Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > Jan Novotný: O paměti

Jan Novotný

O paměti

Kolega mě občas žádá o příspěvek k antropologickému slovníku, který připravuje. Naposledy mi psal, abych se ujal hesla Lichtenberg, jež mi jistě bude blízké. Je asi málo přírodovědců, kteří neznají výrok, že podle Hamleta je na nebi i na zemi mnoho věcí, po nichž není stopy v našich učených knihách, ale na druhé straně v našich učených knihách je mnoho věcí, po nichž není stopy na nebi ani na zemi. Já navíc vím, že je to výrok Lichtenbergův, a to je tak všechno, na co si o něm vzpomínám. Ale nevadí, beru to jako výzvu, za jejíž splnění budu třeba odměněn nějakým oslovením.

Beru do ruky knížku od Lichtenberga ze Světové četby, kde mívají pěkné předmluvy. Georg Christoph Lichtenberg, univerzitní učitel matematiky, fyziky a astronomie v Gotinkách v 18. století, byl jakýsi moudřejší Jakub Hron. V zájmu vědy vypouštěl balony do nebes a draky do mraků, ale do paměti budoucích věků vstoupil svými afo­rismy a minieseji, které si neutříděně ­zapisoval do sešitů. Hned napoprvé mezi nimi objevuji svůj oblíbený: „Pršelo tak silně, že byla ­všechna prasata čistá a všichni lidé zaprasení.“ Netušil jsem, že je od Lichtenberga. Tušené oslovení přichází za chvíli: „Lidé nemohou říci, jak se nějaká věc udála, nýbrž pouze jak se domnívají, že se udála.“

Na to právě v poslední době myslím – ale nejen v poslední době. Kolikrát jsem se ve vzpomínkách důvěryhodných pamětníků setkal s naprosto odlišnými verzemi událostí, kterých byli svědky a účastníky! Kolikrát se má vlastní vzpomínka propastně lišila od kolegovy! A nejen to – patřím k lidem, kteří si rádi zapisují a zápisy skladují: když se k nim po letech vrátím, pravidelně nalézám něco nezanedbatelně jiného, než jsem podle paměti očekával.

Mám na to jakousi teorii: představuji si, že mozkem neustále provívá vítr a odnáší ne dost ukotvené vzpomínky. Přetrvávají zejména ty výrazné, které se rychle zakořenily, ale také ty, které vítr náhodou nestačil odnést a jejichž zakořeněnost roste s časem. Proto nevím, co jsem dělal minulou neděli, ale nezapomenu na první den strávený ve škole, a také na to, jak jsem v domácí úloze napsal houbě místo holoubě a tatínek mi to přepsal tak, že chyba se nedala poznat. Ale nemylme se: jsou-li staré vzpomínky nevyhladitelné, neplyne z toho jejich spolehlivost. Vítr je neustále cuchá a pozměňuje. Mám kamarádku, kterou vídám jen občas, a ona mi obvykle vypráví příběh, ve kterém jsem se jí poprvé vepsal do paměti. Sleduji, jak se příběh v průběhu let proměňuje a bují z věrohodného vyprávění do podoby jakési báje.

Je v těchto přeměnách nějaká zákonitost? Nemohl bych obměnit Lichtenberga: „Lidé nemohou říci, jak se nějaká věc udála, ale jak by si přáli, aby se udála?“ Nemyslím na to, že lidé vědomě lžou – to by bylo jiné téma. Někdy si píšu zápisky z cest s myšlenkou na to, aby pobavily i mé přátele; vylíčené příhody proto někdy maličko literárně zahušťuji a zvýrazňuji oproti skutečnosti. Když to po dlouhém čase po sobě čtu, vnímám už zápis jako věrný a nevzpomínám si, zda to náhodou nebylo trochu jinak.

To je ale celkem nevinný příklad. Zdá se mi, že ve vážnějších věcech to takhle nefunguje. Křivdy, urážky, viny se ve vzpomínkách často jeví horší, než bezprostředně byly, i když rány samotné už čas vyhojil. Zeptáte se, odkud to vím – sleduji, jak takové vzpomínky časem bují u jiných. Možná si ale nepřiznaně přejeme být ukřivděnými a jindy dokonce i cítit se viníky?

Jsou to záhady, jejichž dna se asi nedobereme. V poslední době přichází do módy orální historie – byl bych na místě badatelů velmi opatrný.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.