Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Stručně: Miroslav Sígl: Sto bodů Franty Vaněčka přečkalo totalitu

Miroslav Sígl

Sto bodů Franty Vaněčka přečkalo totalitu

Kdykoliv jsem po srpnové okupaci v roce 1968 potkal Frantu Vaněčka, kolegu novináře, stejně postiženého jako desítky a postupně stovky vyřazených, vykořeněných, existenčně postižených, měli jsme o čem povídat. Stával jsem s ním například na hlídaném parkovišti na Národní třídě v Praze, a to tak dlouho, než si Frantových kolemjdoucích přátel, kteří se s ním také vybavovali, všimla všemocná estébé.

Kdepak – vždyť tady byl vlastně ve styku s veřejností, a to jsme měli všichni zakázáno! To nemohl být džob pro žádného novináře! Stejně tak Karel Kyncl nesměl na Masarykově nádraží prodávat zmrzlinu! Víte, s kolika lidmi tak přišel denně do styku!? Nebo Jindra Klímová ve Sběrných surovinách! Prodávat v kioscích? Ani náhodou! Nebo fungovat v samoobsluze v zoologické zahradě? Koho všeho by mohla nakazit!? Ekonomický redaktor, po listopadu docent a doktor Zdislav Šulc se po těchto zkušenostech těm trápením vyhnul a ve svých padesáti letech se vyučil vulkanizérem. Protektoroval ojeté pneumatiky. A jeho žena Olga – rovněž taková křehotinka, jako Frantova Dagmar? V Praze nic nemohla sehnat, denně dojížděla do neratovické Spolany, a tam pro ni měli to nejnebezpečnější a zdraví škodlivé místo u pásu v silně zapáchající dílně viskózové střiže.

Všichni podobní kolegové střídali jedno místo za druhým. Stejně tak Franta Vaněček i se svou milou útlou Dagmarou. Přijali ho jako skladníka v Restauracích a jídelnách (tak se ten podnik jmenoval jednotně po celé republice). Co ten se natahal těžkých sudů, když přijelo auto s vínem nebo musel skládat basy piv a limonád! Slyším ho, jak mi při dalším náhodném setkání kdesi před hospodou vypráví: „Uvažuju tady o podílu práce na poopičení člověka, podívej se, ruce vytahaný jak orangután, a to mi mají přivézt za chvíli tři sta bochníků chleba... nezlob se, nemám čas...“

Ani tam ho kádrováci nenechali. Sotvaže nastoupil jako brigádník a poznal se tam s kamarády, už si musel hledat znova obživu. Čte pilně inzeráty, navštěvuje podniky, ústava mu sice zaručuje právo na práci, ale stejná ústava nikomu nepřikazuje ho zaměstnat. Vzal i místo nekvalifikovaného topiče. Ale přijdou „odněkud nějací pánové“ a Frantovu dočasnému zaměstnavateli suše oznámí či nařídí, aby byl propuštěn... Bez udání důvodů. Franta měl pro ně moc trefné pojmenování „státní bdíči“, namísto aby používal zkratku StB.

Jindy si zas oddechl on, a to tehdy, když se musel rozloučit s nošením kufrů zahraničních hostů v hotelu, jemuž se mezi Pražáky jinak neřeklo než „chrám svatého Alexeje“ (ano, International v Praze-Dejvicích, který postavili na počest zakladatele, ministra obrany Alexeje Čepičky). Franta vypráví: „Dederóni, Rusáci, Arabové, Arméni, Gruzínci, všichni do jednoho velcí šmelináři, tady vyřizují ,důležité obchody‘“. Cizinci ze Západu? Ti jsou ubytováváni jen na zvláštních a stále stejných pokojích, příslušně vybavených či zařízených... V tak profízlovaném prostředí jsem ještě nikdy nedělal, ani jsem si to neuměl ve snu představit, že je něco takového možné...“

