Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Otakar Turek: Umí kapitalismus brzdit?

Otakar Turek

Umí kapitalismus brzdit?

Úspory a krize

J. B. Say vstoupil do historie ekonomického myšlení poučkou, že každá nabídka si vytváří poptávku. Logicky to odvodil z pozorování trhu své doby. Každý, kdo prodá, utrží určitou částku peněz a právě za ni poptává, co potřebuje. Jeho myšlenka byla velkým příslibem makroekonomické idyly: agregátní poptávka by se automaticky musela rovnat agregátní nabídce. Leč příslibem lichým.

V mikroekonomickém detailu ji zpochybnila praxe už v podmínkách zárodečného trhu. Někdo prodá svůj výrobek, ale část peněz dá stranou třeba na věno právě narozené dcerky a to dělá až do doby, než se najde ženich. V teoretické rovině ji vyvrátil argument, že cílem některých tržních transakcí není za ztržené peníze koupit zboží, ale ponechat si peníze. Dokud trh byl pouhým doplňkem naturálně soběstačně hospodařících subjektů a všeobecným ekvivalentem byly zlaté peníze, bylo nově vytěžené zlato také součástí nabídky, nakládalo se s ním – vedle role všeobecného ekvivalentu – také jako s každým jiným zbožím. Zlato tedy na trh přišlo a někdy z něj odešlo do spotřeby nebo do pokladu. V těchto podmínkách nevyvolávalo nevyužívání potenciálu poptávat (tedy úspory) žádný problém. Teprve když trh vtáhl do přitažlivého víru svého fungování prakticky celou společnost, kritika Sayovy teze získala váhu. Úspory se staly makroekonomickým problémem nejvyššího řádu.

Ve smyslu předchozího textu chápejme úspory jako tu část důchodu, kterou se subjekty rozhodly nevyužít na koupi zboží či služby, a můžeme je definovat jako jen potenciální, bezprostředně však nerealizovanou poptávku. Pro modely čistého trhu bez veřejného sektoru postulovala ekonomie jako podmínku makroekonomické rovnováhy mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou kvantitativní rovnost mezi investicemi a úsporami (v tomto kontextu se za úspory v širším smyslu pokládají i odpisy a zisk po odečtení jeho části použité podnikateli jako spotřebu domácností; populárně vyjádřeno jde o vše, co domácnostem, podnikatelům a veřejným institucím zbylo poté, co utratili pro osobní či veřejnou spotřebu). K jejímu naplnění musí takto široce definované úspory být investovány buď přímo, nebo prostřednictvím kapitálového trhu přeměněny na akcie. Pro kapitalistickou tržní ekonomiku je nicméně typické občasné (cyklické?) narušení rovnováhy úspory = investice, což vede k následným krizovým procesům.

Až didakticky přesvědčivý scénář poskytla krize 30. let: Do té doby převládající očekávání, že ekonomická prosperita bude pokračovat, bylo vystřídáno očekáváním jejího konce, lavinový efekt pak byl vyprovokovaný impulsem psychologicky zveličeného Černého pátku na newyorské burze. Nejistá budoucnost se primárně projevila v prudkém poklesu poptávky po investicích; na odpovídajícím nabídkovém segmentu dochází k omezení výroby; propouští se, roste nezaměstnanost a s ní i kupní síla postižených, to pak celému sektoru domácností infikuje zdrženlivost nakupovat, a klesá tak poptávka i v segmentu spotřebního zboží a služeb a také zde nastává odpovídající pokles nabídky. Je nastartována sestupná spirála a krize včetně drastických sociálních důsledků se prohlubuje.

S odstupem času bylo shledáno, že krizovou situaci prohloubila i chybná politika zvýšení úrokové míry, která dále odrazovala od investování a pobízela k úsporám. To je však okolnost mimo naše téma. Pro ně má však zásadní význam, že (implicitní) model trhu pro hospodářskopolitická ozdravná opatření navržená J. M. Keynesem zahrnoval i veřejný sektor. Politiku deficitních veřejných rozpočtů, generující dodatečnou poptávku po veřejných investicích, lze i s odstupem času hodnotit jako jdoucí správným směrem, vracející systém do rovnováhy, když zadržené úspory substituuje veřejnou poptávkou. Rooseveltův New Deal byl zřejmě dávkován nedostatečně a zabral jen dočasně. Teprve vydatná dávka veřejné poptávky po zbraních s přicházející světovou válkou (jakkoli tragická, přece – striktně teoreticky a cynicky posuzováno – keynesiánského typu) znamenala konec krize.

