Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Stručně: Tibor Vaško: Specifika současné krize

Tibor Vaško

Specifika současné krize

„Je dost dobré, že náš národ nerozumí našemu bankovnímu a monetárnímu systému, protože kdyby jej chápal, věřím, že by revoluce vypukla do zítřejšího rána.“

Henry Ford

„Potíž není ani tak v rozvoji nových myšlenek, jako v úniku od těch starých.“

J. M. Keynes

Nutno pokaždé zdůraznit, že jde o finanční krizi, jež vyvolala mnoho navazujících krizí ve všech sférách lidské činnosti. Přitom tato krize vyrostla na letitých procesech, ale složením a intenzitou vykazuje také zcela nové parametry.

Pro ilustraci „letitých“ procesů – druhý prezident USA John Adams (prezidentem 1797-1801) řekl: „Národ lze zotročit mečem nebo dluhem. Druhý způsob je dosti utajený a lidé nevědí, co se děje, takže se poddají vlastnímu ujařmení. Na povrchu se zdá, že se nic nezměnilo, přesto se celý nový systém stal vládcem ,ve formě dluhů a daní‘, které lidi považují za vlastní dobro, nikoliv za příspěvek pro jejich zotročitele“.

Za 208 let se skutečně nic nezměnilo.

Uvědomil jsem si všeobecné nepochopení těchto otázek při poslechu jednoho rozhlasového komentáře v červnu 2009: nabádal, že nebudeme-li zajímaví pro zahraniční investory, budeme ztraceni. Jaký hloupí museli být naši otcové po druhé světové válce, že nečekali na investory a začali stavět kaskády na Vltavě a Váhu, hutě, elektrárny a pod.! Zeptal se někdo, odkud brali prostředky?

To, co by je bývalo čekalo od zahraničních investorů, nedávno popsal brilantní americký profesor Michael Hudson: „Místo aby Západ pomohl postsovětským zemím k samostatným ekonomikám, díval se na ně jako na ústřice, jež nutno rozlomit, zadlužit, aby se vytěžily poplatky za úroky a kapitálové zisky, a přenechat jim prázdnou skořápku. Poté, co domácí kleptokraté, zahraniční banky a investoři vyvezli své fondy ze země, lokání měna mohla devalvovat. Pak se zahraniční kupci vrátili a koupili lokální aktiva za babku.“

Přitom žádná země si těchto problémů neužila více než USA. Nejdříve když chtěla získat nezávislou měnovou politiku jako anglická kolonie, a poté když tápala při tvorbě své centrální banky, až skončila u FED. Toto řešení od počátku až do dnešních dnů mělo své odpůrce. Ron Paul předložil nedávno Kongresu USA návrh na audit a zrušení FED.

Současná krize se však také liší od předešlých periodických krizí. Bank of England například letos snížila úrokovou míru na půl procenta, což neudělala nikdy v historii svých 315 let, během kterých zažila desítky krizí.

Caisse des Dépôts et Consignations, finanční páka francouzské vlády, vloni vykázala ztrátu také poprvé za svou existenci (od r. 1816).

Alan Freeman již v únoru 1988 spekuloval, zda krize v roce 1929 a v roce 1987 nemají jedno společné – strukturální nerovnováhu v mezinárodních vztazích. V roce 1929 Anglie totiž opouštěla post světového hegemona a USA ještě neměly zájem jej převzít. Jde o to, zda nyní opět, když evidentně USA opouštějí pozici hegemona a Asie (Čína) ještě není schopna jí převzít, si světové hospodářství „nesedá mezi dvěma židlemi na zem“.

Francouzi říkají, že zoufalý pokus zachránit hlavně americký a britský finanční systém manipulacemi vlád a centrálních bank rozbil všechny „navigační přístroje“. Astronomický objem likvidity jenž zaplavil za jediný rok finanční systém, zejména americký, přivedl politické a finanční hráče ke ztrátě styku s realitou.

Je dobré si uvědomit, že americký měnový systém produkuje 3 % v mincích a bankovkách a zbytek jako položky v počítačích. Od dob prezidenta Andrewa Jacksona (1829–1837) federální dluh nebyl splácen, spláceny byly jen úroky soukromým bankéřům a majitelům amerických obligací (Ellen Brown).

Tyto skutečnosti ztěžují odhad dalšího vývoje. Spoléhání na minulé jevy může selhat. Část důvodů, zdaleka ne všechny, bych rád uvedl níže.

1) Současná krize je „man-made“, patologické jevy ekonomiky nejsou vyvolány přírodními jevy ani přirozeností kapitalismu (vždyť například od r. 1944 do počátku sedmdesátých let to zvládal bez krizí), ale nevídaným kořistnictvím a arogancí části současné vládnoucí elity, zejména ve finančním sektoru. Není to obvyklý business cycle, ale central banker cycle, jak říkají Američané. To nemá nic společného s tržním mechanismem nebo volným obchodem.

