ze sociální demokracie.

4. Převažující nesouhlas s jistou potenciální šancí pro dislokaci radiolokátoru za předpokladu souhlasu NATO, EU, tolerance Ruska a splnění určitých předpokladů a požadavků: část sociálních demokratů, zelených a liberálů a jednotliví komunisté.

5. Nesouhlas vyjadřovaný argumentem, že základna je namířena proti Rusku, popř. Číně: prorusky orientovaní občané.

6. Nesouhlas podmiňovaný přesvědčením, že jde o realizaci záměru USA geopoliticky ovládnout svět v duchu Pax Americana: protiamericky orientovaní lidé.

7. Zásadní nesouhlas: podstatná část komunistů, značná část sociálních demokratů, přesvědčení stoupenci environmentálních hnutí a Strany zelených, jednotliví liberálové, představitelé některých nestátních organizací, zvláště organizující se v odporu proti radaru a základně (např. Ne základnám), krajní nacionalisté a pravicoví extrémisté.

Kdo podrobněji sledovat vyjadřované postoje, s velkou pravděpodobnosti mohl odhadnout, jak se k dislokaci jednotliví politici a komentátoři postaví. Výjimkou byl na levici jenom např. novinář Pavel Verner, na pravici ekonom Karel Kříž. Je patrné, že nové informace těžko dosavadní aprioristické názory změní. Vláda se do značné míry vzdala odpovědnosti za veřejnou kampaň v okamžiku, kdy ji delegovala vládnímu zmocněnci, který se neukázal příliš kompetentní. Věcná diskuse se nevedla ani s představiteli bezpečnostní komunity. K širší diskusi pozval tyto odborníky jen šéf Americké agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering.

Nejslabší se ukázala argumentace odvolávající se na historii a současnost vztahů k USA, ztotožňování kladných vztahů k dislokaci s amerikanismem a negativních s antiamerikanismem. Je kardinální otázkou, zda jsou vzhledem k současné finanční a bezpečnostní situaci náklady spojené s výstavbou protiraketové obrany pro USA prospěšné. Protiraketová obrana stála již Američany přes sto miliard dolarů. Přitom není tajemstvím, že na světě je k 26 tisícům jaderných náloží, jenom Rusko jich má kolem pěti a půl tisíce, z toho lze desetinu použít v balistických raketách. A co je nejdůležitější, útočná technologie použití balistických střel výrazně předběhla technologie obranné, takže jejich efektivnost není příliš velká. Vše jistě záleží na nové americké administrativě. Obama se k protiraketové obraně postavil zprvu pozitivně, nyní ji podmiňuje funkčností a efektivností.

Další vojáky do Afghánistánu?

Vláda na prvním říjnovém zasedání rozhodovala o účasti naší armády v roce 2009 v zahraničních operacích. Mělo by se jich účastnit 1368 vojáků. To je podle vojenských odborníků na hranici našich možností, spíše za nimi. Zvýšit počet vojáků chceme především v Afghánistánu. Celkem by mělo působit v misi ISAF do 645 vojáků a v misi Trvalá svoboda do 100 osob. V českém provinčním rekonstrukčním týmu v provincii Lógar má, vzhledem k napjaté bezpečnostní situaci a nutnosti zajistit civilní složce adekvátní podmínky, dojít k posílení na 330 osob. Vládní záměr musí schválit parlament. Ten je tím postaven před nesnadné rozhodování. Již proto, že současné konflikty neprobíhají příliš úspěšně.

Podplukovník John A. Nagl, tvůrce nové a úspěšnější vojenské strategie v Iráku, přiznává, že do boje zde šli jako do druhé světové války, i když měli zkušenosti z guerillové války vietnamské. Trvalo několik let, než na to přišli. Stejně jako na fakt, že tam neměli co dělat, a když už, tak si měli uvědomit, že bez spolupráce s místním obyvatelstvem nelze uspět. Od počátku bylo zřejmé, že dojde ke specifické podobě vietnamizace konfliktu. Po Britech i Američané uznali, jakou chybou bylo rozpuštění irácké armády, jejíž příslušníci se rychle stali součástí teroristických skupin. Ačkoli stačilo odstranit velení a dát příležitost mladým velitelům.

Stejné chyby se Američané dopustili, když spolu s Aliancí za souhlasu OSN zahájili operaci v Afghánistánu. Kdyby seriózně vyhodnotili příčiny tamního britského a sovětského debaklu a analyzovali situaci existující, museli se rozhodnout v rámci asymetrického konfliktu pro daleko sofistikovanější operaci. (Příklady z doby dávnější – osvobození Mussoliniho Skorzenym či zajetí Eichmanna izraelskou rozvědkou.) Dnes již Američané vědí, že k úspěchu za takových podmínek je nutné mít na 50 obyvatel jednoho vojáka – to by v případě třicetimilionového Afghánistánu znamenalo nasadit šestisettisícovou armádu, tedy přinejmenším desetinásobně větší. než tu mají, což se nikdy nepodaří.