Vraťme se však k našemu tématu současné světové krize se zvláštním zřetelem na roli úspor v  americké ekonomice, kde krize má svůj počátek. Dnes už jsme dostatečně informováni o mechanismu, jak v bankovním sektoru USA nadměrnými hypotékárními úvěry a také úvěrovou „samoobsluhou“ přes kreditní karty vznikla a následně se prostřednictvím nebonitních derivátů šířila stále do dalších bank nejen v USA ale i ve světě, jak banky začaly dusit reálnou ekonomiku rovněž nejprve v USA a prostřednictvím poklesu americké poptávky po dovozu i v řadě dalších zemí (zprostředkovaně i u nás). Máme na vybranou i z řady diagnóz onoho výchozího selhání: od konstatování chyb monetární politiky přes absenci adekvátních regulačních mechanismů, neprofesionalitu bankovních úředníků, bezohlednou honbu bank za vlastním ziskem až po morální a nepřiznaně dokonce kriminální kvalifikaci. Toto vše se však týká spíše jen spouštěcího mechanismu současné krize.

Makroekonomické kořeny americké krize

Přejděme však k našemu tématu úspor, které nás dovede k postižení makroekonomických kořenů krize, narůstajících poměrně dlouho před tím, než ekonomové krizi diagnostikovali. V krizi třicátých let bylo úspor relativně moc, v současné krizi (konkrétně v USA, a to už po delší dobu) bylo úspor relativně málo (nebo byly dokonce záporné). Chápu, že to je až neúnosně lakonická diagnóza. V následujících odstavcích se ji pokusím rozvést prostřednictvím obecného modelu, který pracuje s modelovou, ovšem dolarovou zemí (jejíž měna je současně měnou „světovou“, a tedy jinými zeměmi ochotně přijímanou a akumulovanou do rezerv).

Za výchozí danost přijměme, že modelová země vytváří kvantitativně daný objem HDP. Na podkladě jeho tvorby vznikají tři skupiny důchodů: čistý zisk + odpisy jako důchod podnikatelského sektoru, čisté odměny za práci jako důchod sektoru domácností a daně + odvody do sociálních a penzijních fondů jako prostředky, jimiž disponuje veřejný sektor. Souhrn těchto tří skupin důchodů je definičně ve svém souhrnu kvantitativně shodný s objemem HDP. Následuje dílčí přerozdělení mezi oněmi třemi skupinami důchodů: část zisku podnikatelského sektoru je určena na spotřebu, a tedy přesunuta do sektoru domácností. Přesunem do sektoru domácností jsou i výdaje z veřejných sociálních fondů. Kvantitativní objem každé ze tří skupin důchodů je tedy korigován, ve svém souhrnu však nadále zůstává totožný s objemem HDP. V poloze modelu pak tržní transakce probíhají podle sayovské představy: domácnosti uplatní svůj korigovaný důchod jako poptávku po spotřebním zboží a službách, podnikatelé svůj důchod uplatní jako poptávku po investicích a veřejný sektor své prostředky vynaloží na veřejné služby a infrastrukturní investice. Agregátní poptávka se s definiční samozřejmostí opět rovná agregátní nabídce.

Zaveďme však do našeho modelu další korekce, které jsou již mimo idylickou sayovskou představu. Americkou předkrizovou situaci záporných úspor dovádí model v zájmu didaktické přesvědčivosti ad absurdum. Zvětšuje poptávkový potenciál v každé ze tří skupin důchodů, takže se agregátně dostává nad rámec vytvořeného HDP, tedy agregátní nabídky.

1. Veřejné rozpočty vykáží schodek, v odpovídající výši jsou emitovány dluhopisy a ty se prodají do zemí disponujících dolarovými rezervami.

2. Investiční aktivita v naší modelové zemi přesáhne svým objemem domácí (korigované) čisté zisky a odpisy a příležitost investovat využije zahraniční kapitál, opět ze zemí s dolarovými rezervami. (Pro případ, že část zisku modelové země je investován do zahraničí, figuruje v modelu saldo, kterým zahraniční investice do modelové země převyšují její investice do zahraničí; také se předpokládá, že proudy repatriovaných zisků do a z modelové země jsou stejné).

