Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 3 > Tomáš Tichák: Jak se stát patřičným

Tomáš Tichák

Jak se stát patřičným

Zazvonil zvonek u dveří a Bredy se zase rozštěkal. „Ticho buď!“ okřikl jsem ho, abych porozuměl prosbě paní sousedky o zapůjčení zavařovací hlavy. „Můžeš mně říct,“ otázala se suše Kristýnka, jakmile se dveře zavřely, „proč na něho řveš, když chceš, aby byl zticha?“ Nebyl jsem schopen slova, a to také bylo účelem. Umění vyvádět z rovnováhy uplatňuje s potěšením při každé příležitosti, ke svému věku asi náležitě.

Vyvádět mě z rovnováhy není navíc těžké. Čím jsem starší, tím méně vlastně vím, kým jsem. Možná je to generační problém předhusákovských dětí, říkám si. Odjakživa jsem záviděl jiným, že se v mládí rozhodnou něčím být a pak se tím opravdu stanou. Anebo se stanou něčím jiným, ale i tím jsou už napořád, plně a doopravdy. Já jsem se mezi techniky, s nimiž jsem studoval a pracoval, cítil vždy být éterickým snivcem, zatímco mezi humanitně založenými společníky tupým technokratem. Naučil jsem se tomu vzdorovat poněkud trapnou přizpůsobivostí. Dělníka se optám na pokrok v soustružnictví, atomového fyzika na budoucnost jaderné fúze. Setkám-li se s nevrlým počítačovým sazečem, navážu s ním hovor skrze nějaký patřičně odborný problém. Třeba písmene α, kvůli kterému se mi zadrhl zlom celého čísla Listů, neboť počítač při pokusu o uložení oznámil, že na řeckou abecedu nevlastním autorská práva. Anebo když sedím u stolu se zasmušilým výtvarníkem, vetřu se mu do přízně vzpomínkou na četbu samizdatové knihy Jindřicha Chalupeckého. Většinou jsem neúspěšný: sazeč ještě nevrleji naznačí, že takové problémy si každý musí vyřešit sám, malíř zvedne obočí a mezi zuby procedí, že Chalupecký napáchal v uměnovědě víc škody než užitku, a stane se ještě zasmušilejším. Připadám se pak sice ještě nepatřičněji, ale utěšuje mne, že jsem se třeba aspoň chvíli patřičným zdál.

Poslední dobou se mi ale stále častěji stává, že se musím veškerých snah předem vzdát. Vznikají nové společenské sféry, k nimž už má přizpůsobivost nedosáhne. Před týdnem jsme byli pozváni na jednu venkovskou oslavu nám vesměs neznámých mladších lidí, kterou počasí rozdělilo na venku statečně se choulící mužskou část a uvnitř se ohřívající dámskou. Setrval jsem pod širým nebem a vyslechl, kterak jeden z přítomných lovil halibuty u aljašského pobřeží, ale ke svému překvapení chytil žraloka. Jiný zas klouzal v jakýchsi velehorách autem po příkrém srázu nad propastí a teprve v poslední chvíli si vzpomněl, že vůz má náhon na čtyři kola, což jej zachránilo. Přešel jsem mezi dámy, ale tam jedna právě sdělovala, že sluníčko v Keni je překvapivě příjemné oproti Emirátům.

Nejraději bych se někam propadl, bríza pochyb mne, nezakotveného u aljašských ani žádných jiných břehů, odnášela kamsi na oceán bez majáku a naděje. Ale pak mi blesklo hlavou: vždyť pocit nepatřičnosti je přece také identita. Proč s ní tedy vůbec bojovat a raději ji nevzít za svou, plně a doopravdy? Horečně jsem přemýšlel a dospěl k tomu, že nejhůře, tedy nejlépe, bych se asi cítil v politice. Kromě toho, že bych si asi neměl vůbec s nikým o ničem povídat, jakmile bych jen trochu povýšil, leccos nepěkného by se na mě vytáhlo. Třeba že jsem byl členem jisker, krátce, ale přece dokonce SSM. Taky že jsem párkrát v životě zalhal… ale proč brát novinářům práci? Až by si všechno zjistili, namočili by mě do nějakého Kotle a zeptali se jako kdysi Josefa Luxe, jak snášejí mé děti otce s tak špatným charakterem. Pak bych vystoupil na náměstí a přehlušil by mne ohlušující pískot. S potěšením bych řekl suše: „Proč na mě řvete, když chcete, abych byl zticha?“ Když by mi na brýle dopadlo první vejce a nebyl bych už schopen slova, sejmuli by mne kamery a nahrály mikrofony. Z mého koktání by sestříhali rapovou píseň na motivy Internacionály nebo Daniela Landy, podle okolností, a celé by to pustili v celoplošném digitálním prime timu.

A nikdo by netušil, že mi konečně spadl kámen ze srdce.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.