Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > Václav Jamek: Balík s Palachem aneb Škoda slov

Václav Jamek

Balík s Palachem aneb Škoda slov

Děly se mi dnes ve snu věci tak bezútěšné, že jsem se posadil k holé zdi, složil hlavu na skrčená kolena a snažil se radši usnout. Ale nedařilo se, byly z toho sotva jakési mrákoty a bolení za krkem, až se jedna postava z toho snu nade mnou slitovala a řekla mi, teď nespi, přece můžeš sem k nám. Ale i pak to vyšlo nastejno: zkažená noc. Škoda snů, škoda slov.

Pryč jsou ty časy, kdy sny jenom tak pro nic za nic dělaly pomyšlení vašim touhám. Ty dnešní se rozmrzele vlečou, otravují vás celou noc a nikam nevedou, hotová postmoderna. Vzbudíte se: touhy, emancipované, vyzáblé a sebevědomé z kursů asertivity, už stojí u postele a strkají vám dietní sušenky „Hurá na ráno“; po zbytek dne se pak šťourají v pribináčku a hledají kalcium. Člověk bloumá po bytě a přemýšlí, co by tak asi chtěl, po necelé půlhodině zjistí, že nechce nic, a to je teprve dopoledne. Buddhistou proti své vůli. Bůh je mrtev, Marx je mrtev, Freud je mrtev, Mickey Mouse je mrtev, co budeme dělat příštích tři sta tisíc let? Svoje poslední slovo řekla už i reklama, když objevila v pití Coca-Coly základní znak individuální jedinečnosti: „Buď sám sebou, pij Coca-Colu!“ Tímto poznatkem končí nejen dějiny, ale i veškeré myšlení; možná ještě vyléčíme rakovinu, nějak zakvedláme s geny, zvládneme studenou fúzi, vystřelíme papeže na první obydlenou exoplanetu, ať si ji spánembohem pokřesťanští, ale to budou už jen nesrozumitelné dozvuky, k nimž dojde neznámo jakou setrvačností.

Škoda slov. Vlastně mi teď dochází, že ten obrat má dva odlišné významy. Škoda vynakládat slova k vyjádření věcí tak ubohých (ve „funkci referenční“) a marně, bez účinku (ve „funkci konativní“) – tedy toho, co je slov nehodno, co za to nestojí, na co jsou slova příliš dobrá; nebo škoda toho, čím slova byla a čím už nejsou, škoda slov, o která jsme přišli a která už neumíme používat. Zmatení jazyka plynoucí z jeho hrubého podcenění jako základu lidství, a tedy z ledabylosti, jíž jsme v posledních desetiletích svědky, a která se dokonce stala uvědomělým programem (totiž vlastně neprogramem), svědčí v první řadě manipulující moci, ať už politické či mediální: kdo je pánem jazyka, je i pánem lidského vědomí.

K tomu je ovšem zapotřebí, aby moc sama skutečně jazyk ovládala, tj. aby věděla, co přesně s ním dělá. Ale jak by v takové situaci a při takové antikulturní ideologii, jakou vyznává, mohla zůstat netknutá – a poslední dobou to vskutku vypadá, že obecná sémiotická nemohoucnost, tedy neschopnost správně chápat a používat znaky, začíná zvláštně narušovat její vlastní výkon.

Napadlo mě to, když předseda komunistů nedávno vyčetl vládě, že přišla v OSN o hlasy arabských států jen proto, že v jakémsi dokumentu k událostem na Blízkém východě nechtěla nahradit přívlastek hodnotící přívlastkem popisným: místo „barbarské útoky“ „útoky krvavé“. Slovo sem, slovo tam, z toho se přece nestřílí, a zvlášť dobře se nám plave ve formulacích neurčitých, na jejichž základě lze jednou odsoudit, jindy osvobodit – čemuž se mimochodem ve slovníku pokleslého marxismu říká chybně dialektika; ale kam dal český prostředník oči, když paní Tymošenková připisovala vlastní připomínky do rusko-ukrajinské smlouvy o dodávkách plynu? Možná mu připadalo, že na tom příliš nesejde, naše hanebné zvyklosti ho nenaučily tomu, že na těžce dojednaných textech se nesmí měnit ani čárka; takže vyjednávací úspěch nakonec veškerý žádný.

Mirek Topolánek možná doplácí na svou upřímnost, která ho jinak spíš zlidšťuje, i když ho strhává k neomalenosti: necítí žádnou nejistotu, neví, že nic neví, a projevuje to vždy naplno. Takže je schopen i tak neuvěřitelného výroku jako minulý týden v rozhlase při palachovském výročí: v jeho očích, pravil, „Jan Palach a bratří Mašínové patří do stejného balíku protikomunistického odboje“. Běžně by se mi jevilo, že balík je hlavně ten, kdo si něco podobného dokáže vymyslet – i když náš předseda vlády to vlastně nevymýšlel: slina mu to přinesla a jinak by to neuměl. Myslel to chudák dobře, a to je kámen úrazu: tahle hlava nechápe rozdíl mezi ryzím sebeobětováním a válečnou stezkou, na níž byli jen neužitečně obětováni jiní; a navíc protagonisty štosuje do balíku jako vrah rozřezané mrtvoly: to je snad ještě horší, než kdyby je jenom házel do jednoho pytle.

A takto v mnoha dalších případech, počí­naje slazením Evropě: tady jde o nápad jazykově kvalitní i vtipný, o to nic. Sémiotické pochybení je jinde – a je vlastně stejné jako v případě Černého plastiky v Bruselu: jde o problém zmateného a matoucího sdělení. Ani umělec nemůže uplatnit všechny své úžasné nápady, pokud by ohrozil výsledný tvar, soudržnost svého výtvoru – natožpak vláda, a nejméně ze všech vláda, která se vydává za konzervativní. Neboli: není úkolem vlád, aby osvědčovaly vrtošivou originalitu a dvojznačnou nápaditost; jejich poněkud nudným údělem je naopak předvídatelná oficiálnost. Nezávislejšího ducha to může bolet, ale musí se přes to přenést. David Černý jako umělec samozřejmě svobodu má, i svobodu mystifikovat. Jenže v tomto případě mystifikoval český stát a český stát pak jeho prostřednictvím mystifikoval jiné, což mu nepřísluší. Z umělcovy strany jde o počin anarchistický, poměrně krotký; David Černý však zároveň není rebel ani oponent, předpokládám, že sám sebe vnímá jako blízkého tomu politickému pólu, který je právě u moci. Celá záležitost tak především ukazuje na zásadní znejasnění kódů, na sémantickou nepřehlednost naší současné společnosti, kterou nesrozumitelně projevujeme i navenek. Umělci, ale i řada politiků a mnoho občanů žijí podle určitého souboru hodnot, nebo dokonce antihodnot, které jsou vlastně nekonformní, ba nesourodé, ale pociťují potřebu souhrnného označení (pravicovost), které té hodnotové konfiguraci neodpovídá a jehož běžné kódy nedodržují.

Nepohoršuje mě to, spíš silně zajímá. Jinak si ale myslím, že když se někdo posmívá všem ostatním zemím Evropské unie, tak jako oficiální český umělec David Černý, měl ten posměch obrátit daleko víc také na nás samotné. Výroky Václava Klause, to opravdu není naše největší národní neřest. Francouzi tomu říkají péché mignon, roztomilý hříšek.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.