Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Petr Pithart: Devětaosmdesátý: Proti společnému ohrožení

Petr Pithart

Devětaosmdesátý: Proti společnému ohrožení

Posuny ke střízlivosti byly a jsou pro mne pokrokem, mnozí jsou však nadále rozčarovaní: převraty ve střední a východní Evropě nepřinesly žádné nové ideje, tím méně vize. Západ, například slovy německého filozofa Jürgena Habermase, zklamaně, skoro s výčitkou konstatoval, že revoluční procesy ve střední a východní Evropě se vyznačovaly takřka úplným nedostatkem inovativních, perspektivních idejí a preferovaly návrat k demokratickému právnímu státu a připojení ke kapitalisticky rozvinutému Západu. Jevilo se mu to tak, že se odvíjejí jaksi nazpět, či že toliko dobíhají, dohánějí Západ.

Zkrátka že nepřinesly nic nového, žádnou novou myšlenku. To je pravda. Je to však opravdu manko? Co by mělo být touto „novou myšlenkou“? Dvojí ostrý a vzájemně se provokující pohled dvojího českého disentu (o tom později) na československou společenskou realitu věru nepřál snění a už vůbec ne utopiím. Disent nesjednocovala žádná „dobrá myšlenka“, žádná utopie, ale vědomí mimořádného ohrožení, imperativ obrany před nebezpečím. Normalizace, to už nebyla žádná „pokažená dobrá myšlenka“, byl to nihilismus, čirý cynismus; sama hranice mezi dobrem a zlem byla relativizována a vlastně znicotněna. Každý si může dělat co chce, jen ty u moci nutno nechat na pokoji...

Solidarita otřesených

Nejhlubší motivací disentu byla vyslyšená sokratovská výzva k „solidaritě otřesených“ (Jan Patočka), nikoli apel k nějakému Dobru. K solidaritě nikoli jen diskriminovaných a pronásledovaných, ale otřesených. Otřesených poznáním nebezpečí nihilismu jako mravní otrlosti. Jan Patočka, zejména pak v několika krátkých textech o Chartě 77 ze začátku roku 1977, dodal této implicitní motivaci střízlivý patos: „Existují věci, za které se sluší trpět, a věci, pro které třeba trpět, jsou věci, pro které stojí za to žít.“

Docela jinak než Habermas, pozitivněji, avšak u vědomí globálních hrozeb, se na přínos „roku zázraků“ a především na emancipační hnutí, která mu předcházela a připravovala jej, dívá o dvacet let později francouzský filozof André Glucksmann. Říká, že až do vpádu disentu z Východu se solidarita uvnitř jednoho národa i mezi jinými národy vzájemně odvolávala na společné kořeny nebo společně sdílený ideál a spojovala jednotlivce pod jedním jediným praporem národa, náboženství, kultury nebo nadřazené třídy. Naproti tomu, tvrdí vystřízlivší filozof – osmašedesátník, antikomunistická emancipační hnutí nikdy nepopírala svou vnitřní různorodost. Disidenty v Praze, Varšavě, Bukurešti nebo v Moskvě samozřejmě stmeloval odpor k diktátorskému režimu, avšak necítili přitom potřebu zdůrazňovat vzájemné odlišnosti. Pocházeli z pravice, z různých levicových sil a směrů, byli mezi nimi anarchisté i roajalisté. S některými z nich, hluboce věřícími, polemizovali zatvrzelí agnostikové. Řada z nich se považovala za socialisty, jiní za liberály. Probíhaly vášnivé diskuse…

Antikomunistický (adjektivum je Glucksmannovo) disent, jemuž působilo přímo radost, že se může semknout při zachování rozdílností, nestavěl tak jednu ideologii proti jiné ideologii, nýbrž stál jednoduše proti ohrožení, které se týkalo všech.

Glucksmann se přitom výslovně odvolává na našeho Jana Patočku, který podle něj nejen nejpřesněji vyjádřil, oč tu jde, ale svou rétorikou (především z Kacířských esejů o filozofii dějin) přispěl k formování těchto emancipačních hnutí: energie, která sjednocuje, nevychází podle něj ze společenství cílů ani ze sdíleného společenství ideálů, nýbrž z „vědomí ohrožení“. Toto ohrožení se týkalo pospolitosti jako celku v čase „na konci dějin“. Jednotu přesvědčených ideou vyššího Dobra („dne“) nahradili disidenti tváří v tvář temnotě zla („noci“) a jeho naléhavým hrozbám „solidaritou otřesených“. Nastolili primát boje proti zjevnému a přítomnému zlu, říká Glucksmann v parafrázi Jana Patočky a po letech dodává: tajemství demokracie a disidentů je to, že nejsou sjednoceni pro dobrou myšlenku, ale to, že jsou sjednoceni před nebezpečím. Otázkou tedy je, proti čemu bojovat, abychom mohli zůstat v bezpečí...

