Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > Antonín Rašek: Před deseti lety jsme vstoupili do NATO

Antonín Rašek

Antonín Rašek

Na jedné z přípravných konferencí k rozšiřování Severoatlantické aliance v Madridu, kam jsem byl pozván s Alexandrem Ortem, měla přijet i ruská delegace. Dostavil se však jen jeden mladý plukovník, druhému Španělé odmítli vstup; dozvěděli se, že je agentem KRU, ruské rozvědky. Problém byl, že právě jen on mluvil anglicky, kdežto ten prvý pouze rusky. A tak nejspíš z jakési slovanské sounáležitosti se připojil k nám a byl zároveň odkázán na to, co mu o jednání řekneme. Po dvou dnech nás to omrzelo, a tak jsme mu řekli, aby požádal svého vojenského atašé o tlumočnici. Přišla krásná blondýnka, zaměstnaná v jedné z místních bank. Bylo zjevné, že je Ruska, a tak jsem se zeptal, proč odešla do Španělska. „Je tu tepleji,“ řekla stručně. Ta odpověď mě vyprovokovala ke stupidní otázce: „Nejste náhodou vnučka Dolores Ibárruri, La Pasionarii?“ „Jak to víte?“ zjevně ji otázka zarazila. „Jsem,“ přiznala stále překvapená. – Tu historii jsem totiž znal. Předsedkyně Komunistické strany Španělska žila v moskevském exilu a její syn Ruben padl za války jako dobrovolník u Stalingradu. Jeho přítel Voloďa to z rozkazu velitele frontu generála Čujkova po skončení bojů na pokyn Stalina jel oznámit rodině, kde se seznámil s Rubenovou sestrou, po válce si ji vzal... Tato dívka byla jejich dcerou.

Den D, kdy jsme měli vstoupit do NATO, se přiblížil právě před deseti lety. O našem členství se ale začalo vážněji mluvit již při první návštěvě generálního tajemníka Aliance Manfreda Wörnera v květnu roku 1990. V tu dobu jsme však oficiálně byli pro rozpad vojenských seskupení a podle prvního výzkumu veřejného mínění se do NATO chtělo jen každému dvacátému občanovi.

Ani příprava ke členství nebyla slavná. Aktivně se angažovalo pár politiků a publicistů. Jistá aktivita byla patrná i v některých úsecích ministerstev obrany a zahraničních věcí. Armáda spíše upadala, než by se připravovala. Ačkoli 70 procent vojáků z povolání tehdy volilo levici, která vstupu do NATO nebyla nakloněna, stejných 70 procent důstojníků a praporčíků Alianci preferovalo. Nejspíš v dobré víře, že se zájem a péče o armádu zlepší.

S blížícím se termínem členství byl po téměř šesti letech přijat ústavní zákon o bezpečnosti republiky a na jeho základě ustavena Bezpečnostní rada státu. Sice zprvu příliš aktivity neprokazovala, ale občas se i sešla. Byl připraven soubor šesti vojenských zákonů, třebaže do dokonalosti měl daleko. Již předcházející koalice slíbila vojákům pravidelně zvyšovat vojenský rozpočet o 0,1 % HDP až do dvou procent, jak bylo v evropských zemích obvyklé. Příslib zvýšení byl vyslán i do zahraničí a akceptovala jej i vláda Miloše Zemana v rozpočtu na rok 1999.

Komunisté tehdy učinili poslední pokus jak členství zkomplikovat, a to blokováním státního rozpočtu. Ministerstvo obrany a armáda si širší podporu veřejnosti a institucí popravdě řečeno v minulosti samy dost zkomplikovaly, zvlášť špatným hospodařením. Těch kauz od štábního informačního systému přes padáky až ke kotelnám bylo příliš mnoho. Ve složité situaci si předseda Výboru pro obranu a bezpečnost poslanec Petr Nečas, i když se jako bývalý náměstek ministra obrany na neutěšeném stavu sám částečně podepsal, přece jen uvědomil nebezpečí a varoval. Došlo přesto k paradoxu – poslanci Mlynář, Kühnl, Matějů a jiní z Unie svobody, jejíž členové a voliči nejvíc vstup do Aliance podporovali, pod vedením předsedy senátora Rumla zabránili hlasováním splnit jednu ze slíbených podmínek našeho členství. Dalo se tehdy napsat: Commedia finita est.