3. Domácnosti si zvětší svůj poptávkový potenciál o určitou dávku úvěrů, banky pro to získají zdroje díky odpovídající emisi dolarů.

Aby náš model byl úplný a vnitřně konsistentní, musíme ho rozšířit o dva další prvky:

4. Rovnováha mezi agregátní poptávkou (nafouknutou třemi předchozími body) a agregátní nabídkou (zatím v rozsahu v zemi vytvořeného HDP) bude zjednána schodkem běžného účtu platební bilance (netto dovozem).

5. Země, z nichž byl netto dovoz realizován a které za něj utržily dolary, z nich utvoří rezervu, která má formu dluhopisů (v rozsahu odpovídající bodu 1), kapitálových podílů (bod 2) a měnových dolarových rezerv (bod 3; zde to vyžaduje vysvětlení: „ladem ležící, mrtvé“ dolarové rezervy mimo území modelové země jí umožní dodatečnou emisi peněz; jde o privilegium, které proti jiným zemím má právě jen země, jejíž měna je měnou světovou.)

Model nám předně poskytuje poznatek, že při daném vytvořeném HDP bude schodek běžného účtu platební bilance odpovídat sumě tří faktorů: deficitu veřejných rozpočtů + přesahu úvěrů domácnostem nad jejich eventuální osobní úspory + přebytku zahraničních investic do země nad investicemi ven. Nepřikládejme tomuto závěru žádný analytický význam, nevypovídá o kauzalitách, je jen suchou, jakkoli poznatkově podstatnou definicí vzájemně konsistentní úrovně pro náš problém podstatných makroekonomických veličin. Model ostatně k ničemu navíc posloužit nemůže.

Až dosud jsme hovořili o verzi našeho modelu, kdy ve všech třech makroekonomických skupinách důchodů nastal jev, který zkratkou nazvěme jako záporné úspory. Lze však pracovat i s dalšími modifikacemi modelu. Například s verzí, kdy země má rozpočtový schodek, domácnosti vytvářejí úspory (a koupí za ně státní dluhopisy v rozsahu odpovídajícím části rozpočtového schodku) a oblast investic je neutrální. Podstata výše postulované definice zůstává stejná, schodek běžného účtu je i teď sumou předpokladů ad l až 3, modifikace předpokladů znamená jen změnu znamének, takže deficit běžného účtu bude rozdílem mezi schodkem veřejného rozpočtu a čistými úsporami domácností. Státní dluhopisy nakoupí zčásti domácnosti, zčásti zahraniční kapitál. V případě, že by úspory domácností byly větší než rozpočtový schodek (a dále za předpokladu neutrální situace investice = zisk), bylo by saldo běžného účtu kladné (netto vývoz).

Nízká konkurenceschonost jako příčina?

I. Švihlíková (Globální nerovnováha a její dopady – Pro a proti, říjen 2008) nás zasvěcuje do sporu uvnitř světové ekonomické obce, zda příčinou americké krize je nedostatek úspor, nebo nedostatečná konkurenceschopnost americké ekonomiky. Na ni navazuje úsudek M. Picka (Globální krize – globální příležitost; zatím nepublikováno), podle nějž se na krizi podílejí oba faktory, přičemž on větší váhu přikládá nízké konkurenceschopnosti. Sám jsem modelu pracujícímu s kategorií úspor jako s klíčovou přikládal jen definiční, nikoli analytickou hodnotu, takže úvahu o nízké konkurenceschopností ekonomiky USA chápu jako legitimní a ne apriorně jako antitezi k výpovědím našeho modelu. Přesto si dovolím uvést některé myšlenky, nad kterými by bylo záhodno dále přemýšlet.

Platí-li definice našeho modelu a odpovídá-li model reálné situaci americké ekonomiky při vstupu do krize, pak je s ním konsistentní i ona jakkoli ideální konkurenceschopnost této ekonomiky. I pak by saldo běžného účtu muselo být záporné. To za prvé.

Za druhé mám pochyby o samotném pojmu konkurenceschopnost ekonomiky. Na toto téma vznikla v poslední době řada cenných, analyticky hlubokých a statisticky bohatě podložených studií. Příkladem je úctyhodné dílo Centra ekonomických studií Ročenka konkurenceschopnosti České republiky. Vážím si ho, nicméně spíš bych akceptoval titul vyjadřující, že jde o hluboké a mnohostranné hodnocení kvality ekonomického systému, tedy něco jako o „zdravotní diagnózu“. Konkurenceschopnost vnucuje mikroekonomickou konotaci, přirozeně ji spojujeme s výrobkem, také s podnikem, možná i s odvětvím. Jakmile je vztáhneme k ekonomice jako celku, cítím disharmonii s tím, co nás učí teorie komparativních výhod. Abych to vyjádřil extrémně: i ekonomika „poslední v pelotonu konkurenceschopnosti“ má v mezinárodním obchodě co nabídnout a její obchod i s tou nejkonkurenceschopnější ekonomikou je oboustranně výhodný, a tedy reálně praktikovaný.

V současné globalizované ekonomice jsou ovšem dva jevy, na jejichž pozadí začíná mít pojem konkurenceschopnosti i makroekonomický kontext. První je součást dnes už nechvalně proslulého receptu washingtonského konsensu: hluboce devalvovaný kurs měny jako jeden z kroků od centrálního plánování k trhu. Dnes už Čína dává autorské zemi tohoto doporučení jasně a bolestně najevo, zač je toho loket. Dvakrát levná čínská práce (kvůli nižší životní úrovni plus podhodnocenému juanu) je pro každého obchodního partnera nepříjemná, ne-li likvidační. K tomu se ještě vrátíme. Druhý jev přinesly aplikované vědecké objevy a známe ho zejména v odvětví informačních technologií: u výrobků i služeb pro uživatele je dominantní kvalita, maximální funkční sofistikovanost. Snad to jde až tak daleko, že funguje jistý druh profesionálního snobismu: „musím mít to nejdokonalejší“ (hardware i software), a to i v zájmu udržení a posílení své profesionální prestiže. Navíc zde nefunguje tradiční dilema „chceš-li kvalitu, musíš víc zaplatit“. Takže shrnuto: ztratit konkurenceschopnost v odvětví informačních technologií je asi možné i v měřítku celých ekonomik. Ani zde nicméně nemám jistotu. Ta mi ovšem současně chybí i v opačném gardu – zda nejsou i další obory, s nimiž to je obdobné jako u informačních technologií.

Třetí věc k domyšlení: odpusťme si pochyby nad pojmem konkurenceschopnosti celých ekonomik a připusťme, že americká ekonomika se těžko uplatňuje na světových trzích, je zde někde i vytlačována konkurencí ekonomik, které více stavějí na znalostech a vědeckých objevech. Tím se asi víc přibližuji tomu, co má na mysli M. Pick, když nekonkurenceschopnost označuje za hlavní příčinu (původně jen) americké krize. Tento závěr podkládá celým seriálem korelačních analýz. Ponechávám zcela stranou, že jejich výpovědi se mně nezdají tak pádné jako závěr z nich učiněný. To může být věcí mé nekompetence. Jde mi o něco jiného: Přijmu-li Pickovu tezi a současně trvám na definičně v modelu doložené vzájemné konzistenci makroekonomických veličin, pak musím hledat i konzistenci těchto dvou pohledů, tedy doložit, že nekonkurenceschopnost je příčinou toho, že některá (nebo i více) z makroekonomických veličin je jí ovlivněna. Například (volně a normativně fabuluji): kdyby Amerika měla nějaké robustní a úspěšné odvětví, které jí umožní expanzi na světových trzích, měla by vyšší HDP, vyšší export a vyšší důchody generující domácí poptávku a sektor domácností by pak své potřeby uspokojil bez nadměrného rozsahu úvěrů. Náš model a z něj odvozená definice konzistence makroekonomických veličin by pak dále platila, jejich kvantitativní úroveň by se posunula, a to (i z hlediska krize) příznivým směrem. Argumentace, že nízká konkurenceschopnost je příčinou nadměrného úvěrování domácností, by se tak stala organickou komponentou modelu. (Opakuji: je to volná fabulace, osobně si myslím, že nadměrné úvěrování domácností je generováno více neodpovědnou ziskuchtivostí bank, která padá na úrodnou půdu vzorců chování nemalé části amerických rodin... žít nad poměry je tak pohodlné a přitom tak snadné!).