I dnes je francouzský filozof přesvědčen, že „je třeba bojovat proti nihilismu, proti přesvědčení, že nic není špatné a každý si může dělat, co chce. Evropané nevědí, co je špatné, jednodušší je znát dobro… a vy ve východní Evropě dnes už doopravdy nejste lepší než my na Západě. Po letech budete úplně stejní jako my,“ dodává skepticky (interview s Tomášem Rákosem pro Aktuálně.cz 10. 10. 2006).

Několik kratších textů českého filozofa – dopisů či spíše apelů-výzev, adresovaných širší veřejnosti – z prvních týdnů roku 1977 skutečně předznamenalo český disent: daly jeho střízlivé, legalistické, podle některých kritiků až vychytralé strategii existenciální, dějinnou hloubku. Svou sugestivní, zavazující dikcí, uhrančivostí svých formulací vybudily étos, jakkoli ztlumený, který pak Chartu 77 provázel až do konce. Zároveň poskytly jejím signatářům útěchu v nabídnuté distinkci pouhého „intelektuála“ (vlastně sofisty, toho, kdo je toliko obratný v zacházení se slovy) na jedné a „člověka duchovního“ na druhé straně. Nebýt Patočkova civilního patosu, Charta by se možná brzy rozpadla na obvyklé názorové, politizující proudy, a ty by ze sebe vydaly obvyklé programatické texty, zárodky programů standardních politických stran. Nejspíše by se alespoň některé z nich snažily za každou cenu přijít s něčím novým, takže Jürgen Habermas by mohl být uspokojen. Takto Charta 77, navedená Patočkou od samého počátku „na hlubinu“ prožitku základního ohrožení silami hýbajícími světem, jehož první výskyt Patočka lokalizuje do zákopů první světové války („frontový zážitek“), vydržela nezlomená, nerozlomená. Odhodlaná bojovat spíše proti požáru než stavět krásné zámky, spíše bojovat proti nemoci než slibovat zdraví. Jedině v takovémto duchovním rozpoložení, v takovémto myšlenkovém naladění se mohly objevit texty jako Havlova Moc bezmocných, ve kterém – pro mnohé dodnes šokujícím, nepřijatelným způsobem – nahlíží hlubší rizika (ohrožení, která jsou s to člověkem otřást a vyvolat solidaritu), společná „socialismu“ i „kapitalismu“, této společné, řečeno s Patočkou, „nadcivilizaci“.

K čemu však bylo dobré nemít jasný a inspirující plán Dobra, politický program? Zdánlivě k ničemu, když přišel 17. listopad 1989 a první dny a týdny po něm. Ve skutečnosti však k tomu, aby společenství Charty 77 vydrželo ve své pluralitě a toleranci po dlouhých dvanáct let až do posledních dnů starého režimu, připravené pak – s lidmi, které přijalo mezi sebe – v oněch následujících dnech a týdnech a měsících řešit nastalé situace a obejít se přitom bez umanutých ideologů, sociálních inženýrů, bez samospravedlnosti jakobínů a spravedlivého hněvu mstitelů. Bez toho, aby se hned v prvních hodinách a dnech začaly rozdělovat resorty a funkce mezi funkcionáře zatím sotva existujících stran – jako se to obvykle děje v první noc po převratu, anebo v situaci ustavujícího se politického exilu, který si ještě ani nezačal vybalovat kufry. V Londýně za války o takových orgiích malichernosti a sobectví mohli našinci vyprávět.

Svědčím, že se mezi chartisty nikdy, ani náznakem, ani v žertu nemluvilo o funkcích, o tom, kterou by kdo rád, či o tom, kdo by se na kterou funkci hodil.

„Ukradená revoluce“?

