Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Anatol Roitman: Shody okolností nejen herbertovských

Anatol Roitman

Shody okolností nejen herbertovských

Dopis ze Sibiře

 

Václava Buriana, přítele, novináře, překladatele, už několik let redaktora Listů, a v tomto svém vtělení naléhajícího, abych napsal do jeho časopisu článek, mám tak rád, že bych jeho prosbu nedokázal odmítnout. Česky neumím, spolu mluvíme polsky, to je půda, na které jsme se kdysi v Krakově šťastně seznámili, a tak nepochybuji, jak mám psát. Píši polsky.

Najednou si uvědomuji, že neumím příliš psát na zadaná témata, mohu psát jen pro sebe, a jen když takovou potřebu pociťuji. A tady se objevuje otázka první: Kde vzít jistotu, že to, co píši pro sebe, bude zajímat jiné, jistotu, kterou nalézám jen u lidí zvaných literární kritici? Co jsem zač pro lidi, kteří jsou mi cizí, jejichž pozornost bych si dovolil zaujmout četbou svého textu? Nevím, nemohu vědět, ale riskuji, že neznámého čtenáře tím, co chci napsat, zaujmu. Milý Vašku, pokud tenhle text otiskneš, prosím, abys ses se mnou rozdělil o odpovědnost.

Jiná otázka: Každý text, který píšeme, je vlastně textem o autorovi samém, vždyť i když píši o abstraktních věcech, stojím uprostřed své percepce světa, píši-li tedy o čemkoliv, ukazuji svou vnímavost, a ona charakterizuje mě. Tím spíš, že psaní v první osobě nejen že na mě působí jako projev neskromnosti, ale zajisté jím je. Na druhé straně mohu psát jen o tom, co jsem zažil, čeho jsem se dotkl, co jsem vstřebal svými smysly. Jak to smířit s nechutí k exhibicionismu? To taky nevím, ale mlčky přistupuji na to, že se mnou tyto pochyby setrvají, přinejmenším dokud budu tento text psát.

*

Jaké nečekaně a někdy spletitě se vine osud, když nás – včerejší? dnešní? jsme dnes stejní jako včera? – vede do neprobádaných zákoutí budoucnosti, která se okamžitě mění v minulost (a co ta, zaslouží si vždycky, abychom si ji pamatovali?). Přemýšlím o tom, když si připomínám, co bych chtěl uchovat v paměti z roku loňského. Když se tkaniva, které ho už zakrývá, snažím dotknout, v každém místě promlouvá nití či šňůrou paměti, mizící v hloubi, a tak ona látka začíná být troj-, ba snad i vícerozměrná. Dotýkám se těch bodů, spouštím se po těch nitích do minulosti a vynořuji se na hladině neuvěřitelného Nyní.

*

Stalo se, že jsem v minulém roce nejednou měl představovat poezii Zbigniewa Herberta v různých, někdy nečekaných místech a za překvapivých okolností. Toto mé herbertovské putování začalo v Novosibirsku, v Klubu básníků na univerzitě, kde jsem uváděl dvě setkání, věnovaná Herbertově poezii. Klub právě loni zaznamenal deset let své existence již 10. vydáním každoročního Básnického almanachu, který se jmenuje Na východ od slunce a na jehož stránkách jsem za poslední roky otiskl překlady deseti polských básníků. Ocitly se tam básně Czesława Miłosze, Zbigniewa Herberta, Wisławy Szymborské, Mieczysława Jastruna, Ewy Lipské, Bronisława Maje, Ryszarda Krynického, Julie Hartwigové, Adama Zagajewského, Tomasze Różyckého, takový sibiřský výsadek polské poezie.

Telegraficky zaznamenávám: únor 2008, Moskva. Večer poezie Můj Herbert uvádím v Polském institutu při velvyslanectví Polské republiky v Rusku.