Globální nerovnováhy

I u tohoto aspektu krize navazuji na Švihlíkovou a Picka a také zde se pokusím „zaměstnat“ náš model. Ony nerovnováhy jsou záležitostí USA jako země dramaticky dlouhodobě zadlužené na jedné straně a „těch ostatních“, věřitelských zemí na straně druhé. To je samozřejmě zjednodušené. „Ti ostatní“ mají své pořadí. Dominuje Čína, s odstupem následuje Japonsko a středovýchodní země exportující ropu, pak zbývající země skupiny BRIC, s dalším odstupem a hlavně jinou kvalitou vztahů pak EU (její exportní přebytky na USA jsou kompenzovány schodky na Čínu, takže EU není robustním americkým věřitelem). V tomto textu věc ještě víc zjednoduším, jeho podstatu budu chtít postihnout na modelové komparaci USA – Čína.

Čínský model není zřejmě ve všech prvcích „opakem“ výše popsaného modelu USA. Státní rozpočet vykazuje mírný schodek a investice ze zahraničí jsou větší než čínské do zahraničí. Rozhodující protipoložkou k  netto vývozu jsou zřejmě úspory domácností, možná i část zisků použitých k nákupu amerických dluhopisů a akcií. Globální nerovnováha má podobu kontrastu žití nad poměry na jedné straně, na druhé propastně nižší životní úroveň a dolarové rezervy rostoucí do rozsahu, který řádově přesahuje všechny standardy. Má-li Amerika řešit svou krizi a má-li být otevřena cesta k řešení krize světové, musí řešení popsané globální nerovnováhy patřit k rozhodujícím a časově naléhavým hospodářskopolitickým krokům. Globální nerovnováha musí být řešena globální spoluprací a výchozím bodem musí být pochopení společného zájmu. To je dnes již v odborných i decizních kruzích přijatá pravda. Uvědomme si však některé okolnosti, které budou žádoucí hospodářskopolitické kroky komplikovat.

Oba modely jsou do sebe vzájemně „zaklesnuty“ prostřednictvím čínského netto vývozu (či amerického netto dovozu). Ten totiž oběma poskytuje i jistou z krátkodobého hlediska koneckonců vítanou domácí agregátní rovnováhu. Bez čínského dovozu se totiž americký model stane modelem ekonomiky startující do inflace a čínský model bez masivního netto exportu modelem ekonomiky startující do krize z nadvýroby. Ukvapenost by na obou stranách přinesla nežádoucí procesy. Současně ovšem nelze setrvávat u statu quo, jeho rizika jsou možná ještě závažnější. Přestavme si jen to, že by dolarové rezervy byly dále znehodnocovány poklesem jeho kursu, s čímž může jít ruku v ruce ústup dolaru z role světové měny.

Na závěr dvě poznámky.

– Celý předchozí text pojednává v podtextu vlastně o tom, jak se J. B. Say mýlil. Znakem velkého ekonoma však není neomylnost. Poznání je ostatně vždy neúplné, odpusťme to tedy i Sayovi. Otevřel problém, který je dodnes živý. Vytušil, že rovnováha mezi nabídkou a poptávkou je i v makroekonomické agregátní rovině pro fungování tržní ekonomiky klíčová, a domníval se, že i v této rovině k ní povede spontánní vývoj podobně, jako je tomu v mikrorovině u jednotlivých komodit. Svým omylem otevřel makroekonomický problém, řešený, a přesto dodnes nevyřešený ani teoreticky, ale hlavně ani v hospodářskopolitické rovině. Čehož můžeme být právě v naší době svědky.

– V této stati se leccos říká o dvou velkých krizích, které zachvátily celosvětový ekonomický systém. V nich kapitalismus naplno prokázal svou podstatnou vlastnost: je to mechanismus sestrojený na růst, který neumí „brzdit“ jinak než katastroficky. Mimochodem: právě zde je důvod, proč současné racionální kritické hlasy o rizicích, které planetě přináší růst růstu, o nemorálnosti enormních sociálních rozdílů, mířících k narušení sociální stability, nebo o orientaci na perverzní, plýtvavou, okázalou spotřebu mohou dojít naplnění jen zásadními změnami ekonomického systému.

Otakar Turek (1927) je ekonom.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.