Co se po nás chtělo?

Návštěva nového generálního tajemníka Severoatlantické aliance George Robertsona v České republice přímo před přijetím velký zájem sdělovacích prostředků nevyvolala. Ty se vesměs omezily na informační, málo na komentující roli. Ani jeho přílet nebyl koordinován. Ministr obrany Vladimír Vetchý byl na státní návštěvě v Namibii. George Robertson nás ubezpečil, že Česká republika a stav její armády nezkomplikuje jiným zemím vstup do NATO, jak se z Bruselu proslýchalo. Jako otevřená obranná organizace těžko někomu mohla znesnadnit jeho snahy. Také nás potěšil, že zprávy o zvýšených aktivitách zahraničních rozvědek v České republice jsou smyšlenky, čímž asi naopak nepotěšil bývalého velvyslance v USA, předsedu ODA a tehdejšího senátora Michaela Žantovského, který se takovým varováním chtěl zviditelnit jako kdysi letem v nadzvukové stíhačce.

Vážnější bylo jednání s našimi čelnými představiteli. Václav Klaus ujistil Robertsona, že opozice je „pronatovštější“ než vláda, což byla nejspíš reakce na to, že generální tajemník pochválil Miloše Zemana, Jana Kavana a Vladimíra Vetchého, ne explicitně jeho. Premiér Miloš Zeman i předsedkyně Senátu Libuše Benešová vyjádřili souhlas s evropskou strategickou obrannou iniciativou. Robertson rozkryl i některé detaily, aby bylo zřejmé, s čím naši vedoucí politici souhlasí: „Vojska členských zemí je třeba restrukturalizovat a vybavit novými přesnějšími zbraněmi pro takové akce, jako byla například kosovská krize. NATO bude muset například disponovat 40 000 muži, které by bylo možné nasadit v Kosovu. Namísto vojsk určených k obraně teritoria potřebujeme lidi, kteří budou schopní se dopravit na místo konfliktu. Potřebujeme transport, logistiku a spolehlivost.“ Tak se obranná aliance začala měnit v expediční.

Bylo zřejmé, že porovnání vojenských sil Spojených států a ostatních členských zemí NATO západní Evropu děsilo. Rozdíl byl o jednu generaci zbraní. „Evropské státy NATO musejí být silnější, aby nemusely neustále spoléhat na svého zaoceánského spojence – Spojené státy americké, a dokázaly si tak víceméně samy řešit problémy na svém kontinentě.“ Cesta k tomu? „Evropské země se prostě musí více zapojit do obranného úsilí NATO. Musí mít více sil rychlé reakce, a ne pouze vojáky zavřené v kasárnách.“ Mluvilo se o obranném úsilí, ale šlo o mise.

Robertson se netajil tím, že tyto síly je nutné vybudovat na úkor teritoriální obrany členských zemí. Znamenalo to, co již signalizoval v článku v MF DNES předseda Výboru pro obranu a bezpečnost Sněmovny Petr Nečas: přetvořit národní armády v expediční sbory. Generální tajemník zapomněl na jednu věc, zda opravdu byla zrušena povinnost členských zemí – schopnost samostatné obrany. Takový dokument přijat nebyl ani při příležitosti 50. výročí vzniku Aliance v dubnu roku 1999 a chybí dosud.

Jak jsme byli připraveni

Bezprostředně před 12. březnem 1999, kdy skončily přijímací procedury našeho plnohodnotného členství, se zčásti zlepšila i oficiální informovanost o naší připravenosti. Ta zatím po vzniku České republiky a dobu existence Armády České republiky nebyla valná. I když se o to řada vedoucích funkcionářů a úředníků, zvláště Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva obrany, poctivě pokoušela. Občan však těžko mohl mít pocit, že jde o systematickou informační službu. Byl to pravděpodobně sekundární důsledek toho, že jsme si v souvislosti s bezpečnostními prověrkami, jak to trefně charakterizoval velvyslanec při NATO v Bruselu Karel Kovanda, „počínali jako poturčenci horší Turka“.

