Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > A. J. Liehm: Helsinské paradoxy

A. J. Liehm

Helsinské paradoxy

Připomenout, že letos 2. března se dožívá pětaosmdesáti let Antonín J. Liehm, předseda redakční rady Listů, bychom vděčně chtěli. On o to zvláťť stát nebude: docela vzpomínat neodmítá, ale v naší korespondenci i při osobních setkáních převažují otázky po tom, co bude, jeho upozornění, o čem by se mělo psát, co kde na Západě zajímavého vyšlo... Vybrat z jeho díla texty starší, ale dosud živé, ba v lecčem prorocké není však vlastně obtížné. Vybíráme tedy (Listy č. 7, roč. 5, prosinec 1975, s. 1n.; digitální archiv Dušana Havlíčka) část komentáře Portugalsko, Helsinky a Československo 1975, podepsaného stálým pseudonymem Dalimil. (Nynější titul je redakční a současný.)

-red-

(...)

Velmoci, jak SSSR, tak USA, měly jediný zájem: podepsat co nejrychleji a bez dlouhých debat. SSSR proto, že smlouva byla jeho přáním, třicet let očekávaným dokumentem, který měl potvrdit nové poválečné rozdělení Evropy. USA proto, že při svém pragmatismu síly nevěří na dokumenty podobného druhu, přijímají je jen jako vyjádření současného poměru sil, statu quo. (...) Větší evropské státy také s podepsáním spíš spěchaly. (...) Na tom, že smlouva nakonec, po úporném a obtížném jednání přece jen obsahuje ne tak docela prázdný tzv. třetí košík, týkající se lidských práv (text smlouvy byl v čs. tisku zveřejněn), mají zásluhu především malé západoevropské země, které jednaly nejenom s ohledem na jiné menší evropské země, v nichž to s lidskými právy vypadá pramizerně, ale i v zájmu vlastním, majíce dobře na paměti, jak každá dohoda mezi velkými se podepisuje na zádech a na účet menších a malých.

Problémy spojené s přítomností či odchodem cizích vojsk z území jiných států, právě tak jako otázky spjaté s politickým systémem, nebyly v Ženevě nikdy přímo na pořadu dne. (...) Jenže právě podobné neoprávněné naděje s konferencí spojované, jakož i přehnaná víra v účinnost mezinárodních dokumentů a v možnost, aby jejich text šel v zásadních otázkách dál, než odpovídá současnému statu quo, vedly nakonec ke zklamání a trpkosti nad tím, že „Západ opět prodal Východ“ „v novém Mnichově“, jak to nejkategoričtěji vyjádřil ve svých projevech v USA A. I. Solženicyn.

Domníváme se, že smlouva podepsaná v Helsinkách není ani výprodej, ani Mnichov. Je prostě potvrzením toho, co se stalo ve druhé světové válce a před ní. Je, chcete-li, důsledkem Mnichova, nikoli jeho novým vydáním. Nikdo ve světě nemá dnes možnost cokoli ­změnit na současné mapě Evropy, ani zvenčí, ani zevnitř. (...) Spíš odpovídá zájmu všech udělat tečku za propagandistickou vojnou, jež jenom zvyšuje napětí nejen mezi státy, ale i uvnitř a spoléhat, že potvrzení statu quo přinese nejen uvolnění mezinárodní, ale především vnitřní, a s ním i jistou míru zesnesitelnění situace ve východní Evropě. Tak alespoň argumentovali velcí, v čele s USA. I my se domníváme, že doplníme-li tuto argumentaci pohledem na konečný obsah „třetího košíku“, jak ho prosadili „malí“, můžeme konstatovat, že helsinská konference možná šance výcho­doevropských národů na demokratičtější způsob existence zásadně nezlepšila, ale rozhodně je nezhoršila. Kromě toho, nejen americký ministr zahraničí Henry Kissinger, ale i jiní se zamýšleli nad metternichovskou politikou Svaté aliance a rozdělením Evropy po vídeňském kongresu. Na rozdíl od Kissingera jim však neušlo, že velmocenské dohody o rozdělení světa, o osudu malých, o zachování statu quo fungují takříkajíc v horizontální rovině, v rovině mezistátních, mezimocenských vztahů. Mnohdy protichůdný je však jejich vliv na procesy vertikální, odehrávající se v hlubinách jednotlivých národních a státních společenství. Metternichovská Evropa, tak jak vznikla po napoleonských válkách, nepřežila rok osmačtyřicátý. Svatou Alianci a status quo s ní spojený nevypověděly velmoci, nýbrž národy.

