Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Bohumír Klípa: Dubček a Palach, pohled z Itálie

Bohumír Klípa

Dubček a Palach, pohled z Itálie

Když loni na podzim Francesco Caccamo představoval v Ústavu soudobých dějin svou knihu o Jiřím Pelikámovi, italský velvyslanec vyslovil podivení, jak macešsky a neúměrně jeho významu se u nás na čtyřicáté výročí Pražského jara vzpomínalo. Podobný pocit jsem měl letos 16. ledna, když mne italský přítel vyzval, abychom za poledne spolu jeli na Václavském náměstí k místu Palachovy oběti. Před pomníčkem obou Janů nestála žádná čestná stráž studentů, skautů nebo Sokolů, jen mezi několika kyticemi květin skromně plápolalo několik svíček. Jinak ani živáček, s výjimkou skupiny asi dvaceti italských představitelů intelektuální levice, kteří rozdávali letáky v češtině a angličtině. Kromě obdivu k Palachovu činu obsahovaly také hlubokou omluvu za to, že jej tehdy plně nepochopili. Uplynulo pár měsíců a Itálie se do třetice znovu připomněla, tentokráte oznámením, že se připravuje vydání kolektivního díla italských historiků, filozofů a sociologů (mezi nimi jsou i jeden Čech, Němec, Španělka a Slovinec) pod lákavým názvem Alexandr Dubček a Jan Palach – protagonisté evropských dějin.

Přiznám se, že titul svou nadneseností u mne budil rozpaky. Když se mi do rukou dostala avizovaná kniha Alexander Dubček e Jan Palach – protagonisti della storia europera (a cura di Francesco Leoncini, Rubbetino 2009, 409 s.), překvapil mne i její rozsah – přes 400 stránek –, což je údaj vlastně zavádějící, neboť jde o odborné studie s bohatým víceřádkovým poznámkovým aparátem, který je tištěn petitem; (například Leonciniho pětadvacetistránková stať má 92 poznámek, takže bychom měli spíše konstatovat, že kniha má 500, ne-li více stránek). Toto zjištění je přirozeně vedlejší, pouze vypovídá o tom, že zájemce čeká dlouhá a řekněme rovnou náročná, zajímavá a v mnohem i velmi podnětná četba o jednom z velkých témat československých dějin 60. let.

Myšlenka publikace se zrodila za dvou „kulatých stolů“, které pořádala benátská univerzita Ca' Foscari v roce 2002; první věnovala Janu Palachovi, druhý úloze A. Dubčeka deset let po jeho úmrtí a po rozdělení společného státu Čechů a Slováků. Soudíme-li ovšem podle skutečného obsahu knihy, její téma je nepoměrně širší. Ústřední osou je annus mirabilis evropských a zčásti i světových dějin druhé poloviny 20. století, tedy rok 1968 s tím, co mu předcházelo, co následovalo a zda má co říci dnešku. Zatímco v západní Evropě to byl hektický a místy revoluční pokus mládeže, především studentstva změnit soudobou společnost, který v Paříži nabyl takřka charakteru občanské války, v Československu šlo o široké, dlouho nazrávající společenské hnutí. Odehrávalo se také v naprosto rozdílných podmínkách země z tábora tzv. reálného socialismu. Proto i jeho cíl byl odlišný a představoval jej pokus vytvořit opravdovou socialistickou společnost, založenou na svobodě a demokracii. Není také divu, že například jeden ze základních požadavků hnutí na Západě, jako byl konec války ve Vietnamu, hrál v Československu podružnou roli.

Masaryk na Jaře

Zklamán bude čtenář, který očekává, že publikace podrobně mapuje, jak se v titulu zmínění protagonisté promítli do dění na evropské scéně. I když tuto otázku přirozeně neopomíjí, její tematické pojetí nevycházelo z předem určeného a přesného rozvržení díla, tak aby každá studie byla poplatná názvu knihy, ale z výsledků dlouhodobého pracovního zaměření jednotlivých autorů, ze stavu jejich zkoumání a znalosti problematiky spjaté více či méně s československým jarem naděje. Vzhledem k takto široce pojatému vějíři zaměření a rovněž i vzhledem k nemalému počtu autorů není právě snadné podat o knize zprávu.