Kdybychom usuzovali jen podle těchto faktů, museli bychom se proti vládnímu záměru jednoznačně postavit. Zvláště je-li v souvislosti s dislokací radaru na našem území většina občanů proti a navíc i znejistěla po vypuknutí finanční krize ve Spojených státech, se kterými jsou současné zahraniční operace především spojovány. Jenže po změně režimu v Pákistánu a zesílení talibánského odporu není situace jednoduchá. A my v Afghánistánu již stovky vojáků i civilistů v provinčním rekonstrukčním týmu máme. O to je rozhodování složitější. Ti, kdo se postaví proti, musí počítat s rizikem a s obviněními, že ohrožují naše vojáky i civilisty. Je zjevné, že důsledky americké preventivní útočné strategie vyžadují celkové řešení.

Mladí nechtějí do armády a k policii

Nejde jistě o katastrofu, navíc dvě dekády let od listopadu 1989 se resorty obrany a vnitra potýkají s důsledky generační výměny svých řad. Nyní chybí 6000 policistů (v Praze 1500) a 3000 vojáků. Příčiny jsou objektivní i ovlivnitelné, problémy zděděné i přetrvávající. Mladí lidé v západní spotřební společnosti tíhnou k hédonismu, jejich životním cílem je „užít si“. Rozpornější hodnotovou orientaci pro vojenskou a policejní službu lze těžko najít. Společenský vzestup něco znamená jen pro nižší sociální vrstvy. Zamlčet nelze ani strach o život a zdraví při nasazení do bojových operací. Čtyři tisíce mrtvých a desetitisíce zraněných v Iráku ztěžují nábor i ve Spojených státech. Někteří američtí vojáci a policisté jsou na zahraniční mise nasazeni již potřetí, počtvrté. U nás jsou v průměru vojáci vysíláni třikrát, jednotlivci již po sedmé, dokonce i deváté. Jaký to má vliv na jejich psychiku a fyzickou kondici, si lze domyslet. Stejně jako na jejich blízké, kteří mají vliv na veřejné mínění a následně na rozhodování zvolit si tato povolání.

Přispívá i to, že nezaměstnanost v ČR klesla téměř na polovinu, a proto pro ty, kdo pracovat chtějí, není zatím problém práci získat. Sociologické výzkumy potvrdily, že dnešní mladá generace je, stručně řečeno, generací peněz. Pro ně si – jistě ale i např. z touhy po dobrodružství – jde i do armády a policie a hlásí se do zahraničních misí. Ministerstvo obrany na tento fakt již reagovalo a odměny za službu mimo republiku více než zdvojnásobilo. Lépe se stará i o veterány. Ale pomáhá to jen zčásti. Ke kladnému rozhodování nepřispívá, dozvídají-li se možní adepti vojenské a policejní profese o korupci v armádě a policii, a to dokonce mezi generály a pracovníky resortu vnitra. Nebo o podivnostech, kdy se vyměňují stíhačky Mig–29 za vrtulníky Sokol, jednou se chce modernizovat 300 tanků a poté jich stačí 30, nechá se vyrobit 72 letounů L–159 a poté se neví co s nimi, hodlá se nakoupit 100 nadzvukových stíhaček a pak se jich pronajme 14, objedná se 240 obrněných transportérů a poté se spokojí s o něco víc než stovkou. U policie podobné patálie se zbraněmi měli také. Možná i zrušení povinné základní služby bylo ukvapené. Mohli jsme se poučit třeba u Švédů či Švýcarů. Možná stačily tři měsíce nebo šestinedělní základní výcvik. Lépe by se bývalo i vybíralo pro službu profesionální. Společnosti stále chybí i civilní a dobrovolnická služba.

Ani vláda a poslanci si někdy neuvědomují důsledky svých rozhodnutí. Stačí vzpomenout změny v odměňování policistů, jež vedly k jejich houfnému odchodu. Nebo nedomyšlený záměr slučovat zpravodajské služby, když každá má jiné podmínky výkonu povolání, odchodné a příspěvky za službu. Vojáci například dostávají příspěvek na ubytování, který ostatní nemají. Nyní vojáky znepokojil nápad, že by tento příspěvek měl být součástí platu. Až zjistí, že sice aktuálně dostanou méně, ale o to vyšší bude odstupné, výsluhový a později i starobní důchod, nebudou proti. Již v minulosti si poslanci při snaze ušetřit neuvědomili, že v budoucnosti jejich rozhodnutí přijde státní kasu mnohem víc. Jistý prostor ke zlepšení náboru nových vojenských profesionálů tu tedy určitě je.

