Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 6 > Stefan Chwin: My, křišťálově čistí Ábelové

Stefan Chwin

My, křišťálově čistí Ábelové

Jak by se zachoval každý z nás v noci na 13. prosince 1981, kdyby se ocitl na místě prokletého generála? – Tuto otázku, která vyvolala v Polsku hodně pozoruhodných odpovědí, položil nedávno polský spisovatel Stefan Chwin ve veřejné debatě vyvolané procesem s generálem Wojciechem Jaruzelským. Ta je ovšem součástí debaty širší… -red-

Výjimečný stav byl čímsi strašným, ale zaveden byl mistrovsky. Žvásty o neschopnosti rozkládajícího se komunistického systému můžeme ve světle tohoto vojensko-policejního úspěchu zařadit mezi pohádky. Navzdory „určitým potížím“ všechno klapalo jak hodinky.

Ovšem nebyl to generál Jaruzelski, kdo zavedl výjimečný stav.

On jenom uvedl do pohybu mašinérii, která pracovala bezvadně.

Výjimečný stav zavedly desetitisíce obyčejných polských chlapců z Gdaňska, Rawy Mazowiecké, Wrzeszcze, Kutna a Elblągu – dělníků z loděnic, zámečníků, rolníků, skladníků, horníků, tramvajáků a pracovníků supermarketů, maturantů – oblečených do zimních uniforem Polské lidové armády. Právě oni, nikoliv generál Jaruzelski nebo estébáci, vlastnoručně zavedli výjimečný stav. Právě oni – chlapci z Wejherowa, Oliwy, Sopot, Nowého Targu a Gorzowa Wielkopolského – pacifikovali stávkující podniky, proráželi pásy svých tanků brány hutí a loděnic a už pouhým dojmem, který vyvolávali, terorizovali polská města. Právě jejich dílem byl výjimečný stav.

Právě oni – straníci i nestraníci, věřící i nevěřící z Lublina, Nowého Portu, Nakła a Kutna, ctitelé Kmicice a pana Wołodyjowského [hrdinů vlastenecké Trilogie Henryka Sienkiewicze; red.] ze slavných filmů Jerzyho Hoffmana, milující Polsko a Solidaritu, Jana Pavla II. a kapitána Klosse, v soukromí nadávající na komouše a nesnášející sovětské Rusko – byli skutečnými autory výjimečného stavu, žádný generál. Bez nich by byli generál i všichni estébáci dohromady ničím.

***

Když 13. prosince 1981 generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, poslouchal jsem s uchem nalepeným na rádiu hlášení Svobodné Evropy, rádia RFI, Hlasu Ameriky a BBC, přičemž jsem se v duchu modlil: „Bože, kéž se najde aspoň jeden oddíl polské armády, který se odmítne podílet na potlačování stávkujících loděnic, dolů a hutí. Ať se aspoň jeden útvar polských vojáků základní služby v uniformách Polské lidové armády odváží říci stranické moci „ne!“. Ale našel se toho mrazivého prosincového dne roku 1981, kdy byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav, ve Varšavě, Gdaňsku, Lodži nebo Katovicích aspoň jeden oddíl polských vojáků v základní službě, který by otevřeně řekl generálu Jaruzelskému „ne!“ a nevyšel z kasáren do ulic polských měst?

V ranních hodinách 14. prosince 1981 jsem šel k hlavní bráně Gdaňských loděnic. Byla zima, drobně sněžilo. Před bránou, na které visely povadlé kytice karafiátů, obraz Čenstochovské Madony a zlatě orámovaný portrét polského papeže, stálo několik desítek obyvatel Gdaňsku. Za bránou promrzlí dělníci v modrých vatovaných kabátech a žlutých přilbách. Všechno tedy vypadalo víceméně stejně jako za slavného srpna 1980.

Byl tu ovšem jeden drobný rozdíl. Po levé straně pomníku padlých pracovníků loděnic, blízko tramvajových kolejí stály tři tanky a u tanků tři vojáci v zimních uniformách Polské lidové armády. Všichni měli zavěšeny přes ramena čerstvě naolejované ruské samopaly AK–47 a zimou přešlapovali z nohy na nohu. Když se lidé přibližovali k tankům, zaháněl je polský důstojník – mohutný typ s ruměnou tváří – gesty ruky v zelené rukavici. „Nepřibližovat se! Nepřibližovat se k technice!“

Přistoupil jsem blíž a zastavil jsem se dva kroky od něj.