Červenec, Krakov, Willa Decjusza. Skoro denně prší, takže se mi v tyto týdny velice dobře překládá, společenský život ještě nezačal. Vedle, ve vile, se koná další Visegrádská škola. Vzpomínám, že roku 2004 jsme se v rámci této školy s Vaškem účastnili panelu v překládání neviditelného. Díla Czesława Miłosze a jeho překladatelé. Ale teď jdu na politickou přednášku pro účastníky Visegrádské školy: O rusko-amerických vztazích. Jsem zvědav, jak tyto vztahy vypadají z hlediska dosti známého polského novináře v době, kdy jsou politické vztahy polsko-ruské na obecně známé, řekl bych zahanbující úrovni. Ale i na tomto zřejmém pozadí mě to, co jsem uslyšel, přivedlo do stavu prožitku jakési fantasmagorie, nepřipouštěl jsem, že právě tak jsme viděni. Kdykoliv šlo o Rusko, anglicky přednášející lektor nejčastěji užíval slova enemy, nepřítel. Enemy, enemy a ještě jednou enemy. Věděl naprosto jistě, že Rusko je na tom špatně a bude ještě hůř. Poslouchal jsem, jak klade další a další vrstvy černé barvy na ten svérázný Malevičův Černý čtverec, obraz, který měl namalovat svou přednáškou, a nadarmo jsem čekal aspoň na jeden světlý paprsek, na světélko budoucí naděje pro ony skutečně spletité vztahy. I rusko-americké, i, mělo se rozumět, rusko-polské. Marně, nedočkal jsem se. A lítostivě jsem hleděl na ty mladé lidi, které takto indoktrinoval hlasatel chmurných předpovědí. A uvažoval jsem: Člověče, dokázal by sis představit před třiceti lety, kdys byl, jak nevylučuji, vzorným občanem PLR, že Polsko bude dnes takovou zemí, jakou je, hledající svou evropskou identitu, a sám budeš tak odvážný? Mohl sis představit před dvaceti lety, že ten kolos, Sovětský svaz, se zhroutí tak rychle a téměř nekrvavě? To znamená, že i v té zemi byli a jsou lidé, kteří uchránili situaci před výbuchem, který v Rusku, jak pravil básník, bývá bessmyslěnnyj i bespoščzadnyj. Ale v té zarputilé obhajobě krátkozraké politické strategie cosi dávalo na srozuměnou, že zde není pole k diskusi. Pochopil jsem, že bohužel na obou stranách jsou lidé, kteří neslyší a nechtějí slyšet dialog, prostě ho nyní nepotřebují, protože slouží jiným božstvům. A to byla smutná zkušenost.

Po přednášce se nemohu udržet, abych nepromluvil s někým z mladých lidí v sále, a jednoho oslovuji. Praví, že byl také udiven tím, co uslyšel, což mě utěšuje. Ukazuje se, že je z Česka, a když říkám, že se chystám navštívit svého přítele v Olomouci, potěšeně rozpřáhne ruce: „Václav Burian? Učil mě na univerzitě!” Shoda okolností.

*

Ale zajímavější a důležitější věci se v těchto dnech odehrávají v Krakově.

Je výročí velikého roku 1968, velice důležitého i v mém osobním životě. Za pár dní po příjezdu do Krakova se octnu na velice zajímavé přednášce Leopolda Ungera k tématu na zahá­jení Mezinárodní školy, po přednášce mám možnost povyprávět panu Leopoldowi o tom roce z hlediska Sibiřana, tehdejšího studenta. Lavina vzpomínek z onoho roku – jak řekl pan Leo, jednoho z nejdelších za století – se na mě valí. Jsem ještě studentem na univerzitě a Akademgorodok je ještě skutečnou oázou svobody v Sovětském svazu. Na zdech „Univeru“ mnohametrové nástěnky s básněmi Mandelštamovými, Achmatovové, Cvetajevové, jejichž knihy ještě dlouho nebudou v Sovětském svazu vycházet. Na univerzitě působí Diskusní politický klub, na začátku roku se konaly za sebou dvě tehdy ještě „československé“ besedy: jedním z hostů je generál, druhým člen ÚV Komunistické strany Československa, vyprávějí o Pražském jaru, dostáváme velmi zajímavou informaci z první ruky. Ale záhy se vynořuje z paměti jiná – o několik měsíců starší – vzpomínka: prázdniny trávím na západní Ukrajině, v Černovicích (kteréžto město se do tohoto textu ještě vrátí) a noc ze 20. na 21. srpna byla bezesná, příšerný rámus, doléhající z vedlejší silnice, probudil totiž všechny. Vycházím na balkón a vidím tanky, které už jedou k hranici, odkud měla za několik hodin začít socialistická invaze do spřátelené země. Dotek živých Dějin.

