Jiří Němec

Podle Ústavy ČR

I když už víme, jaký postup politikové zvolili, stojí za to zamyslet se nad procedurou, jak ji vymezuje ústava. Po vyslovení nedůvěry své vládě se minulý premiér Topolánek ihned vyjádřil, že skutečnost bere na vědomí a bude postupovat přesně podle ústavy. O něco později se v podstatě stejně vyjádřil i prezident. Jaký však vlastně má být onen ústavně konformní postup? Především je vhodné uvést, že Ústava ČR sice stanoví v jednotlivých článcích pevné a nepřekročitelné mantinely chování představitelů moci zákonodárné, výkonné a soudní i jejich vzájemné vztahy, ale prostor mezi těmito mantinely je na rozdíl od běžných zákonů relativně volný a předpokládá jednání a dohodu o postupu, který je omezen právě jen těmi mantinely. Podle článku 73 odst. 3 podá-li vláda demisi po vyslovení nedůvěry, prezident republiky ji přijme. To jest prezident ji musí přijmout! Ale opět bez pevně ústavou stanovené lhůty... ihned, zítra, za týden, za měsíc... Tady je dána dosti široká volnost rozhodování. Prostě vláda, které byla vyslovena nedůvěra, by neměla otálet s demisí a prezident by neměl příliš otálet s jejím přijetím. Navíc článek 75 ústavy stanoví, že prezident odvolá (musí odvolat!) vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat. A co dál? Leckdo leckdy říká, že ústavní pravomoci prezidenta jsou relativně malé. Já tento názor nesdílím: pravomoci jsou docela značné, otázkou pouze je, jak je ten který prezident umí či chce využít. Především podle článku 62 písm. d) prezident pověřuje vládu, jejíž demisi přijal, vykonáváním funkce prozatímně až do jmenování vlády nové. Vláda „v demisi“ tak vlastně vykonává svoje povinnosti, to jest vládne dál. Podle článku 62 písm. a) a podle článku 68 odst. 2 ústavy prezident jmenuje předsedu a na jeho návrh pak i další členy vlády. Opět není stanoveno kdy, v jaké lhůtě. To není podle mě omyl či nedostatek ústavy, ale úmyslně vytvořený časový prostor k politickým vyjednáváním. Ústava neupravuje, a tudíž ani nevylučuje možnost pověřit některého politika zatím „pouze“ vyjednáváním o složení nové vlády. Prezident skutečně může de facto i požadovat (jak se už stalo) od vyjednavače jakousi záruku (třeba v podobě podpisů poslanců) budoucí důvěry, pokud by následně byl prezidentem skutečně předsedou vlády jmenován. Když tedy dostatek podpisů nezíská, prezident jej jmenovat nemusí. Prezident není, pokud jde o personální výběr, omezen. Pouze zvyklostí bývalo, že šanci dostává nejdříve předseda nejsilnější politické strany v Poslanecké sněmovně. Ale prezidentovi nic ústavně nebrání jmenovat předsedou vlády vlastně kohokoliv jiného. Ještě myslíte, že prezidentské pravomoci jsou malé? Pakliže je nakonec prezidentem premiér a další členové vlády jmenováni, musí vláda podle článku 68 odst. 3 ústavy do 30 dnů předstoupit před Sněmovnu a požádat o vyslovení důvěry. Vláda tak má 30 dnů na vypracování programového prohlášení a politická jednání o podpoře. Pro vyslovení důvěry vládě stačí (na rozdíl od vyslovení nedůvěry, kdy musí být většina všech poslanců – minimálně 101) nadpoloviční většina přítomných. Nic tedy nebrání těm, kteří sice nechtějí hlasovat pro, ale chtějí existenci vlády umožnit, aby před hlasováním odešli, a snížili tak kvórum. Pakliže vláda důvěru nezíská, musí opět podat demisi (viz výše) a celý ústavní postup se opakuje. Na třetí pokus však jmenuje prezident premiéra už nikoliv podle svého uvážení, ale na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. A když ani třetí pokus o vyslovení důvěry nové vládě nedopadne, co potom? Prezident republiky rozpustí Sněmovnu a budou nové volby! Skutečně? Podle mě nikoliv! Podle čl. 35 ústavy prezident v takovém případě poslaneckou Sněmovnu může rozpustit… Může, nikoliv musí! Takže ústava vlastně předpokládá, že se prezident zamyslí a... buď Poslaneckou sněmovnu rozpustí, a pak budou nové volby, nebo také podle své úvahy („může!“) nerozpustí, a pak lze pokračovat čtvrtým pokusem, pátým, šestým… Zajímavé, že? Ano, česká ústava vlastně nezná způsob, jak jednoduše – usnesením Sněmovny, třeba kvalifikovanou většinou 101 poslance, rozhodnout o rozpuštění Poslanecké sněmovny. Přitom tento způsob řešení mají ústavně upraven leckde ve státech kolem nás, např. V Polsku jej před časem využili. U nás to jde ústavně velmi velmi ztuha... Do budoucna by podle mě měla být v ústavě zakotvena možnost rozpuštění Poslanecké sněmovny samotnými poslanci.

Jiří Němec

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů