Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 2 > Miroslav Kalous: Neštěstí a naděje Somálska

Miroslav Kalous

Neštěstí a naděje Somálska

Osud projektu národní a demokratické vlády v Somálsku se po stažení etiopských vojsk a zvolení nového prezidenta dostal k dalšímu meznímu bodu. Události posledních čtyř měsíců vyvolávají naděje, obavy i spory.

Po více než dvou letech od etiopské intervence zavál do Somálska vítr změny, jenž by mohl zemi vyvést z politicky zamrzlé a děsivé (z pohledu humanitárního a bezpečnostního) situace. Někteří pozorovatelé naopak varují před hrozbou dalšího rozšíření občanské války. Rozporuplné pocity má mezinárodní společenství, a to zejména ty státy v čele s USA, které příchod etiopských vojsk do Somálska na konci roku 2006 podporovaly. Invaze svrhla půlroční vládu Svazu islámských soudů. Nedávno zvolený prezident Šajch Šaríf Šajch Ahmad byl jeho vůdčí postavou.

Země se dnes nachází v kritickém stavu. Utrpení dosahuje rozměrů neporovnatelných s drtivou většinou ostatních států světa. V zemi zuří válka, mimo domovy přebývají statisíce vysídlených lidí, milióny se potýkají s akutním nedostatkem jídla a vody, nemocnice postrádají materiál. Otřesná bezpečnostní situace brání přísunu zahraniční pomoci, pro novináře a humanitární pracovníky je Somálsko patrně nejnebezpečnějším místem světa.

Mezinárodní společenství bude chtíc nechtíc ovlivňovat vývoj příštích měsíců a let. Prezident, bývalý učitel zeměpisu, arabštiny a náboženství Šaríf Ahmad je ale islamista a právě s jeho ideologickým přesvědčením a zázemím se pro zahraniční sponzory pojí řada nepříjemných otázek. Prezident se nemůže svých idejí vzdát, ani kdyby chtěl, protože jeho mocenskou základnou jsou frakce a lidé dříve spjatí se zmíněným Svazem islámských soudů (UIC). Vždyť o bezpečnost části Mogadiša, v níž sídlí prezident a vláda, se od příletu politiků z Džibuti, kde volba prezidenta proběhla, starají islamistické milice s UIC spojené.

Úspěch Prozatímní federální vlády (Transitional Federal Government, dále TFG nebo Prozatímní vláda), jež kromě části hlavního města přímo nekontroluje takřka žádné území (!), je na mezinárodní podpoře do značné míry závislý. Je však otázka, jak se významní aktéři k osobě a vládě nového prezidenta postaví. Dle vlastních slov z poloviny února to Šaríf Ahmad sám neví. Důležitý bude přístup USA, zejména kvůli jejich vlivu na Etiopii, která do dění v Somálsku stále aktivně zasahuje. Právě ve vztahu k USA může být ideologie problémem.

Spojené státy přispěly diplomatickou a zřejmě i materiální podporou před více než dvěma lety k rychlému svržení UIC a tím i k půlroční a od roku 1991 nebývalé stabilitě – ovšem ve prospěch slaboučké TFG, z pohledu většiny Somálců nelegitimní. V zemi poté opět nastalo bezvládí.

Fikce somálského státu

Jako období bezvládí bývá nedávná historie Somálska obvykle charakterizována. Ne zcela přesné označení se vrací od ledna roku 1991, kdy se v zemi naplnil osud režimu Siada Barreho. Barre autoritářsky vládl 22 let, od vojenského puče v roce 1969, který pro Somálsko přišel devět let po získání nezávislosti. Od pádu Barreho režimu Somálsko, respektive jeho část, jak uvidíme dále, nepoznalo centrální vládu, koncentraci politické a vojenské moci – nepočítáme-li oněch několik měsíců vlády UIC v roce 2006.

Z pohledu klasické politologické definice Maxe Webera, která hovoří o státu jako „monopolu na použití legitimního násilí“, Somálsko vlastně stát nepředstavuje, jelikož dlouhá léta takový soustavnější monopol neokusilo. To, že je jako stát stále pojímáno, je v prvé řadě zásluha mezinárodního systému států, jehož zrod můžeme datovat orientačně do roku 1780. Jsou to sousední země definující jeho hranice a diplomacie dalších států mezinárodního systému, kdo činí ze Somálska v posledních 19 letech stát, nikoli vnitřní procesy a fungování. Pod označením Somálsko je tak lepší představovat si určité teritorium.

