Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Karel Skalický: Kříž a Svoboda

Karel Skalický

Kříž a Svoboda

Ke 40. výročí smrti Josefa kardinála Berana

 

Do nitra Beranovy osobnosti nás uvádí jeho duchovní dcera Marie Luňáčková (1912–1994), vzácná a svatá žena, svou knihou Velká Mše. Je to mistrovské dílo duchovního povahopisu, z něhož budu vycházet, a pak též trochu ze své čtyřleté zkušenosti s panem kardinálem, když jsem mohl být v jeho blízkosti jemu k službám. A hned využívám této příležitosti k vyznání, že sotva kdy který sekretář se mohl těšit z tak přívětivého a nenáročného šéfa.

Beran jako seminarista – píše Luňáčková – nenašel mezi svými kolegy spřízněnou duši. Jeho spolubratři mu prý nemohli odpustit, „že je jiný než oni, takže si nejednou posteskl: ‚Nikdy jsem neměl přítele.‘“ Zdá se proto, že mužská duše mu nebyla přístupnou krajinou. Někteří pak tento rys jeho povahy vyjádřili tvrdě: Má pochopení jen „pro ženský“. Tvrzení to je zajisté nespravedlivé, ale špetka pravdy tkví v tom, že v mužské společnosti se necítil příliš doma, ač v ní později musel ponejvíce přebývat.

Z matčiny strany zdědil „bohémskou lehkomyslnost, spojenou s ješitností“ (VM 28), po otci, jenž byl učitelem, zdědil zase lásku k národu a pevnou zásadovost. Sám sebe charakterizoval jako letoru sangvinicko-melancholickou s převládajícím melancholismem (VM 28). Celá rodina Beranovic, jeho nevyjímaje, prý neuměla šetřit, což pak byla příčina jejich časté nouze. (VM 29; 31) Josef v mládí trpěl komplexy méněcennosti pro svůj malý vzrůst. „Jak často jsem byl sklíčen, pro svou malou postavu. Nejednou jsem se modlil, abych povyrostl a jednou dokonce jsem nebyl dalek hříchu, k němuž mě chlapci sváděli s odůvodněním, že pak vyrostu. Jak nyní vděčím Bohu za tento nedostatek. Čeho všeho mě tím uchránil! Kdoví, zda bych byl nepřeslechl jeho volání, kdybych byl obdařen urostlou postavou jako moji bratři Jaroslav a Slavoj.“ (VM 23)

Dlužno též říci, že do kněžského stavu se nijak zvlášť nehrnul. Jako hoch se sice myšlenkou na kněžství obíral, ale pak ve svých patnácti letech, když pozoroval studenty z kadetky, dostal touhu stát se vojákem. Od toho však později ustoupil, nemaje k tomu patřičný vzrůst, ale těsně před maturitou se rozhodl pro medicínu. Chtěl prý odstraňovat lidské neduhy. Stalo se však, že Kudrnovský, jeho profesor náboženství, se ho tenkrát zeptal, pro jaké povolání se rozhodl. Pro medicínu, řekl nesměle. Kudrnovský mu však odpověděl: „Já jsem s vámi myslel na teologii. Vždycky jsem ve vás viděl budoucího kněze. Škoda, přimluvil bych se za vás, abyste se dostal do Říma. Máte pro to všechny předpoklady.“ (VM 24) To otřáslo Josefovým úmyslem uzdravovat těla a vedlo k rozhodnutí stát se knězem. Na studia do Říma se dostal a Řím se mu pak stal osudem.

Tu snad je vhodné poznamenat, že Beran se narodil v sobotu, v den Mariin, takže se považoval za dítě mariánské, a na tom si zakládal. Gestapo ho pak zatklo též v sobotu, čímž začala jeho křížová cesta, která pak měla své vyvrcholení v Římě, kde umírá též v sobotu jako na potvrzení své mariánskosti, které zůstal věrný až do smrti.

Jako mladý kněz – což je skoro až paradoxní – působil dvanáct let na dívčím ústavu sv. Anny v Jeronýmově ulici v Praze pro výchovu učitelek. Byl tedy mezi tolika dívenkami, z nichž mnohé jistě byly milé a pohledné a měly se k němu. Můžeme si tedy představit ...! Když se ho jednou některé z nich ptaly, zda je možno mužům zachovávat celibát bez újmy na zdraví a na duševním vývoji, přiznal, že to je někdy velmi těžké, ale že kněz, který se denně poctivě modlí breviář a uctívá Pannu Marii modlitbou růžence, neklesne, protože si zajišťuje pomoc Mariinu a Ježíšovu (VM 72), což bylo řečeno typicky po beranovsku. A už tenkrát, v tomto dívčím prostředí, osvědčil svou výchovnou metodu: byla jí láska. „Některé chovanky bujnějšího temperamentu,“ píše Luňáčová, „využívaly jeho dobroty a mírnosti a dost ho zlobily. On však je překonával svou bezmeznou trpělivostí, takže musely všechny uznat, že metoda lásky je přece jen nejosvědčenější“. (VM 74)

