Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > 1989–2009: Kde jsme? a jací jsme?

1989–2009: Kde jsme? a jací jsme?

„Nejprve k výchozímu podnětu několika spisovatelů. Napadlo nás, jak si tak navzájem svěřujeme zážitky a svá mínění o jejich příčinách, že by nemuselo být nezajímavé vést o tom diskusi formou štafety. Los napsat otvírací text padl na Václava Duška,“ napsala Eva Kantůrková o nápadu, který vedl ke vzniku následujícího textu – a hned nato její reakce. Byli bychom rádi, kdyby tyto dva hlasy tedy podnítily diskusi-štafetu, jíž by Listy v následujících číslech poskytly prostor. -red-

Václav Dušek

Manifest hluchým

Trpaslíci tančí v opojení, že se jednou stanou obry. Země se chvěje, slovo nebolí, už ničeho významného neznamená. Považte: Kohout snesl vejce!

Je doba politických kuřat ve stranických posadách, i těch špatně grilovaných a hrozících hromadnou salmonelou důvěřivým voličům. Je doba trysková, neoblomná, finanční, samožerná, nedůtklivá, úplatná, prokurátorská, paví a nemravná! Je doba kšeftařů, miliardářů, dlužníků a exekutorů. Je doba rychlých peněz, úplatných činitelů a nezaplacených zaměstnanců. Je doba chytrých investorů a neschopných i všeho schopných ouřadů – a potažmo negramotných obřadů. Je doba líných prokurátorů a policejních gangsterů, i těch, co sežrali moudrost světa! Je doba údajné pravdy, proto dlouhé soudní tahanice, mimosoudní vyrovnání a narovnání, dobrozdání, a placených služeb škůdců s penězi v cizích bankách! Je doba zkoumání minulosti chtivými mizery a novodobými kariéristy v unylé a průměrné přítomnosti. Je doba hrdinských činů a výhrůžek!

Je doba zapšklých a ublížených. Mívají i pravdu, ale tu pravdu neumí vyjádřit pregnantně. Kdysi jeden pravdomluvec říkal: literatura vyžaduje pokoru a tiché nakročení. Nakračoval a nakračuje dodnes. Tehdy i nyní zelená při pomyšlení, kolik peněz si ti neskromní literární nádeníci vydělají, jak zasviní svatou literární step. A básníci se kroutí v divokém tanci bez víry – slova vycházejí mdlá, úchylná, nenapravitelně šedivá a zbytečná. Je doba slovních politických průjmů! Doba ledových vášní! Barvoplachých malířů reality! Je doba k nápravě!

Je doba mrazivých laskání čtenářů a slzavých poznání celebrit, že láska s nenávistí k sobě mají onu známou vzdálenost milimetru. Každá celebritní ozdoba salonu a bulvárních tiskových stran, jedovatých novin, nafukovaných informovanými i neinformovanými rádoby investigativními pidimužíky a gumovými kačenkami, tedy každá „ozdoba“, někdy výzdoba už poznala sílu kouzla nechtěného. Padneš-li do oka krvelačným pisálkům, pak věz, že se o sobě dočteš i to, co jsi o sobě nevěděl, ba ani v nejmenším netušil.

Je doba obrů z písku a doba brzkého umírání i zapomínání. Ještě včera adorován a již zítra smýkán v hanbě před očima obdivovatelů. Vykladači historických omylů tvoří historii, která má našlápnuto k nehezkému zahynutí, neboť svět se smršťuje a nastává doba božského zmatení jazyků. Čekáme pravopis hatmatilky vzniklé z jednoho světového jazyku – a nemusí to nutně být jazykolam západní! Je doba ublížených básníků co nezveršovali nic moc, zato vytváří na stránkách i údajně seriozní tiskoviny dojem, že co Čech to nejen muzikant, ale i literát.

Kdo nejdeš s námi, milánku, jdeš proti nám! Je doba jiná, vypustili jsme a vypouštíme konečně demokratického džina. Nemusíme být obři z kamene, stačí i z plaveného písku. Hlavně obrem být, byť na pouhou sekundičku v tomto údolí radosti, lásky a odpuštění. Mít svoji pěknou básničku, slavnou lidskou chviličku, okresní zvoničku! Je doba k zešílení, myslíš-li! Chceš přežít? Zapomeň! Chceš milovat? Nezačínej, není výhodná doba! Chceš mluvit pravdu? Odstěhuj se do Ohňové země!