Tehdy jsme nevěděli, že tahle událost se silně vtiskne do celého našeho života nadcházejících desetiletí, že už budeme žít v jiném světě. A s námi zůstanou i další vzpomínky z téhož roku...

V březnu 1968 se v Akademgorodku konal nebývalý podnik – takzvaný Festival písničkářů – za účasti Alexandra Galiče, kterého v Sovětském svazu poprvé pustili k tisícovému publiku, což bylo i v Moskvě nepředstavitelné. Po několika desetiletích poskládalo televizní studio v Novosibirsku z filmových útržků z té doby film Zakázané písničky. Shoda okolností? (Zakázané písničky se jmenuje slavný polský film o roli vlasteneckých písní za německé okupace; red.) a když v tomto filmu vidím Galiče oněch festivalových dnů na pódiu našeho Domu vědců a slyším jeho píseň Na smrt Pasternaka, jde mi týž mráz po zádech jako tehdy, když jsem ho živě uslyšel poprvé. A když kamera ukazuje potemnělý sál, nevidím jednotlivé tváře, ale mám zvláštní pocit – dotek živé historie? –, protože vím, že také já tam sedím, v tom sále, v těch tmách uplynulého času. Nic se neztrácí?

*

A řetízek vzpomínek mě přes Galičovo jméno vede do Varšavy roku 1975 – překládám Galičovy a Vysockého písně do polštiny v kruhu svých vrstevníků, sedíme na podlaze varšavského bytu, stejně jako u nás v Akademgorodku na kolejích, když nás v pokojíku o šesti metrech čtverečných v noci osmnáct postupně četlo nahlas samizdatovou knihu, protože jsme ji získali jen na noc. Není tato společná historie konkrétních lidí součástí naší společné Historie? v tom varšavském bytě jsem poprvé držel v ruce Galičovu knížku (pamatuji, že byla červená), vydanou rusky v Paříži. „Chceš, vem si ji,“ řekl mi její majitel. To bylo příliš riskantní – Galič, vydaný v Paříži, rusky! – golaja antisowětčina – a já jsem už měl k propašování trochu knih (včetně Erenburgova Bouřlivého života Lazika Rojtšvance, třebaže v polštině). Jak to bylo riskantní? Na mé vysoké škole docenta, v jehož zavazadlech našli na hranicích dvě čísla Playboye, vyloučili ze strany a zakázali mu pracovat se studenty.

*

Brzy však skončila euforie těch dnů svobody myšlení a slova, i v Akademgorodku začalo „utahování šroubů“ a po onom Festivalu písničkářů dostal v proslulé diskusi můj přítel matematik na stránkách tisku veřejnou důtku za dopis na obranu Galičovy tvorby: „Aspirant Chutoreckij by neměl zapomínat, čí chléb jí!“ – to byl korunní argument moci v rozhovoru s inteligencí.

