Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Nejsoučasnější modernista

Nejsoučasnější modernista

V předvečer jeho osmdesátých narozenin vyšla v Paříži nová kniha esejů Milana Kundery Setkání; francouzský tisk odprava doleva a zpátky okamžitě zareagoval ústy předních kritiků. Pár citátů:

Esejistická část Kunderova díla je jedním z vrcholů trojúhelníku, jehož dalšími dvěma jsou na jedné straně neúhybně soudržné románové dílo a na druhé to, co je základem romanopiscovy práce: především nepřetržité ústřední tázání po chmurném životě jednotlivce, který se octl na temném místě světa i času... Kundera není světoznámý velký romanopisce, uctívaný všemi „věrohodnými univerzitami“, jak říkal Borges, ale prostě pábitel. Pábitel zvláštního druhu, který se vynořil z dějin, zpoza železné opony, z exilu, a nechce být exulant ani disident, ale především romanopisec, který zpochybňuje všemocnost politiky, všemocnost ekonomie a všechny ostatní všemocné pověry, jež jsou nám servírovány. Vzdělanec, který se vzdělaností a přesností až mnišskou – a také s celou tíží svého bohatého života – nachytal do své sítě zapomenutou historii, Dona Kichota, Panurga, Josefa K. i dobrého vojáka Švejka. A neústupně, mistrovsky tvrdí, že to oni nám říkají, kdo jsme. Francois Taillandier

Kunderův osud je tvrdý. Nejen že ho nechápou, ale chápou ho špatně. Místo něj vidí jakýsi přízrak: politického disidenta, existencialistického exulanta. Jenže Kunderova skutečná velikost je mnohem hlubší: tkví v provokující jasnosti komedie, kterou režíruje, i ve skandální jasnosti formální. Jeho umění roste z naprosté až drzé nevázanosti. Pokusím se o její definici: ze snahy vrátit věcem jejich skutečný nepatrný rozměr. Jsem teprve začínající romanopisec, ale pro svou poťouchlou věrnost nevážnosti je pro mě antimoderní modernista Kundera nejmladším žijícím spisovatelem. A zároveň nejsoučasnějším. Což není zas tak paradoxní... Dokud jsme vážní, nic nám nehrozí. Jakmile začneme zkoumat směšnost, bereme na sebe velké riziko. V Kunderově případě není ironie jenom elegantní trestající nástroj k pranýřování rozmarů lidského já. Ironie napadá samo lidství. To je ovšem nebezpečné, lidé se neradi smějí sami sobě. Jsme možná k smíchu, ale nám se nikdo smát nebude. Myslím na vlídné Věřino upozornění v Kunderově Pomalosti: „Vážnost tě ochránila.“ Zatímco nedostatek vážnosti vydá člověka nahého napospas vlkům. – Proto Kunderu jako začínající (britský; red.) autor tak miluji. Jeho příkladná nevážnost a její formální důsledky jsou pro mne novou hodnotou v dějinách mého umění. A právě proto je – zachovávaje si odstup od moderního – nejsoučasnější modernista. Adam Thirlwell

Vážnost není vrozená vada, vyrůstá bezprostředně z humanismu, to jest ze vzrušující jistoty, že Člověk je povolán sesadit Boha z trůnu a přivlastnit si jeho vševědoucnost a všemohoucnost. Jenže když Bůh opustil místo, z něhož řídil běh vesmíru a jeho řád hodnot, objevil se jiný humanismus. Humanismus, který rozložil jedinou boží pravdu na množství pravd relativních. Ten přivedl Kunderu na cestu románu, to jest umění, „jehož jedinou jistotou je vědomí nejistoty...“. Kundera spojuje metafyzickou skepsi s tvrdošíjnou obranou umění jako takového. Dvojí důvod k tomu, aby dával přednost skromným poetickým setkáním před břitkou řečí rozchodů. Setkáním mezi tradicí a estetickými novotami v jediné snaze objasnit svět; meditacím současných autorů, znepokojených krkolomným zrychlováním dějin, nad autory minulého času. Ve snaze neopustit jejich hrdiny „v prázdnotě, v níž už není slyšet hlas předků“. Alain Finkielkraut