Problémům není konec. Ministr financí Miroslav Kalousek, v souladu se záměrem vlády šetřit, chce snížit počet nejrůznějších výjimek včetně daňových. Vojáci jich mají šest, přišli by o mnoho peněz. O účastnících mezinárodních misí hovoříme jako o hrdinech, ale když se vrátí, chceme jim odebrat výhody. Proto mnozí uvažují o odchodu a potenciální zájemci ztrácejí zájem.

Za finanční krizí i vojenské výdaje

Převládá názor, že příčinou finanční krize je hlavně a snad i jedině neodpovědnost amerických bank pod vlivem vnitřní politiky při poskytování hypotečních úvěrů. Málokdo si položil otázku, proč dlužníci nejsou dostatečně schopni splácet své dluhy. Není to třeba tím, že daňoví plátci budou muset v příštím rozpočtovém roce dát 711 miliard USD na vojenské výdaje, o 29 % více než v roce 2001? Je to částka, jakou vláda chce vydat na ozdravení finančního systému. A tolik stála již i válka v Iráku. Přitom Donald Rumsfeld při jednání v Kongresu slíbil, že tato operace a rekonstrukce země přijde stát na 60 miliard USD. Ekonomický poradce prezidenta George Bushe Larry Lindsey odhadoval náklady na 100 až 200 miliard USD. Jiný expert uváděl střízlivěji 670 miliard. Poradci prezidenta Clintona Linda Bilmesová a Joseph Stiglitz spočítali, že v roce 2015 dosáhne vojenský rozpočet 2,24 bilionu USD. Jak je tomu u vojenských výdajů obvyklé, katastrofické vize jsou nejblíže pravdě. Nejde konečně jen o USA. V roce 2006 byly ve světě vojenské výdaje vyšší než v závěru studené války.

Jiným mýtem je, že zbrojení akceleruje ekonomiku. Už Dwight Eisenhower to odmítl, dokonce se tvrdě jako prezident postavil proti agresivnímu počínání amerického vojensko-průmyslového komplexu, který své neohrozitelné postavení získal za druhé světové války. Centrum pro ekonomický a politický výzkum ve Washingtonu se pokusilo vyčíslit sociální důsledky zvýšených výdajů na zbrojení. Analytický model renomované společnosti Global Insight simuloval dopad nárůstu příslušné položky o jedno procento HDP ročně. Negativní dopad by se měl začít strukturálně projevovat během šesti let. S desátým rokem zvýšeného financování zmizí v ekonomice kolem 464 tisíc pracovních míst, do dvaceti let 750 tisíc. Úbytek pracovních míst se projeví zejména ve stavebnictví, a to o 30 až 40 %. Zvýší se i obchodní deficit. Zůstane-li americký vojenský rozpočet vysoký po dalších dvacet let, vzroste do roku 2027 zahraniční dluh USA o 1,8 bilionu dolarů současné hodnoty, tedy o 9 % nynějšího HDP. Zároveň se prodá o 730 tisíc aut a 287 tisíc domů méně.

USA chtějí v příštích deseti letech vyzbrojit sunnitské Araby proti šíitskému Íránu. Proto americká vláda hodlá prodat, především do Saudské Arábie, moderní satelitem naváděné pumy známé pod zkratkou JDAM. Jde o zakázku bratru za 20 miliard dolarů. Moderní zbraně mají zároveň putovat do Kuvajtu, Kataru, Bahrajnu a Ománu. Za dalších 13 miliard dolarů mají být moderní zbraňové systémy prodány také do Egypta. Jako protiváhu mají dostat Izraelci zbraně za 30 miliard dolarů. Doufejme, že v zájmu Američanů to demokratická většina v kongresu Bushově administrativě zatrhne. Může to být jen v zájmu zbrojních firem, podobně jako výstavba radaru u nás, kterou si již zajistil Boeing, známý z Aera Vodochody. Jenže to se Američanům, jako tolikrát v minulosti, může vymstít. Podobně například podporovali al-Kájdu ve válce v Afghánistánu proti Sovětům. Pak přišlo 11. září 2001 v New Yorku a ve Washingtonu. Se zbraněmi za 63 miliard dolarů, které mají doputovat do nejnebezpečnější zóny, se už dá udělat pěkná paseka. Zvláště přičteme-li k tomu zbraně, které prodává Rusko Íránu a Sýrii, tedy státům, které Spojené státy považují za primárně nepřátelské. Ani Rusové si nepočínají zrovna obezřetně. Jednají například s Íránem o prodeji šedesáti stíhaček Su–36. A co když se Spojené státy pro nedostatek finančních a lidských zdrojů nebo po vítězství demokratů budou muset stáhnout z Iráku a muslimská expanze se zaměří na sever?

