Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 2 > Ladislav Šenkyřík: Boží neviditelná ruka trhu

Ladislav Šenkyřík

Boží neviditelná ruka trhu

Ve všem, ve všem je nějaká trhlina

Jenom tak dovnitř světlo proniká

Leondard Cohen: Hymnus

Jsme po bezmála čtvrtině století s ženou už natolik jedno tělo, že když onehdy přijela v jarní sněhové přeháňce sama na chalupu s touhou sázet do zmrzlé půdy semínka, starostlivý soused se domníval, že se rozvádíme. Ono taky nerozvedený člověk začíná být, zdá se mi, podezřelým podivínem, což poněkud nekoresponduje s všeobecně sdíleným evropským pocitem nesnesitelné lehkosti bytí, celosvětové finanční a zanedlouho zřejmě i hospodářské krizi navzdory. Vždyť i prestižní český týdeník nedávno napsal – pravda, jen ve vycpávkové glose –, že Evropa je „postkřesťanská, postmoderní a postindustriální“ a že „sex se tu provozuje pro zábavu“. (Ano, je to tentýž týdeník, který vytáhl do boje za masové odkládání malých dětí do jeslí, zřejmě aby neobtěžovaly při zábavě, takže se nestačím divit, že mám ten časopis od jeho vzniku už téměř dvacet let předplacený.) Ale možná se pletu, možná už dneska ani ty rozvody nejsou žádná traumata, třeba je to taky zábava a já začínám být stárnoucí suchoprd.

Asi postrádám dostatečně bujnou fantazii, ale představa „sexu provozovaného pro zábavu“ mi připadá smutnější než česká filmová komedie. A to mě sex pořád ještě hodně baví. A tak jdu dál a docházím k úvahám nad tím, že zatímco já si po své třicítce začal užívat svobodných poměrů, o nichž se mi ve dvaceti ani nesnilo, mé děti se narodily do doby, v níž je tak závratně snadné ztratit veškerou životní orientaci, byť (nebo spíš neboť? táži se nerad) překypuje možnostmi, které jim tak rádi přejeme a závidíme.

Každá krize je nabídkou nového začátku a promýšlení neotřelých cest, to víme už z předbiblických dob, a je dobře, že na to začínají přicházet i finančníci s byznysmeny a politiky, i když je trochu podezřívám, že si tu myšlenku osvojili jen jako další utišovací prostředek, který jim má zajistit ještě aspoň nějakou chvíli u moci (právě, co toto píšu, padla vláda a v parlamentu spolu poslanci hovoří hůře než žáci ZDŠ se svými učiteli a naopak, vůbec nerozumím, kde se všechno to sprosťáctví bere, když já přitom žiju mezi samými tak milými lidmi). Já si vsadil pětistovku na zlaté české ručičky a vyhrál jsem nad globálním konzumem. Domácí inkoustová tiskárna, v posledních letech využívaná už jen jako skener a příležitostná kopírka, nám po osmi letech dosloužila, začala vydávat příšerné zvuky a z české pobočky globálního servisu jsem se dozvěděl překvapivou zvěst, že k tak „zastaralému produktu“ již není možné sehnat na globálních trzích náhradní díly. Směl jsem si však vsadit pětistovku za zjištění, zda „by s tím nešlo něco dělat“. Jelikož alternativou byla jen smutná cesta na sběrný dvůr, vsadil jsem a vyhrál: Za tisícovku (tedy pořád ještě trochu méně, než suma, za niž pořídíte tiskárnu zbrusu novou) je funkční tiskárna zase mezi námi. Zažívám podobnou radost, jako když jsem na onen sběrný dvůr přivezl vysloužilou, naším prachem zkratovanou grafickou kartu z počítače a dredatému mladíkovi u příjmu se rozzářily oči a s výkřikem: „NVidia 6000! Můžu si ji vzít?“ ji okamžitě začal lovit z drátěného koše. Snad se v tom u mě, veskrze městského člověka, který, až mu vypnou elektřinu, plyn a vodu, zhyne jako první, projevuje cosi z dědictví slováckých zemědělských předků. Nejsem válečné dítě, ale skrojek okoralého chleba vyhodit neumím, to mám kdesi hluboce geneticky vštípeno. Nevím, jestli je to ta správná výbava do krize. Proč mě dosud nechávají chladným semínka v jarní půdě, netuším, ale pořád věřím, že k těm zázrakům mohu ještě dorůst. A A snad ani ne z donucení, říkám si s očima v duchu vyvrácenýma vzhůru, jako by právě tam někde nahoře mohla sídlit božstva té naší pokaňhané tržní ekonomiky se svou neviditelnou rukou.