Úvod F. Leonciniho (specialista na naše dějiny, znalec a překladatel Masaryka), hlavního koordinátora a řekl bych duše celého díla, nám leccos napoví. Autor konstatuje, že v roce 1968 se v Československu prosazoval socialismus velmi rozdílný ve srovnání s jinými „socialismy“. Prosazoval se shora i zdola a podílela se na něm celá společnost, v níž vůdčí role patřila spíše intelektuálům než politikům. V dnešním světě, kdy materiální a duchovní bída stále více postihuje planetu, je sotva hodný diskuse neoliberální model všude zaváděný po roce 1989. Podle Leonciniho neoliberální způsob myšlení také ironicky a sebevědomě cejchuje každou jinou vizi společnosti jako propadnutí utopické „třetí cestě“. Ta ovšem nemá nic společného s Pražským jarem, které zanechalo aktuální poselství, poselství humanismu, demokracie pro člověka a nikoliv pro spekulativní zájmy separatistické či rasistické ideologie.

Vlastní úvodní studii F. Leoncini nazval Tomáš G. Masaryk, Pražské jaro a Charta 77 ve společenském a politickém kontextu dneška. V ní přesvědčivě dokazuje, že Pražské jaro nebylo náhodným vzplanutím, ale jevem, který měl hluboké dějinné kořeny. Neopomenutelným činitelem byla již první republika s prezidentem filozofem, která patřila na kontinentě k mimořádným státním útvarům. Ovšem ústup západních velmocí Hitlerovi v Mnichově z ní vytvořil organismus, který v dané mocenské konstelaci měl sotva naději na delší existenci. V londýnských Times i v samotné britské sněmovně se množily hlasy, které výsledek první světové války, jímž bylo nové státní uspořádání ve střední a jihovýchodní Evropě, označovaly za dějinný omyl a vlastní příčinu hrozby nového konfliktu. Tyto hlasy sice utichly po jeho vypuknutí, aby se v jiné podobě objevily v letech „studené války“ nejen v Německu, ale i v Itálii. Proti převládajícímu mínění, že mnichovská dohoda byla projevem velmocenské hanebnosti, ji označují za akt, který alespoň zčásti odčinil křivdy, které způsobila Německu Versailleská smlouva.

F. Leoncini se po polemice s těmito názory obrací na dávné dějinné kořeny české demokratické tradice ztělesňované Masarykem, který jako by zosobňoval jejich syntézu. V této souvislosti srovnává z hlediska politické kultury protikladný průběh italských a českých dějin. Jestliže v Itálii to byly kruté a nekonečné střety frakcí, boje mezi městy i uvnitř nich samých, jejichž symbolem je mu postava N. Machiavelliho, v Čechách je jeho pravým opakem J. A. Komenský. Jestliže Itálie byla sídlem neomylného papežství, Husovy Čechy kladly na první místo svědomí. Husitství mělo své pokračování v poselství chudoby a nenásilí v díle Petra Chelčického, v Jednotě bratrské a v Komenském, který prosazoval myšlenku vzdělání jako univerzální reformu lidstva, aby tento organický proces vrcholil v osobě Masaryka, u něhož se myšlení pozdního středověku sloučilo s duchem moderní doby. Své vyjádření nalezne v koncepci „realistické“ politiky, která není cílem, ale prostředkem, v níž rozhodujícím činitelem nejsou politické strany, ale humanizace společenského života, aby se demokracie v nás stala způsobem života. Politika nebyla pro Masaryka jen uměním možného, ale i nemožného, což bylo i krédo V. Havla, J. Patočky a předních českých intelektuálů známých z roku 1968 i z dob Charty 77.

Svoboda jako smysl

Na tyto myšlenky zakladatele státu se odvolával i A. Dubček, který krátce po nastoupení do funkce prvního tajemníka mluvil o „socialismu budovaném na demokratických základech, který musí vytvářet humanismus nové doby“ a v Bologni opakoval Masarykovu zásadu o politice jako umění možného i nemožného. Svým podpisem moskevských protokolů ovšem selhal v této tradici, což byl – podle F. Leonciniho – „náhrobní kámen pro výdobytky nového kursu a pro naděje obyvatelstva“. Jeho moskevský podpis stejně jako pozdější podpis na tzv. pendrekovém zákoně se staly předmětem ostré kritiky na liblické konferenci v roce 1991. K „rezignujícímu“ a „kolaborujícímu“ Dubčekovi Jan Palach nebyl alternativou. Jeho osobní oběť nebyla přímo zaměřena proti sovětské okupaci, ale proti ústupkům domácí moci okupantovi a jejím smyslem bylo probudit obyvatelstvo ze stoupající netečnosti. Soudě podle oceánu davů při Palachově pohřbu nebyla jeho oběť marná, avšak Dubček a ostatní reformátoři nenašli odvahu, aby využili této obrovské podpory ke změně politiky vůči Moskvě.