V jednu dobu, když se někdy v létě 1990 začínaly stále častěji opakovat výzvy k „dokončení revoluce“, protože ta listopadová byla prý „zrazená“, studentům „ukradená“, jsem odpovídal zase jakoby heslem: „Dost už bylo revolucí!“ Odpovídal jsem v tom samém duchu, v jakém politicky sice nepřipravený, a třeba i nepolitický či programově dokonce antipolitický disent programově nezahájil listopadovým převratem a tím, co po něm bezprostředně následovalo, žádný další revoluční cyklus. A to i za cenu některých proher. S poraženými zacházel vcelku velkoryse, což se mu právě opakovaně vyčítá.

Když převládne mínění, že co se děje, je revoluce, a že to tak má být, nebude to revoluce poslední. Ta opravdu poslední se musí vědomě zříct radikálních gest, revoluční rétoriky, příliš vzrušených emocí, ačkoli to všechno je k dispozici. Musí se dokázat sama krotit, omezovat se. Pak ale proč rovnou nepoužít střízlivé označení „převrat“?

Důležitá nakonec nejsou slova, ale to, že Česká republika se zatím bezpečným obloukem vyhýbá všem pokušením zvratů k autoritářským režimům, nota bene k revolucím. To mluví pro to, že jsme se přes všechna pokušení vyhnuli revolučním postupům.

U vědomí hlubšího než tradičně politického založení Charty 77, vycházejícího ze „solidarity ohrožených“, je pošetilé neustále počítat, kolik v ní bylo těch (bývalých komunistů či katolíků) a kolik oněch (konzervativců či liberálů, politických vězňů…). O to vskutku nešlo, i když se to obtížně vysvětluje tomu, kdo to nezažil. Nepřítomnost politické vize nějakého pokud možno zbrusu nového Dobra, ba i nepřítomnost uceleného politického programu či politických programů lze tedy vnímat nejen jako nepochopitelné, neospravedlnitelné manko českého disentu, ale možná daleko spíše jako přiměřenou reakci na globální problémy našeho světa.

Sestoupíme-li z filozofických podstavců na zem, bude zřejmé, že v této části Evropy se počátkem devadesátých let Francisi Fukuyamovi dostalo plného zadostiučinění. Ten v polovině roku 1989 tvrdil (ve slavném eseji pro „Foreing Afairs“; kniha vyšla o něco později), že nastává „konec dějin“ v tom smyslu, že liberální demokracie je konečnou metou lidstva, nic dalšího, lepšího za ní už není, prostor pro utopie je vyprázdněný.

Liberální demokracie se svobodným trhem (spory byly a jsou jen o přívlastky trhu: „sociálně tržní“, event. respektující trvale udržitelný rozvoj) jako fundamentem je skutečně zatím poslední metou lidstva. Jinde ovšem dějiny ani zdaleka neskončily, mnohde nabírají dokonce nečekaně tragické rozměry, ale Fukuyama měl pravdu, pokud zvažoval šance výskytu celostních vizí uspořádání společnosti v atlantické civilizaci. Jistě, nezabýval se recidivami nacionalismu a už vůbec ne možnými „střety civilizací“ v globálním měřítku. V tomto smyslu byla Charta 77 přece jen připravenější (měla za sebou například mučivé diskuse o temnějších stránkách našich dějin, jako byl odsun, vyhnání Němců) a rozhodně netrpěla žádným přehnaným optimismem jako Fukuyama.

Myslím, že to bylo to, co – pro některé tak nepochopitelně – fascinovalo na Václavu Havlovi západní politickou veřejnost: spíše než nové nádherné vize ztišené sokratovské „daimonion“ varovný vnitřní hlas, slova vytěžená z prožitku patočkovské „solidarity otřesených“. Avšak slova jen potud, pokud za nimi stálo osobní ručení. A to u Havla stálo. On si mohl dovolit vyslovit jako přijatelnou nadsázku (s mírnou ironií, kterou ne každý pochytil) slova „pravda“ a „láska“, i když u jiných a v jiných souvislostech znějí nepřijatelně kýčovitě. Však mu to také dodnes mnozí neodpouštějí. Vadí jim to tak obsedantně, až budí dojem, že když už, tak raději „lež“ a „nenávist“.

Zdánlivě ve fukuyamovském smyslu razil u nás slovo „standardní“ Václav Klaus. Byl to jeho způsob kritiky „sociálního inženýrství“, které připisuje levicovým intelektuálům. „Standardní“ znamenalo pro něj imperativ zanechat všeho zasahování do volné, co možná neregulované hry tržních sil. Václava Havla, disidenty a vůbec intelektuály adjektivum „standardní“ spíše iritovalo, protože oni se dopracovali k neideologickému postoji draze zaplacené životní zkušenosti, zatímco Klausův neoliberalismus se svým programovým odpreparováním se od společenské reality (tehdy u nás reziduí normalizace, dnes světové hospodářské krize) se stával ideologií, stojící na čistých, abstraktních dogmatech.