Kdopak by se u nás doma obrů bál, když můžeme jich mít, kolik život a doba právě žádá. Strážci kultury nám nepomohou zahojit vnitřní rány způsobené tvůrčím zápalem, který nás přivedl k mylné domněnce, že totiž v Karáčí protestují davy lidstva za naši pomyslnou tvůrčí a komunikativní cestu, na které si klademe otázku – koho přijme nebo nepřijme vesmír. Vesmíru jsme šumafuk! Galaktické mravní zrůdy, vyslanci belzebuba a jeho nádeníků se roztahují na výšinách bleší historie! Je doba stvořená ke lži a planému hrdinství! Je doba ničemníků a škůdců země! Kulturního barbarství! Shnilého písemnictví! Je doba popírání vlastenectví! Rozplyň se, osobo, v globálním světě bez zábran! Považ, že máš před sebou několikero vánoc – a nečiň si nárok k převýchově druhých! Je doba mravenčí – a prací se nevyplácí žít.

Naše malá smutná země se hemží pomyslnými hrdiny, jejichž činy jsou náplastí na naši národní ješitnost, ale i zbabělost postavit se slovem nebo jinými prostředky zlu, nepravdě, lži a povrchnímu hodnocení druhých – máme v genech uloženo mlčet! Tiše kolaborovat a vyčkávat na vhodnou chvilku, kdy je možno napadnout, rozcupovat a v neskonalé hlouposti začít tvořit díla zbytečná – která prosazují skupiny, podskupiny, strážci kultury v palácích, kde by nemohl leckterý ouřada dělat za normálních okolností ani pacholka u koní či dřepět na vrátnici, aby ohlídal „poklady“ kulturního dědictví!

Je doba mrzká! Kolikrát každému z nás ještě napadne sníh? Přesto jsme soudci a samosoudci druhých, v bláhovém domnění, že jsme nesmírní znalci divokého víru života. Kohorta vyznávající jednoduchá řešení se našla vždy v zemích mírně sociálně u dna. Narodila se v množství potřebném k vytrubování zlovolných plánů a pokládala na oltář vlasti povětšinou trudné myšlenky. Duchoborci, horlivci – nelze jim zavřít hubu karamelem. Povahy odpudivé, s geny sojky, vyhlížejí obětiny za přihlížení státních orgánů a naslouchají potlesku nespokojených občanských stád. Sloužit není k hanbě a každý to neumí – nemáme školených sluhů, ale dosti posluhů a přisluhovačů k rozdávání a vývozu! z malého přikrčeného blbce vyroste blbec velký, s rypákem obráceným k nebi – když mu do něho naprší, hned si najde viníka. Viníků je jako psů! Stačí se rozhlédnout, vybrat si a hnát ho uličkou hanby za pomoci ostnatého drátu spleteného do biče pomsty. Je doba nactiutrhání a slaboduchých karatelů!

Kdo bojuje za vlastní existenci, dočká se ve zdraví a spokojenosti společenských změn vyvolaných čas od času romantickými bloudy a politickými pionýry. A stačí si všimnout, jak mediální kuchyně ke změnám přispívaly a přispívají. Dávno se doba otřese v základech, ale ti vyučení a vyškolení pravdomluvci vaří do posledních chvilek blivajz k nepožití.

Časy se prý mění. Je doba k pousmání!

Budoucnost je ohrožena nezodpovědnými mediálními podnikateli, kteří se necítí být členy národního společenství. Pozorují občanstvo silně připomínající osla Buridanova, který zemřel hlady pro naprostou nerozhodnost. Nu a konečně spoléhají na možnost psaní černou křídou do komína, děkujeme, zapomeňte. A náhodné zavrtění ocasem nespokojených ničím nehrozí – dnes jako včera si s nimi veřejnosti bez násilí poradí.

Je doba politických manekýnů a modelek! Vládní impotentní myslitelé dřívější i současní, styďte se! Bojte se lidí, šizuňci! Chtělo by se povědět: – čeho se vládní ruka dotkla a dotkne, končívá tragicky. Z výšin exkrementové hory mohou se i uhelné doly zdáti bílými. Konečně, můžeme si myslet, že nastane jakési samořešení v této nemilé oblasti ztracených investic a slábnoucích hlasů. Není výsadou jen a pouze jednoho etnika, že chtít se mít dobře a nezhuntovat si tělo patří k výbavě evropsky sněhobílého člověka a nikdy jinak. A naopak.

Je doba zralá k tomu, aby si člověk vážil každého, kdo umí a zná vytvořit pracovní místa! Vláda neschopná ochránit obyvatelstvo před sociální bídou a kulturní devastací je vládou zbytečnou a drahou! Státní impotence úřednictva zahleděného do problematiky jájismus stojí daňové poplatníky peníze a nervy. Ničeho nepřináší, ničemu neslouží, naopak. Je doba nazrálá ke změnám – ať vládne, kdo není zkorumpovatelný! Hlásit se můžete na lampárně nádraží v Holešovicích! Je doba změnit sociální úředníky na úřadech práce – kdo neslouží, neví, nechce a pouze zobe peníze, musí odejít k jiným krmítkům!

Je doba podezírání a lží! Kdo pochybuje a maluje nám čerta na zeď, je jistě zakuklený rudoch. A kdo nectí náš maličký kapitálismus a kapitálisty, je podezřelým individuem a má u nás jaksi nadobro šmytec! My si demokracii pozvracet nedáme! My možná víme, že nemáme pravdu, ale nás, kdo ji nemáme, bývá více – vlevo nebo vpravo, to je jaksi jedno! Tučné pastviny lákají k pastvě – pase se celý svět, ne všude, pravda. Klasik měl tisíckrát pravdu, když řekl: Aby se někdo mohl mít dobře, musí se jiný mít hůře. Svět skutečně hladových nám je vzdálen, svět lačných dostupný. Prosperita na úkor druhých je neospravedlnitelnou nemravností. Můžeme se kroutit, vymýšlet statistiky, genetické úchylky, vyrábět mírové zbraně, zaměstnávat výzkumné pracovníky, aby odhalovali tajemství vedoucí k ještě rozmařilejšímu a jednoduššímu životu – až do samého konce lidského rodu. Můžeme na všechno nalézt vhodnou odpověď a výmluvu, přesto nám nemůže být lehce, svobodně – a proto o svobodě jen toliko plkáme. Je doba k zamyšlení!

Porevoluční porod politiků nedopadl dobře, narodili se předčasně s mnoha chorobami a částečnou sterilitou mozkové kůry – některým chybělo a chybí srdce, zato jim chutná a zadělávají si na zápis do památníků – konečně otrava zmizel v nenávratnu. Kdo by mluvil o chlebu, má-li ho dostatek? Taková zbytečnost! Je doba nabubřelosti!

Napadá mě, že příští revoluce by mohly být psychologické, aby nedocházelo k jejich využití špatnými směry s přízemními cíli – lidmi povrchními, nadutými a představujícími si, že pohnuli o dva milimetry světem, i když stále stojíme na místě a celé úsilí se zvrhlo v závod co nejrychleji popadnout nějaký majetek, zalézt do jeskyně, konzumovat vydobyté a občas krkat nemoudrá slova o ničem a pro nikoho, ale vytvářet dojem, že nabízí komunikativní jazyk. „Já pán, ty pán“ neplatí, „Já mám, ty nemáš“, to je, oč tu běží... nic nového pod sluncem, nic nového v této zemi, kde komunikativní jazyk nepostrádá rozdělování, nařizování a obsahuje i urážky, někdy dokonce urválkovsky prokurátorské odhalení a nabádání k nesnášenlivosti. Je doba úzkostí a zvrácené spravedlnosti!

Nežijeme pouze chlebem, ale dosud jsme ho nedokázali dát všem. Většina lidí má raději obrazy než reálná fakta. Jaké jsou meze lidského stroje?

Blíží se doba, kdy bude duch mas upoután velkými mýty, ale spisovatelé budou nadále psát svoje miniaturní historky, budou klamat lidi falešnými fakty, místo aby jim vykládali skutečné fikce. Básníci se zahlcují slovy, zajímají se o formy, ale obsahově vytvářejí plytké bublaniny upečené nedokonalým tvorem – veršotepcem, který touží zakódovat poselství do výkřiku všeplatného pro lidstvo – sám však vyrostl v nuzných poměrech demokratického guláše. Vytvoření biologické mystiky mělo za následek nesnášenlivost, ale bylo podpořeno také uměním – umění je z tohoto hlediska prodejné, jako všechno na tomto světě, včetně náboženských ideálů. Je doba prodejnosti a výprodeje!

Žijeme v epoše intelektuální neplodnosti – žijeme slyšinami a vyčteninami, kompilujeme zvesela za dohledu čtenářů. Žurnalisté jsou v tomto punktu odstrašující příklad za všechny jiné. Hmotný svět nás nepozorovaně hubí! Genius je často nestálý a protispolečenský. Jedni popírají všechno neobyčejné a druzí překračují rozum a upadají do magie. Složitostí přibývá a jazyk komunikativní je ve finále pouhým přáním romantické menšiny ve vlčím světě. Je doba laboratorních sociálně ideologických revolucí!