V závěrečné části své studie se F. Leoncini kriticky vyjadřuje na adresu Dahrendorfa, Fureta a Habermase, podle nichž revoluce z roku 1989 nepřinesly myšlenkově nic nového. Ve své polemice se odvolává na V. Havla, na Pražské jaro a na dělníky gdaňských loděnic, kteří byli protagonisty nového modelu žití, v němž by politika nebyla pod kontrolou strany nebo kapitálu a výchova a kultura by vytvářely základnu společenské emancipace. Přichází rovněž s kritikou soudobého světa globalizace, v němž se prohlubuje propast mezi chudými a bohatými, rostou policejní a vojenské represe, vliv peněz na politiku, pracovní nejistota a nezaměstnanost, kdy život bez perspektivy stále výrazněji postihuje i mládež z bohatých zemí. Z tohoto pohledu považuje za nanejvýš potřebné a aktuální vrátit se ke zkoumání zkušeností opozičních hnutí ve střední Evropě, především k myšlenkovému a politickému dědictví, které představovala česká kultura a Pražské jaro. V závěru studie cituje slova Karla Kosíka z roku 1969, že je nutné znovu objevit „ osvobozenecký smysl socialismu jako revoluční a humanistické alternativy vůči násilí, bídě, vykořisťování, nespravedlnosti, lži a barbarství, vůči válce a ponižování člověka, pošlapávání jeho důstojnosti, proti nesvobodě“. A F. Leoncini uzavírá slovy, že toto radikální, ale nenásilné poselství nabývá dnes na absolutní aktualitě.

Přejděme nyní k příspěvkům, které se mohou zdát ve srovnání s Leoncinim marginální, nicméně i ony přinášejí cenné svědectví o době. Valentina Favová se na základě studia československých archivů, především Škody Mladá Boleslav, zabývá „vetřelcem“ na Pražský hrad, za nějž považuje poválečnou výrobu osobních automobilů v Československu a úlohu, jakou měla v pozdějších fázích jeho socialistické reality. Gabriela Fusi se zase zamýšlí nad problémem rovnostářství v Československu 60. let, kdy stranické vedení již nemohlo zakrývat vážnost nikoliv jen hospodářské, ale i sociální a kulturní krize a dalo jistý prostor bádání ekonomům, sociologům a futurologům. V oblasti sociologie, která je středem autorčina zájmu, vznikly práce skupiny vedené Pavlem Machoninem, které – jejího vedoucího nevyjímaje – čekala hned na počátku normalizace společenská degradace. Autoři těchto prací, které byly po roce 1970 vyřazeny z knihoven, hledali odpověď na otázku, jak je možné, že v Československu, kde je navíc výroba vyšší, je ve srovnání se stejně velkými zeměmi životní úroveň více než dvakrát nižší. Tento problém si začaly uvědomovat i generace mezi 15. až 30. rokem věku, které vyrůstaly za socialismu a neměly žádnou osobní zkušenost s realitou předmnichovské kapitalistické republiky. Byly proto oporou chystaných reforem, zatímco jistou váhavost starších generací, omámených šalebnými sociálními jistotami a neuvěřitelným platebním rovnostářstvím, zvrátila až sovětská okupace. Normalizace, kterou nastupující nová politická elita označovala za návrat k normálnosti, byla návratem k abnormalitám, ke státnímu socialismu a ve svých důsledcích vedla k dalšímu prohloubení krize.