Na co navazovat?

Když ne vize, tedy co? Vraceli jsme se instinktivně k první československé republice, když už jsme se k něčemu museli vracet. K meziválečnému Československu, ale bez iluzí. Ideály „osmašedesátého“ ztratily pro nás – po normalizaci, která definitivně odstartovala Dubčekovým podpisem pod „pendrekový zákon“ – poslední zbytky věrohodnosti. Tedy nejen proto, že je převálcovaly sovětské tanky a pak i československé obrněné transportéry, ale také proto, že byly obtížně uchopitelné: za těch krátkých devět měsíců roku 1968 se vlastně v zemi nic konkrétního nezměnilo, žádné nové zákony nebyly přijaty, žádná nová ekonomická pravidla nebyla prosazena, nevznikly nové instituce: čekalo se až na podzimní sjezd strany. Proměnila se atmosféra ve společnosti, to zcela jistě. Ale na tu nelze navazovat, ta buď je, anebo není.

Troufnu si poněkud zarýt do lichotivého sebezahledění některých osmašedesátníků: příčinou malé atraktivnosti osmašedesátého po dvaceti letech bylo nejspíše také to, že za ony údajné ideály demokratického socialismu nebyli reformně komunističtí vůdcové ochotni nasadit ne snad krky, o ty už tenkrát vůbec nešlo, ale často ani existenci! Jaké ideály, když nikomu nestojí za menší či střední oběť? Když neumím prásknout dveřmi a odejít k lopatě a nechávám se vylučovat a postupně sesazovat na nižší a nižší židle. Ale ani statisíce reformně naladěných komunistů se nevzchopily k očekávatelnému činu: nevznikla žádná, byť ilegální a třeba menší „strana vyloučených“, ačkoli to bylo nasnadě.

Cílevědomě jsme se sice hned po Listopadu vraceli k 1. československé republice, ale v každodennosti ekonomického a politického života se posléze čím dále tím více prosazovaly praktiky a postoje z dob normalizace. Kdybychom měli před dvaceti lety odvahu vidět realističtěji a přizpůsobit tomuto dědictví, k němuž se samozřejmě nikdo nechtěl hlásit, nastavovaná pravidla zejména právě v ekonomickém životě, nemusilo by být v té naší každodennosti tolik jejich reziduí: ochablého občanství, nedůvěry, kterou politici pomáhají šířit tím, že sami důvěru nevzbuzují, a v důsledku toho všeho nezdolné, ba snad rozmáhající se korupce.

Dvojí disent

Snažím se postihnout souvislosti doby před a po Listopadu, a musím proto občas vystoupit z řetězce příčin a následků: vrátím se proto až do sedmdesátých let, kdy se u nás poprvé objevila slova disident a disent.

Karel Hvížďala se v knize rozhovoru s Václavem Havlem (Prosím stručně) ptá: „Být disidentem znamenalo kritizovat, ukazovat na rozpory mezi řečeným a skutečným, analyzovat falešnost jazyka, mapovat porušování lidských a občanských práv či organizovat protesty. Šlo tedy spíše o destruktivní činnost. Politik musí sice permanentně něco bourat, ale zároveň se silnější a o to s větší energií něco nového budovat, mít cíl, představu, kam chce společnost dovést. Kdy jste si toto poprvé uvědomil?“

Havel dostane ještě nejednou příležitost odpovědět. Zatím za sebe a za náš malý autorský kolektiv Podivena řeknu, že kupříkladu naše práce na rozsáhlém a nedokončeném projektu, kterému budu věnovat další kapitolu, nebyla destruktivní činností, i když, dejme tomu, destruovala některé útěšné zavedené představy. Byla určitě jedním z časově nejnáročnějších projektů v českém disentu. Mne ale zároveň nejen odváděla, ale i odrazovala od nárazových a často také riskantnějších (s Hvížďalou řečeno „destruktivních“) aktivit. Představa, že nám to všechno dosud napsané StB zabaví (i když Petr Příhoda ucelené a odsouhlasené kusy textu odnášel hned druhý den do jakéhosi úkrytu) nebo prostě přeruší, zastaví naši léta trvající práci, byla by pro mne těžko snesitelná. Milan Otáhal byl také chartista a také se ze stejných důvodů k různým ze dne na den se rodícím aktivitám choval zdrženlivě.