Klasik měl stokrát pravdu, když vyslovil myšlenku, že člověk se příliš nemění. Kdo kradl, krade nadále, kdo se holedbal na výslunní jepičích vrcholů, holedbá se stále, říkalo se tomu také, že exkrement vždy plave na hladině. V zájmu vlastního klidu tvrdíme: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. Kdo věří na desatero, má nespornou výhodu, protože si šetří zdraví, nepropadne beznaději a neztratí iluze. Být připraven, toť vše, říká divadelní postava večer co večer z prken, která znamenají svět, divákům – avšak je to házení hrachu na stěnu. Člověk napodobuje s lehkostí většinou nepravosti, málokdo je schopen přijmout radu v jakémkoli tvaru naznačujícím čestná východiska. Je doba špatných her!

Demokratický domovský ohradník má vypěstovanou demokracii pačésku, zvláštní odrůdu jalového skřeta. Hulvátovští strejdové a domovnické tetičky šetří do politických prasátek na horší časy – dělati politika je výhodná sinekurka! Je doba politických marionet!

Dej člověku možnost rozhodovat, bude rozhodovat špatně. Bude-li i uznávaným obrem, zdolají ho přebystří trpaslíci, zahyne na vlastní otravu organismu vyvolanou nezralou úvahou, že politikovi stačí síla a někdy ke všemu uvěří ve společenskou oblibu, zhusta hlásanou nahodilými statistikami. Schopnost politického kultivovaného projevu souznivého s realitou je dána málokomu. Vlk řetězu se nebojí, proto je hoden svobody. Je doba vhodná býti vlkem!

V našem politickém pralese však nemá vlk co pohledávat. Z vlků stali se poslušní psi a z poslušných psů cirkusoví umělci. Panáčkují a aportují kdejaký kuloárový klep. Pletou si ústa s hlásnou troubou, účastní se štvanic vymodelovaných a propracovaných naší smutnou krvavou historií. Používají vlastenecká zaklínadla, balancují na hraně mytologie, reality, zbabělosti, odvahy, potýkají se s úžasnou genialitou láčkovců a školometsky trvají na vysněných řádech platících jen do jisté míry a ne pro každého.

Morálka je slovo poznamenané štítivostí. Státní moc, aparáty složené ze zástupců lidu, se zmítají v pochybách, zda je třeba lidu nahlas podávat informace o všech krocích v politickém turistickém háji, nelze přece prostému lidu říkat hlasité pravdy – co kdyby se polekal a zatoužil po změnách. Dobře je říkat jasné věty a souvětí, není potřeba vejít do arény k masáži rozvášněným davem neschopným jasné úvahy. Kasuáří krásu každý nepochopí. Na suchopáru stěží vykvete květina, na politickém suchopáru se neuchytí nic potřebného, ale stává se skládkou nadbytečného mozkového trusu. Je doba soukromých moralit a vlastních účtů!

Krásná žena má duši, čestný muž nemluví o svých zásluhách. Úvahy o povaze poznání jsou romantickou minulostí, nemusíte ničeho poznat, vyrostete rovnou ve skleníku nereálné bídy, stanete se rodilým politikem, ztěžklým balonem vědění a rozhodování, politickým dravcem bez zubů, tichým pletichářem nepoznamenaným tokem života. Lidé pověření řízením národa si nemohou upravovat politická lože podle soukromých představ. Politické osobnosti mívají nedostatek fantazie a představivosti vůbec. Je doba úpadku myšlení!

Ukrutnost a hrubé násilí ovlivňují i politicky zdatné kaskadéry. Žádná podlost není opomenuta. Slabší povahy se zocelují, duchovní znalost se ovšem začíná vytrácet, nikdo se nepotřebuje zamyslet nad slovy: Můžeš být první, když padají rozsudky, ale máš být poslední, když se přidělují posty. A  musí se dávat bedlivý pozor na podstrčený Uriášův list. Zvrácenost, žvanírna, nevyrovnanost, neurastenické herecké výkony na pokraji citových pohnutí mysli veleještěra z pravěkých časů. Je doba kvetoucích ordinací psychiatrů!

Odpovědnost řízená hospodskými názory je prý přežitkem totality! Nauka o duté zemi není totožná s naukou dutohlavých. Magický socialismus není totožný se supertisíciletím. Paběrkování intelektuálních omezenců nahrává stále častěji pochybným úvahám větší části rozkolísaných jedinců na této planetě. Myšlení nejen bolí, ale není zatím ani příliš k užitku. Ten, kdo skutečně ví, mnoho nemluví. Karavany tlachalů trousí zkažená moudra a rozsévají otrávená zrna v naději na vlastní nesmrtelnost.Trvalá sociální nestabilita může v lidech vyvolat falešný dojem, že je potřeba vzít řízení do vlastních rukou – malověrní padnou do osidel teroristů majících jednoduché plány jak skoncovat s trvalou sociální nerovností za pomoci síly a teoretických pouček založených na hrubé síle, trvalém bezpráví a neukojitelném násilí.

Hrubost společně s bezmocí vládních úředníků motivuje v dobrodružných povahách přesvědčení, jak snadno lze dospět k univerzálním zákonům a pokřiveným pravdám. Cesta do pekel je otevřena pro každého, cesta do ráje prý zmizela. Vlády vycházejí z historické skutečnosti, že kdo si hraje, nezlobí. Ozývají se pochybovači a ti tvrdí, že televize napomáhá ztrátě individuality. Dále opakovaně připomínají, že obrazovka nabízí povrchní zpravodajství, zaměřené plánovitě a často údajně řízené složkami chvalně i nechvalně známými, i vlivnými kruhy, podporuje prý nehoráznosti, odporné kšeftování společenské, kulturní a politické, klany náhodné i schválené. Ekonomika otroctví hýbe světem, nezná hranice, sleduje, jak jinak, superzisky a potřebuje k úspěchu supermany, co nemají žádných skrupulí.

Bublifukoví titáni, flinkové, lehkoživkové, kecalové, urválkovští psychopaté, milionářští šťastlivci doby uplynulé, vejtahové a hnipírkové, operativci, sudiči a ladiči života, pokrevní bratři belzebubových potomků, pluky nehynoucích hrdinů moci, trosky bezmoci a nositelé pravomocí – spojte se! Bitva o evropskou účast ve světě se začíná rozhodovat. Kola světového vývoje se roztáčejí naplno. Je doba k urvání žvance!

Politická slušnost je výrazem síly a nezpochybnitelných argumentů. Nejvíce dovádějí ti s rozhledem ploštěnek, hlístů, strunovců, tasemnic a mechovek! Kdo rozmnožuje poznání, rozmnožuje bolest. Přesto pro člověka není nic užitečnějšího než člověk. Být není lehké, lehká jsou jen hovna, říkal velký básník ustrkovaný totalitními slaboduchy a milovaný skutečnými znalci a milovníky poezie. Moclikrát v dějinách milovali jsme upřímně naše básníky? Raději nepátrat. Obři našich časů jsou uhnětení z podivné hlíny a vypálení v nekvalitních píckách. Zapomínáme na hrdost, měkneme ve fotelech u televizních konin, štracháme se přírodou nejraději v autech, zasypáváme tělo jedy v podobě laciného a nekvalitního krmiva, intrikujeme, spolkaříme, holkaříme, běsníme a zahráváme si s ucpáním cév. A tak jakoby náhodou někdy vidíme: Hele, zase se jeden nedotknutelný podivně vyrovnal s věřiteli a zmizel v tichu na politické samotě, nedaleko mýtinky s pasoucími se jeleny, studánkou... vzdálen ruchu, mediálním koláčům a spotřebitelské chátře. Je doba zlatokopeckých pionýrů!

Světu jsme dali jasný signál: u nás doma se nešetříme! Pliveme sliny jedovatější hadích. Umíme politicky fackovat, bít pěstmi, umíme na sebe vytáhnout ze šuplete zvaného špinavost činy hodné odsouzení – smyšlenky se stávají skutky a nečestní čestnými. Nedodržujeme sliby dané před veřejností, pohrdáme morálkou. U nás doma je pěkně, jen kdyby nám do toho nekecala cizina! Světová výstava politiky a její kultury se odbyla při svobodných volbách, ve svobodné zemi, se svobodnými lidmi – i když, jak jinak, jsou lidé svobodnější ze svobodných. Světovost z nás čiší – jen svět o tom neví. Je doba měňavek!

Proč bychom se neděsili, když nám pánbůh zdraví dá!

Václav Dušek (1944) je spisovatel, redaktor a scénárista. Společně s Evou Kantůrkovou vydali letos knihu vzpomínek a reflexí Vy nám taky (nakl. Erika Liberec).