Ať už máme jakékoli názory na transformaci Armády České republiky, zvláště stupeň její demokratizace a charakter personálních přeměn, nemůžeme popřít, že pro naši přípravu k členství v Alianci udělala ze všech orgánů a institucí nejvíce. A to díky naší účasti v nejrůznějších zahraničních misích, počínaje účastí chemické jednotky při řešení irácké krize, přes role pozorovatelů v nejrůznějších zemích světa až po pokračující podíl na řešení jugoslávské krize. Podle zprávy Ministerstva obrany se od roku 1989 do roku 1999 šestnácti mezinárodních misí OSN, OBSE, Evropské unie a NATO zúčastnilo šest a půl tisíce českých vojáků.

Složitější byl postoj veřejnosti. Před přijetím do NATO podstatně poklesla podpora členství, a to z dosud nejvyšších 56 % postupně na jen 46 %. Příčin bylo více, zvláště naše ekonomická situace, kterou občané spojovali i s vyššími výdaji na členství v NATO. Mnozí cítili i určité obavy z pokračující krize v Jugoslávii, připomínající rok 1938.

To vážnější nastává

Po odchodu sovětských vojsk v polovině roku 1991 se v roce 1999 podařilo splnit druhý nejdůležitější polistopadový zahraničněpolitický bezpečnostní cíl – stali jsme se plnoprávnými členy NATO. Popravdě musíme přiznat, že tu hrály rozhodující úlohu spíše západní zájmy než úsilí naše. Polsko a Maďarsko byly rozhodně aktivnější než my. Dokonce i Slovinsko a pravděpodobně i Rumunsko, které se nakonec tehdy členskými zeměmi nestaly.

Náčelník Generálního štábu generál Jiří Šedivý odhadoval, že standardů NATO dosáhneme v naší armádě přibližně za dvanáct let, velitel letectva za osm, jiní vojenští experti tvrdili patnáct. Předpokládané vojenské náklady se odhadovaly ve výši zhruba půl bilionu korun. Do NATO však nevstupuje jen armáda, ale celá zem, takže náklady měly být vyšší. Zatím jsme do armády investovali za dobu existence České republiky 200 miliard Kč, efekt ale nebyl přesvědčivý. Zbavili jsme se zbytečně části nejmodernější výzbroje, nedokázali tu současnou modernizovat, chtěli jsme prodávat, co jsme potřebovali, kupovali nevyhovující padáky a komunikační zařízení, ztratili mnoho prostředků laickým rozhodováním a nejen domnělou, ale i prokázanou korupcí. Někteří protagonisté tohoto procesu se však dodnes odvažují prohlašovat za bezpečnostní, vojenské nebo ekonomické experty. Přitom jsme mnoho let neefektivně vydržovali stále jen a jen redukovanou strukturu vojsk Varšavské smlouvy. Za tu dobu a lepším využitím finančních prostředků jsme mohli položit základy moderní armády.

Prezident Václav Havel na velitelském shromáždění dne 3. 11. 1998 řekl: „Aliance vskutku musí přijmout novou zásadní strategii, novou doktrínu. V lecčems už ji vlastně přijala nebo určité kroky udělala, mnohé se chystá, pracuje se na tom. Ale naprosto jednoznačná, srozumitelná, nová koncepce Aliance pro 21. století hotova zatím není. Domnívám se, že jako členská země máme právo do toho mluvit, a čím iniciativnější roli sehrajeme, tím lépe.“

Za co nás kritizoval Západ

Česká republika se připravuje do NATO pomalu, Kandidáti jsou kritizováni kvůli nízké jazykové připravenosti, Málo profesionálů v české armádě... S takovými titulky jsme se mohli setkat v tisku pár měsíců před vstupem. Bylo zřejmé, že jsme přípravu léta podceňovali a museli jsme ji rychle dohnat. I přes nezájem politiků se relativně nejlépe připravovala samotná armáda – díky tomu, že ji politicky i odborně zajišťoval první náměstek ministra obrany Jaroslav Novotný, ze kterého se stal postupně profesionál a přežil podstatnou část z již deseti polistopadových ministrů.

Hlavním problémem bylo, že se přijímala opatření ke vstupu, aniž by armáda měla přesnější politické zadání. To se již léta, i přes dobré zkušenosti z bezprostředně polistopadového období až do rozdělení republiky a armády, neustále odkládalo. Ale jak se lze připravovat ke vstupu do Aliance, když není jasno o celkovém rámci naší národní obrany a armády? Znovu jsme se snad domnívali, jako v případě Varšavské smlouvy, že někdo bude rozhodovat za nás? Jaká bude velikost ozbrojených sil, proporce pozemních a regionálních vojsk, nakoupíme, či nenakoupíme nadzvuková letadla, na výrobu jakých zbraňových systémů se zaměříme, kde a jak budeme školit velitelský sbor?