2) Došlo k zřetězení řady ekonomických bublin, vyvolaných víceméně úmyslně. První byla bublina, tzv. dot.com, počátkem století. Byla způsobena tím, že mnohé telekomunikační firmy se řídily obdobou Ponziho schématu a až 30 % zisku dávaly do reklamy, a tím získávaly mnoho zákazníků. Když narazily na meze svých možností (a zákazníků), šly k zemi. Tato bublina stála akcionáře ve světě 14 bilionů dolarů, z toho 7 bilionů v USA.

Greenspan prasknutí bubliny řešil snížením úrokových sazeb. Snížení úrokových sazeb vytvořilo podmínky pro výhodné hypotéky a vyvolalo bublinu realitní. Proto někteří již před léty nazvali Greenspena bubble-blower (bublifuk). Tato bublina praskla vloni. Vyvolala pokles cen domů v USA o 18 % a neschopnost splácet hypotéky, jež počítaly s nájmem odvozeným z ceny nemovitostí. Podepsala se na tom také mezitím rostoucí úroková míra a její důsledky.

Následovala pak bublina komodit, představovaná vrcholem 147 dolarů za barel ropy. Záhy praskla i tato bublina a cena ropy spadla na 30 dolarů. Podobná salta provádělo zlato. Nyní, zdá se, ceny komodit opět stoupají a jsou vedeny průmyslovými surovinami, jako jsou nikl a olovo, zatímco vzácné kovy – zlato a stříbro – zaostávají. Je také možné, že podniky se v očekávání konce krize předzásobují.

3) Nastalo zřetězení podvodného chování aktérů ve finančním sektoru. Nestandardní hypotéky sice byly vyvolány politickou snahou umožnit každému Američanovi získat vlastní dům, ale v praxi to vedlo k podvodu. Všichni účastníci věděli, že hypotéka u některých skončí selháním (default), proto šlo o to, jak se jich zbavit. Pochybné hypotéky se začaly objevovat v sekuritizované formě (zabalené do mnoha cenných papírů). To byl další podvod. Ratingové agentury přispěchaly na pomoc podvodným označením balíků kategorií AAA. Dlouhý řetěz podvodů skončil umístněním těchto balíku na burze.

Současně Clintonova administrativa koncem devadesátých let z popudu tří kongresmanů (Gramm – Leach – Bliley) zrušila regulační zákony podepsané Rooseveltem v roce 1933 a uvolnila prostor „kasinokapitalismu“, nárůstu bank (Citybank byla první, která dosáhla základní jmění 1 bilionu dolarů) a možnosti defraudace, podvodu (cook-the-books) a pod. Uvolnil se prostor derivátům. Finanční instituce, kam z univerzit spěchala studentská elita, již nepotřebovaly výrobu, stačily samy při tvorbě fiktivního kapitálu. Vytvořily ho za 600 bilionů, což je desetkrát víc než HDP celé zeměkoule.

Zcela se ignoruje role daňových rájů, které řídí zejména Bank of England. Ty jsou odpovědny za to, že vlády mají problémy se sociálními programy a kvůli daňovým únikům napnutý rozpočet. Proto Franck Biancheri, ředitel prestižního LEAP/E2020 (www.leap2020.eu), požadoval v osobním dopise účastníkům zasedání G 20, aby Mezinárodní měnový fond prozkoumal a předložil hodnocení finančních systémů tří zemí zodpovědných za současnou situaci, a to USA, Anglie a Švýcarska. Pokus OECD kategorizovat země v tomto ohledu je bezzubý. Podle české kapitálové informační agentury sídlí v daňových rájích skoro devět tisíc vlastníků českých společností.

*

Nové teoretické pozadí situace vidím také v tom, že se již nedají meze ekonomického prostoru jednotlivých proměnných dále ignorovat. Již Kenneth Boulding řekl, že pokud si někdo myslí, že v konečném prostoru může něco exponenciálně růst donekonečna, musí být blázen nebo ekonom. Ještě pádněji to řekl Edward Teller, otec americké vodíkové bomby. Řekl, že lidstvo může být vyhlazeno tím, že emocionálně nezvládne pochopení exponenciální funkce.

Vloni Robert Jensen ve své práci (http://www.alternet.org/story/95126) varoval, že jsme první tvorové, již budou muset sami na sebe uvědoměle uvalit omezení, aby přežili. Zatím se to nedaří, dělá se spíše opak.