Považuji ty drobné všednodenní příhody za svého druhu zázraky. Nikdy mi nečinilo potíže uznat reálnost všelijakých zjevení, od Mojžíše přes Lurdy a Medžugorje až po Litmanovou, vždyť proč by ti lidé, mnohdy děti, měli potřebu tak obludně lhát. Je mi, pravda, trošku divné, že pánové z Trojice ponechávají tak často za sebe mluvit osobu, o níž se přitom tak málo toho dočteme přímo v Písmu – že by pozdní kompenzace, lítost a snaha o nápravu křivd způsobených v jejich jméně? V tom případě by si ovšem katolická církev měla po právu nárokovat copyright na feminismus, dávno před anglickými sufražetkami. Podezření však samozřejmě vzniká ve chvíli, kdy zjevené pravdy jdou až příliš na ruku těm, kteří nám je skrz svá vidění sdělují, případně těm – a to je častější případ –, kteří nám je vysvětlují. Z těch vyjmenovaných je v tomto ohledu pochopitelně nejpodezřelejší Mojžíš. Přemýšlím, jak bych asi zareagoval já, kdyby se mi něco takového stalo. Uměl bych být tak otevřený a tak přesvědčený o tom, co se mi přihodilo, že bych usiloval podělit se o svůj zážitek s ostatními, neřkuli se snažil na jeho základě měnit jejich životy? Nebo bych nechal všechno postmoderně rozplynout v nedůvěře i k sobě samému?

Vypjatě individualistický, až anarchistický apel na osobní proměnu a svědomí, který spočívá v základech křesťanské myšlenky (ale vystopovat ho můžeme už u řeckých filozofů, a když se budeme snažit, tak i v tradici židovské) a jehož je sekulární svět nepřiznaným legitimním potomkem, bude v nastávajícím čase – pokolikáté už? – opět předefinovávat souřadnice našeho bytí, protože tomuto životnímu postoji jsme zkrátka historicky podlehli a v tomto smyslu je dialog s jinými civilizačními okruhy mimo vzájemnou zdvořilou toleranci jistě náročný, ne-li nemožný. Můžeme se jedni od druhých přiučit těm kterým praktickým dovednostem (vůbec nepochybuju o prospěšnosti jógy, meditace, půstu, ba ani spinningu, přestože na tom kole nikam nedojedete), ale otázce po svém místě ve světě se stejně nevyhneme. Zbude-li nám k její formulaci ještě nějaký smysluplný jazyk, což se právě nezdá být příliš jisté. Ale i v tomto ohledu může přicházející krize znamenat naději. Nebude čas na plané tlachání.

Charles Bukowski v jedné své básni medituje při zabíjení švába nad tím, že tito tvorové jednou zdědí Zemi, a uzavírá lakonickým: „Ale můžeme je ještě nechat pár let počkat.“

Žena se vrátila po čtyřech dnech z chalupy, aniž se jí podařilo semínka do zmrzlé půdy vpravit, zato s čerstvým obědem, čerstvě upečeným štrůdlem, s rukou čerstvě popálenou o rozžhavená kamna a s čerstvou angínou. Zázraků se děje na tomto světě hodně, stačí jim být otevřený a neuzavírat své okoralé srdce. A Bůh ještě také určitě neřekl poslední slovo, vždyť podle Quentina Tarantina umí proměnit i coca-colu v pepsi.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.