Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 6 > Timothy Snyder: Dějiny Východní Evropy: cizí a nesrozumitelné

Timothy Snyder

Dějiny Východní Evropy: cizí a nesrozumitelné

Pojem „Východní Evropa” se začal v Evropě a Spojených státech obecně používat teprve v důsledku rozdělení z dob studené války, přičemž by tento termín měl spíše souviset s dobou, kdy hitlerovské Německo a Sovětský svaz bojovaly o ovládnutí onoho teritoria. Nikoliv studená válka a soupeření Západ-Východ, ale postupný triumf obou totalitarismů oddělil Východní Evropu od zbytku světadílu. Proto má pojem „Východní Evropa” hlubší historický význam, než se má obecně za to, a určité rozdíly v historické paměti východu a západu kontinentu období studené války prostě přežily.

Nejlepším dokladem je druhá světová válka. Ve velké části Východní Evropy znamenala po sobě následující – a v jistém smyslu společná – vítězství sovětského a nacistického totalitarismu. Polská meziválečná republika zde může sloužit jako příklad nejpádnější – v září 1939 ji napadla nejen Třetí říše, ale také SSSR a na období dvaceti měsíců byla rozdělena mezi obě mocnosti. V té době Sověti a Němci prováděli velmi podobnou politiku. Stačí připomenout jen jednu dramatickou skutečnost: 5. března 1940 Lavrentij Berija a Josif Stalin rozhodli o popravě dvaadvaceti tisíců polských důstojníků, o dva dny dřív nařídil Hans Frank provést „AB-Aktion”, jejímž cílem bylo vyhlazení polské inteligence v Generálním gouvernementu. Mezi dubnem a červnem 1940 byla v obou okupačních zónách vyhlazena významná část vzdělané vrstvy polské společnosti.

Ještě těžší byla zkušenost Ukrajiny, která vstoupila do války jako sovětská republika, potom byla změněna na „Reichskommissariat”, aby se brzy opět stala částí sovětského impéria. Podobně Maďarsko, které bylo na začátku války spojencem Třetí říše, se roku 1944 stalo obětí německé invaze, aby potom roku 1945 upadlo pod sovětskou okupaci. „Landy”, které se později staly součástí Východního Německa, byly v roce 1939 částí Říše, aby se ocitly pod sovětskou vládou a staly se později samostatnou, ač nesuverénní Německou demokratickou republikou. Také Rakousko vstoupilo do války jako část Říše, načež se ocitlo na období jednoho desetiletí pod okupací čtyř mocností, než konečně dosáhlo za cenu neutrality suverenity.

Soutěž v krutosti

Zkušenost dvou (někdy i střídavě tří: sovětské, hitlerovské a opět sovětské) po sobě následujících okupací byly samozřejmě velmi odlišné, ale všechny měly tři společné známky.

Za prvé v této části Evropy bylo srovnávání dvou systémů v každodenním životě nutné, a tím někdy přímo banální. Například v letech 1939–1941 museli Poláci rozhodovat, zda utíkat před Němci do sovětské zóny, nebo před Sověty do zóny německé, anebo snad setrvat na místě. V letech 1941–1944 musely místní společnosti na územích dnešní Ukrajiny a Běloruska často volit mezi nucenými pracemi pro Říši a odbojovým hnutím v lesích a sovětskými partyzánskými oddíly. Po válce se tato dilemata dosti brzy z předmětu každodenních rozhovorů změnila v tabu. Areál hitlerovských ministerských budov na Wilhelmstrasse mohl být zapomenut a místo po něm vydlážděno. Kameny ze zničených židovských hřbitovů v Haliči mohly být použity na stavbu podstavců pod Leninovy pomníky a konečný triumf Sovětského svazu se mohl zdát jistý. Na druhé straně zvyk porovnávat tyto události ovšem nikdy nevyhasl. Ještě v osmdesátých letech 20. století komentovali ukrajinští venkované příjezd komsomolců, kteří měli pomáhat při žních, prohlášením: „Nejdřív byli Němci, teď přišli studenti.”

Druhou společnou vlastností Východní Evropy – vedle nezbytnosti srovnávání – bylo hromadící se utrpení a zkáza. Jak jsme se již zmínili, Polsko prožilo v letech 1939–1941 vyhlazování elit, jehož pachateli byli stejně tak Sověti, jako Němci. V téže době bylo navíc deportováno přes půl milionu lidí. Oba systémy – sovětský i nacistický – svým způsobem soutěžily, kdo dosáhne na těchto územích vyšší úrovně krutosti.

