Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Jiří Vančura: Rekviem pro Jiřího Pelikána

Jiří Vančura

Rekviem pro Jiřího Pelikána

7. 2. 1923–26. 6. 1999

Teď v červnu je to rovných deset let, co už nejsi s námi a my s Tebou. Loučili se s Tebou hodnostáři v Římě, potom v Praze tehdejší předseda vlády a ministr, co Tě měli rádi, ale hlavně mnoho Tvých pozůstalých kamarádů, které jsi svým odchodem zarmoutil. Pak jsme na hřbitově v Novém Veselí, kde je otec i bratr Kosťa, uložili Tvůj popel, Standa Milota, manžel té krásné holky, co jsi na ni v devatenácti letech myslel, by řekl Tvoji „instatntní podobu“.

Za deset let se mnoho změnilo, nebudeme se však zabývat malichernostmi. Raději tím, že v Kořenci, kde jsi se skrýval, když jsi byl poprvé na seznamu osob nepřátelských režimu, na Tebe nezapomínají. v tamním muzeu máš vlastní pamětní síň, a půjde-li to dobře, bude tam i místo, kde vnuci a pravnuci můžou poznávat Tvůj podíl na obnově občanské společnosti. Zase je to ovšem na obětavých lidech, hlavně na Vláďovi Kolmistrovi, který už jednou důstojným žebráním u vítězů privatizace udržel Listy nad vodou a teď láme kopí za kořenecký památník. a když je řeč o Listech, které jsi před čtyřiceti lety založil: dva Tvoji olomoučtí rodáci, Václav Burian a Tomáš Tichák, se o ně starají, a dobře starají. Ani tato Tvá brázda nezarostla trávou.

Také – a to Tě bude jistě zajímat – jsme už pět let členy Evropské unie a poprvé jsme volili do Evropského parlamentu. Že jsi tam už před dvaceti lety jako první z Čechů po dvě volební období připomínal jiné než normalizované Československo, jehož národy patří do rodiny evropských demokratických zemí, jsem však přitom nezaslechl. Bylo to snad úkolem přátel, když většina poztrácela paměť?

Je nás už málo kamarádů, v lese, do kterého jsme kdysi byli vysazeni, se kácí. Odešel Láďa Lis, osiřel dům v Celetné, kde jsme se při každém Tvém příjezdu do Prahy scházeli, Eda Novák, co žil sám, také sám umřel, našli ho kamarádi až po několika dnech, ostatní jsme na pořadníku, jistém, ale do poslední chvíle nepřečteném.

Starost mi dělá Vláďa Kolmistr, bytostně nezmar, ale s obolenou duší. Nedávno mi napsal sedm stránek pláče na poměry, nad rozdílem mezi očekávaným a skutečným, většinou má pravdu a ve všem se mu dá rozumět, je mi však líto, že si všechno tak bere k srdci. Myslím, že v našich letech bychom měli události víc nazírat sub specie aeternitatis , s odstupem dlouhodobého pohledu. Protože dnešní doba není už naše, a kdyby člověk fandil na každém zápase, snad by se mu ani nechtělo umřít.

Leccos se změnilo, lidé už si tolik nenechají dělat na hlavu, však jsi to ve svých posledních letech zažil. Neptej se, kdo teď sedí na Hradě, ten předešlý, co nám nikdy nevypadne ze srdce, chválí novou ODS, jako by byla jiná teď, když na ni Klaus po svém druhém zvolení vyplázl jazyk. Připomíná to Zemana, nad kterým bys asi žasnul: dnešní sociální demokracie mu není po chuti, jak jen může, hází jí klacky pod nohy. Ale řekl jsem, že malichernostmi Tě obtěžovat nebudu.

To už je zajímavější, jak si po deseti letech připomínáme Tebe. v archivu římské poslanecké sněmovny vznikl objemný „Fondo Jiří Pelikán“, k němuž před pěti lety vydali objemný katalog. Škoda že většina dokumentů z Tvé pozůstalosti, především těch, které se týkají československého exilu, nebyla raději prodána do Prahy. Podstatné ovšem je, že existují a jsou přístupné badatelům.

Zatím jich nejlépe využil mladý historik italsko-českého původu Francesco Caccamo, který ovšem nezůstal u dokumentů v Římě, ale prostudoval také archivy pražské. Jeho práce, přeložená z italštiny, vyšla loni doma pod názvem Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století a je tím nejúplnějším co o Tobě zatím kdo napsal..

Caccamo, o dvě generace mladší než Tvoji vrstevníci, nevytvořil práci oslavnou. Představuje chlapce, který v počátcích nacistické okupace roznášel burcující letáky a pak se musel skrývat, i mladého muže, který svůj výtvarný talent vyměnil za nadšený boj proti všemu, co podle rozšířeného názoru bránilo světlým zítřkům. Našel a cituje Tvůj vlastní životopis z padesátých let, takže nezakrývá Tvůj podíl na vysokoškolských čistkách po Únoru ani oddanost straně, která si ji nezasloužila. Pak vidí počátky Tvé hereze a deziluzi, které posléze napomohly, aby se dosud ideologicky černo-bílá Čs. televize měnila v televizi barevnou (dalších dvacet let pak ovšem znovu byla barvoslepá). Provází Tě hledáním v letech římského exilu, exulanta nepohodlného italským komunistům, zato vítaného italskými socialisty, kteří nebyli závislí na Moskvě. Posléze odkrývá i různé stupně a etapy prozírání uvnitř československého exilu. Mladý italský historik Caccamo z Tebe nedělá modlu, ale představuje živého člověka, procházejícího vývojem tak poučným pro Evropu dvacátého století. Poměřuje první třetinu s dalšími desetiletími Tvého života, aby dal posléze za pravdu Karlu Kosíkovi, který Ti krátce před svou smrtí napsal: „Nic není ztraceno a my jsme nežili nadarmo.“

Původně jsem Ti chtěl referovat o sporném a zkresleném článku v Mladé frontě Dnes, kde jiný mladý historik „objevil“ případ Dietra Konieckého z padesátých let. Sám jsi o něm už před patnácti lety vypovídal Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování. Podobné senzace, kterých jsi zažil dost a dost, lačně konzumují lidé, co autoritativní režim sice nemilovali, ale z opatrnosti mu nikdy stéblo přes cestu nepoložili. Jsou a budou hledány a zveřejňovány těmi, kdo jimi sledují své mocenské cíle. Dějiny pro ně začínají volbami v roce 1992 a privatizací, všechno před tím je jedna temná minulost, loupežné vraždy významnější než celý disent a lustrační zákon předělem mezi pachateli a oběťmi.

Nemyslím, že spolu s námi zanikne historická paměť, ochota skutečně poznat společnou minulost. Přese všechno, co musíme prožívat, a že je to často velmi hnusné, nepozbýváme naději. Věříme, že vnuci se budou stále častěji ptát a že se nespokojí s výkladem, který jim noví mocipáni dnes nabízejí. i ve svém vlastním životě budou leccos nahlížet jinak, než velí současná móda; kéž by k tomu došli přirozeně, dřív než je postrčí události, které je lépe neprožívat.

Posílám Ti, Jirko, v tento jubilejní čas své rekviem, odvozené od latinského requiem aeternam, přání věčného odpočinutí. Vždycky jsme byli optimisté, jinak leccos téměř nebylo k vydržení, a spolu s Masarykem jsme věřili, že nad pouhými lapači požitků „nakonec zvítězí idealisté“.

Jiří Vančura

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.