Cíle chtěné a mimoděčné

Do druhé části lze zařadit příspěvky, které si všímají ryze politických, kulturních a mezinárodněpolitických otázek dané doby a svým pojetím i více odpovídají názvu díla. Nejprve španělská historička Trinidad Noguera Gracianová ve studii o československém reformním hnutí 60. let pojednává o významné změně ústavy z roku 1960, která rozšířila název Československé republiky o přívlastek „socialistická“, což mělo demonstrovat, že vznikl „stát všeho lidu“, že období třídního boje skončilo vítězstvím nad buržoazií. Čtvrtý článek dále zakotvil vedoucí úlohu komunistické strany, čímž byl i ústavně kodifikován existující mocenský stav. Pro mladou komunistickou inteligenci to byl jasný podnět k úvahám, že to je konec stalinských praktik nejen v politice, ale i v ekonomickém zaměření země, v níž od roku 1958 začal stále se prohlubující úpadek výroby, citelnější na Slovensku než v českých zemích. Z toho vyplývaly i tři základní požadavky – odsouzení politických procesů z 50. let, rehabilitace obětí a potrestání viníků, dále přesvědčení, že řešení hospodářské krize předpokládá hlubokou politickou reformu, a posléze i vypracování nového společenského a hospodářského programu, zvláště pro Slovensko. Nositelem tohoto programu byla především mladá komunistická inteligence začleněná do oficiálních struktur, která byla lépe informovaná než zbytek společnosti a setkávala se i s jistou podporou nemarxisticky orientované inteligence, s inteligencí „páriů“. Gracianová pak ukazuje známé projevy nabourávání systému v činnosti spisovatelů, filmařů, a hlavně na poli politickém, jímž byla výměna prvních tajemníků, v podstatě uskutečněná se souhlasem Moskvy. Její postoj se ovšem postupně a přímo radikálně změnil, když ústřední výbor KSČ přijal v dubnu 1968 Akční program, v němž zdůraznil „národní cesty k socialismu“ a zásady „socialistické demokracie“. Podle Gracianové Akční program svým pokusem sloučit různé zájmy představoval jakýsi hybrid mezi omezeným pluralismem a korporativismem, který by při důsledném uplatnění vedl k popření vedoucí role strany, tedy k nabourání systému, což jistě nebyl cíl A. Dubčeka. Autorka, která se opírá o publikované prameny a literaturu naší i cizí provenience, si dále všímá důsledků zrušení cenzury, manifestu 2000 slov a dalších událostí vrcholících 21. srpnem, jímž začala dlouhá agonie Pražského jara.

U příspěvku Boruta Klabjana nás sice zaujme název T. G. Masaryk v roce 68, ale jeho skrovný rozsah a především obsah, v němž jsou sice i archivní citace, může být snad zajímavý pro italského čtenáře, ale k slibovanému tématu nic podstatného neřekne. To ovšem neplatí o stati Manfreda Alexandera, který líčí, jak se československý osmašedesátý promítl či – řečeno rovnou a přesněji – vlastně nepromítl do dění v Německé spolkové republice. Tam bylo osou rebelie studentské hnutí, které bouřlivě reagovalo na mezinárodní události jako zintenzivnění americké války ve Vietnamu, v roce 1967 izraelská „šestidenní válka“, zavraždění revoluční ikony mládeže Che Guevary, v USA pak atentáty na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho, nemluvě o krvavé válce v Nigerii. Československo, které usilovalo o odideologizování společnosti, bylo ve srovnání s těmito událostmi i pro revolučně naladěnou německou mládež, hlásící se naopak k marxismu, nepochopitelnou zemí, což se mj. projevilo za i pražské návštěvy Rudiho Dutschka. Vstřícnější oficiální politiku vůči Pražskému jaru ovšem tradičně brzdily dva faktory: jednak československý požadavek na nulitu mnichovské dohody, jednak poválečné vyhnání sudetských Němců s jejich nemalým vlivem na politické scéně. K jisté změně došlo až po sovětské invazi, kdy v NSR našly útočiště tisíce československých emigrantů. Cenná je mj. i Alexandrova úvaha o rozdílném pohledu německé společnosti na Poláky a Čechy, kterou zkoumá z historického hlediska.

Dubček: jaký byl opravdu?