Stalin například nařídil členům komunistické strany zahájit partyzánskou válku v okupovaném Bělorusku a Ukrajině, přičemž najisto věděl, že Němci odpoví popravami sovětských občanů – což skutečně udělali. Sovětští partyzáni museli terorizovat civilní obyvatele, aby se mohli zásobit – a samozřejmě to dělali. Jejich přítomnost vyprovokovala vznik dvou partyzánských armád: jedné, podporované Němci, v Bělorusku a druhé – nacionalistické – na Ukrajině. Občanská válka mezi sovětskými a nacionalistickými partyzány způsobovala další zkázu země. Sovětská taktika partyzánské války skutečně zasáhla Němce, lze však dokázat, že zároveň způsobila, že německá okupace byla ještě krvavější. K této „spolupráci” v ničení docházelo stejně tak ve městech jako na venkově. Němci proměnili taková města jako Vratislav nebo Budapešť v pevnosti, které pak Rudá armáda ničila. Nejpůsobivějším příkladem společného díla zkázy je patrně Varšava. V srpnu 1944 Sověti nepomohli Domácí armádě (AK) v boji s Němci. A překročili Vislu, teprve když Němci povstání porazili, zabili přinejmenším sto tisíc civilistů, ostatní evakuovali a proměnili město v trosky. Zkáza Varšavy byla tak naprostá, že se po válce vážně uvažovalo o obnově města na jiném místě.

Konečně za třetí dvojí okupace, a zvláště chvíle přechodu jedné v druhou, přiměla Východoevropany k dramatickým volbám a zaujímání postojů, které by nikde jinde nebyly pochopitelné. Například všechny protižidovské pogromy z léta 1941 vypukly na územích, které se právě ocitly pod německou nadvládou, dříve však byly okupovány Sověty.

Ukrajinští nacionalističtí partyzáni prováděli roku 1943 etnické čistky Poláků, poněvadž se jich chtěli zbavit, než se Sověti vrátí na Ukrajinu; polští vlastenci pak v srpnu 1944 bojovali ve Varšavě, neboť chtěli zdůraznit svou politickou přítomnost v hlavním městě, dříve než přijdou Sověti (a co je tragické, tato touha byla v rozporu s očekáváním vojenské pomoci ze strany Sovětů). Všechna tato rozhodnutí, ať jsou jakkoliv hrozná či chvályhodná, byla vyprovokována pokračující nebo nastávající německou nebo sovětskou okupací. Také země Střední Evropy by se po roce 1945 nedostaly tak snadno pod vládu komunistů, kdyby nebylo dřívější německé okupace. V roce 1939 by nebylo převzetí moci komunisty možné v Polsku, v Maďarsku ani v Československu.

Než spadla opona

Německé a sovětské násilí rozdělily světadíl, ještě než se pojem „Východní Evropa” obecně ujal. V letech 1931–1933 odsoudila sovětská zemědělská politika k smrti několik milionů lidí: přes dva a půl milionu na Ukrajině, půldruhého milionu v Rusku a půldruhého milionu v Kazachstánu. Mezi léty 1934 a 1936 uskutečňovali Sověti politiku etnických čistek Poláků a Němců na západních územích SSRR; někdy přikročili k deportaci celých národů. Velký sovětský teror let 1937–1938 stál život téměř milion lidí včetně asi sto dvaceti tisíc osob odsouzených k smrti po obvinění ze špionáže ve prospěch Polska. Sověti a Němci společně deportovali v letech 1939–1941 asi milion lidí a desetitisíce zabili s prostým úmyslem zničit elity polské společnosti. Po útoku na SSRR v červnu 1941 Němci nechali zemřít hladem asi tři miliony sovětských válečných zajatců. Rovněž německé represivní akce proti partyzánským armádám v Bělorusku, na Ukrajině, v Polsku a v Jugoslávii pohltily životy statisíců nepřipomínaných obětí.

Také holokaust byl ve třech aspektech především událostí východoevropskou. Za prvé naprostá většina evropských Židů pocházela právě z Východní Evropy – z území meziválečné Polské republiky a z území Sovětského svazu. Za druhé všechny vyhlazovací tábory (Vernichtungslager) byly umístěny na území okupovaného Polska, ale – za třetí, ale je to stejně důležité – polovina Židů, kteří zahynuli v holokaustu, neztratila život v těchto táborech, ale při hromadných popravách. Většina oněch popravišť se nacházela na Ukrajině, v Bělorusku, v Rusku a v Polsku.

Konec války neznamenal konec krutých zkušeností. Aby komunisté posílili svou moc, nadále deportovali miliony Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Židů. Přes deset milionů Němců opustilo domovy nebo k tomu bylo přinuceno Rudou armádou či obavou z odvety. V Polsku došlo roku 1947 k masovému přesídlování Ukrajinců v rámci akce „Visla”. V nových satelitních komunistických státech byly tisíce lidí odsouzeny na smrt. Do Maďarska vtrhly tanky v roce 1956, do Československa roku 1968, polští komunističtí předáci pak provedli „autoinvazi“, když v roce 1981 vyhlásili výjimečný stav.

Všechny tyto události způsobily, že zkušenosti Východoevropanů jsou naprosto jiné než ty, které se staly údělem obyvatel západní části kontinentu – zvláště budeme-li považovat také Židy zavražděné ve Východní Evropě a vysídlené Němce za Východoevropany. Prakticky všechny akty politického teroru 20. století se tedy udály v zemích, které se ocitly za železnou oponou, k většině jich však došlo, ještě než byla tato opona spuštěna.

Ovšem právě proto, že se tyto země kolem roku 1945 ocitly za oponou, se jejich zkušenost nemohla stát součástí společné evropské zkušenosti a dějin. Holokaust a vyhnání Němců jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Dějiny holokaustu totiž sepsali ti, kterým se podařilo z Východní Evropy utéci, a historii vyhnání Němců psali Němci ze Spolkové republiky. Ovšem většina nejkrutějších událostí 20. století v hlavním historickém vyprávění v Evropě neexistovala. Rozsah zločinů, jakých se dopustili na Východě Němci a Sověti, přitom vyžaduje, aby tyto události našly odpovídající místo – v samotném centru příběhu evropských dějin.

Různé perspektivy…

Hovoří pro to také geografie. Zkušenosti Východní Evropy jsou důležité pro celý světadíl. V každém případě právě Evropané – od Ukrajiny po Ural, od Arktického moře po Kavkaz – trpěli pod vládou komunistické diktatury víceméně od roku 1917 do roku 1991. Také Polsko, Československo, Maďarsko, Východní Německo, Jugoslávie, Albánie, Rumunsko a Bulharsko se přibližně v letech 1945–1989 nacházely pod vládami komunistů. Ovšem komunismus jako zeměpisný jev nebyl dosud plně pochopen ani svými stoupenci, ani těmi, kdo ho bourali. Po většinu času existence Sovětského svazu miliony Evropanů věřily, že komunismus se rozšíří do celé Evropy. Nejorganizovanějším projevem takového uvažování byly komunistické strany v Itálii a v Německu. Víc než polovinu 20. století vládlo setrvalé přesvědčení, že sovětský komunismus byl jakousi alternativou fašismu. A poněvadž fašismus (či národní socialismus) byl špatný, znamenalo to, že komunismus musí být dobrý. Tato akceptace komunismu v mnoha diskusích poválečné Západní Evropy ztěžovala dialog s Východní Evropou. Problém byl zásadní a takoví lidé jako Czesław Miłosz, Václav Havel nebo Andrej Sacharov mu věnovali hodně pozornosti.

Mnozí Západoevropané pohlíželi na historii 20. století jako na aritmetickou rovnici: jedna minus jedna. Nacistický horror (i obecně kapitalismus) byl (nebo mohl být) podle jejich názoru neutralizován komunismem. Zároveň Východoevropané chápali tuto rovnici jinak: jedna plus jedna. Sovětská politika byla daleka toho, aby vyrovnávala působení nacistů: nejprve je provokovala, potom imitovala, až konečně zmnohonásobila dílo zkázy, které začali Němci. Proto studená válka, i když v jistém smyslu představovala společnou zkušenost Západu i Východu, vytvořila velice odlišné perspektivy.

Prvním a dramatickým příkladem odlišného pohledu na skutečnost byla možnost třetí světové války v pozdních čtyřicátých letech 20. století. Ti, kteří sledovali, jak Stalin přejímá po Hitlerovi nadvládu nad jejich zeměmi, nemohli uvěřit, že Britové a Američané ponechají věcem takový průběh. Poláci, Ukrajinci i pobaltské národy, které bojovaly se Sověty, věřily v britskou nebo americkou intervenci z prostého zoufalství, když viděly, jak jejich věc prohrává. Milionům Východoevropanů se třetí světová válka jevila jako pravděpodobná, ale i potřebná. V Západní Evropě, která utrpěla značně méně a neznala válečné zkušenosti Východní Evropy, působila zatím vyhlídka na další válku téměř všeobecně odpudivě. Jak se studená válka protahovala a k vypuknutí té skutečné nedocházelo, historické rozdělení světadílu se upevňovalo.