Dobře si vzpomínám, co se stalo v prosinci 1970 přesně na tomtéž místě, na zasněženém prostranství před bránou Gdaňských loděnic. Dávka ze stejných samopalů, jaké teď visely přes ramena vojáků povolaných do armády, tehdy zahubila víc než desítku dělníků loděnic.

A když jsem se tak zastavil u tanků, v jedné chvíli jsem si na pancíři jednoho z nich všiml papírové nálepky s červeným nápisem „Solidarność“. „Konečně,“ s úlevou jsem si oddechl. „Konečně se našlo pár polských vojáků, kteří se nesklonili před stranou a stanuli na straně národa bojujícího za svobodu!“ Ale hned mi vytanula jiná myšlenka, která mě naplnila zděšením: „Co by se stalo, kdyby se 13. prosince 1981 na všech tancích Polské lidové armády, které vyjely za zimní noci výjimečného stavu do ulic polských měst, objevily nálepky s nápisem „Solidarność“? Co by se stalo, kdyby Polská lidová armáda během jedné prosincové noci vlastenecky přešla na stranu národa?

Pak jsem se dozvěděl, že tři tanky, které zaujaly 14. prosince ráno stanoviště před bránou loděnic u pomníku padlých dělníků, skutečně na stranu Solidarity přešly. Kolik však takových tanků za dnů výjimečného stavu přešlo na stranu Solidarity v celém Polsku?

Třináctého prosince 1981 desetitisíce povolaných z Grójce, Szczecinku, Grudziądze, Radomi, Żeraně, Ursusu a Białé Podlaské vykonaly generálův rozkaz vzorně. Strana jim nemohla nic vytknout.

Uprostřed prosincové noci vjížděli na svých tancích do stávkujících podniků, ocelovými nárazníky proráželi zavřené brány Gdaňských loděnic a dolu Wujek, rozjížděli pásy oplocení z drátěného pletiva a strašili obyvatelstvo měst rachotem pancéřových transportérů. Nestříleli však do polských dělníků „masově“. Výstřely byly sporadické, tak jako byly sporadické oběti výjimečného stavu.

Nestříleli ovšem do lidí „masově“ proto, že odmítli takový rozkaz provést, anebo spíš proto, že takový rozkaz nedostali? Vždyť v prosince 1970 – viděl jsem to na vlastní oči – polští vojáci základní služby, docela stejní jako oni, s drobnými bílými orlicemi na přilbách, vůbec neodmítli takový rozkaz vykonat. Stříleli do lidí, a to přesně.

***

Já sám jsem byl – jako stovky mladých polských záložáků – povolán na vojenské přeškolení v listopadu 1981, tedy pár týdnů před vyhlášením výjimečného stavu. Sotva jsem se ocitl v toruňských kasárnách, hned jsme dostali rozkaz, aby celý náš útvar projel plně ozbrojen centrem Toruně, přesně před sídlem místního vedení Solodarity, jejímž členem jsem ostatně byl.

Seděl jsem na prvním nákladním autě třetí divize vedle řidiče v železné přilbě, potažené maskovací síťkou, se samopalem AK–47 na kolenou, s hnědým pouzdrem, ve kterém byla uložena ruská pistole TT, krátká zbraň sloužící – jak nám vysvětlili v kasárnách – k ukáznění vojáků, u pasu, já, polský poddůstojník po studentské vojenské přípravě, voják jedné z armád Varšavské smlouvy, pozdní vnuk aspiranta Piotra Wysockého [sloužícího v polské armádě podřízené ruskému carovi, poté jednoho z předáků Listopadového povstání, 1830; red.].

A když jsem tak projížděl v prvním náklaďáku třetí divize před sídlem Solidarity, uvažoval jsem, co udělám, když dostanu vysílačkou rozkaz, abych spolu se svou divizí vytáhl z Toruně dál, například rovnou pacifikovat gdaňské loděnice. Vždyť v prosinci 1970 jely přesně takové divize jako naše ke gdaňským loděnicích, kde se stávkovalo. Viděl jsem to na vlastní oči.

Takže i mě mohlo něco takového potkat. Co bych udělal, tázal jsem se sám sebe, když jsem projížděl před sídlem Solidarity se samopalem AK–47 na kolenou, kdybych dostal vysílačkou takový rozkaz? A co by na mém místě udělaly statisíce mladých polských záložníků, které vzali na „vojenské přeškolení“, kdyby takový rozkaz dostaly? Co by udělala mlčící většina Poláků, kdyby takový rozkaz dostala?