*

A ještě v tomtéž roce 1968 – setkání studentů našeho ročníku na „Univeru“ v Novosibirsku s ředitelem Ústavu kosmické fyziky z Jakutska akademikem Šaferem, který rýsuje perspektivy kosmického výzkumu a zve mladé fyziky k zajímavé práci na severu země. Můj přítel Valerij Čerkasskij mi přes posluchárnu hází papírek (uchovávám ho dodnes): „Co říkáš, Ro, berem Jakutsk?“ Doba byla ještě romantická. Když jsem byl mnohem později, již roku 2001, služebně právě v Jakutsku, kdy venku nebylo ani jednou tepleji než minus 42 stupňů, jsem v noci překládal Teologický traktát Czesława Miłosze, v němž je zmínka o teorii velkého třesku a dnešních astrofyzicích. Nebydlel jsem příliš daleko od téhož Ústavu kosmické fyziky, kde pracují titíž astrofyzikové, jakými jsme se taky mohli stát. Panu Czesławowi se ta moje příhoda velice líbila, a tak o ní dokonce vykládal v jednom ze svých rozhovorů pro rozhlas. Witek Wojtoń, můj známý filolog z Krakova, interview poslouchal a řekl mi o něm, a že jsem se skoro náhodou dozvěděl o onom rozhovoru, nebylo pro mě méně zajímavé než to, že Czesław Miłosz říkal něco o mně, protože to pro mě byla další šťastná shoda okolností a svědectví, že se nic neztrácí.

*

A opět léto 2008, Krakov. Na nádvoří Collegium Maius Jagellonské univerzity je koncert Leszka Długosze, básníka, skladatele, interpreta, spjatého s počátky a rozkvětem slavné Piwnice Pod Baranami. Vzpomínám si, že přesně před deseti lety, v červenci 1998, v přestávce zahajovacího koncertu Festivalu židovské kultury v Krakově jsem fotografoval na tomtéž místě, na nádvoří Collegium Maius, ještě svým starým aparátem (éra digitálních fotoaparátů teprve začínala). Teď vidím na onom snímku usmívajícího se Czesława Miłosze a jeho paní Carol a mám pocit, jako by do toho mého roku 1998 – to bylo dva roky před tím, než jsem byl poprvé přijat v Miłoszově bytě na Bogusławského v Krakově – dorazili z naší společné budoucnosti. Jako by na mě osud mrkl a dal tak znamení, prozatím nejasné. A ejhle, přesně po deseti letech, na svém koncertě, mně Leszek Długosz zve na pódium, abych přečetl rusky Miłoszovu báseň Jasności promieniste (Vy nebesa, č. V překladu J. Mlejnka; red.). Byla to pro mě chvíle tak dojemná, že jsem báseň četl se sevřeným hrdlem. Neuvěřitelná shoda okolností.

*

14. srpna, Krasnogruda. Už tradiční den Miłoszovy památky. Na první výročí Miłoszova odchodu jsme tu s vynikajícím litevským básníkem Tomasem Venclovou ze zápraží někdejší usedlosti Miłoszowa rodu recitovali mistrovy básně polsky, litevsky, rusky. Loni se konalo setkání, pořádané střediskem Pogranicze, již počtvrté. Když Andrzej Strumiłło, který se svého času s Czesławem Miłoszem přátelil, odjížděl z krasnogrudské usedlosti svým starým autem, zastavil u mě, aby se rozloučil, ukázal na místo vedle řidiče v tom automobilu téměř starožitném a řekl: „Víte, tady seděl Czesław Miłosz.“