Je třeba také zmínit, že mluví-li se o dění „v Somálsku“, obvykle je míněno dění ve střední a jižní části země. Při pohledu na mapu totiž nalezneme na severu a severozápadě dva autonomní politické útvary: Puntland a Somaliland. Území Somalilandu kopíruje dřívější hranice britské koloniální správy, Puntland se zbytkem Somálska představuje území kontrolované před získáním nezávislosti Itálií. Představitelé Puntlandu hovoří o autonomii v rámci federativního Somálska, představitelé druhého útvaru jdou o krok dále a usilují o nezávislost. Somaliland však přes devatenáct let snah není v médiích jako samostatný stát prezentován – postrádá uznání ostatními zeměmi. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, je to situace paradoxní: Somaliland podobně jako Puntland přes občasné problémy po celé období od roku 1991 účinně spravuje jedna centrální vláda.

Islám a ideologie

Vraťme se k osobě nového prezidenta a politické vizi, která s ním přichází. V těchto týdnech se rozhoduje, zda nový prezident oficiálně ustaví šarí'u jako právní základ státu. Je ovšem třeba mít na paměti, co všechno, jak málo vláda ovládá. Představa, že by se po přijetí šarí'i v zemi vztyčily tisíce zelených praporů islámu, je falešná. Proč?

Ačkoli 99 % Somálců jsou muslimové, zdejší tradiční podobou islámu je súfismus. Ten je spirituální a převážně nepolitický, jelikož se zaměřuje více „dovnitř“, na víru a vztah k Bohu, než „navenek“, tedy na to, jak podle učení islámu spravovat společnost. Reakce lidí na zavádění pravidel a nařízení inspirovaných ortodoxním učením wahhábismu (fundamentální výklad islámu, stavějící se vůči novým vlivům a uznávající v zásadě pouze Korán a příklad prvních generací muslimů), k čemuž dochází v některých oblastech pod kontrolou radikálních islamistů volně sdružených v organizaci aš-Šabáb (Mládež), je proto negativní. I v roce 2006, kdy ve většině Mogadiša vykonávaly soudní činnost náboženské autority, byly při utužování pravidel dle islámských norem problémy. Ty jdou v řadě ohledů proti tradičnímu zvykovému právu (heer) i odkazu koloniální správy. Přestože islámské soudy měly značnou podporu veřejnosti – například v Mogadišu bylo po letech možné vyjít večer na ulici bez realistické obavy, že člověka oloupí a zabijí nebo si ho prostě najde zbloudilá kulka –, vzácné snahy o zavedení ortodoxního pojetí šari'í skončily bez úspěchu.

Co tedy od nové vlády čekat a jak vypadá mapa islamismu v Somálsku? Stejně jako neexistuje jeden islám, neexistuje jediný islamismus jako politická ideologie. Americký profesor politologie Michael Weinstein nachází v Somálsku dnešního dne tři proudy islamismu. Za prvé džihádismus aš-Šabábu, jehož deklarované cíle jsou nekompromisní – vytvoření chalífátu, což také znamená slovy jednoho z vůdců odvržení „falešných hranic a entit vytvořených kolonialismem“. Přestože dle určitých indicií je skupina schopná pragmatických kroků na taktické úrovni, řada incidentů potvrzuje, že aš-Šabáb není silně ideologický pouze rétoricky. Ideologie hnutí v některých ohledech připomíná ideologii globálního džihádismu. V polovině března tak mohl Usáma bin Ládin odsoudit nového somálského prezidenta, protože spolupracuje s „bezvěrci“, a setkat se s pozitivní reakcí některých vysokých představitelů aš-Šabábu. Jeden z nich v rozhovoru pro televizi al-Džazíra otevřeně hovořil o ideologické spřízněnosti, avšak praktickou propojenost s okruhem kolem bin Ládina nepotvrdil; tyto kontakty také s vysokou pravděpodobností neexistují.