Bez zajímavosti není studie Angely Melitové, která se opírá o britské diplomatické prameny a ukazuje postoj vlády Jejího Veličenstva k Pražskému jaru zvláště po invazi z 21. srpna. Jsou to jak hlášení britského velvyslance z Prahy, tak i různá vystoupení britského ministra zahraničí, britského zástupce v Radě bezpečnosti OSN, v NATO atp. Je to trpké a smutné čtení; na jedné straně ostrá slova odsudku SSSR, na straně druhé vědomí, že Československo patří do sovětské sféry vlivu a žádný z velkých hráčů tehdejší světové politické scény nebude ochoten pro ně riskovat válku. Ostatně nedošlo ani k odvolání velvyslanců, ani k ekonomickým sankcím vůči zemím, které se na invazi podílely.

Davide Zaffi se ve svém příspěvku zabývá především falešností dobové legendy, která soudila, že v roce 1968 byly Československo a Rumunsko rovnocenným „trojským koněm“ sovětského bloku. Poté, co načrtl dějinnou cestu Nicolae Ceauseska k moci, ukazuje, že jeho zájem o Pražské jaro byl ryze účelový, byly mu zcela lhostejné jeho hospodářské a politické reformy – šlo mu jen o to, zda získá dalšího partnera, který by mu pomohl ve sporech s Moskvou. Charakteristické proto bylo jeho vystoupení po návštěvě Prahy, v němž s uspokojením a takřka s pýchou konstatoval, že ekonomika i politický život Rumunska je pevně v rukou strany, jinak řečeno že pevně stojí za stalinským monolitním systémem, zavedeným po druhé světové válce. D. Zaffi se obsáhle věnuje i vágnímu vztahu rumunských intelektuálů a zvláště spisovatelů k Pražskému jaru, aby hořce konstatoval, že ani později se v zásadě nijak neměnil jejich aktivní postoj k režimu, který vyústil v kult Ceauseskovy osobnosti, svou povahou v Evropě ojedinělý.

Giuseppe Dierna, italský bohemista, překladatel a žák A. M. Ripellina, napsal ve svém stylu nejdelší studii celé knihy. Zvolil si choulostivé téma našich moderních dějin, konkrétně materiální ztvárnění vzpomínky na Dubčeka, Palacha, Stalina a další. Podnětem byla představa, jak by se obohatila Praha o sochy dvou osobností Pražského jara, Dubčeka a Palacha, kteří se i přes krátkost svého působení staly mýtem. Jak se ukázalo, byl to mýtus velmi křehký, neboť za čtyřicet let se nedokázal materiálně projevit v tvářnosti architektonické monumentality Prahy. A jak v této souvislosti nevzpomenout pravý opak, negativní mýtus, neosobnost diktátora Stalina, který s kamenným pohledem a potměšilým úsměvem mohl od roku 1955 po sedm let zírat na novou gubernii z pražské Letné? Dierna začíná přehledem hvězdné kariéry „romantického marxisty“ Dubčeka, kterou ukazuje ve třech fázích: leden až červen 1968 – první tajemník s lidskou tváří, červenec až 20. srpen – David proti Goliášovi a po 21. srpnu – Kristus v zahradě Getsemanské. Prostředkem mu jsou dobové básně, články a především satiricky pojaté kresby Dubčeka, jak je přinášel Reportér, Mladý svět, Dikobraz a další časopisy; většinu příloh právem zabírají jejich reprodukce, bez nichž by si italský čtenář jejich působivost jen stěží domyslel. V druhém případě, Palachově, jsou to především básně, Palachovo osobní svědectví i svědectví cizí, vzpomínky, články naše i cizí, jimiž demonstruje velikost činu, pro nějž jsme dosud nedokázali najít odpovídající slova. V prosinci roku 1949 byl na pražské Letné položen základní kámen kolosálního oltáře české servilnosti a oddanosti Stalinovu kultu, který provázela slova A. Zápotockého, vycházející ze Svatováclavského chorálu

„...nedá zahynout nám ni budoucím“. A následuje dlouhá řada citací veršů a úryvků z děl předních básníků a spisovatelů, neuvěřitelná až odpudivá četba – v konfrontaci s názory J. R. Picka, E. Bondyho a dalších intelektuálů. Materiálně bohatě fundovaná Diernova studie je i silným literárněkritickým a filozofickým dílem sui generis.