Mohl jako kterákoli hvězda svolat televizi, lokálkáře, mstitele, svědky, mohl se objevit v Praze, shromáždit dav a v pěti minutách zakroutit krkem místním hafalům, kteří na něj bez důkazů hodili padesát let starou historii se smyšleným „udáním“; mohl se urazit, řvát, nabídnout svou tvář stovkám kamer, živících velkou světovou podívanou. Rozhodl se však, že to neudělá... Kundera dává odjakživa přednost mlčení před rvačkou, ústupu před kraválem, tichu před hlukem. Byl záhy očkován dějinami (něco jako Melwillův Bartleby: „I would prefer not to...“). V jeho případě je to otázka stylu, morálky. Je příliš hrdý, aby se brodil v pomluvách... nestojí mu za to, aby otřásly jeho každodenností, jejímiž součástmi jsou hudba, psaní a čtení, vybraní přátelé, nechuť k médiím, pobavené pozorování světa pustošeného kýčem, pravidelný oběd se ženou v zadní místnosti hospůdky v jeho čtvrti... V jednom z textů nové knihy už předem odpověděl svým českým osočovatelům: a co když je exil pro spisovatele „formou osvobození“? Co když nikdo není „vlastnictvím svého národa, ba ani svého jazyka“? Tak totiž pochopíme, že ta kniha, to mnohočetné „Setkání“, je jen obratný kontrapunkt celého Kunderova díla: na sto způsobů se tu ukazuje, že umění není přístavek morálky nebo politiky, že „komično existuje i při univerzální neexistenci komického“, že skutečný spisovatel je „přítel nevážnosti“ a krásy, „z níž jsme smyli nános citovosti...“. Jde tu nakonec o otisk věrného portrétu Milana Kundery, kterého rozhodně nelze rekrutovat pro žádnou kauzu ani stranu (byť byla stranou disentu), ani pro žádné příliš stádní zaujetí. V povídce Eduard a Bůh ze Směšných lásek říká jedna z kunderovských postav svému bratrovi: „Představ si, že se potkáš s bláznem, který bude tvrdit, že je ryba a my všichni jsme ryby... Budeš se před ním svlékat a ukazovat mu, že nemáš ploutve?“ a dodává: „... přistoupil bys na vážný rozhovor s bláznem a sám by ses stal bláznem“. Řekněme jenom, že Kundera nehodlá dokazovat, že není ryba ani že jeho kniha nemá ploutve. Všechno je tu jasné, nad věcí, bez okázalosti a patosu. Kundera je klidný. Velice klidný. Zapustil kořeny jinde a je zvyklý být sám. Jean-Paul Enthoven

Kundera vydává, střídavě se svými romány, knihy kritických esejů. Kritiky psané umělcem, kritická hodnocení pomlouvané krásy, neúprosné kritiky kritik univerzitních a žurnalistických. Setkání mluví jako poslední domorodý obyvatel vlasti vymazané z mapy globalizovaných národů, které byly navíc zbaveny paměti a dovedou zpětně jenom ponižovat a pohrdat těmi, kteří odešli. Na lodi těchto vyděděnců se plaví umělci, malíři, hudebníci, romanopisci, modernističtí filmaři všech národností a názorů od Célina k Malapartovi, od Janáčka k Schönbergovi, od Ejzenštejna k Fellinimu, odhození dnes, ať už pokoutně nebo veřejně, do propadliště „postmoderny“... Pro Kunderu je velká revoluce modernismu věčná a univerzální, i když zrazená a pomluvená. Její součástí je nejen tvůrčí věrnost klasikům evropského umění jako Rabelais, Cervantes, Sterne, Diderot, Velásquez, Beethoven, Chopin, ale náročné hledání nové formy, schopné odhalit pravdu o člověku tam, kde bychom to nejméně čekali. Prostě poetika, která dnes sice obtěžuje, ale nestárne. Marc Fumaroli

Atd. ... Déle a podrobněji v českých médiích?

-red-

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.