*

A další, osobní shoda okolností. Vlastně jsem měl z Novosibirska přijet do Krakova a potom do Sejn, do Krasnogrudy, aby mně Krzysztof Czyżewski, vedoucí i mozek centra „Pogranicze“, ukázal deset let staré číslo almanachu Krasnogruda věnované Černovicím, městu, o kterým Zbigniew Herbert řekl, že je to „poslední Alexandrie Evropy“, a kde jsem žil víc než šest let. Měl jsem tu cestu urazit, abych v tom almanachu mezi materiály věnovanými Paulu Celanovi spatřil snímek své školy, v jejíž budově, jak se ukázalo, sídlilo před válkou gymnázium, které studoval Celan. Fakt, že jsem chodil do stejné školy, nemá žádný obecnější význam, ale v osobním životě k člověku promlouvá. Uvědomuji si totiž, że jsme chodili po týchž schůdcích, mohli jsme sedět v týchž lavicích a oknem chemické učebny jsme viděli tutéž krajinu: zadní zdi polského kostela, architektonické dominanty města Černovic. Dvakrát denně, cestou do školy a zpět, jsem procházel kolem kostela a vždycky jsem ho obdivoval, protože se mi to spojení jeho gotiky a stylu budovy lékařského ústavu, postaveného naproti kostelu ve třicátých letech („za Rumunska“), velice líbilo. Až později jsem se dozvěděl, že tento styl se jmenuje konstruktivismus a že malá ulička vedle – celá v tomto stylu vybudovaná, o velmi pohodlných bytech v těchto budovách se v Černovicích říkalo, že jsou „luxusní“ – nesla před válkou jméno Masarykovo. Takže teď přemýšlím: zvláštní, celá desetiletí jsem v sobě nosil tuto znalost, abych si nyní, když píšu Vaškovi, Čechovi, vybavil právě toto jméno. Nic se neztrácí? Shoda okolností?

*

Jak se doba změnila, jsem pocítil, když jsem nestřežen překračoval už neexistující hranici mezi Polskem a Českem; jel jsem do Olomouce, aby mi Vašek poté ukázal jižní Čechy, do jejichž městeček jsem se zamiloval. Kvůli kontrastu zbyla vzpomínka na první pokus navštívit české země roku 2002, kdy mě v Těšíně s naprosto důvěryhodným pasem a vízem nepustil český pohraničník, poslal mě zpět do Krakova, a tak jsme musel jít nazítří k ruskému konzulovi, který mě spojil s konzulem českým, abych se nakonec dozvěděl, že pohraničník neměl pravdu...

*

Září, Krynica. Východoevropské ekonomické fórum („malý Davos“), v rámci doprovodného programu se koná výstava o životě a tvorbě Zbigniewa Herberta, připravená Knižním ústavem v Krakově; na pozadí výstavy uvádím večer jeho poezie. Na Fóru jsem se mohl setkat a hovořit se známými osobnostmi politického a kulturního života: s legendou z dob Demokratické skupiny v Rusku Jurijem Afanasjevem nebo se známým disidentem Sergejem Kovaljovem. To, že si bývalí disidenti mohou klidně a svobodně jezdit po světě a sbírat pozdní plody svých někdejších hrdinských skutků, je také znamení, že se doby změnily, myslím, že k lepšímu. V Krynici ještě jednou potkám Leopolda Ungera, na večeru věnovaném památce Bronisława Geremka.

*

Říjen, Novosibirsk. Herbertovu poezii představuji v Domě M. Cvetajevové v Obvodní knihovně a – také zde je zajímavá shoda okolností – tento večer náhodou připadá zrovna na 29. října – den básníkových narozenin – to znamená, že čtu Herbertovy básně v Novosibirsku v tutéž dobu, kdy se v Krakově koná večer jeho poezie v kostele sv. Kateřiny...

*

A na samém konci, doslova v posledních dnech prosince mám herbertovský seminář v Jenisejsku, a tak se vydávám Sibiřskou magistrálou do Krasnojarska, odkud jedou účastníci semináře (nikoliv zcela nedobrodružně) do Jenisejska, totiž ještě 330 km na sever. Semináře se účastní třicet studentů z Krasnojarsku, kde na univerzitě lze studovat polonistiku, z Irkutsku a Ulan-Ude. V rámci semináře jsem vedl překladatelské dílny, ba dokonce se podařilo uspořádat soutěž v překládání Herbertových básní. Nečekaně vysoká úroveň znalostí studentů – účastníků semináře polského jazyka a literatury (zásluha Dariusze Klechowského, který pět let pracoval na univerzitě v Krasnojarsku), zajímavé přednášky a neopakovatelná atmosféra, spojující mladé lidi, nadšeně komentující Herbertovu tvorbu. A to vše se děje v tutéž dobu, kdy politici a politologové kříží zbraně a nemohou se domluvit; to, co nemůže politika, dělá kultura, zde, v hloubi Ruska, na Sibiři; uvažoval jsem také, jestli by si básník dokázal takový seminář představit a jak by reagoval, kdyby slyšel ty sibiřské interpretace svých básní nebo přednášku o ruských motivech v Herbertově tvorbě. Popravdě řečeno si to představit nedokáži.