Franta Vaněček byl nezmar. Nezničitelný, třebaže zdraví také podlomené. Několik let strávil pro onemocnění tuberkulózou v nemocnicích a sanatoriích. Jenom těch jeho vejšplechtů, co jsem od něj slyšel: U Fízlárny se říkalo místu autobusové zastávky Michle, kde měli jednu ze svých stanic policajti – pardon, příslušníci SNB. Nebo když se odevšad ozývalo velebení „husáků a podhusáků“ a blížilo se výročí jakéhosi „jubilejančení“. Po podpisu Charty 77 dával vždy k lepšímu, že Ludvík Vaculík ty naschvály má snad v popisu práce.: „Von má na autě číslo, espézetku AO-19-77!“

Od Franty jsem poprvé také slyšel heslo „Co svazák, to kupka hnoje!“, když ho předtím použil spisovatel Jan Procházka v době, kdy svazáci organizovali nábor do zemědělství. No a kdo jiný než Franta šířil po srpnu 1968 slogan „Kupujte hřebeny! Nastala všivá doba!“. Jako novinář si dělal jenom stručné poznámky. Tak si zapsal i nápis z jeho hospody: „Lepší pivo v žaludku než voda na plicích.“

Ale co tu vyprávím jednotlivosti, bylo by na čase vzpomenout veledíla, která Frantu Vaněčka proslavilo nejvíc. Nejprve jeho Sto bodů, které zahrnuli do svého programu Plastici, čili skupina Plastic People of the Universe. Šířily se po světě, jakmile ho v londýnském Palach-Press přeložili do angličtiny, němčiny a z toho znovu do češtiny – ale to Franta pořád ještě nevěděl. Text mu byl povědomý a začal hledat, kam kdysi ty známé body ukryl. Napsal je po jakési amnestii, která se však nevztahovala na politické vězně. Frantu to naštvalo a postupně vypsal, že „Stokrát se bojí... starých pro jejich paměť..., mladých pro jejich nezkaženost..., kostelů, farářů a jeptišek..., tiskáren, rozmnožovačů a xeroxů..., zahraničních novin..., změn v Moskvě..., hokejistů a o hokejisty..., šachistů a o šachisty..., svatého Václava, Mistra Jana Husa, svatého Mikuláše, Ježíška, Všech svatých..., bojí se i ve svém ghettu na Orlíku..., mrazů i horka..., ruksaků na sochách V. I. Lenina..., Charty lidských práv..., bojí se všeho... A Sto bodů zakončil slovy: „Nebojí se jen prostitutek a zlodějů. Ti jsou jim blízcí. Těm udělují amnestii...“

A na podobné téma Franta ještě sepsal další stovku, nazvanou Stokrát není socialistickým státem... a to tehdy, když totalitní darmošlapové vymýšleli, co je socialismus, a biflovali to do lidí od dětských let. Tvrdili, že socialismus je totiž jenom jeden, žádné přídavky (a už vůbec ne „socialismus s lidskou tváří“). Lidem se prostě – nedivme se – celý „ten jejich“ socialismus tak zprotivil, že jim připomínal slovy Franty Vaněčka „raky, lezoucí dopředu zadkem...“.

Čili – „Stokrát není socialistickým... stát, který... zná vůli národa dřív, než se ho na to zeptá..., se dopustí zločinů a povýší je na součást ideologie..., má dobré rakety, děla a pušky, ale mizerné boty..., který staví sjezdové paláce, exkluzivní sekretariáty a hotely pro jednu politickou stranu a v nemocnicích leží nemocní na chodbách a polních skládacích lůžkách..., v němž občané nesmějí znát své světově proslulé vědce a... umělce..., v němž výsledky voleb lze odhadnout kdykoli předem s přesností jednoho procenta..., kde policie stojí i na křižovatkách dějin..., kde je těžko rozeznatelné, co je osvobození a co zotročení..., kde se vláda bojí i pohřbů a květin na hrobech...“ a tak dále až do sta. Aby to nebylo „soudruhům líto“, Franta sepsal ještě stokrát, že socialistický stát je takový, který si platí své... šašky a pistolníky..., zelenkové stvůry v televizi..., dvorní dodavatele zahraničních podlostí..., žalobníčky, donašeče, práskače, fízly, denuncianty, hospodské Bretschneidery..., hlasatele nadšeného jásotu mas..., krejčíky na svěrací kazajky z dogmatických materiálů..., zamykače kostelů, redakcí, ateliérů, vězeňských mříží a úst občanů... Nebo „Je snad socialistickou společnost, v níž dá soudruh popravit soudruha..., v níž se má lépe ten, kdo vychvaluje stranické vůdce..., v níž člověk může pohodlně žít bez přemýšlení... a tak dále a zase až do sta.

