Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > A. J. Liehm: Francouzské zahřmění

A. J. Liehm

Francouzské zahřmění

Nejvíc toho víme o budoucnosti, protože o ní nevíme nic. Proto se do ní všechno vejde. Literatura ji měla vždycky ráda, byly o ní napsány velké romány, což platí dodnes. Za všechny je tu třeba Cesta Cormacka McCarthyho. Nedávno zesnulý John Updike vyšel kdysi z podobného předpokladu: Přírodní nebo válečná (už nevím) katastrofa zničila život na území Spojených států. Přežil jediný stát Massachusetts, ovšem bez minulých správních či hospodářských struktur. Vlády se ujala mafie. Kupodivu – jenže zřejmě ne kupodivu – fungovalo všechno. Daně se platily z ruky do ruky, zločinnost klesla na minimum, školství či zdravotní péče neměly problém, Michael Jackson zůstal kulturním idolem přeživších. Atakdále.

Letos máme zase pár výročí, leta s devítkou. Donedávna největší hospodářská krize, o deset let později nacistická okupace, za dalších deset stalinismus, na podzim v devětašedesátém zavřeli jiní pookupační místodržitelé hranice, v devětaosmdesátém Listopad, za další dvě desítky zatím největší krize, ale také české předsednictví EU a volby... Dost na rehabilitaci minulosti jako zdroje zkušeností, cesty k dospělosti. Takže bychom mohli raději o budoucnosti. Ale okamžik, nač spěchat.

Na minulou velkou krizi se v poslední době hodně vzpomínalo. Jedni v její zkušenosti viděli návod k tomu, aby se alespoň její důsledky neopakovaly, a sahají k ještě včera nemyslitelným krokům. Druzí v ní tuší konec kapitalismu, jenže nemají recept, jak dál. Všechno však mezitím začíná jakoby od začátku, banky se začínají chovat jako předtím, finanční mlýny se roztáčejí, nezaměstnanost sice stoupá, ale to má přece, viděno ekonomicky, své dobré stránky a lidé to nějak přežijí, už to není jako kdysi. Co bude? No přece dobře bude. A pořád je tu ta Updikova vize.

Jenže pozor, praví znalci, krize je jako cunami, valí se po vlnách a v globálním měřítku není synchronní. Svět, který zažil první vlnu, se zároveň mění tempem, jaké minulost neznala. Co bylo včera nové, je zítra překonané, zastaralé, smetla je konkurence. Obě perspektivy se srážejí, existuje dvojí čtení nejbližší budoucnosti. O vzdálené nemluvě.

Do toho přišly evropské parlamentní volby. Evropská pravice si pamatovala, jak to bylo tenkrát, levice většinou zapomněla, že velká krize většinou nepřinesla vítězství nejvíce postiženým, ale že se z ní zrodila vítězná krajně pravicová politika, různá vtělení konzervatismu, nacionalismu a samozřejmě fašismus. A tak tentokrát levice prakticky všude ty volby prohrála, voliči se raději dívali dozadu na tučnější léta a Evropu nechali stranou. Jak se říká, volili nohama a většinou prostě nepřišli. A zrovna v té době se v Čechách a na Moravě Evropě předsedalo. Velice úspěšně, dověděl jsem se z českých médií. Ne tak z jiných, ale to se nás přece netýká. Paradoxně nejtvrdší byla média anglická, ačkoliv je britská evropská politika české nejbližší. Evropská média se týdny přela, zda české předsednictví bylo nejhorší, nebo druhé nejhorší v dějinách Unie. A všichni se těšili na Švédy. Jenže kdo by věřil médiím.

Překvapení však přece bylo: francouzští zelení pod předsednictvím Dannyho Cohn-Bendita a norské antikorupční soudkyně Evy Jolyové skončili druzí a předstihli socialisty. Nikdy předtím nebyla jejich váha srovnatelná třeba s německými. Porážka sociálních demokratů nebyla ovšem francouzskou výjimkou a potvrdila, že demokratičtí socialisté (nebo jak by se mělo říkat reformní levici?) budou muset najít nejen nové jméno, ale především nový program a přestat vycházet z toho, jak přečetli svět v minulých dvou staletích. Radikálnímu vůdci studentů v osmašedesátém není dnes už ovšem dvacet, má za sebou čtyřicet let praktické politiky a vyhrál na program Ne víc politiky do ekologie, ale co nejvíc ekologie do politiky. Což si voliči správně vyložili jako jiný způsob kontroly kapitalismu, omezení vlády trhu a jinou podobu sociální politiky. Evropská, v našem případě česká levice by měla francouzské zahřmění důkladně a naléhavě studovat.

A. J. Liehm

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.