Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > Tomáš Tichák: Lednový den

Tomáš Tichák

Lednový den

Začalo to snem. Máloco je tak nudné a protivné jako cizí sny – procitlý je jimi omámen a předpokládá, že stejně zapůsobí i na všechny přítomné. A vůbec nejhorší je, když se někomu zdá o vás a jízlivě vám předhazuje, co jste v jeho snu činili. Jenže – uvědomuji si – přijde čas, kdy budete žít už pouze v cizích snech. A to je zas lepší než nic.

Záznam proto bude stručný a jména – žijících – zamlčena: Potkal jsem veřejně známého, velmi nesympatického muže, a ten mě překvapivě pozval do kavárny. O něco méně povýšeně, než jak obvykle káže z obrazovky, se mě vyptával na práci a různé podrobnosti z osobního života. A mně to bylo kupodivu jaksi příjemné, dokonce jsem se rozhlížel, vidí-li mne s ním někdo známý. Ne proto, že bych se styděl, ale naopak – aby se vědělo, jaké mám konexe. Úplně jsem podlehl tomu kouzlu a zapomněl na čas a na to, že doma na mě čeká kamarád, s kterým jsme se neviděli dvacet let. A náhle jsem spatřil z okna toho kamaráda mířit k nádraží. Vyběhl jsem z lokálu a omlouval se. „Už musím jet,“ řekl chladně a zmizel v davu. Otočil jsem se, ale ani ministr už u stolku neseděl. Když jsem se vracel domů, před vchodem čekali dva pánové. Požádali mě, abych je následoval. Když jsem se zeptal, kam a proč mě vedou, řekli, že musím podat vysvětlení k informaci, kterou jsem sdělil jisté významné osobě...

Ráno bylo i za oknem ponuré. Na Nově včera hlásali vichřici a sněhovou kalamitu. „Česko zasypal sníh,“ zněl titulek. Krajští zpravodajové stáli šikmo a po pás v závějích. Dramatická slova jim od mikrofonů rvaly větrné poryvy. Hlasatelka to uzavřela sdělením, že podle klimatologů může tato zima být „dokonce nejhorší za poslední tři roky“. Scházel jsem k autu s obavou, zda dnes vůbec dorazím k cíli, tiskárně ve vzdáleném městečku, kde mám předat do výroby knihu o archeologických vykopávkách. Na stromech se však nehnula větvička a po sněhu ani památky.

Další z virtuálních realit, napadlo mě. Stále víc nás plíživě obklopují smyšlené světy. Vytvářejí je média, ale taky lidé sami pro sebe. Slyšel jsem zrovna o fenoménu generace Y, lidí mezi dvaceti a třiceti lety, kteří jsou v tomto směru avantgardou. Propadají se čím dál hlouběji do říše youtubů, skypů, ifonů a facebooků a v reálném světě už je prakticky nepotkáte. Kam to půjde dál? Jistě, točí se o tom spousta filmů. Ty pak stahují hackeři na své weby a čile si o nich chatují... Ale nevstane-li generace Y od svých computerů, jak vznikne generace Z? A jaký bude citový život, o čem se bude zdát, když skutečnost už bude neskutečná?

Ale vlastně to možné je. I mně se zdál kdysi sen ve snu. Ale taky jsem se už ve snu probudil. A třeba bude jednou možné se ze skutečnosti probudit do světa ještě skutečnějšího. Dojde i na archeologické vykopávky ztracených internetových civilizací. Tak jako v Tróji jen jedna z mnoha nálezových vrstev bude ta pravá, které dnes říkáme skutečnost.

Vyšel jsem do druhého patra budovy, zaklepal a vstoupil jako vždy do dveří se jmenovkou obchodního ředitele. V kuchyňce vedle předsíně myla nádobí starší žena v zástěře. „Dobrý den, jdu za panem ředitelem,“ oznámil jsem. Žena vykřikla: „Za kým?!“ Nedoslýchavá sekretářka? Něco tady nehraje. Otevřela dveře do kanceláře. Uprostřed seděl na pelesti železné postele starý muž v pyžamu. Ředitel to nebyl, nanejvýš jeho dědeček. „Tady ten pán hledá nějakýho ředitele,“ zakřičela na staříka. Ten se na mě přívětivě usmál a řekl: „Tož poďte dál.“

Jisté bylo jediné: jsem ve špatných dveřích. „Nezlobte se, asi jsem se spletl,“ zakoktal jsem a couval ven. Provázely mne nechápavé pohledy. O patro níž jsem opatrně vešel do zakázkové kanceláře a ještě opatrněji se zeptal po obchodním řediteli slečny za pultem. Upřela na mne oči, významně, zdálo se mi, a řekla: „Není. A už nebude“.

Archeologické vykopávky jsem nechal na pultě a pak už jen čekal, co z toho vzejde.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.