Málo však platné, člověk už nepřestane přemýšlet o tom, zda neměl být odvážnější („destruktivnější“?) a zda kupříkladu i toto moje vysvětlování jisté mé zdrženlivosti k protestním aktivitám není až dodatečnou racionalizací obyčejného strachu z perzekucí. Zažil jsem jich i tak dost a dost. V celách předběžného zadržení jsem byl však všeho všudy dvakrát, dohromady šest dní. Co se mi vyhnulo a z čeho jsem přitom měl vůbec největší strach, to byly domovní prohlídky. Měl jsem doma mnoho, velmi mnoho knih, samizdatových i pašovaných ze Západu, o které bych jistě přišel. Měl jsem doma pořád spoustu cizích textů, které jsem redigoval, připravoval k vydání, prostě došlo by zcela jistě k velkým ztrátám. Nemluvě o tom, jak je domovní prohlídka, trvající několik hodin před očima celé rodiny, hnusným zážitkem.

Také jsem se tehdy vrátil k „učení“: pro zhruba tucet přátel a známých (středoškoláky a vysokoškoláky) syna Davida jsem po dva roky vedl seminář na téma „Problémy moderních českých dějin“. Necítil jsem se ani trochu stranou, jen jsem nebyl v samém středu disidentského dění.

A tak jsem se exponovaným rolím v „disentu protestu“, jak mu budu nadále říkat, čím dále tím více vyhýbal. Nejméně dvakrát jsem byl vyzýván, abych i já převzal funkci mluvčího Charty 77. Často na to vzpomínám a snažím se vybavit si, co všechno mi šlo hlavou, podle čeho všeho jsem se rozhodoval, co byly skutečné důvody odmítnutí. Protože jiní přece neodmítali a bez nich by Charta zanikla. Někteří byli mluvčími dokonce dvakrát. Věděl jsem, co všechno ta funkce obnáší, jak je důležitá, jaké oběti si vyžaduje. Vážil jsem si lidí, kteří ji na sebe vzali. Ale musel bych například nejméně na rok zcela přerušit práci na Podivenovi a úsilí mé a dvou mých spolupracovníků – přátel zmarnit.

Připomínám Hvížďalovu otázku Václavu Havlovi a moji práci na Podivenovi, abych se na tomto místě mohl vytasit se svou ad hoc teorií či spíše jen popisem „dvojího disentu“. Přednášel jsem o tom v New School of Social Science v New Yorku v roce 1993 a znovu na Kolumbijské univerzitě v roce 2006 a bylo to přijato se značným zájmem. Ne tak u nás.

Začnu tím, že všeobecně převládá sklon disent a Chartu 77 zvláště pokládat za skupinu lidí, kteří měli odvahu veřejně kritizovat moc za to, jak nedodržuje ani své vlastní právo, nota bene závazky, které na sebe vzala v rámci tzv. třetího koše helsinského procesu. Mluvčí Charty vydávali zprávy o perzekuci, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných s úzkostlivou přesností monitoroval všechno, co dělala policie, prokurátoři a soudci ve vztahu ke kritikům režimu (ta až úzkostlivá přesnost byla zásluhou snad především Petra Uhla). Jiní tyto zprávy – protesty dopravovali za hranice, telefonicky i fyzicky, aby se odtamtud vracely přes rádia a nejrůznější noviny a periodika („tiskoviny“, řekli by estébáci) k nám. Bez těchto aktivit by disent nebyl disentem: byly to aktivity nejviditelnější či spíše nejslyšitelnější a politickou moc mimořádně znepokojovaly. Ti, kdo toto všechno dělali, se vystavovali v té době největším rizikům a často opravdu mizeli na celé měsíce, někteří na dlouhé roky ve vězeních. „Disent protestu“ odhaloval moc, jaká skutečně byla, v rozporu s tím, jakou se stavěla být doma i ve světě. Potvrzoval, že moc je u nás nejen nelegitimní, ale často i nelegální (že porušuje i svou vlastní „socialistickou zákonnost“).

Byl tu však i druhý silný disent, „disent reflexe“. Ten se spíše než o moc zajímal o společnost, českou, československou společnost. O to, jaká byla, čím vším prošla, jaká je dnes, jak se tedy stalo, že máme právě tyto a ne jiné poměry, tuto a ne jinou moc nad sebou. Historici, psychologové, sociologové (v menší míře ekonomové a právníci – jiné než amatérské politology jsme tehdy neměli) se zajímali o stav společnosti a o to, jak jsme k němu dospěli.