Černá stránka IKS

Myslím, že pořadatel a hlavní autor knihy Francesco Leoncini se rozhodl záměrně, když zařadil práci Giuseppa Goisise hned za svou úvodní studii. Jejím autorem je filozof, který se zabývá proměnami marxismu v minulém století. Přitom bez významu není zjištění, že nikdy tomuto „opiu intelektuálů“, módě, která vrcholila na Západě právě v roce 1968, nepodlehl. Přesto soudí, že právě v podmínkách soudobé planetární bídy a globálního vykořisťování by bylo užitečné se k marxismu vrátit a vážně jej studovat sine ira et studio. Detailně pak analyzuje vývoj teorie marxismu na Západě a zastavuje se u dvou osobností, které znamenaly průlom do původních Marxových myšlenek, konkrétně u G. Lukácse a A. Gramsciho s jeho teorií převahy nadstavby nad základnou, politiky nad ekonomikou. Oba představovali nejvážnější výzvu kanonizované verzi sovětského marxismu, který se po Stalinově zásahu na konci dvacátých let stává marxismem-leninismem, mění se ve zbytnělou fosílii. Goisis ukazuje, že tato nová orientace nebyla bez souvislosti s náboženským duchem marxismu, který se projevoval u ruských filozofů z dob před Leninem. S odvoláním na díla Del Noceho a další autory pak konstatuje, že dnešní bohatá a konzumní společnost fakticky dědí všechny negace marxismu a zbavuje je onoho revolučního rozletu, který jim dával směr a smysl. Výsledkem je nicota, dokonce její triumf. V závěru zdůrazňuje, že přes všechny záludné a nikam nevedoucí vábničky reálného socialismu stojí za to hledat a pokoušet se o socialismus velkorysý, humanitní a postideologický, který zhodnotí etiku a výchovu a bude i v tradici velkých, nejen italských, myslitelů.

Valentine Lomelliniová, která se opírá o bohatou literaturu i o různorodý archivní materiál, se soustředila na proměny vztahu Italské komunistické strany (dále jen IKS) k československému vedení především po nástupu Gustava Husáka do funkce prvního tajemníka. Moskva měla eminentní zájem, aby československá otázka byla co nejméně internacionalizována a neprohlubovala napětí v mezinárodním komunistickém hnutí, k němuž došlo po její roztržce s Čínou. Ve vedení IKS se střetávaly dva proudy, z nichž první, s Umbertem Terracinim, se rozhodně stavěl proti nástupu normalizace, zatímco druhý, v čele s Gian Carlo Pajettou, ji neméně tvrdě obhajoval. Zostření, které mělo i značný mezinárodní ohlas, přinesl interview s Josefem Smrkovským, které publikoval člen vedení Davide Lajolo v týdeníku Giorni-Vie Nuove a které mu přineslo ztrátu členství v ústředním výboru. Po rozboru dalších projevů vzájemných vztahů Lomelliniová konstatuje, že politickou linii tehdejší IKS charakterizoval jakýsi druh dynamické rovnováhy. Rozhodující vliv měla jak jistá finanční závislost na Moskvě, tak i chápání Moskvy jako matky socialismu, které bylo v členských masách stále silné. Čas k „novému internacionalismu“, k eurokomunismu z druhé poloviny 70. let dosud nedozrál a dvojaká dynamická rovnováha IKS proto nebyla ničím jiným než oportunismem.

Federica Casanova Borca svou stať nazvala Dubček a Itálie. Rozhovory a uvádí ji Dubčekovými slovy v rozhovoru s Umbertem Ecem, Romanem Prodim a dalšími dvěma činiteli fakulty politických věd v Bologni ještě před udělením čestného doktorátu (ten měl dostat společně s Nelsonem Mandelou): „To, co není morální, nemůže trvat věčně. Dočasně může zvítězit, ale nikoliv natrvalo.“ F. Borca si přirozeně uvědomuje, že v uplynulých čtyřiceti letech se svět značně změnil, nicméně Pražské jaro není podle ní jen nahodilý okamžik dějin, nýbrž významná událost, která ve svých důsledcích byla počátkem konce sovětského systému a poválečného rozdělení světa. Cituje známého marxistického historika Erika Hobsbawma, že sovětská invaze do Československa byla „válečným aktem“, po němž „v posledních dvaceti letech života bloku zřejmě ani samotní vůdci komunistických stran nevěřili tomu, co dělají“. Borca dále přináší rozhovory s pěti osobnostmi italského veřejného života, z nichž dva byli novináři akreditovaní v roce 1968 u nás a takřka shodně se vyjádřili, že Pražské jaro představovalo grandiózní pokus o vytvoření nové společnosti. Zajímavý byl rozhovor s E. Macalusem, členem vedení IKS, který její poměr k Jiřímu Pelikánovi a čs. emigraci označil za „černou stránku italského komunismu“. Výpovědí o A. Dubčekovi nám poskytují pestrý vějíř hodnocení: od průměrného politika s nepopiratelným charismatem až po nadprůměrně inteligentního jedince, který se stal symbolem velkolepého hnutí.