Bez kompasu? Bez majáku?

Vláda Mirka Topolánka se ve svém programovém prohlášení zavázala, že „provede nezbytnou aktualizaci strategických dokumentů obrany a bezpečnosti, a to s ohledem na dlouhodobý výhled vývoje mezinárodního prostředí s důrazem na zájmy České republiky“. Bylo to nezbytné. Po našem vstupu do Severoatlantické aliance byla v roce 1999 zpracována Bezpečnostní strategie ČR, která měla být po dvou letech vždy novelizována. Stalo se tak jen v letech 2001 a 2003. Poté na to koaliční vláda pod vedením sociální demokracie jaksi pozapomněla. Ani po téměř dvouletém vládnutí koalice, pro změnu pod vedením ODS, nic nenaznačuje, že by k tomu došlo alespoň po pěti letech. V důsledku toho nebyla zpracována ani koncepce zahraniční politiky. Schválena však byla vojenská strategie, ale bez vazeb právě na obecnější bezpečnostní strategii. Vládní představitelé na příslušný dotaz odpovídají, že bezpečnostní strategie z roku 2003 je pro jejich rozhodovací procesy dostatečná.

Jenže bezpečnostní situace je složitější. Mezi naše nejvážnější problémy patří dislokace radaru americké protiraketové obrany. O tom je v Bezpečnostní strategii 2003 v našich strategických zájmech uvedena jedna obecná věta, a to „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení (ZHN) – pomocí raket či jiných prostředků“. Dále je uvedeno: „Vzhledem k pokračujícímu šíření ZHN spolu s raketovými technologiemi a vzhledem k tomu, že některé země odmítají respektovat relevantní mezinárodní závazky, bude vláda vytvářet podmínky pro připojení se k projektům či systémům, které budou schopny zajistit ochranu území ČR.“ Zdůrazňovány jsou naše vazby k OSN, NATO, Evropské unii, OBSE a regionální spolupráce, ne bilaterální bezpečnostní vazby. Je preferována bezpečnost a stabilita především v euroatlantickém prostoru. Mezi strategickými zájmy není ani naše účast v zahraničních misích, i když si ji ministryně obrany, jistě legitimně, zvolila spolu se zvýšením vojenského rozpočtu a péčí o veterány jako jednu z priorit.

V nové Bezpečnostní strategii ČR je nutné reagovat i na problémy jiné, na změny bezpečnostních hrozeb: hrozí nové kolo zbrojení; do popředí se dostávají problémy energetické a potravinové bezpečnosti, klimatických změn, na které u nás ani jinde neexistuje jednotnější názor, a proto ani odpovídající reakce; prohloubilo se nebezpečí kybernetického terorismu, jak se ukázalo např. v Estonsku, kde byla vyřazena v podstatě celá internetová síť a došlo ke kolapsu státní správy atd.

Rozdílná reakce na tyto bezpečnostní hrozby se odrazila i v konfrontaci bezpečnostních strategií. Evropská bezpečnostní a obranná strategie preferuje prevenci, a to především s orientací na primární příčiny hrozeb, tj. řešení sociálních, environmentálních, ekonomických, ideových, náboženských a jiných rizik. Národní bezpečnostní strategie USA, přijatá po 11. září 2001, je sice také preventivní, ale preemptivního pojetí, tj. dává přednost vojenskému řešení konfliktů, aniž by západní společenství bylo připraveno účinněji řešit poválečnou obnovu, jak se to projevuje v Afghánistánu, v Iráku a Kosovu. To je nejspíš pro Alianci zátěží na desetiletí. Strategie NATO stojí někde mezi uvedenými pojetími, ale byla přijata již v roce 1999, takže potřebuje novelizaci. K tomu na summitu NATO v Bukurešti nedošlo, což vedlo i k rozpačitým závěrům. Bohužel není velká naděje, že by nová bezpečnostní strategie byla projednávána alespoň na slavnostním summitu k 60. výročí založení Aliance v příštím roce. Přitom je zřejmé, že v zájmu naší, evropské a světové bezpečnosti je sbližování těchto strategií, jejich syntéza, bez níž se těžko dosáhne synergického bezpečnostního efektu.

Antonín Rašek

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.