Z útvaru jsem byl propuštěn pár dní před neblahým datem 13. prosince. Měl jsem tedy štěstí? Ano, lze říci, že jsem měl štěstí. Ale v prosinci 1970 a v prosince 1981 desetitisíce mladých polských vojáků neměly takové štěstí. Nikdy je od žádného útvaru nepropustil a neposlal domů.

A o tom, co dělali, co cítili a mysleli, když vlastnoručně pomáhali generálu Jaruzelskému zavádět v Polsku výjimečný stav, přičemž tiše proklínali Rusko a komunisty, by měla vyprávět kniha o Polsku konce 20. století. Ale ta kniha by měla vyprávět také o tom, jak se k těm tisícům polských povolanců, kteří společně s generálem vlastnoručně zaváděli výjimečný stav v Polsku, chovaly jejich polské rodiny. Jak se k těm mladým Polákům v zimních uniformách Polské lidové armády, kteří svými tanky proráželi brány stávkujících podniků, a když hledali tajné tiskoviny a „nepřátele socialismu“, se samopaly v rukou prohlíželi kufry civilních aut, jak se k těm všem zachovaly jejich rodiny, jejich matky, jejich otcové, sestry, kamarádi a bratři.

Neslyšel jsem totiž, že by aspoň v jedné polské rodině otec řekl synovi – vojákovi, který se právě vrátil po prosincovém potlačení vzpurných Gdaňských loděnic: „Za to, že ses toho darebáctví účastnil, ti nepodám ruku.“ Neslyšel jsem ani, že by některý polský kněz řekl z kazatelny povolaným polským vojákům, kteří vlastnoručně potlačovali vzpoury v hutích, dolech nebo přístavech: „To, co jste udělali 13. prosince 1981, byl těžký hřích. Z toho byste se měli zpovídat.“ Neslyšel jsem ani, že by něco takového kdykoliv řekl Polákům primas Polska nebo polský papež. Že účast na zavádění výjimečného stavu v Polsku byla ve světle Desatera těžkým hříchem. Ale snad to neřekli prostě proto, že tato účast ve světle Desatera žádným těžkým hříchem nebyla?

***

V roce 1981 – dobře si to pamatuji – celé Polsko zpívalo s šibeničním humorem písničku: „Přijdou? Nepřijdou?“ Straníci i nestraníci to zpívali, věřící i nevěřící, členové Solidarity, polští vojáci základní služby, důstojníci Polské lidové armády, příslušníci veřejné bezpečnosti, estébáci a kněží. I polský primas, ba snad i sám papež si také zřejmě tuto písničku pobrukovali. Vzpomínám si, jak nám na podzim 1981 na schůzi Solidarity Gdaňské univerzity šéf odborové organizace řekl, že „když k něčemu dojde“, máme přemísťovat silniční ukazatele, tak jak to dělali Češi v roce 1968 a Maďaři roku 1956, když Rudá armáda drtila tankovými pásy tyto země. Takže víceméně právě toto všichni roku 1981 očekávali a k tomu není zapotřebí žádných ruských archívů. Celý polský národ to čekal, nejen nějaký generál.

Vědomí, že Rusové mohou přijít každým okamžikem, bylo v roce 1981 všeobecné. Domnívat se, že Jaruzelski toto vědomí neměl, že se sám sebe neptal „Přijdou? Nepřijdou?“, že si nepamatoval masakr v Budapešti a smrt Imreho Nagye – šéfa komunistické strany Maďarska, svého stranického kolegy, který se v roce 1956 jako vlastenec odvážil přejít spolu s maďarskou lidovou armádou na stranu maďarského národa, bojujícího za svobodu, načež byl na objednávku Rusů dost brzy zavražděn – znamená mísit naivitu s cynismem. Pamatoval si, a to velice dobře. I Břežněvův „smrtící polibek“ dobře znal z fyzické autopsie. Žádné zvláštní iluze, pokud jde o Rusko, neměl. Sibiř si mohl dobře prohlédnout v mladých letech.

Generál vyhlásil výjimečný stav velmi pravděpodobně ze strachu o sebe a o stranickou moc, ale byla by to skutečná ironie osudu, kdyby se jednou ukázalo, že právě díky němu mnozí z nás dnes neleží s ruskou kulkou v hlavě v hromadných hrobech u Varšavy, Gdaňsku, Kutna nebo Skierniewic, že právě díky němu si můžeme dnes u kávy pěkně podiskutovat, zda byl výjimečný stav zločinem, anebo ne. Vždyť roku 1981 se nechystali vraždit příslušníky protikomunistické opozice jenom zděšení estébáci, kteří potom docela bez skrupulí zabili otce Popiełuszka, důstojníci armády a policie. Na zabíjení vzbouřených Poláků se připravovala také bratrská armáda NDR, která od srpna 1981 přímo nedočkavě přešlapovala v touze vstoupit do Polska a udělat pořádek s „polskou anarchií“.

Zda nás Jaruzelski před ruskými jatkami v prosinci 1981 zachránil, nebo nezachránil, se zřejmě nedovíme nikdy. A nic s tím nenadělá žádné Ministerstvo pravdy, které oficiálně vyhlásí pravdu o výjimečném stavu, závaznou pro každého, a bude každého za odlišný názor na tuto nejasnou záležitost pokutovat.

***

Doopravdy důležitá otázka však zní naprosto jinak, ale málokdo má chuť ji klást. Zní totiž: Jak by se zachoval každý z nás v noci 13. prosince 1981, kdyby se ocitl na místě prokletého generála? „Co je to za otázku?!“ řekne někdo. „Já bych se nikdy neocitl na místě toho zločince, proč bych tedy jako měl o tom uvažovat? Byl tam právě on, ne já! Právě on má všechno na svědomí!“

Ale já si myslím, že takové plácání je jenom snadná vytáčka. Otázka, co měl šéf nesuverénního, Ruskem podmaněného Polska udělat oné ohavné prosincové noci, je totiž otázka naprosto vážná, kterou nejde jen tak odbýt. Co má udělat šéf nesuverénního Polska, které je půl století v rukou Ruska, oné prosincové noci? Přejít s polskou armádou na stranu Solidarity? Vydat rozkaz, aby ta armáda zůstala v kasárnách? Zahájit boj s pancéřovými útvary Rudé armády, které byly umístěny v Lehnici a ve Szczecinku? Povolat lidi ze Solidarity v noci do vojska s cílem předejít povstání; red. jako Wielopolski roku 1863? Zatelefonovat na ruské velvyslanectví a sdělit, že v rámci „národního porozumění“ se polská komunistická strana vzdává moci ve prospěch „prozápadních vlasteneckých sil“? Sedět tiše v budově ústředního výboru na Jeruzalémské třídě a nedělat nic? Nebo snad spáchat sebevraždu, protože i o tom prý generál uvažoval?

Jsou to otázky, jak se domnívám, dosti podstatné, ale v celé té nedobré záležitosti je ještě jedna otázka, stokrát důležitější, protože přesahuje všechny politické záležitosti. Tato otázka zní: Jak by se měl na generálově místě zachovat každý člověk, který by se chtěl oné osudné noci řídit ve svém konání mravními ukazateli Desatera?

Co by Desatero poradilo 13. prosince 1981 někomu, kdo by byl šéfem nesuverénního, na Rusku závislého, pojaltského Polska a kdo by se ve svém konání chtěl řídit moudrostí přikázání? Vždyť přece mnozí z nás mají za to, že zásadami Desatera by se měli řídit všichni lidé v každé situaci, i té nejtěžší. Co by tedy Desatero poradilo, co by napovědělo v takové situaci šéfovi nesuverénního Polska? Někdo řekne: Desatero jasně praví: „Nezabiješ.“ Ovšem. Ale otázka, před kterou by stanul někdo, kdo by se ocitl na místě šéfa nesuverénního Polska oné noci, by vůbec nezněla „Zabíjet, nebo nezabíjet?“ Ona by zněla: „Zavést výjimečný stav, nebo ho nezavádět?“ Jak by tedy na takto formulovanou otázku odpovědělo Desatero?

***

Požadavky společenského života však způsobují, že všechny tyto jemnosti nemají žádný praktický význam. Protože když „národ žádá“, aby byl někdo veřejně potrestán, pak je potrestán bez ohledu na to, jak se jeví fakta a motivy.

Obvykle je ovšem velitel trestán proto, aby nebyli trestáni řadoví vojáci, kteří vykonávali jeho rozkazy, ačkoliv bez těchto řadových vojáků by vůdce nebyl ničím.

Bylo by třeba uspořádat příliš mnoho procesů, které by stejně nic nepřinesly, protože žádnému řadovému vojákovi by se nepodařilo nic dokázat. Vůdce je trestán, aby se vybělily tisíce a miliony těch, kteří se účastnili nedobrých věcí, jež předák vedl. Vůdce stavíme před soud, aby byl sňat stín z těch tisíců a milionů. A zároveň abychom si tyto tisíce a miliony získali. Je tedy třeba silně a zřetelně uhodit na jednu Osobu nebo Skupinu osob, abychom udrželi iluzi, že svět se zřetelně dělí na Ábely a Kainy. Že Ábelové – totiž my – jsme čistí jak křišťál. Že my jsme jenom obětmi násilí. Že nikoliv meč byl vinen, ale ruka, která ten meč držela. Že Kain nemůže zůstat beztrestný.