Luciano Antonetti, blízký přítel a italský důvěrník A. Dubčeka, se zaměřil na kritiku nejrůznějších klamů o Dubčekově úloze, které se objevily v tisku a literatuře v období 1969–1992, aby jeho politickou cestu vyjádřil parafrází z knihy rozhovorů Zd. Mlynáře a M. Gorbačova, že „reformátoři nemají snadný život“.

Příspěvky, které jsou věnovány pouze Janu Palachovi, uvádí brilantní studie Milana Otáhala o studentském hnutí na rozhraní let 1968 a 1969 až po jeho smutné dubnové finále, kdy A. Dubčeka vystřídal ve vedení KSČ G. Husák. Autor pečlivě analyzuje hnutí, v němž přes existující vnitřní rozpornost se výrazně prosazovala radikalizace, antisovětské a antikomunistické tendence. Detailně líčí události spjaté se stávkou studentstva v polovině listopadu roku 1968, kdy studenti shrnuli své názory v 10 bodech, v nichž neprosazovali své stavovské, nýbrž ryze společenské a politické požadavky. Podařilo se jim rovněž navázat styky s dělnictvem, nicméně v kritických momentech nedokázali připravit společnou akci odporu. Impulsem k novému vzepětí byl Palachův čin, jehož ohlas Otáhal mapuje jak v centru, tak v krajích. Ovšem brzy po něm hnutí upadlo do stagnace, aby duben 1969 přivodil konec jeho úlohy významného politického činitele.

Pinocchio v Československu

Zbylé příspěvky jsou vzpomínkové povahy: stručná a věcná osobní zpráva Jaroslavy Moserové a obsáhlá stať Jana Kavana, kterou napsal deset let po Palachově činu a v únoru 1979 ji uveřejnily Listy; přepis pořadu významného italského publicisty Enza Biagiho, který uvedla italská televize na jaře 1990; a posléze úvaha Rocca Giovanniho Dibiase, v níž se opírá jednak o rozhovory, které vedl s Palachovým bratrem, jednak o analýzu asi dvou set dotazníků, které rozeslal pražským vysokoškolákům. Všestranné zhodnocení jejich odpovědí není právě příjemnou četbou: dějiny jako by pro ně skončily porážkou Japonska ve druhé světové válce. O osmašedesátém a Palachovi mají jisté představy, ale v podstatě je to nezajímá, nerozumějí svým rodičům ani jejich době a jednoznačně se upínají k budoucnosti.

Konečně v příloze nalezneme překlad povídky Bohumila Hrabala z roku 1972 a přepis půvabného eseje významné italské historičky Giuliany Limitiové z roku 1971 nazvaného Pinocchio v Československu, z něhož ocitujme slova ze závěrečné pasáže: „V jaru naděje, v němž šlo o obrat k socialismu s lidskou tváří, nikoliv náhodně Alexander Dubček ztělesňuje Pinocchiův osud. Dubček z temného byrokrata, z kusu dřeva neosobního mechanismu stal se živoucím symbolem nadějí národa. I svou fyzickou podobou nám připomíná Pinocchia.“