K tomu na potvrzení mohu přičinit svou vlastní vzpomínku. Když jsem mu jednou, jako obvykle, otevíral a podával došlou poštu, tu se on najednou nad dopisem jedné dámy, která mu psávala častěji, pousmál a prohodil: „No vida, nabízí mi sňatek.“ a pak k mému údivu osvědčil svou bezmeznou trpělivost, když její návštěvu přijal. Sekretáři to samozřejmě komentovali: „Každou bábu přijme!“ Neuvědomovali jsme si totiž dobře, že ji nemohl nepřijmout. Proč, to povím později. Nicméně měl jsem pak dojem, že ta dáma se tenkrát vracela domů do Švýcar po audienci u kardinála přece jenom moudřejší, než jak přijela. Ostatně z toho, co píše Marie Luňáčková, je zřejmé, že s takovými případy měl co do činění už od mládí a uměl si s nimi poradit. Byl už v mládí vyhledávaným zpovědníkem, takže se mu stávalo, jak píše opět Luňáčková, že „často musel snášet i výtky mnohých hysterických žen, které hledaly ve zpovědnici možnost se mu přiblížit a trápily ho výčitkami, mnohdy i vyhrůžkami a výstupy všeho druhu. Kolik jemnosti, kolik taktu, něhy a milosrdenství musil vynaložit na jedné straně, aby na druhé osvědčil důslednost, pevnost a nesmlouvavost“. (VM 88)

V roce 1932 byl jmenován rektorem bohosloveckého semináře. Po dvanáctiletém působení v takovém „děvíně“, jakým byl Institutu sv. Anny, byl nucen přenést se do prostředí mladých bohoslovců, což byl radikální přechod z živlu ženského do živlu mužského. Jak se v novém živlu osvědčil? Luňáčková charakterizuje toto jeho působení jen schematicky povšechnou chválou. Pochopitelně. Nebyla bohoslovcem v semináři. Její chvála je jako vystřižená z hagiografické legendy. Bohoslovci prý v něm viděli „otce, přísného sice a nesmlouvavého, ale přitom dobrotivého, který měl pochopení pro jejich problémy, který dovedl odpustit dříve, než vyslovil trest. Byl spravedlivý ke všem, a právě tato nestrannost získala mu srdce mladých bohoslovců, kteří poznali, že utajovat něco před okem tak bystrým a srdcem tak dobrým by bylo stejně hloupé jako nevděčné. Přetvářku odkrýval, lež a podvod trestal, horlivost povzbuzoval a cestu za Kristem jim ukazoval svou vlastní životní cestou.“ (VM 93) Později však pod tlakem zpráv, které do tohoto obrazu nezapadaly, Luňáčková sama svou chválu poopravila a píše: „Mnoho let později, osm týdnů před svou smrtí, musil se dovědět, že ne všichni jeho žáci ho posuzovali příznivě. Za jeho návštěv v různých zemích, kde býval nadšeně vítán mnohými z těch, které v dejvickém semináři vedl a vychovával, někteří si stěžovali jeho průvodci, že jako rektor nebyl spravedlivý, že jejich spory a záležitosti neřešil vždy nestranně a zásadově. Teprve Dachau prý ho změnilo.“ a pak dodává: „Když se to před samou smrtí náhodou dověděl, přijal to mlčky a s pokorou o to hlubší, čím více byla jeho duše připravena na smrt.“ (VM 93-94)

Co k tomu říci? Luňáčková je objektivní. Přináší sumárně, co slyšela a co jsem slýchal i já. Nepokouší se to však interpretovat. Pokud jde o mě, nepřikládal jsem těmto stížnostem, též spíše sumárním, velkou váhu. I já jsem byl seminarista a věděl jsem, že alumni často vidí na svých představených více stínů, než na nich skutečně je. Nicméně tváří v tvář těmto dvěma různým soudům si musíme položit otázku: Jak to vysvětlit? Osobně jsem přesvědčen o tom, že nemůže jít o to, zda byl či nebyl spravedlivý a že Dachau ho udělalo spravedlivým. Spíše mám za to, že k bezproblémovému zvládnutí takového přechodu z čistě ženského prostředí Institutu sv. Anny do čistě mužského prostředí bohosloveckého semináře by musel být věru jakýsi homo universalis, a tedy integrální androgyn, aby po dvanácti letech působení v dívčím a sestřičkovském prostředí, z něhož si nutně odnášel určité postoje a způsoby reagování na problémy tohoto čistě ženského světa, stejně adekvátně působil v prostředí tak radikálně odlišném, jakým je společenství bohoslovců. Jak známo, táž věc v různém umístnění se jeví též různě, což platí i o problémech a jejich řešeních. Zde tkví kořen, jak mám za to, těchto stížností, jež jsou v jádře nedorozuměními. A že Dachau ho změnilo? Zajisté! Jak, to si hned povíme.