I tu mě Jenisejsk překvapivě také obdařuje setkáním se stopami Miłosze a jeho rodiny – stojím před budovou, na níž visí pamětní deska oznamující, že roku 1913 zde přednášel Fridtjof Nansen, slavný norský oceánograf. A to znamená, że tu s ním byli všichni lidé, které Czesław Miłosz popsal v básni Tritóni (1913–1923), a tedy také básníkův otec Aleksander Miłosz, i Vostrotin, „gorodskoj golova“ Jenisejska, poslanec Státní dumy v Petrohradu. Když jsem byl před několika měsíci v Krakově v Miłoszově bytě, poněkolikáté jsem si prohlížel zvětšeninu z roku 1913, visící na zdi, kde všechny osoby z oné básně stojí na palubě lodi Correct, když vplula do ústí Jeniseje. Sám Czesław byl již ve věku jeden a půl roku v Krasnojarsku. A tak se mi v jistém smyslu podařilo jít po Miłoszových stopách na východě. Shoda okolností.

A na budově hotelu Polonia, kde jsme bydleli a kde se konal seminář, visí deska na památku již zmíněného Stěpana Vostronina a na ní je nápis a údaje o životě (1864, Jenisejsk – 1943, Nicea). Ten nápis, přesněji řečeno jedno slovo – Nicea – výmluvně svědčí o nelítostných dějinách Ruska a osudu jeho inteligence ve 20. století. A to, že se nyní obnovuje paměť takových dějin, jaké byly doopravdy (viděl jsem v Jenisejsku také nevelkou cerkev, postavenou u mola jenisejského přístavu na památku obrovského počtu vyhnanců, kteří prošli tímto bodem na mapě nelidského putování, a klášter, který byl vrácen pravoslavné církvi, na jehož jedné zdi dodnes ponechali oválný zazděný znak s vyraženými písmeny, že jde o majetek NKVD), svědčí o tom, že se doba změnila a ten obrovský koráb – Rusko – definitivně změnil kurs a, třebaže pomalu, pluje ve směru naděje.

*

V rámci semináře se konala zajímavá beseda v místní umělecké galerii, na niž z Polska dodali tutéž herbertovskou výstavu, připravenou v Krakově, která se poprvé představovala v Krynici. A zase – shoda okolností – mé nečekané setkání s touhle výstavou, a zase na jejím pozadí recituji Herbertovy básně polsky a rusky. Na tomto setkání byli obyvatelé Jenisejska a hosté ze sousedních měst. Zapamatoval jsem si mladou učitelku dějepisu z Lesosibirska, která ke mně po té besedě přistoupila s otázkami po Herbertovi a Brodském, ale než položila otázku, pravila: „Říkáte to, co si myslíte.“ Měla na mysli, že když jsem vyprávěl o Herbertovi, řekl jsem: „Budoucí básník, žijící ve Lvově, prožil dvě okupace: sovětskou a německou.“ Potěšenou reakci učitelky dějepisu vyvolalo, že jsem věci nazval pravým jménem. Bohužel, a nejlépe to vědí učitelé historie, moderní učebnice často historickou pravdu zkreslují. Ale tehdy jsem si pomyslel, že dokud jsou v dalekých sibiřských městečkách tak krásné učitelky dějepisu, které milují poezii a chtějí svým žákům říkat pravdu, máme do budoucna naději.

Anatol Roitman (1945) je vysokoškolský učitel fyziky v Novosibirsku; překládá polskou literaturu, zejména poezii.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.