Co říci na závěr této tak různorodé směsice výpovědí o výjimečném období, které se vymyká z rámce čtyřiceti let totalitní vlády komunismu? Je to výpověď, která je určena především pro italskou odbornou veřejnost a všechny kdo se zabývají problémy soudobého světa. Nestává se příliš často, aby v cizině vyšla tak rozsáhlá publikace, která by se věnovala našim dějinám, takže italský počin je pro nás nesporně velmi lichotivý. Cenné na něm je především to, že přináší pohled na československou dějinnou realitu zvenčí. Způsob, jak si autoři kladou otázky, nemluvě o jejich závěrech, je inspirativní výzvou našim odborným kruhům. Škoda že nikdo z italských autorů se nevěnoval např. Šikově ekonomické reformě nebo tehdejším názorům na formování politické scény. Avšak to bychom chtěli příliš. I ve své podobě je to kniha, která by si zasloužila, aby u nás neunikla pozornosti. Zřejmě nebude snadné najít vydavatele, který by riskoval české vydání, a to ani za předpokladu, že by se zúžila o některá tvrzení a poznámky nezbytné pro italského čtenáře. Daleko vážnější překážku, než jsou ekonomické a technické důvody, vidím v politickém klimatu naší země, v níž se ustálil a ideologizoval jednolitý a šmahem odsuzující názor o čtyřiceti letech vlády komunismu. Jistě jsou i výjimky, už loňské vzpomínky na 21. srpen ukázaly, že rok 1968 není žádným tabu, nicméně se jen okrajově dotkly problému, oč v tomto roce šlo. Koneckonců není ani divu, neboť po onom obdivuhodném celonárodním vzedmutí nastalo jedno z nejsmutnějších období, srovnatelné jen s dobou po Mnichovu. Z paměti jako by vymizelo ono dvacetiletí morální bídy a nízkosti, kdy většina příslušníků generací, jež řídí dnešní osudy naší země, patřila k těm šťastnějším, kteří mohli studovat nebo dělat jakousi kariéru. To není jejich kritika nebo odsouzení, ale vyjádření reálného stavu věcí, v němž se ocitla celá společnost.

Něco lze dělat

Kdybych si pomohl oblíbeným rčením hlavy státu, zjednodušený obraz šedesátého osmého představuje „standardní“, přiměřený přístup. Standardní je rovněž naše dnešní společnost svou partokracií, řečeno módní dobovou frází, „napříč stranickým spektrem“. Standardní je svými osobnostmi z tábora politiky, které slovy neusilují o nic menšího než o to nejlepší pro své spoluobčany. Pouze jejich převládající a neodolatelný sklon využívat výhod politických funkcí, jejich náklonnost ke kultu zlatého telete, k ďábelskému lejnu, jak nazývali peníze církevní otcové v počátcích křesťanství, jejich arogantnost a nemilosrdná řevnivost kazí profil jinak záviděníhodných služebníků obce. Obraz kulturní politiky – jako by tento termín u nás ani neměl právo na užívání – doplňují celebrity, lidé převážně z různých koutů zábavního umění. Ti všichni, o kterých budoucí dějepisec sotva utrousí zmínku, zabírají místo skutečné elitě. Tou nechápu jen vynikající vědce nebo umělce, ale vůbec lidi, kteří od Listopadu čekali přechod k důstojnější a demokratičtější společnosti v  Masarykově duchu, a nikoliv ke „standardní“ realitě, otevřené sice pro osobních kariéry, ale bez vize a programu pro domácí polis. Jak nevzpomenout, co naznačuje i Leoncini, že původní Havlovy názory po listopadu 1989 vyšuměly...

Evropa druhé poloviny minulého století právě nehýřila myšlenkami a představami o uspořádání života společnosti. Nakonec to byla na Západě konzumní společnost, obsahově chudá, bez perspektiv, vedoucí k nicotě. Střední Evropa byla v tomto ohledu mnohem bohatší a svým hledáním zvláště na sebe upozornil československý osmašedesátý. Je nesporné, že se odvíjel ve specifických podmínkách tehdejšího světa. Mluvit o návratu k němu by byl přirozeně nesmysl, avšak stejně pošetilé a hloupé by bylo zapomenout na jeho duchovní dědictví, jež nám připomíná kniha italských autorů. Svět se za uplynulých čtyřicet let nevídaně změnil, ale lidé zůstávají v jednom stejní: záleží jim na tom, aby své občanské krédo mohli projevit – zjednodušeně řečeno – nejen jednou za čtyři roky a potom opět léta bezmocně přihlížet svévoli politické arény. Aniž bychom chtěli idealizovat, jedno Pražskému jaru nemůžeme upřít – dalo lidem naději, že společnost mohou a dokáží změnit, což je na nedlouhé pouti člověka hodnota primární, dodávající životu hlubší smysl.

Bohumír Klípa (1929) je historik a překladatel z italštiny.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.