Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Xenie Klepikovová: Vlast socialismu a politické vraždy

Xenie Klepikovová

Vlast socialismu a politické vraždy

Ruský novinář a autor především literatury faktu Arkadij Vaksberg, narozený roku 1933, nepatřil mezi disidenty. Tento studovaný právník pracoval po třicet let hlavně pro noviny Litěraturnaja gazeta, vždycky se zajímal o literaturu a ještě za časů Brežněvových vydal několik knih, měl tehdy ale často problémy s cenzurou. Za perestrojky a po ní mohl bez obtíží uveřejňovat výsledky svých rešerší, a protože měl přístup k dosud přísně utajovaným dokumentům a vůbec důležitým informacím, vydal mnohé publikace s nově objevenými, dosud utajovanými či neověřenými (a před perestrojkou neověřitelnými) informacemi o různých osobnostech a skutečnostech sovětských časů: o Andreji Vyšinském, Maximu Gorkém, Alexandře Kollontajové, Lili Brikové, o sovětské mafii, sovětské židovské problematice, o působení sovětské tajné policie v zahraničí… Většina těchto knih byla přeložena do cizích jazyků, např. i do rumunštiny, severských jazyků a dokonce i do perštiny, a rozšířena po celém světě. Do češtiny byla přeložena teprve poslední z nich, a to z francouzštiny a vyšla loni pod názvem Smrtící laboratoř.

Proč už nemohla vyjít v Rusku, je zřejmé hned z podtitulu: Od Lenina k Putinovi. Ale název Smrtící laboratoř je poněkud zavádějící: nepojednává se tu totiž jen o politických vraždách, které byly vykonány pomocí jedu, a o tom, jak se laboratoř smrtících jedů, založená už v dobách Leninových, vyvíjí a stále zdokonaluje do dnešní doby, kdy se Rusko vrací k autoritářské vládě a spolu s tím i ke způsobům, jak ji udržet, probírají se také jiné vraždy lidí politicky nepohodlných, ať už zinscenované jako dopravní nehody, sebevraždy, nebo prostě obyčejné loupežné vraždy, kdy se někdy – zdaleka ovšem ne vždy – našli ti, kdo je provedli, bez výjimky ale nikdy ti, kdo si je objednali. Zkrátka všechny vraždy, jimiž měli být zneškodněni všichni, koho nebylo možno postavit před soud nebo zkrátka jen nechat beze stopy zmizet v gulagu. Stranou pozornosti ponechává autor případy už podrobně popsané jinde, jako třeba vraždu Trockého, židovského režiséra a herce Solomona Michoelse, Maxima Gorkého (jejímž okolnostem sám věnoval celou knihu) apod. Několik stránek věnuje mimo jiné i záhadě kolem smrti Jana Masaryka, zmiňuje se o všech možných výkladech případu a domnívá se, že i v tomto případě šlo o vraždu, jen nelze dokázat, zda ji sovětské tajné služby provedly přímo, či v jejich zadání služby československé, a zasazuje ji do širšího, u nás možná ne příliš v potaz braného mezinárodního rámce: roku 1949 zemřel za podezřelých okolností také Georgi Dimitrov, zatímco maršálu Titovi, se kterým sympatizoval, se podařilo všem pokusům o zavraždění úspěšně uniknout. „Hrozilo, že se Beneš a Masaryk shodnou s Balkánci, kteří zvedali proti Stalinovi hlavu, zatímco Klement Gottwald, muž oddaný Moskvě, by si nikdy netroufl nesplnit jeho rozkazy.“ (s. 138.) Nejsem se všemi fakty kolem „defenestrace“ Jana Masaryka natolik obeznámená, abych si troufla posuzovat, nakolik to může odpovídat skutečnosti; jen mě poněkud udivuje, že se Vaksberg sice zmiňuje o domluvě Dimitrova s Titem, ke které došlo údajně měsíc před Masarykovou smrtí (11. února), ale ani slovem o pražském komunistickém převratu z 25. února téhož roku, čili přesně v polovině daného údobí – s nímž ji pochopitelně spojujeme u nás..

Poslední kapitoly a doslov jsou věnovány posledním vraždám, které vzbudily rozruch na celém světě v posledních letech, jsou však jen špičkou ledovce, protože o mnoha dalších se svět nedověděl a asi ani nikdy nedoví: vraždám Anny Politkovské a Alexandra Litviněnka. Autor nepochybuje, že byly vykonány z příkazu nynějších tajných služeb, a ze souvislostí, do nichž všechny okolnosti kolem nich zasazuje, to opravdu celkem logicky vyplývá. Z čehož autor stejně logicky vyvozuje, že tato jeho kniha nebude mít konec, protože s podobnými případy je třeba počítat, dokud v Rusku potrvají dnešní poměry. Je tedy víc než jasné, že také autor této knihy žije dost nebezpečně, i když pobývá za hranicemi Ruska. Litviněnko přece také vydal knihu o „kriminální skupině Lubjanky“ (která je v Rusku sice samozřejmě zakázaná, ale i tam k dispozici na internetu) a pomsta za to ho dostihla až v Londýně. Je tedy tato kniha a informace v ní obsažené nejen pozoruhodným příspěvkem v oblasti literatury faktu, ale i varováním, které by nemělo být přeslechnuto.

Bohužel je český překlad poznamenán velkou nedbalostí, nejen jazykovou – chybný je vlastně dokonce i údaj v tiráži, označující ho za „překlad z francouzského originálu“. Je to totiž překlad až z druhé ruky, původní text je samozřejmě ruský a do francouzštiny ho roku 2007 přeložila Ljuba Jurgensonová. Nejen že v tomto českém je dost tiskových a gramatických chyb, o interpunkci či psaní velkých písmen nemluvě. Ruská jména jsou nezřídka přejímána mechanicky podle francouzské transkripce, i když nikoliv důsledně: tak třeba tu najdeme jméno Souvarine ve francouzské transkripci a pak zase v česky správném přepisu Suvarin. Také zkratkyjsou často ponechány ve francouzské podobě (např. PCUS místo KSSS, RDA místo NDR – kdo neumí francouzsky, sotva si domyslí, co vlastně znamenají). Někdy je chybným překladem záporného sdělení nebo přivlastňovacího zájmena dokonce přímo docela změněn význam. Tak se kupříkladu s údivem dočteme, že jaderný fyzik akademik Andrej Sacharov byl „odborníkem na arménskou historii“, což se ovšem má vztahovat k jeho někdejší spolupracovnici, etnografce a historičce Galině Starovojtovové, zavražděné roku 1998 (s. 200), abychom uvedli jen příklad snad nejvíce do očí bijící. Vedle toho už lze pokládat za zcela zanedbatelnou maličkost, že tu jsou pod francouzským titulem uváděny dokonce i názvy děl ruských autorů, která byla přeložena do češtiny (jako Erenburgovi Lidé, roky, život). Přitom kniha vychází v nakladatelství, jež si klade za cíl „vydávat kvalitní světovou literaturu“, což jinak většinou dodržuje. O to větší škoda, že právě v tomto případě nedbalo o lepší překlad a vůbec jazykovou redakci. Chybí také rejstřík, což je v publikacích tohoto druhu vždy nedostatek.

Arkadij Vaksberg: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi, z francouzského Le Laboratoire des poisons, de Lénine à Poutine, Buchet/Chastel, Paříž 2007, přeložila Veronika Matiášková; Garamond, Praha 2008, 268 stran, 249 Kč.

Xenie Klepikovová (1936) je nakladatelská redaktorka, překladatelka z francouzštiny a němčiny.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.