Zbývají dvě otázky: Proč na uzavření smlouvy tolik trval SSSR, jemuž konečně nepřinesla víc než formální uznání toho, co dávno má a co mu dnes mocí nikdo nevezme? A proč smlouva vyvolala na evropské levici otázky, jež měla spíš umlčet?

O motivech, skutečných motivech SSSR, se můžeme jen dohadovat. Uklidnění ve východní Evropě, jakási další pacifikace ztrátou perspektivy „osvobození“ zvenčí? Sotva, neboť i v Moskvě patrně chápou, že národy, spoléhající se na zázrak zvenčí, se chovají pasivněji než ty, jež vědí, že mohou počítat jen se sebou samými. Kromě toho: SSSR i východoevropské země si vždy dovedly daleko lépe poradit s pokusy o „likvidaci“ systému než s těmi orientujícími se jen na „zlepšení‘“. Totalitní diktatury jsou stvořené pro to, aby se bránily „likvidaci“. Naopak „zlepšení“, „demokratizace“ apod. znamená jejich konec. To už několik let vysvětlují Brežněvovi soudruh Husák a spol., když o tom nejprve pokaždé dlouho a s vykasanými rukávy debatují mezi sebou.

Byly Helsinky tedy jakýmsi prodloužením konfliktů otřásajících moskevskou gerontokracií? Nepochybně, avšak do jaké míry? Do jaké míry skutečně pomohly Helsinky – právě tak jako předtím dohody s Německou spolkovou republikou – upevnit pozici umírněnějšího křídla v čele s Brežněvem, a do jaké míry byla argumentace nebezpečím zprava (po neúspěších sovětské politiky v Asii, na blízkém Východě a pod.) toliko bluf, účinný argument proti váhavcům na Západě?

Evropské komunistické strany si v této souvislosti dobře vzpomínají na to, co jim pří bilaterálních konzultacích vysvětloval L. Brežněv v Moskvě poté, co po okupaci Československa narazil na odpor většiny z nich: Nechte mě nejprve zabezpečit existenci a hranice sovětského systému navenek, a já pak přikročím k rozsáhlé demokratizaci shora... Tato argumentace není důvěrného rázu, první tajemník KSSS ji opakoval „důvěrně“ každému, kdo byl v posledních letech ochoten poslouchat. A mnozí doufají, že právě tady je klíč k Helsinkám.

I když připustíme, že by tomu tak mohlo být, musíme si okamžitě položit otázky další. Například: Cožpak si v Moskvě neuvědomují, že totalitní režimy nelze demokratizovat, cožpak nevidí Španělsko, Portugalsko atd. atp.? A jak dlouho přežily sebelepší úmysly vládnoucích monarchů, odkdypak se v nedemokratických režimech dědicové neomezených vládců stávají dědici jejich politiky?

Ovšem, všechny tyto otázky mají smysl jen tehdy, přijmeme-li zásadu, že účel světí prostředky. Všechny. Konkrétně, že okupace Československa v roce 1968 byla oprávněným krokem k mezinárodnímu uvolnění a vnitřní demokratizaci. Ale právě tady evropská levice, nekomunistická, ale část komunistické (Italové, Španělé, Jugoslávci, Rumuni, do jisté míry Angličané atd.) odmítá sledovat klikatou – nebo naopak podezřele přímou – cestu sovětských sylogismů.

K jaké demokracii vedla okupace Československa? ptá se evropská levice letos v létě. Jakou revizionistickou kontrarevoluci jste to zlikvidovali ve jménu toho, co po sedmi letech vládne v Praze a v Bratislavě? A jaký osud chystáte Evropě, když tvrdíte, že západoevropský socialismus, ovládaný komunistickými stranami, bude respektovat její demokratické tradice? Co má vlastně na mysli Alvaro Cunhal, když mluví o socialistické demokracii z pozic muže, který nejen první schválil sovětskou okupaci Československa, ale fungoval i jako emisar Brežněvův, objíždějící západní komunistické strany a vysvětlující jim „demokratizační“ význam okupace na podzim 1968?

(...)

A ještě něco: Helsinky, a jmenovitě tzv. třetí košík, kodifikovaly určité zásady, jimiž se státy, které dokument podepsaly, mají řídit ve vztahu ke svým občanům (návštěvy a spojování rodin, cestování, kulturní výměna atd. atd.). Za dva roky bude v Bělehradě provedena bilance plnění podepsaných dohod. Už dnes se ovšem schází materiál, dokumentující jejich nedodržování a porušování. Vědomí, že Helsinkami všechno nekončí, nýbrž že jimi byl zahájen, alespoň v této oblasti, mezinárodně kontrolovaný vývoj, by mělo napomoci jejich prosazování a dodržování doma.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.