Právě tak se to udělalo roku 1945 v Norimberku. Před soud bylo postaveno a odsouzeno pár osob, aby se ostatním Němcům vylepšilo mravní sebevědomí a aby byla získána přízeň davů, které se předtím účastnily nedobrých věcí. Je odsouzena Osoba nebo Skupina, aby si všichni ostatní, kteří se účastnili nedobrých věcí, s úlevou oddechli. Aby ti všichni ostatní mohli ukázat prstem: „To je on! To on je vinen! My jsem jenom podléhali násilí!“

Někdo řekne: Nestírat obrysy! Výjimečný stav zavedl Kain, která má na rukou krev nevinného Ábela. Kainem byl Jaruzelski a strana, Ábelem Solidarita, oběti výjimečného stavy a vlastenecká část národa.

Ovšem. Ale kým byli ve světle tohoto biblického obrazu – Kainy, nebo Ábely – polští řadoví vojáci, obyčejní chlapci z Garwolinu, Gdaňsku, Otwocku, Sopot, Lublinu a Chełmże, kteří v noci 13. prosince 1981 v zimních uniformách Polské lidové armády zaváděli výjimečný stav s ruskými samopaly AK–47 v ruce? Nevinnými Ábely, přinucenými ke zlu, nebo zločinnými Kainy, ba snad ještě hůře – Kainovými společníky? A jejich rodiče, bratři, sestry, strýcové, známí, sousedé, kněží, přátelé, kolegové, kteří jim ani jednou neřekli: „Za to, že ses toho darebáctví účastnil, ti nepodám ruku.“? Kteří si dělali starosti pouze o to, aby se jenom „našemu synkovi na vojně nic nestalo, protože v tom Polsku je teď tak neklidno, a ať se náš Vladek a Juzek co nejdřív vrátí z té vojny domů“?

***

Takový to byl systém.

Dostáváš povolávací rozkaz, jsi členem Solidarity, máš zimní uniformu, přilbu, vojenské boty a samopal, načež zavádíš výjimečný stav v Polsku.

Co si myslíš o „komouších“ v soukromí, je bezvýznamné. Zrovna ty osobně vlastním tankem rozbíjíš bránu stávkujícího podniku. Samozřejmě že se snažíš, aby obětí bylo co nejméně, protože jsi katolík, nesnášíš „Sověty“, miluješ polského papeže a dokonce máš rád Lecha Wałęsu. Ale podle rozkazu prohlížíš lidi na ulicích, zatýkáš je, pokud mají u sebe letáky, přehazuješ obsah zavazadlových prostor aut, když hledáš protistátní tiskoviny, a podezřelé osoby vedeš na velitelství, kde některé z nich zbijí pendreky až do bezvědomí.

A ještě navíc vidíš, že ze strany Poláků tě nepotkává žádné zvláštní odsouzení. Jdeš spolu s hlídkou ZOMO v uniformě Polské lidové armády po ulici polského města se samopalem AK–47 na rameni, ale Poláci si vůbec neodplivují, když tě vidí. Všichni vědí, že jsi polský voják, takže nemáš východisko. Všichni to chápou. Komouši tě povolali do armády. Musíš dělat, co ti nařizují. Polské ženy, které vidí, jak si v zimní noci zahříváš promrzlé ruce nad rozžhaveným koksem, s tebou soucítí. „Ach, Bože! Tak mladý, a takhle musí zmrzat v té zimě!“ Nejsi v jejich očích žádným nástrojem komunistického násilí, ale skutečnou obětí násilí. Tak jako my všichni, tak jako my všichni Poláci. To generál je ničema. On, ruský lokaj. Ty zavádíš výjimečný stav, ale srdcem jsi na straně polského národa, Solidarity a polského papeže a nemáš nic společného s tím „komoušem“, ačkoliv ocelovým předkem tanku za prosincové noci rozbíjíš bránu stávkujících Gdaňských loděnic.

(Gazeta Wyborcza, 3. 10. 2008; snímek Marcin Rafał Chwin)

Stefan Chwin (1949) je spisovatel, esejista, literární historik, profesor Gdaňské univerzity. Česky vyšel jeho vynikající román Hanemann (Host, Brno 2005), odehrávající se v Gdaňsku na konci druhé světové války a na přelomu dvou epoch.

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.