 

Eva Kantůrková

O loajalitě, Jobovi a jiných věcech

Když jsem Manifest hluchým přečetla poprvé, a potom ještě mnohokrát, vybavilo se mi a vracelo vysvětlení C. G. Junga, co chápe pod pojmem archetyp. Odvodil si jeho existenci při tom, jak sledoval opakování motivů v mýtech a pohádkách, ve fantaziích a snech, v deliriích a bludných idejích. Archetyp je podle něj formální děděný prvek naší psýché, prázdná forma pro možnost jejího naplnění obsahovou představou, cosi podobného, jak píše, systému os krystalu. Systém je dán, a krystal může i nemusí vzniknout, a právě tak archetyp čeká v hlubinách nevědomí na reálnou zkušenost, žádající si vyjádření. Tedy na ony motivy mýtů, pohádek, snů, bludných tápání a delirií, vystopovatelné v různých světech a civilizacích. Na Junga jsem si vzpomněla, protože Václavův text silně připomíná jeden z nejsilnějších mýtů naší kultury: nářek a spor Jobův.

Příběh začíná intrikou ďábla: přiměje Hospodina, aby zkoušel Jobovu věrnost. Bůh nejprve dovolí, aby Job přišel o všechen majetek, ďábel nechá pobít i jeho čeleď a zahynout jeho syny a dcery, a věrný Job řekne: Hospodin dal, Hospodin vzal. Ďábel tedy Hospodina přiměje, aby dovolil zkoušet Joba i na jeho vlastní kůži. Jobovo tělo se obsype ošklivými vředy, a z tohoto hlubokého ponížení začne Job svou při. Jeho nářek se nese v nádherných verších přes mnoho stran svaté knihy, ale jak svatý text dosvědčuje, svými rty se Job neprohřeší.

Spor probíhá dvojí. Jobův s přáteli, kteří postiženému vnucují pocit viny, protože jednak proč by jej Hospodin stíhal, kdyby se ničím neprovinil, a jednak je vinen už jen tím, že se Boha ptá na důvod ponížení. A spor Joba s Bohem, tázavě uctivý, ale podepřený vědomím vlastní bezúhonnosti. Spory ukončí, jak jinak, Hospodin. Kromě toho, že za doprovodu hřmění projeví svou velikost tvůrce všeho na zemi i na nebi, v Jobově sporu s přáteli dá zapravdu jemu, neboť o něm, svém Hospodinovi, „promluvil náležitě“. Jobovým přátelům naopak uloží obětovat sedm beranů a sedm býčků a nepostihne je svým hněvem, když se za ně Job pomodlí. Z Joba se pak opět stane bohatý muž, znovu má sedm synů a tři dcery, jimž se krásnou nevyrovná žádná v zemi, a v božím požehnání žil ještě sto čtyřicet let.

Mýty se dají vyložit různě, jeden z posledních výkladů který jsem četla, vysvětluje Jobův příběh jako historický posun v pojímání Boha: vztah k Hospodinovi se tu mění z pocitu pouhého provinilého očekávání trestu na uctivou sice, ale lidsky sebevědomou rovinu. Můj výklad si dovolí vyjít z mé potřeby (a je založen na ekumenickém překladu).

Job ze sebe ve slepé poslušnosti neučiní viníka původem, jak mu radí přátelé, a současně se nezpronevěří božímu řádu a zákonům jen proto, že je nespravedlivě postižen, jak mu radí jeho žena. Hospodin pak musí uznat oprávněnost Jobovy pře, protože je výrazem niterné sounáležitosti s jeho řádem, a ocení Jobovu loajalitu. Job sám tuto sounáležitost cítí jako hlubinné tajemství, jako cosi, nač nedohlédne a co mu může zjevit jen Hospodin sám, avšak která, právě protože je k Hospodinovi uctivý, jej napřimuje k otevřené a sebevědomé řeči. Proč, když jsi tak mocný a když já tvou velikost ctím, mě marně týráš.

Mně z Jobova mýtu plyne, že loajalita, Hospodinem vysoce odměněná, znamená pro člověka vřazeného do stanovených vnějších poměrů cosi základního. Vztah je to složitý: není to závislost, není to poslušnost, není to strach z trestu, není to poníženost. Je to uznání řádu, a zároveň jeho zkoumání. Setrvání v něm, a odstup od něj. Přijetí pravidel, a odmítání zbytečných útrap. Sebevědomý vztah k tomu, co mě přesahuje. Že tedy loajalita, aby mohla být projevena a uznána, je vnitřně rozporná. Znamená svobodu i vnitřní poddání se. A jako takto protikladná umožňuje žít člověku vyrovnaně, v souhlase se sebou i s řádem, a umožňuje i vyrovnané fungování řádu.

A teď si dovolím, jistěže pouze literární, malé přemostění.

