Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Václav Jamek: Přímluva k Einsteinům aneb Za demokracii příkřejší

Václav Jamek

Přímluva k Einsteinům aneb Za demokracii příkřejší

Cestopisný dokument na televizi Nova mě nedávno poučil o tom, že Sibiř sahá k Atlantickému oceánu. Asi už to tak bude. Den nato, ve stejném čase zase na Nově, zaznělo v jiném dokumentu asi šedesátkrát, že nejpůvodnějším stromem na Nové Kaledonii je aurakárie. To už jsem sahal po atlasu dřevin, abych si ověřil, zda jsem vážně tak pitomý, když mi v hlavě celoživotně utkvěla araukárie.

Až tak pitomý nejsem, ale hodně pitomá už je pravděpodobně naše veřejnost, když ji pořád někdo krmí takovými nesmysly, a to zdaleka nevíme o všem. (Jen za předchozí měsíc jsem se z televize dozvěděl také to, že dunajská delta je v jižním Rumunsku a irské pobřeží v západním Atlantiku: pak nemají čerství maturanti u přijímaček datovat Victora Huga do 15. století a jakobíny pokládat za francouzskou dynastii!) I napadlo mě, že by hodně pomohlo, kdyby se na šíření bludů, jaké má běžně vyvracet základní škola, uvalila vysoká pokuta a z výtěžku by se pak financovala věda. Taková forma přerozdělování, od těch bohatých a nejmíň vzdělaných k chudým a vědoucím; daň z ignorantství, velmi prospěšná věc. Měli bychom si ale pospíšit, dokud u nás pár jedinců ještě blud pozná a může pokuty vypisovat. Nás, kdo víme, že kuna není hlodavec, bude totiž ubývat. Příliš učené texty, které dokáží rozlišit mezi Atlantickým a Tichým oceánem a trapně na tom bazírují, budou nesrozumitelné, možná budou nesrozumitelné všechny texty. Co záleží na tom, zda slunce vychází či zapadá a na jakém zrovna útesu chroustám chipsy Bohemia, seslané neviditelnou rukou Boží. Společnost vzdělanosti se tomu říká, maturitní diplomy se v ní rozdělují rovnou místo rodného listu.

Takže když nám teď vědci povstali a najednou vyvádějí málem jak smečka zastydlých odborářů na Obnoveném smetišti dějin, co hezkého bych jim tak pověděl? Nu, volám třikrát „nazdar“ a „dobré jitro“, pět minut po dvanácté. Dobře jste se vyspinkali? Dvacet let koukáte na to, jak lid dobrovolně odevzdává vládu svých věcí hlupákům a mizerům, a nehnete ani brvou. Zištní opravdu nejste, vystačíte si s tím exaktně nejnutnějším. Jenže jste stejní jako ti blouznivci stižení slepotou z peněz, co úpěnlivě vzhlížejí k prvnímu dni „daňové svobody“: hne s vámi jenom to, když vám na ten váš směšný a ponižující peníz někdo sáhne. Stejně se před časem utrhli pražští umělci: léta nadržovali vznikajícímu systému bez ohledu na to, co v něm hned od začátku smrdělo, kvůli němu vyháněli z veřejného prostoru soudnost a kritického ducha, a museli být opravdu slepí a hluší, aby nepostřehli, že tento systém pohrdá kulturou a vzdělanost nepodporuje; nebo to dokonce postřehli, ale nepřišlo jim to podstatné – až jim samotným utáhli granty a pošlapali kuří oka, a to bylo najednou řečí o nenahraditelnosti kultury. Pozdě: kdo vám teď má věřit, že se tak jako všichni v tomto světě neoháníte velkými hodnotami, jen když to vyhovuje vašim přízemně egoistickým zájmům? A jak to dopadlo? Politikové v Praze pochopili (pohněvat si přicmrndávače není moc chytré), ustoupili, a kdepak jsou umělci dnes? Opět se uložili k dogmatickému spánku plnému postmoderní hravosti (cukrem do Evropy).

Jsem samozřejmě na vaší straně. Ale mám vás opravdu dost. Jenže co já? Mluvím už téměř ze záhrobí, protože odjinud takhle mluvit nelze. Máte vy tak málo sebeúcty, že vám pohrdání kulturou a vzděláním v skrytu duše připadá oprávněné?

Říkám si poslední dobou, že má-li demokracie vůbec přežít, měla by teď být strohá, možná dokonce příkrá. Demokracií nelze donekonečna omlouvat vlastní slabost a nízkost. Zdá se, že stávající uspořádání není způsobilé k tomu zajistit veřejné dobro. Nelze-li nápravu věcí veřejných načít u žádné z institucí, protože žádná není dostatečně zdravá a neskýtá oporu, lze ji začít jen u samotného občana. Korupce se dá vymýtit jen tak, že ji občan jako jednotlivec nepřipustí sám u sebe; a že se pozvolna vytvoří skutečný tlak těch lepších na ty horší, až se konečně hanebnost přestane promíjet a vyplácet. Kdepak jsou ti disidenti, kteří by nám to připomínali, jako to dělali za starého režimu?

Ať chceme nebo nechceme (a zatím spíš nechceme), právě tady mají umění a věda (zvlášť disciplíny společenské) v obci úlohu nenahraditelnou a zásadní: právě ony totiž udržují a prakticky naplňují princip hierarchie prostupující výtvory, činy, ba skutečnost vůbec (Země se Sluncem měly vždycky jasno v tom, kdo koho jak řídí, to jenom církev to věděla líp). Je-li demokracie výraz politické vůle a hierarchie nevyhnutelný důsledek vlivů mezi částicemi světa, podstatné je konečně připomenout, že demokracie se s hierarchií slučuje; představa, že jedna končí tam, kde druhá začíná, je absurdní. Proto neznamená demokracie konec všech hodnot a proto může být důstojná, vznešená a naplňující. Svůj vztah k hierarchickému principu má demokracie vyřešen dávno, říká se mu sociální mobilita. Tento princip znamená, že demokratické není snížit všechno k hladině, kam všichni dosáhnou, jak si někteří bludně namýšlejí; demokratické je otevřít každou společenskou pozici všem, kdo se rozhodnou a jsou s to zvládnout její specifické („odborné“) nároky. Hierarchické vědomí k demokracii patří, rozdíl mezi lepším a horším, vyšším a nižším tu samozřejmě zůstává v platnosti, opak by byl civilizační sebevraždou. Demokracie se však snaží odstranit, nebo alespoň omezit hierarchie předzjednané, ustavené podle kritérií ustrnulých nebo dané společenské funkci nepřiměřených, ať už jde o kritérium rodové, založené v mýtu kvalitní či nekvalitní, dědičně předávané „krve“, nebo posléze o kritérium majetkové.

Sociální mobilita je demokratický princip stejně důležitý jako princip občanský, rozhodující o dělbě moci. Bez této zásady může zbýt z demokracie jenom prázdná slupka, a je zarážející, že je v úvahách o demokratickém řádu tak vytrvale opomíjena.

Právě ji bychom přitom měli mít na zřeteli, uvažujeme-li o společnosti, v níž bude mít hlavní roli vzdělanost. Bouřící se středoškoláci, zmatky kolem státních maturit jen dál dosvědčují, že naše společnost – a západní společnost vůbec – neví tak úplně, co vlastně chce. Bylo by dobře vzít konečně zřetel na to, jak demokracie doopravdy řeší svůj vztah k hodnotám, totiž k měřítkům, podle nichž libovolný jev zaujímá místo v libovolné stupnici.

K tomu ještě něco příště.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.