Většinou nám také uniká rozdíl mezi růstem a rozvojem. Systém se může rozvíjet, aniž by rostl (měřeno například v ekonomii ukazatelem HDP), nebo může růst, aniž by se rozvíjel. Biologické systémy to zvládají, jak vidět například na srovnání miminka a jeho stavu v dospělosti. Ekonomické a někdy i technické systémy selhávají při zabezpečení simultánního růstu a rozvoje, tj. růstu a změny.

Zatím převládá posedlost růstem. Matematicky vzato jde o to alespoň nahradit exponenciální funkci, jež tvoří základ většiny ekonomických teorií, funkcí logistickou nebo složitějšími rovnicemi Lotka-Volterra, které přinejmenším respektují konečné asymptoty proměnných.

*

Důležitý rozdíl oproti dnešku je, že bankéři v minulosti ručili za svou banku osobním majetkem. Když bankrotovali, zbyla jím životní pojistka, kterou předali rodině, aby měla z čeho žít, a spáchali sebevraždu. Nyní autoři krachu odjedou na svou jachtu a z dálky pozorují divadlo, které vyvolali.

V politickém prostoru není v pozici světové levice mezi minulostí a současností rozdílu. Je impotentní dnes jako dříve. Proto Jacques Lacan v roce 1968 doporučoval pozvednout impotentní na úroveň nemožného a navrhl heslo: Buďme realisty, žádejme nemožné!

Důkazem levicové impotence v těchto otázkách je, že za dosud největší krize kapitalismu a velké nezaměstnanosti mezi první a druhou světovou válkou ani jediná země nezměnila orientaci směrem k socialismu, a pokud někdo orientaci změnil, tedy k fašismu. U vládnoucí elity se zatím strach z nepokojů v důsledku přitažlivosti myšlenek socialismu nerodí, vždyť jediná ortodoxní socialistická země – Severní Korea – asi uchvátí málokoho. Navíc dle nejnovějších průzkumů 53 % Američanů stále dává přednost kapitalismu, 20 % socialismu. Vládci spoléhají na to, že masové sdělovací prostředky, které bohatě poskytují anestetikum masového konzumu materiálních i duchovních statků, odvedou svou práci.

*

Mezi mnoha ekonomy vládne názor, že situace se v posledních staletích nezměnila. Bankéři (nebo banksteři, výraz vzniklý v meziválečném období) manipulují vládami, a tudíž ti, co krizi způsobili, se ji snaží odstranit za pomoci vlády. Proto maximum, v co lze za současné situace doufat, je, že se věci vrátí k počátečnímu stavu, banksteři dále budou ovládat společnost – a můžeme se těšit na další krize.

Výsledek G 20 v Londýně experti označili za „schůzku abstinentů ve vinném sklípku“ (Attali), schůzku lunatiků a podobně. Zajímavé, že v roce 1933 Londýn organizoval podobnou schůzku, Roosevelt však vzkázal, že jejich návrhy jsou problém, a ne řešení – a šel na ryby. Nevím zda pan prezident Obama rád chytá ryby.

Proto také mnozí ekonomové (Stiglitz, Soros, Roubini, Hudson, E. Brown a další) nevylučují možnost dlouhodobé krize, jakou zažívá Japonsko již téměř dvě desetiletí.

Dojemný paralelismus: Reálný socialismus selhal, protože byl sice reálný, ale patrně nebyl socialismem. Nyní ke svému údivu zjišťují, že současný reálný kapitalismus selhává, protože je sice reálný, ale prokazatelně není kapitalismem, alespoň ne ve smyslu Manifestu Marxe a Engelse. Odklon od své minulosti si kapitalismus mohl dovolit, protože – jsa zbaven hrozby komunismu – již nemusí zastírat své sobectví. Nemálo autorů propadá skepsi (H. M. Enzensberger, H. P. Martin, H. Schuman) a má obavy, zda kombinace lumpenproletariátu a lumpeninteligence nevyústí v lumpenplanetu.

Nevím, zda Leo Szillard, brilantní fyzik (Nobelova cena, autor Einsteinova dopisu Rooseveltovi o potřebě zkoumat atomovou bombu, autor horké linky mezi Kremlem a Bílým domem) neměl pravdu, když řekl něco jako, že po pádu SSSR může přijít na řadu USA. Rodák z Vysočiny (Trešť) Josef A. Schumpeter studentům na Harvardu říkával, že krize působí také jako osvěžující „douche“. (Američané nevěděli co to je, protože sprcha se nazývá v angličtině shower.) Předpokladem takového působení je, že se bude konat „in anticipation of – rather then in reaction to“. Tj. že se bude předjímat namísto pouhého reagování na problémy již nastalé. Dosud však není politická vůle ani odvaha tak jednat; skryté zájmy převažují nad skutečnými potřebami změny.

Tibor Vaško

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.