Tiše soudím, že Václav Dušek neužil Jobův tón bezděčně. Pře se o podstatné hodnoty a pro vyjádření hluboké nespokojenosti s poměry se patrně jiný tón zvolit nedá. Job se ovšem pře se samotným Hospodinem, jeho pře má váhu základního mýtu lidské historie, kdežto naše nespokojenosti vyvolává nedostatečné fungování politické a vlastnické moci. Tedy v nálezcích pouze lidských, jak by řekl Jan Hus. Nám neodpoví žádný Bůh, jsme odkázáni na vlastní ponětí krvavých otázek. Tím spíš z Duškova textu odvozuji, že ve věcech veřejných je loajalita jedním ze základních postojů.

Potkala jsem krátce po převratu na Národní třídě Karla Kosíka, vázalo mě k němu přátelství založené na uctivosti, a přestože padl režim, kterým jsme oba pohrdali, neporozuměli jsme si. Byla jsem poslankyní Národní rady za Občanské forum, cítila jsem se být ve středu proměn, součástí dobové atmosféry, která člověka nese, a Kosík, ten námi uznávaný otevřený mozek, vyslovil jen hluboké pochybnosti. Kladl jen a jen námitky a otázky. Nikoli že ve všem neoprávněné, řešení byla složitá a převrat se odehrával i jako pře uvnitř změn, avšak Kosíkovy pochybnosti se ocitaly zcela vně věci, o niž tenkrát šlo. A na té Národní třídě, s lítostí, že se to děje právě proti němu, jsem musela vyslovit silný pocit loajality. Možná vzniká jako nedokonalý, ale je to náš režim. Je vyvzdorovaný a máme na něm tvůrčí podíl. Kosík se posmutněle odtáhl.

Duškův text není loajální, kromě loajality k sobě jako ke kritikovi. Jeho text nevyvolá žádnou katarzi, kromě souhlasu s jeho nespokojeností, a žádný Bůh v něm nezahřmí. Dušek to ani neočekává, vzpurný text, jeho absolutizující kritický postoj, je rukavice hozená do prostoru. Popis stavu světa je ale taky popisem životního pocitu a stavem mysli toho, kdo popisuje, a vážní muži podobné texty nepíší bez důvodu. Postoj je to legitimní. Avšak, a to je jeho potíž, bez loajality ke světu, který popisuji, nelze najít pro vyslovené krvavé otázky řešení.

Přemýšlet o loajalitě znamená zkoumat její směřování a míru. Například si uvědomit, že být loajální není věcí vnitřní osobní vůle nebo výchovného zásahu shora, ale že loajalita je odvislá od situace, vytvořené aktuálním stavem světa. Taky si nemyslím, že hlubinná loajalita, ona Jobova, se vztahuje k funkcím, k osobě, k programu, k ideologii. Ne, je to cosi, co vyvěrá z ducha doby, pokud tu potřebu duch doby vyvolá nebo umožní. Má různé formy projevu a vztahuje se k různým hodnotám. Hlubinnou loajalitu lze vystopovat ve všech dějinných obratech, dokonce bych napsala, že samy ty obraty nebyly uskutečnitelné bez její konkrétní podpory. V roce 68 to byla obecně projevená národní hrdost. V pouličních bouřích let 88 a 89 to byla živelná tužba po svobodě. V převratu roku 89 to byla probuzená naděje ve změnu. A může to být i vědomí oběti nebo tichá vzpoura, předmět se může měnit. A může vznikat i loajalita falešná.

Naprosto si nemyslím, že jsme pouze kibicové, chytráci a vyčuránkové, schovaní v závětří švejkování, že pouze podléháme atavismům a dravému sobectví, že jsme rozpadlí do nenávistných klanů a hojíme si proti jiným nízké sebevědomí, že se ochotně placatíme v zahnívajícím rybníce uprostřed spásných pohoří, že jsme rovnostářští plebejové zkažení čtyřiceti lety minulého režimu. V nadávkách, někdy se tvářících až intelektuálně, bych mohla a nechci pokračovat. Takže k Duškovu textu, nelibému obrazu, který o nás maně vykresluje, bych ráda dodala, že kromě frustrujících skutečností, které popisuje, poměry silně strádají i tím, co text neobsahuje: že jim chybí právě ona buď probuzená nebo pěstovaná nebo uznávaná loajalita.

Demokracie k nám vpadla neostýchavým, dravým individualismem, díky ní máme plná ústa občanství. Avšak celistvým občanem se stává jen člověk, opřený o loajalitu k obsahu svého občanství. O loajalitu zdola nahoru a shora dolů, schopnost scelovat a hledat řešení, a ne vytvářet nepřekročitelné průrvy. Loajalitu přemáhající násilí a sprosťáctví. Loajalitu jako vědomí odpovědnosti. K Duškovu textu bych připsala, že dvacet let od převratu, kdy minulé představy jím vyvolané vyčpěly, se zatím nenašel, kdo by účinně zformuloval její současný obsah a důvod.