…a různá vyprávění

Západní Evropa byla fyzicky oddělena od prostoru, ze kterého Němci udělali pracovní tábor, i od míst v Bělorusku, na Ukrajině, v Polsku a v Rusku, kde se uskutečňovalo německé a sovětské vyhlazování. Diskuse o nedávné minulosti se odehrávaly v podivně národní atmosféře. Německý spor historiků (Historikerstreit) hovořil o německém národě a jeho pocitu odpovědnosti, ale nikoliv o územích, na nichž Němci páchali tyto strašné zločiny. Debaty ve Francii a v Itálii, vyvolané Furetovým Le Passé d‘une Illusion, soustředily pozornost Francouzů a Italů na jejich závazky. Přičemž rok 1945 mohl být pro Západní Evropu čímsi na způsob Stunde Null nejen proto, že tehdy padl Hitlerův režim, ale také proto, že se toho roku velká část Evropy stala komunistickou.

Velmi obecně řečeno se tu setkáváme se třemi vyprávěními o diktaturách v Evropě. Existuje západoevropský příběh o osvobození od německé okupace či národního socialismu, po němž nastala evropská integrace, hospodářská obnova a mír. Je tu vyprávění sovětské – je příznačné, že téměř analogické: vítězství nad Němci, osvobození, opětovná integrace Sovětského svazu, hospodářská obnova a mír. Ale je i třetí příběh, který po dvě generace neměl institucionalizovanou oporu. V něm není osvobození, existuje naproti tomu totalitarismus a víra v „návrat do Evropy” (uskutečněný za několik desetiletí). Zatím, dokonce i poté, co mnoho zemí Východní Evropy znovu nabylo svobody a možnosti svobodného hovoru o dějinách, ba část z nich vstoupila roku 2004 a 2007 do Evropské unie, nebyla jejich národní historie, spoluvytvářející ono třetí vyprávění, Evropany obecně přijata a nedokázala prorazit do vědomí obyvatel zbytku kontinentu.

Dokonce i v případech, kdy se dějiny stávaly mediální událostí (třebas po uvedení filmu Andrzeja Wajdy Katyň na plátna kin), zůstávala nepochopitelná pro každého, kdo nezná polské dějiny. Osudy Východní Evropy nebudou srozumitelné pro lidi se západoevropským vědomím a znalostmi. Všechny jeho složky jsou prostě cizí a nepochopitelné: rozsah zločinů, rozsah odporu proti sovětské a nacistické vládě a samozřejmě podobnosti mezi oběma systémy. Zároveň se ukazuje, že momenty, které by bylo možné považovat za společné všem třem vyprávěním, jsou nepohodlné. Vyhnání Němců a Ukrajinců připomínají dřívější vysídlování prováděné Němci, zatímco vztah k Židům a postoj k holokaustu přibližují část obyvatel Východní a Střední Evropy Sovětům. Snadnější bylo přijmout sovětskou perspektivu, z jejíhož hlediska Němci zabili tak mnoho nežidovských Východoevropanů, že vraždění Židé byli prostě vražděnými občany, kteří se ničím nelišili od jiných národností.

Východoevropský pohled na dějiny se liší od sovětského, nejvíc ovšem v otázce „osvobození” v květnu 1945. Ze sovětského (dnes často ruského a běloruského) hlediska není nic samozřejmějšího než tvrzení, že Rudá armáda osvobodila Východní Evropu. Z východoevropského hlediska neměl plynulý přechod od německé nadvlády pod sovětskou nic společného s návratem svobody. „Osvobození” je však styčným bodem příběhu sovětského a západoevropského. Proto západoevropským politickým předákům, jak ukázaly jubilejní oslavy v Moskvě v květnu 2005, nečiní potíže osvojit si toto podání konce druhé světové války.

Východoevropská vize „návratu do Evropy” neměla ani zvláštní ohlas v zemích, které nikdy světadíl „neopustily”. Východoevropané také nemají vlastní příběh pokroku, který by mohli srovnávat s dějinami západoevropské integrace. Mají jen dějiny utrpení. Snad právě z tohoto důvodu, s částečnou výjimkou Polska a debaty o Jedwabném, Východoevropané a Středoevropané uvažující o dějinách nepřemýšlejí o vlastní odpovědnosti za jejich průběh ve 20. století. V jejich pohledu stále hrají ústřední roli diktatury, a proto musí obecné dějiny Evropy vyprávět o slzách, krvi a popelu.

(Vydáno díky spolupráci s časopisem Nowa Europa Wschodnia; foto Michael Marsland)

Timothy Snyder je historik, univerzitní profesor (Yale University). Zaměřuje se na dějiny Střední a Východní Evropy.

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.