Tyto dva disenty reagovaly na normalizační realitu komplementárně, avšak s odlišnými perspektivami a odlišnými cíli: disent reflexe by nikdy nemohl popřít, že počínání moci je jistě třeba monitorovat, ale celým svým zaměřením dával najevo, že to nestačí: základní otázkou pro něj bylo nikoli to, co moc činí, ale jak je možné, že to vůbec může činit? Jak a kdy a proč jsme se dostali do tohoto stavu, kdy moc může dělat to, co dělá, jak to, že jí to ve společnosti prochází? Jak se z něj můžeme dostat? Za jakých předpokladů? Disent protestu se soustřeďoval na defekty moci, disent reflexe spíše na „defekty společnosti“, především jejích elit.

Nevím, že by se kdy v českém disentu vedla nějaká explicitní debata na toto téma, ale byla tu nejen jakási spontánní a vzájemně respektovaná dělba práce, svědčící o zralosti českého, nakonec i československého disentu, nýbrž i jisté více či méně skryté napětí. Sám jsem se v ohniscích takového napětí několikrát ocitl.

Disent protestu byl z povahy svého zaměření vůči moci radikálnější, disent reflexe z povahy svých otázek zase zdrženlivější. Současná moc a její exponenti, se kterými byl disent chtě nechtě v dotyku, disent reflexe příliš nezajímala. Řekl bych, že tomu druhému disentu se občas zdálo, že ten první disent dráždí moc zbytečně, že o moc, o estébáky a jejich agenty už tolik nejde, že každý ví, že císař je nahý, že je to všechno vlastně až banální, že zkrátka důležitější je, aby nahlédla společnost, aby co nejvíce lidí pochopilo, nejen v čem to žijeme, ale jak a proč jsme se do toho dostali.

Je obtížné tohle nevyslovené napětí ex post popisovat a vysvětlovat, tím méně bych si troufal vynášet jakékoli soudy. Bylo nejspíše třeba obou disentů, a ty byly u nás silné a posléze téměř profesionální ve smyslu kvalitně odváděné práce, jakkoli se dlouho omezovaly na relativně úzké okruhy lidí.

Oba disenty musely počítat s tím, že každou chvíli může kamkoli vtrhnout skupina fízlů a převrátit byt naruby. Pro disent reflexe, rozvrhující svoji práci dlouhodoběji, bylo přepadení bytu objektivně větším traumatem. Ti lidé měli často doma své vlastní rozdělané práce či práce kolegů, o což všechno mohli během pár hodin přijít. Léta se vyprávělo o tragédii filozofa Karla Kosíka, kterému při domovní prohlídce sebrali téměř hotové životní dílo a on že se z toho nemůže vzpamatovat, napsat znovu to prý nejde…

Bylo to tak, že významnější akce disidentů protestu vybudily estébáky, ti ráno před šestou zvonili bez rozdílu na dveře disidentů protestu, stejně jako na dveře spisovatelů a historiků. Následovaly domovní prohlídky, na dlouhá léta zabavené rukopisy…

Působili jsme vlastně ve dvou partách. Jedna bez druhé by nebyla polovina, ale sotva čtvrtina. Patřil jsem čím dále tím více k disentu reflexe, byl jsem zdrženlivější, radikalismus, zvláště když se mi nezdál absolutně nutný, jsem si čím dál tím více protivil. Jednou jsem dokonce napsal Otevřený dopis Petru Uhlovi a Václavu Bendovi. Jistě, stáli na opačných pólech politického spektra, ale spojoval je právě radikalismus, který, zdálo se mi, nás zbytečně vzdaluje od normálních lidí. Ti nás tak daleko nemohou následovat. A mě pořád pronásledovala obava, zda si na svou izolaci ve společnosti nezaděláváme i sami, zda takříkajíc nevyzdíváme zdi ghetta i zevnitř, přičemž zvenčí zajisté pilně pracují represivní orgány.