Stojíme tu obnaženi v dotyku s velkým světem a jeho obrovitými problémy, do nichž jsme vtaženi a o nichž se přeme jako ty pověstné Nerudovy žáby v kaluži. A přitom rozpadlost, která nás ohlupuje a oslabuje, nevzniká proto, že bychom si v hloubi duše nepřáli nechat v sobě ožít i jiný pocit než únavu ze sporů všech proti všem a někdy i hodně nicotných. Odvážím se napsat cosi proti svému názoru: téměř s ničím, co říká a píše Václav Klaus, nesouhlasím, ale neuškodilo by, kdyby ti, kteří mají pro jeho výpady jen posměch, popřemýšleli o tom, proč právě on má v průzkumech veřejného mínění nejvyšší bonus důvěry. Možná to dělá bezděčně a z politického instinktu, možná skutečně jen chce být viděn, a možná ve veřejnosti jeho národovectví oživuje pouhou ozvěnu devatenáctého století; ale nevyjadřuje ten spontánní příklon k němu právě onu potřebu být loajální k čemusi, co stojí nade mnou? Tužbu lidí někam patřit, něco si chránit, žít s něčím v sounáležitosti? Jejich potřebu vztahovat se výš, než kam dosahuje to vše, co nás rozděluje? Nemusí to být osoba Václava Klause, jako to nebyla osoba Masarykova, protože ani jej všichni nebrali jako autoritativní vzor, může to být prostě jeho nejvyšší státní funkce, fakt, že nás reprezentuje před světem, co vyvolává převážnou sympatii. Ostatně nevysloužil si premiér Topolánek větší důvěru veřejnosti v okamžiku, kdy nejen zbavil vládu Čunka, ale kdy zejména obstál ve své evropské funkci?

Nevím, jestli tento náš systém, klopotně a do zbloudilých ramen ustavovaný a už svou podstatou rozdělující lidi do neprostupných sociálních slojí, je s to nalézt cosi tak výrazného, co společenství spojuje a co dokáže převýšit osobní nebo skupinový zájem. To je zadání pro sociology. A příležitost pro toho, jehož tvůrčí mozek by se něčeho takového odvážil. Může se to stát jedním uměleckým dílem. Jednou nově připomenutou historickou postavou. Jedním všechnu všednost přesahujícím duchovním programem. Ostatně k řadě takových bylo nakročeno, jen žádný v mocenských honitbách nepřežil. Je to ono „cosi“, co prožívala Amerika v souvislosti s volbou prezidenta Baracka Obamy. „Cosi“, o čem vyprávějí nikoli mýty, ale historické události.

Filozofové, zabývající se podstatou a způsobem lidské existence, se trochu podobají fyzikům, snažícím se zformulovat teorii všeho. Ono základní teoréma, k němuž vše směřuje. Začala jsem Karlem Kosíkem, k němu se i vrátím. Publikoval kritické eseje v Salonu, vedl s námi, svámi přáteli, domácí diskuse, těm v cizině psal nebo telefonoval. Vnímání skutečnosti obohatil i jazykovým novátorstvím, nezapomenutelný je výraz lumpenburžoazie. Mocensky věcný duch doby jeho pozici nevstřebal, jako osoba zůstal nevlivný, pokud za vliv neuznáme právě jeho varovné texty. Dá se v nich nalézt záblesk, náznak orientace, kde se, možná, za Duškovým textem skrývá ono „boží“?

Karel Kosík to už nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit a má interpretace může být nepřesná, avšak občas se mi zazdálo, že když popisuje deficity našich dějinných osudů, postihuje, nejen co chybí, ale i možnou cestu k řešení. Ztráta posvátného. Tak to nazval. Ztráta smyslu pro posvátné, vymizelá potřeba posvátného. Obsaženého v čemkoli, nač pohlédneš, v přírodě, v lidech, v dějinách, v jednání, ve vztazích, v ideálech, ve vzniku života, ve vesmíru, ve všem, co se člověka dotýká. A jež by, jako nutný duchovní rozměr, včleňovalo člověka do řádu věcí, pozemských i vesmírných, a vrátilo jej i k němu samotnému a ke všemu, co vytváří jeho blízký svět. I zásadní odkaz se dá vměstnat do jednoho slova, jediné věty. Posvátnost, posvátné. Sestřenice loajality. Té Jobovy.

Eva Kantůrková (1930) je spisovatelka a publicistka.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.