Za druhé Weinstein hovoří o islamistické ideologii uskupení Aliance za osvobození Somálska – Asmara (ARS-A), v jehož čele stojí další bývalá vůdčí postava Svazu islámských soudů Hasan Dahir Aweys. Cesty Šarífa Ahmada, jenž stál v čele frakce ARS sídlící v Džibuti (ARS-D), a vždy podstatně radikálnějšího Hasana Dahira Aweyse se rozešly, skupina se rozštěpila. V zásadních aspektech se liší i jejich ideologie. Hasan Dahir představuje proud nacionálního islamismu, jenž hlavně volá po nezávislosti Somálska a svobodě od vnějších zásahů.

Konečně nový prezident zastupuje proud islámského reformismu, neortodoxní „moderní variantu“, která má být v souladu s demokracií, účastí žen v parlamentu apod. Šaríf Ahmad je označován za umírněného islamistu a sledování jeho dráhy ve veřejných funkcích napovídá, že jde o označení správné. V době, kdy byl jedním z předáků Svazu islámských vůdců, nesnažil se o zavedení co nejpřísnějších islámských právních a společenských pravidel. Ač byl zbaven moci a ocitl se v opozici, nevolal po džihádu. Byl hlavním tahounem vyjednávání části islamistů (ARS-D) s předchozí garniturou Prozatímní vlády, které nakonec vedlo k rozšíření parlamentu a jeho zvolení prezidentem. Šaríf Ahmad je také (nejen) ideologicky spřízněn s řadou duchovních autorit, které v poslední době vystupují s častými apely na všechny skupiny ve zbrani, aby zastavily prolévání krve.

Ač nemilitantní islamista, je Šaríf Ahmad v nezáviděníhodné situaci. Mezinárodní sponzoři jej nabádají k ústupu od společenských a právních nařízení vycházejících z islámu. Pro něj stejně důležitá základna vlastní politické moci jej ale tlačí směrem opačným. Mezinárodní společenství by mělo být schopno rozlišovat mezi různými podobami islamismu. Když se před dvěma lety Etiopie vložila do vnitřních procesů země, jež směřovaly k nebývalé stabilitě, stalo se to za výrazné podpory USA, motivované bojem proti globálnímu džihádismu, který ale nebyl v Somálsku opodstatněný. Od té doby se život v zemi vrátil do starých kolejí války, nedostatku a umírání.

Poslední měsíce

Přibližně od poloviny loňského roku probíhala jednání mezi Prozatímní vládou a ARS-D, částí Aliance za osvobození Somálska v čele se současným prezidentem. Rozhovory zprostředkované OSN odmítala druhá část ARS, islamisté sdružení kolem Hasana Dahira Aweyse. V tuto chvíli je již dosaženo cíle, jenž na čas sjednotil různé frakce a osobnosti do ARS: stažení „okupantů“ (etiopských vojsk). Přesto nebyl překonán rozkol, který se netýkal pouze metod dosažení společného cíle, ale byl hlubší: ideologie a zázemí obou vůdčích osobností jsou odlišné a svou roli sehrály i osobní ambice Hasana Dahira. Jeho vliv však, alespoň jak se dnes zdá, upadá a řada jeho stoupenců zřejmě působí v několika somálských radikálních islamistických formacích.

Vláda však byla schopná se s umírněnými islamisty domluvit. Bylo kooptováno 275 osob z ARS-D a ze zástupců občanské společnosti, čímž se celkový počet poslanců zdvojnásobil. Ještě předtím, v samém závěru minulého roku, došlo k důležité události, když po nátlaku zahraničních aktérů rezignoval bývalý prezident Yusuf. Učinil tak po měsíci sporů s premiérem, který k prezidentově nelibosti prosazoval dohodu s ARS-D. O patnáct dní později se v propojeném sledu událostí začala stahovat etiopská vojska.

Předpovědi, že na mnoha místech země se po odchodu tisíců etiopských vojáků mocenské vakuum rychle vyplní, nikoli však Prozatímní vládou, se nemýlily. Ačkoli zprávy z oblastí, v nichž pokračuje nebo nově vzplál ozbrojený konflikt, jsou mlhavé, lze říci, že radikálové z aš-Šabábu a dalších skupin dosáhli značných územních zisků. Křiklavým příkladem slabosti TFG se stalo město Baidoa, po dobu přítomnosti etiopských vojsk sídlo Prozatímního parlamentu: město padlo do rukou aš-Šabábu pouhých pár hodin po stažení cizích armád.

Ovšem celá předchozí analýza politické situace v Somálsku může mást. V centru pozornosti totiž stála TFG v čele s novým prezidentem. Ta však není zdaleka nejsilnějším aktérem: většinu regionů více či méně kontrolují džihádisté (Jižní Džuba, Střední Džuba, Gedo, Bakool), v některých je situace nejednoznačná (Bay, Jižní Šebele), TFG ovládá část Mogadiša a v severních regionech centrální části země (Hiraan, Střední Šebele) má podporu místních vůdců, v dalších regionech této oblasti je postoj lokálních správ nejasný (Galguduud, Mudug); tyto údaje jsou však přinejlepším orientační.

Nejsilnější skupinou džihádistů je aš-Šabáb, který však nepředstavuje kompaktní organizaci. Jde spíše o volné uskupení řady menších skupin (základní operační jednotkou je údajně skupina 20–30 mužů), které spolu více i méně kooperují, hlásí se ke stejnému názvu a také ideologicky jsou jednotní. Autorita nejvyššího vedení, byť to zřejmě neplatí pro všechny skupiny, není zpochybňována. Další důležitou frakci představuje Hizb al-islám (Skupina islámu), která vznikla před nedávnem sloučením čtyř různých džihádistických skupin. Zprávy o její síle v poli jsou však nejasné. Islamisté obsazují hlavně větší města, ve venkovních oblastech je možné za autonomní vojenské jednotky považovat ozbrojené klanové milice, které si stále udržují rozhodující vliv v severních regionech. V některých městech a především v Mogadišu si udržují milice warlordi a také vždy důležití, byť ne tolik viditelní prominentní obchodníci. V Mogadišu stále působí jednotky UIC, respektive klanové jednotky loajální k islámským soudům; ty se dnes jeví jako klíčová síla TFG ve městě. Prozatímní vládu také podporuje 2600 vojáků z peacekeepingových oddílů Ugandy a Burundi (operace AMISOM).

Otázky dní budoucích

Neštěstím Somálska v posledních devatenácti letech byla neschopnost elit vytvořit jednotnou vládu. Příčin je jistě víc, ale patrně nejvýraznější je, že Somálci cítí nejsilnější loajalitu k svému subklanu (nebo sub-subklanu), tedy společenským jednotkám na velmi nízké (mikro-)úrovni. Proto je budování národního somálského státu značně komplikované. K tomu je nutno přičíst, že vojenskou moc i autoritu jsou si schopni držet warlordi, nechvalně proslulí, že si vždy hleděli jen svých zájmů. Dalším důležitým hráčem jsou bohatí obchodníci, jejichž vliv byl často pozitivní (ač i oni sledují hlavně svůj zájem: obchod). Politicky aktivní duchovní a další skupiny odkazující se k islámu netěží ani tak z jeho zakotvení v identitě Somálců: islám je důležitý, neboť nabízí možnost na svých základech vystavět moderní politickou ideologii, která za určitých podmínek může mít hybný potenciál. Příběh UIC z roku 2006 však ukázal, že islámské soudy mohly fungovat jen díky podpoře některých subklanů – správní jednotky soudů ostatně kopírovaly hranice klanových území. Paradoxním výsledkem pak je, že politika v Somálsku je natolik rozrůzněná navzdory tomu, že země náleží mezi etnicky nejhomogennější oblasti Afriky.