Ministerstvo obrany předkládalo soubor zákonů do vlády a Parlamentu, aniž by byla přijata bezpečnostní strategie. Stále jako bychom přijímali sice důležitá, ale o řád nižší rozhodnutí, která jsou závislá na obecnějších strategických dokumentech. Potom jsme se nemohli divit, když nové zákony rychle zastarají, budou potřebovat novelizaci, možná mnohonásobnou, jako například zákon o civilní službě.

V této souvislosti se často hovořilo o výběru a přípravě lidí pro službu přímo v centrále NATO v Bruselu. Těžko ji bylo možno zajistit, dokud v armádě nebude personální práce řízeným procesem. Zvláště bylo nutné co nejdříve přijmout kariérní řád. Na dobré personální činnosti závisela i jazyková příprava vojáků. Těžko někdo bude k ní pozitivně motivován, když neví, jaké s ním má velení armády záměry. Voják z povolání žijící v personální i sociální nejistotě k tomu dvakrát nadšený nebude. Bývalý náměstek ministra obrany Jiří Payne řekl: „Armáda dostala na výuku jazyků osm set tisíc dolarů a za tyto peníze dokázala připravit nanejvýš několik stovek lidí.“

Nebylo však všechno jen špatné. Ani v jazykové přípravě. Agentura vojenských informací a služeb Ministerstva obrany připravila ve spolupráci s pražskou Společností ARTOS Anglicko-českou a česko-anglickou jazykovou příručku NATO. Nejde tu jen o vojenský slovník, ale i vysvětlení několika stovek vojenských zkratek nejrůznějších velitelství ap., ukázky typické vojenské konverzace, vojenský slang, konferenční angličtinu, základní informace o Severoatlantické alianci, vzory dokumentů NATO, žádostí, texty dopisů, váhy, míry, technicko-taktická data ap., vše na téměř šesti stech stranách, co vyžadují známé vojenské zkoušky z angličtiny STANAG, jejichž podmínky jsou v publikaci detailně popsány. Ne všechno armáda nechala na poslední chvíli.

Češi se nezapřou

V právě rekonstruované lesní restauraci a pod širým nebem uspořádala jedna místní fabrika s dalšími podnikateli velkolepou oslavu na počest našeho vstupu do NATO. Zúčastnili se jí hosté z Prahy, místní funkcionáři i manažeři oslavujících podniků. Vedly se řeči, rozdávala uznání a diplomy, děkovalo všem. Jak to má na takových setkáních být. Zatím se rožnilo sele a bylo připraveno i jiné občerstvení, sponzorované místním lihovarem, řezníky, pekaři i jedním soukromě hospodařícím rolníkem. A jak se slavnost stávala čím dál slavnostnější, došlo i na kytaru a zpěv. Nejdřív lidovek, a jak už procento alkoholu nebylo nejen na jízdu autem, došlo i na ruské. Možná z nostalgie, šlo, jak napsal Jaroslav Seifert, o „kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik“... Oslavovala se Aliance, nebo Varšavská smlouva? zeptal se kdosi. Zatím v lesním tichu dominovala známá odrhovačka S námi už to nevyhrajou, nám už je to fuk!

Stálo by to za pohoršení, jenže... Tohle jenže hraje v českých dějinách svou roli, jinak by se tu nemohl zrodit Švejk a Černí baroni. Před pár lety se ve stejném městě konala podobná oslava pro změnu na počest Varšavské smlouvy. Tolik různých dobrot tu sice nebylo, ale i tehdy se v rozjařené náladě objevila kytara. Nejdřív se zpívaly lidovky, pak ruské, ale došlo i na Amerického námořníka. My sloužíme svému národu, my sloužíme na moři. A pro lidská práva svobodu naše srdce zahoří... znělo z koutu tanečního sálu, kde se oslava tehdy konala. Zpěváci nevynechali ani tu S námi už to nevyhrajou... Byl z toho trochu malér, ale v Moskvě už naštěstí vládl Gorbačov. Americký námořník prošel. Stejně jako Křižník Varjag na počest NATO.

Češi se prostě nezapřou.

Antonín Rašek

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.