Byl poznamenán místem svého narození a prožitého dětství v podhůří Šumavy – v Holubově u Českých Budějovic. Kousek odtud je Kleť s hvězdárnou a viditelností do Rakouska. Celý dospělý věk však žil vlastně ve městech a nejvíc v hlavním městě. Známostí a přátel na desítky – od Jaroslava Seiferta a jeho dcery Jany, Jirky Lederera, Otky Bednářové, Františka a Rivý Krieglových, Jiřího Hájka, manželů Tominových až po Trudu Sekaninovou-Čakrtovou, slepého Klementa Lukeše, Vlastu Chramostovou... Zničil raději svůj „telefonní seznámek“ a naučil se pár čísel zpaměti... Raději ani netelefonovat, kdožví, zda není odposloucháván? Přesto ve svém bytě na pražských Petřinách pořádali Vaněčkovi také semináře pro chartisty a sympatizanty, od křesťanů po bývalé komunisty, po underground.

Volají dcery, kterým se podařilo zakotvit v Rakousku. Až v něm a jeho Dagmaře uzrálo rozhodnutí začít si obstarávat nesčetné doklady a potvrzení potřebné pro otevření vrátek také do Rakouska. Následovaly výkřiky radosti na druhém konci drátu, když to sdělili dcerám. Na úředním papíru v roce 1980 stálo, že „František a Dagmar Vaněčkovi jsou bez státní příslušnosti a na území Československé socialistické republiky se zdržovali přechodně...“

Ještě před odjezdem se Franta sešel s přítelem – signatářem Charty 77, který ho požádal, aby mu napsal do památníku, co ho vedlo k podpisu Charty. A tak napsal: „Nespočet lidí jsem potkal, stovky podrážek prošlapal, než jsem došel k odpovědi na otázku, proč mne matka naučila mluvit: to proto, abych nemlčel. Snad milióny slov jsem vyslovil zbůhdarma a jen pár stovek tam, kde o něco šlo. Tisíce příležitostí jsem měl k promluvení – a já jich tolik promlčel. Někdy ze zbabělosti. Jindy z pohodlnosti. Podpis pod Chartu 77 byl mojí malou splátkou na dluh, právě za ono mlčení“.

Ve Vídni redigoval Výběr, sborníček informací a komentářů, který se konspirativními cestami dostal až do Československa a já několik čísel vlastnil, než mi Franta doplnil celou sbírku po návratu do vlasti. Avšak znovu už pokolikáté beru do rukou tu malou knížečku, jejíž úryvky tiskl Franta nejprve v exilovém Zpravodaji ve Švýcarsku, potom mu celou knížku vydali Zdena a Josef Škvorečtí, pak vyšla hned po Listopadu také u nás již svobodně v nakladatelství Primus, které v roce 1990 založil jeho stejnojmenný majitel. Ale pořád pod jinými názvy, než jaké by se Frantovi líbily (Deník chartisty anebo Stalo se v kraji zvykem...), až teď ji přinesla Dagmar na schůzku v novém vydání u Zdenka Suse ve Středoklukách, konečně s názvem, který by byl Františkovi nejmilejší, říká kolegyně Dagmar: Všivá doba. Z deníku chartisty. Připomnělo se totiž jedno datum: před deseti lety, 27. června 1999 ve svých 76 letech František opustil tento svět.

Miroslav Sígl (1926) je publicista a spisovatel.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.