Pokud by o osudu Somálska měl rozhodnout vývoj v hlavním městě, pozorovatel přející Somálcům konec strádání a bojů by měl několik důvodů k optimismu. Současné složení TFG se snaží více než kdy předtím uspokojit ambice důležitých subklanů a po pár týdnech se zdá, že by to mohlo být účinné. (Byť nabobtnání parlamentu a strategie „každému nějakou funkci“ může znamenat i uhýbání před skutečnými kompromisy.) Nálada mezi klany naznačuje snahu najít řešení katastrofální situace, klanoví starší opakovaně vystupují s výzvami k ukončení násilí a řešení problémů dohodou. Stejné výzvy vycházejí z řad nejvyšších duchovních autorit v Mogadišu. Podobně smýšlí většina intelektuálních elit, pracovníků místních organizací se sociální agendou i Somálců v diaspoře. V tomto kontextu je zásadní změnou posledních měsíců podpora Prozatímní vlády ze strany veřejnosti.

Úspěch TFG v Mogadišu je nezbytným předpokladem k nastoupení cesty vedoucí k národnímu usmíření a jednotné vládě, bez nichž si lze stěží představit vývoj země k lepší budoucnosti. Cesta to bude dlouhá a obtížná. Radikální aš-Šabáb zůstane vládě nepřítelem, s nímž se konstruktivní dohoda nejeví jako možná. Záleží na diplomacii a kreditu vlády, nakolik bude aš-Šabáb sílit, nebo slábnout. Organizace se patrně skládá z několika set bojovníků tvrdého jádra, na něž se napojují tisíce mladých ozbrojenců, avšak tato vazba nemusí být příliš silná. Ve velké míře spočíval ideový náboj aš-Šabábu v jeho charakteru odbojového hnutí; ten by měl s odchodem etiopských vojsk zeslábnout. Vláda by však měla vyjednávat s méně vyhraněnými islamistickými formacemi a významnými klanovými vůdci v regionech, v nichž je její vliv slabý. Potenciál k vyjednávání naznačuje reakce skupiny Hizb al-islám na výzvu duchovních vůdců v Mogadišu, kteří podporují prezidenta, z poloviny února. Podle vlastního prohlášení skupina výzvu podpořila.

Pro část radikálů bude TFG vždy neakceptovatelná kvůli kooperaci s vnějšími aktéry. Flagrantní „zradou“ je spolupráce s mírovými jednotkami. Jejich přítomnost nemá oporu ve veřejnosti, podrážděné vměšováním jiných zemí; obzvláště po aktuální zkušenosti s etiopskými vojáky – kteří mají na svědomí řadu prohřešků proti lidským právům – a s raketovými zásahy USA proti militantním džihádistům (při nichž umírají civilisté). Mírové oddíly jsou džihádistům trnem v oku a jsou jimi napadány. Při jednom útoku ke konci února zahynulo jedenáct vojáků z Burundi. Ale ani mezi klany a duchovními nejsou vojáci vítáni. Při současných debatách o jejich stažení, nebo naopak posílení se ukazují rozpory v současné vládě; pro ni může mezinárodní vojenská mise představovat nevybuchlý granát. Z tohoto pohledu se jeví stažení mírových jednotek jako nejlepší volba, ale předtím je samozřejmě nutné posoudit, nakolik je jejich vojenská síla pro současnou vládu nepostradatelná.

Pro předpověď vývoje je situace příliš nečitelná, složitá a vrtkavá. Udrží vláda a parlament vnitřní jednotu? Upevní vláda svou pozici a posílí legitimitu? Udrží si prezident podporu UIC v Mogadišu? Začne vláda na území pod svou správou zavádět islámské společenské a právní normy? Pokud ano, v jaké míře si zachová současný (alespoň formálně) demokratický charakter? Dojde k dalším kompromisům mezi znesvářenými frakcemi v zemi, subklany, náboženskými skupinami, warlordy, obchodníky? Dostane vláda pod kontrolu celé Mogadišo? Klesne podpora militantních džihádistů? Dojde k pevnějšímu slučování džihádistických frakcí? Bude mezi vládou a džihádisty uzavřeno příměří? Jaký bude osud centrálních a jižních regionů, v nichž se dnes bojuje nebo které jsou pod kontrolou džihádistů? Jak se postaví k vládě nového prezidenta mezinárodní společenství, zejména Etiopie, další země v regionu a USA? Co bude dál s jednotkami AMISOM? O odpovědi svádí a svede – nejen ozbrojené – boje řada činitelů uvnitř i vně země.

Miroslav Kalous (1984) je studentem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU. Zajímá se o islamismus a politiku na Blízkém východě.

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.