Na to téma napsal skeptický Ludvík Vaculík i svůj slavný (či spíše proslulý) fejeton O statečnosti a já se vzápětí souhlasně ozval (bez jakékoli domluvy) textem Bedra některých o tom, že se náš disidentský předvoj příliš odtrhává od hlavního pelotonu. Tenkrát jsme oba, Vaculík i já, sklidili kritiku z mnoha stran a Václav Havel nám to oběma vytmavil otevřenými dopisy, každému zvlášť. Myslím, že také Jiří Gruša. Ten ale pak odjel ze země, vím, že musel, ale já právě tohle nechtěl! Chtěl jsem, abychom zastávali takové názory a chovali se tak, abychom to mohli vydržet doma, jak dlouho to bude nutné, a nemuseli sbalit kufry, aby se k nám mohli přidávat další. Mnozí to dokázali, třeba právě Václav Havel či Jiří Dienstbier, kterému, když ho pustili, nabízeli před vraty věznice v Borech pas i s výjezdní doložkou a nádavkem nabízeli, že ho odtamtud odvezou až na státní hranici. To je jistě nerozhodnutelný spor, který ovšem tehdy vyvolával vášnivé, pobouřené reakce.

Vůbec si dnes nejsem jist, zda jsem tehdy měl pravdu, ani zda měl pravdu Ludvík Vaculík. Ale vím jistě, že právě tyto pro všechny mimořádně bolestivé polemiky uvnitř disidentského hnutí je činily zralejší a připravenější na věci příští.

Disent protestu to byl, který případně naplňoval ducha Helsinek a vnášel naše problémy na mezinárodní scénu. Nebyly to naše knihy. Bez jeho každodenních aktivit by ony slavné a přelomové Helsinky vskutku mohly zůstat jen špatným obchodem se Sověty, vlastně zradou Západu, garantující komunistickým režimům nedotknutelnost evropských hranic – za co? To teprve „disenty protestu“ v celé střední a východní Evropě vzaly sliby komunistických režimů za slovo a učinily helsinský obchod smysluplným: tady máte garantované hranice, ale kde jsou vaše sliby dodržovat lidská a občanská práva? Máme v rukou nevyvratitelné důkazy, že lžete. A ty nikdo jiný než domácí disidenti opatřit nemohli.

Osobní ručení

Disent protestu, to byli vlastně svědkové, kteří za svá svědectví ručili když ne vlastním životem, tedy vlastní svobodou. Svědkové (martyrové) jsou prapůvodně přece mučedníci: neodvolají ani na mučidlech a svým utrpením, svou obětí dokazují, že opravdu viděli či slyšeli anebo prostě jen vědí něco, co je důležité.

Naše knihy, plody práce disentu reflexe, potřebovali zase, myslím si, otevřenější lidé doma.

My jsme to napětí, ty polemiky obou postojů vydrželi, my jsme pak spolu pokračovali, nikdo nebyl vyloučen, umlčen, upozaděn. Byla to tehdy veliká vnitřní svoboda, a přitom maximální odpovědnost, protože jsme za každé slovo tak říkajíc osobně ručili. Ale i uprostřed solidárního a přátelského světa disentu se člověk mohl cítit osamocen: všechno, co řekl či napsal, bylo nejen na hraně rizika uvěznění, ale i na hraně rizika, že ho odmítnou lidé, kterých si vážil, se kterými byl připraven jít do vězení.

Byla to, řečeno s nápovědou Milana Kundery, nesnesitelná tíha bytí. Slova měla tehdy takovou váhu proto, že byla vyslovována – či spíše vpisována do disidentské tiché pošty – s vědomím nejzávažnějších možných osobních důsledků. Ta slova nebyla přitom v titulcích novin, v prohlášeních vůdců stran, byla součástí jen naší vnitřní komunikace (papíry šly z ruky do ruky, k dispozici nebyly žádné e-maily, ba ani pošta), a přesto měla takový význam, takovou váhu. Dnes se taková „tíha“ lidem slova zdá být už jen snem – připomínám ale, že nejen záviděníhodným, ale také tíživým věru k neunesení. Mají slova mít takovou váhu, aby za ně člověk ručil až i vězením? Kdo si troufne na to odpovědět? Ve světě, kde inflace slov dosahuje astronomických výšin?

Já si troufnu: nemají mít takovou váhu. Svoboda pro miliony lidí je víc než pocit užitečnosti nebo jen zadostiučinění lidí pera. A vzápětí proti tomuto výroku protestuji, protože ta svoboda milionů nebude dlouho trvat, když slova varování nikdo neuslyší.