V sobotu 6. 6. 1942 (dva dny po atentátu na Heydricha!) Beran je zatčen gestapem, čímž začíná to, co si dovoluji nazvat jeho křížovou cestou. Analogie tu jde totiž tak daleko, že i jeho cesta má čtrnáct zastavení. První je Pankrác (6. 6. 1942), a pak jdou po sobě 2) Terezín (12. 7. 1942), 3) Dachau (září 1942–květen 1945) a po krátkém oddychu 4) „domácí vězení“ na arcibiskupství (19. 6. 1949), 5) Roželov (7. 3. 1951), 6) Růžodol (2. 4. 1951), 7) Myštěves (17. 4. 1953), 8) Paběnice (20. 1. 1957), 9) Mukařov (4. 10. 1963), 10) Radvanov (2. 5. 1964), 11) odstoupení z úřadu arcibiskupa a vypovězení do Říma, 12) nemoc, 13) smrt (17. 5. 1969) a 14) uložení do hrobu mezi papeže (22. 5. 1969). Dovolil jsem si mluvit o „křížové cestě“. To však není Beranův výraz. On spíše mluvil o tom, že kam během svých deportací přišel, tam často našel kapli zasvěcenou svatému Kříži. Proto když pak jako kardinál přišel do Říma a jako svůj titulární kostel dostal chrám Svatého Kříže na via Flaminia, bylo mu to jen potvrzením, že Kříž se ho drží. A věru se držel. Dlužno jen dodat, že jeho titulární kostel měl pro něj navíc ještě jednu symboliku, na kterou on nepoukázal, a nevím, zda si ji uvědomoval. Ten kostel byl totiž postaven roku 1913 u příležitosti 1600. výročí Konstantinova prohlášení náboženské svobody; té svobody, k jejímuž koncilnímu prohlášení v roce 1965 kardinál Beran svým projevem tak významně přispěl. A tak „Kříž“ a „Svoboda“ jsou dvě prerogativy Beranovy osobnosti, které jeho titulární kostel symbolizuje.

Postůjme však nyní u třetího zastavení Beranovy křížové cesty: Dachau. Poslechněme si, co on sám říká o jednom klíčovém okamžiku této tříleté zkoušky, jak nám to opět přináší naše milá Luňáčková. „Jednou jsem se cítil opuštěný od lidí i od Boha. Vzbuzoval jsem úkony důvěry, ale srdce zůstalo sevřeno úzkostmi takřka smrtelnými. Metl jsem a prosil Boha, aby alespoň nepatrným náznakem ukázal, že mě neopustil. Měl jsem hrozný hlad a snad právě ten vyvolával v duši tak hrozné depresivní stavy. Najednou vidím na špici koštěte něco malého a lesklého. Shýbnu se, aby mě kápo neviděl. Bylo to zabalené cukrátko. Nevím proč, ale tentokrát se moje srdce naplnilo blahou jistotou, že Bůh o mně ví a že mě neopustí. A tato jistota zůstala už při mně a neopustila mě, ani když jsem v těžké horečce odcházel nakažený tyfem na revír. I tehdy jsem jasně věděl, že nezemřu a že se vrátím.“ (VM 170–171) Ten tyfus byl hrozný a tam byl opravdu na pokraji smrti. To ho však vedlo k tomu, že po uzdravení učinil slib, který ho zavazoval na celý zbývající život. Slib zněl takto: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, a pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží, vyplním každé přání, které na mne kdo vznese.“ (VM 177) Když dnes někteří teologové mluví dost akademicky o „bytí pro druhé“, pak právě tohle byl obsah jeho slibu, který den ze dne konkretizoval tím, že žádnou prosbu neodmítal. Jeho věcí nebyly otázky pastorálních strategií, církevních struktur, systémových změn, ale toto naprosto konkrétní bytí pro tu ženu či pro toho muže, jak se ta která či ten který na něj právě s tou či onou prosbou obraceli.

Jaký je tedy jeho duchovní profil? Vyjádřil jsem si ho kdysi takto: „Joseph fidelissimus, věrný až do morku kostí Kristu i sobě, církvi i národu.“ a dnes k tomu dodávám: Jeho věcí nebyla filozofie ani teologie, i když je musel znát a se jimi zabývat. Nehledal však v nich ani své potěšení, ani útěchu. Jeho věcí byla zbožnost, o které sv. Pavel říká, že „je užitečná ke všemu“ (1 Tim 4,8). O této užitečnosti byl přesvědčen i on. Tuto zbožnost ovšem žil a vyzařoval svým způsobem, takže někteří o tom soudili, že to je dobré jen „pro starý ženský“, a někteří to dokonce považovali za stařeckou dětinskost. (VM 82)

Srovnávám-li v tomto bodě Berana s Trochtou, nemohu říci, že tento soud by neměl špetku oprávnění. Má ji, ale právě jen špetku. A jde o to určit, v čem tato špetka spočívá. Tu špetku jsem vnímal, když jsem měl možnost po Beranově smrti být ve styku s Trochtou a naslouchat mu. A nezakrývám, že Trochta mě oslovoval nepoměrně víc. Problém tohoto rozdílu mezi těmito dvěma tak mimořádnými osobnostmi se mi proto klade a nechci mu uhnout. Oba prošli stejným peklem, oba se stejně osvědčili, oba byli muži církve, o jejichž svatosti nelze pochybovat. A přece rozdíl ve vyzařování jejich zbožnosti byl patrný. A mám-li říci v čem, pak v naprosto krajním vyostření si dovoluji říci, že když Trochta mluvil, podvědomě se obracel k mužům, kdežto Beran k ženám. A můžeme se dohadovat, co je důležitější. Beran byl přesvědčen, že obnova, zvlášť obnova národa, musí začít od ženy, neboť kde selhává žena, tam muž sám neobstojí a hroutí se všechno. To byl pohled Berana pastoralisty, který mu nebyl něčím vyčteným z pastorálně teologických příruček. Ten v něm vyrůstal ze samého ustrojení jeho bytosti. To byl jeho styl. A styl, jak nám tak často opakoval Šalda, je sám člověk. V Beranovi převažovala dimenze srdce nad dimenzí rozumu. Byl duše jemná, citlivá, nevtíravá, skromná, snad až plachá, která se mužům neotvírala, vstřícná do krajnosti, tichá, trpělivá, nikdy nenazlobená, nehubující, duše básnická, zpěvná a múzická, a proto ve svých promluvách často citující básníky. Přijal za svou zásadu chodského spisovatele Hrušky „zkrášlujme si život poesií a poesii vírou“. V Dachau prý psal pro své duchovní dcery trilogii o svaté Máří Magdaléně, jež nesla název Milovala mnoho. V ní, jak píše Luňáčková, „vylíčil tuto světici nejen jako kajícnici, nýbrž především jako vzor vzácné ženské duše, která překonala vše i sebe nezměrnou láskou“. (VM 173) Bůh ví, kam se ta trilogie poděla. Ostatně je příznačné, že v době svého domácího vězení v arcibiskupském paláci v roce 1949 napsal od srpna do prosince krásné románové zpracování života Antonína Dvořáka, které jsme pak vydali v Římě pod názvem Životní symfonie Antonína Dvořáka. Ta výmluvně svědčí o tom, že v té pro něj jistě veliké tísni a duševní trýzni nehledal útěchu ve filozofii ani v teologii, ale v hudbě. Právě zde se naplno projevila jeho múzická, zpěvná, básnická, literární vloha. Ne úvahy, dedukce, argumentace, ale zpěv, tam je jeho půda. Proto při exerciciích kladl důraz ne tak na modlitby prosebné, jako spíš na chvalozpěvy a díkůvzdání.

Vedle těchto literárně uměleckých kvalit měl Beran bezpochyby i kvality vědeckého a kritického bádání, ty však uplatňoval v oblasti historie, kde se nemusí spekulovat. Jeho největší historické dílo, jež výmluvně svědčí o těchto jeho schopnostech, je však opět soustředěno na jednu výjimečnou ženskou postavu: blahoslavenou Anežku Českou.

Za celou dobu, co jsem byl u něj, jsem neviděl, že by byl studoval teologii nebo alespoň pastorální teologii, kterou kdysi vyučoval. Měl svůj Colův překlad Nového zákona, v němž si čítal a nad ním rozjímal. Veškerý pracovní čas trávil vyřizováním korespondence, neboť na každý dopis podle svého dachovského slibu odpovídal a jako duchovní pastýř těšil, povzbuzoval, posiloval, poučoval. A když zrovna nedělal tohle, dlouze a vytrvale se před svátostným Spasitelem modlil. Tak den za dnem naplňoval své biskupské heslo EUCHARISTIA ET LABOR.

(Předneseno na ekumenickém sympóziu pořádaném Katolickou teologickou fakultou UK 13. května 2009.)

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu působil také jako tajemník J. Berana; nyní žije a pracuje v Českých Budějovicích.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.