Byly tedy dva disenty, ale byl jediný Václav Havel. Jeho výjimečná role, zejména pak v budoucím Občanském fóru, byla dána také tím, že on, a možná že právě jenom on, patřil jako vůdcovská osobnost do obou těchto světů, že je svou silnou osobností propojoval. Byl tím, kdo inicioval i podepisoval protesty a šel za to do vězení, byl i tím, kdo se jako filozofující myslitel snažil reflektovat celkovou situaci společnosti. Dovedl vrhnout ostré kritické světlo jak na mocné, tak na masy přizpůsobivých.

Nebyl by to Václav Havel, kdyby toto napětí z obou rolí nevyjádřil i jako autor. Jeho aktovku Protest pokládám za dokonalou ilustraci a zároveň důkaz mé teorie, proč právě VH sehrál tak významnou roli: v Protestu přichází spisovatel Vaněk k veřejně známému, dosud publikujícímu autorovi s nabídkou, aby se i on svým podpisem připojil k protestu proti uvěznění také jemu dobře známého člověka (všechno se to událo ve skutečnosti a mnozí víme, kdo ten vždy výmluvný antihrdina byl). Ústy tehdy publikujícího autora se zároveň Vaňkovi a nám všem dostane brilantní, logické, v jádru však cynicky relativizující analýzy stavu společnosti: publikující autor podepsat odmítne a udělá ještě z Vaňka nezodpovědného dobrodruha. Vlastně toho, kdo v zemi poměry zhoršuje! v Protestu je Havel představen jako aktivista shánějící podpisy pod protest, a zároveň jako člověk schopný přesně analyzovat obranné postoje těch, kteří se nepřidají.

Václav Havel na Hvížďalovu otázku, která tento exkurs do historie disentu uvádí, odpovídá: „Jsem velmi konstruktivní typ a bořit něco ‚jen tak‘, aniž vím, proč to má být zbořeno, bych neuměl. Když jsem se pak náhle ocitl v politické funkci, vůbec jsem si tedy nemusel vymýšlet nějaké politické ideály; stačilo jen aplikovat, co jsem si myslel celý život“. Těmito slovy vlastně předjímá Glucksmannovu charakteristiku disentu.

Někdy v posledních letech normalizace se mi přece jen zdálo, že se oba disenty vzdalují až příliš; vždyť ten první se až umanutě soustřeďoval na zlo v mocenských špičkách, ten druhý moc až příliš nezajímala. Aniž to cokoli změnilo na mém osudu, nepřipojil jsem svůj podpis k Hnutí za občanskou svobodu, které mělo prý být výrazným posunem k političnosti zatím údajně málo politické Charty 77. Neviděl jsem to tak: přidali se k tomuto hnutí zase jen někteří lidé z Charty 77. Byla v tom obsažena výzva k veřejnosti, ale mně vadila i dikce té výzvy: „probuďte se do své svobody…“. Nechtělo se mi burcovat údajné spáče z pozice těch bdělých: zdálo se mi, že výzva je spíše aktem malomyslnosti než naděje. A zněla mi poněkud nafoukaně.

Ty dva pohledy disentu se vskutku asi vzdalovaly, jako se vzdalují dva kusy puklé ledové kry, a Václav Havel stál na obou a držel je u sebe – tento fyzicky slabý člověk – silou své osobnosti. V tom byl ojedinělý, ale také, myslím, velmi osamocený. On, stále obklopený lidmi, byl podle mého velmi často sám či spíše osamělý. Vyjevoval to svými nehranými rozpaky a na druhé straně svou zdvořilostí vyvolávající rozpaky jiných. A také celkovou plachostí. Také jako dramatický autor: Largo desolato je pro mne nejsilnější, nejpravdivější jeho divadelní kus, svými motivy mimo jiné předjímající Odcházení, napsané po dvaceti letech: disident i prezident jsou nahlédnuti jakoby ode dna člověčích pochybností, slabostí a úzkostí. Mluví silně pro něj, pro Václava Havla, že tak krutou sebeanalýzu (on by jistě řekl, že o něm to přece není…) napsal v čase, kdy se jeho velká chvíle už blížila. A že v tu dobu měl už v hlavě základní motivy Odcházení.

(Kapitola z knihy Devětaosmdesátý, která vychází v nakladatelství Academia)

Petr Pithart (1941) je politik a politolog, nyní místopředseda Senátu. Je mj. spoluautorem knihy Češi v dějinách nové doby (vyšla pod kolektivním pseudonymem Podiven) a knihy Osmašedesátý (nejprve pod pseudonymem J. Sládeček)

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.