Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > 1989–2009: Kde jsme? A jací jsme?

1989–2009: Kde jsme? A jací jsme?

Diskusi, vzniklou z podnětu několika spisovatelů, zahájil spisovatel Václav Dušek textem Manifest hluchým (Listy 3/2009) a zazněly v ní již hlasy Evy Kantůrkové (O loajalitě, Jobovi a dalších věcech, tamtéž) a Jana Cimického (Najít se na Západě, najít se na Východě, Listy 4/2009). Před příspěvkem Petra Prouzy zařazujeme několik poznámek Václava Dostála. -red-

Václav Dostál

Naše hledání: možné, byť omezené řešení

Dvojí výzva – v č. 3 a v č. 4 – k diskusi na téma „Kde jsme? A jací jsme?“ podnítila i mne – neznámého a občasného autora.

Nejprve k článku V. Duška „Prosperita na úkor druhých je neospravedlnitelnou nemravností.“ Charakteristikou naší i světové demokratické společnosti je spíše úmyslné a někdy i bezděčné prosazování právě této nemravnosti. Na rozdíl od ideálu: „Můžeš být první, když padají rozsudky, ale máš být poslední, když se přidělují posty.“ Zde se spíše uplatňuje pravý opak této vznešené myšlenky.

Větší měrou reaguji na článek J. Cimického. Ve střední části příspěvku píše o anonymitě sídlištního bydlení. Zdá se, že jediným řešením je ona francouzská „likvidace tradičních monstrózních sídlišť“. Nemusí tomu tak být…

Před třiceti lety se uskutečnil náš sen jakožto mladých manželů – po devíti letech bydlení u rodičů jsme získali družstevní byt. Podle skutečně zářných zkušeností soužití v Tělovýchovné jednotě Sokol Olomouc-město se mi podařilo prosadit naprosto odlišný trend, než jaký panoval v jiných panelácích a jenž tak trefně popisuje J. Cimický („dlouhé mnohovchodové monstrózní budovy…“). Nešlo o pouhý trend, ale o dokonce záměrný program, do značné míry okopírovaný z programu zmíněné jednoty. V každém měsíci, s výjimkou prázdninových, jsme uskutečnili nějakou společnou akci – v tzv. společenské místnosti. Kromě výroční schůze to byl např. Den našich dětí nebo Nadílka Mikulášem a Čertem (což bylo trnem v oku „ateistickým“ představitelům družstva), nebo dokonce Přednáška o USA, kterou proslovil evangelický duchovní (což bylo tak troufale překvapivé, že žádná reakce vedení družstva nenastala). Promítali jsme filmy s Vlastou Burianem (které byly na indexu), slavili jsme svátek žen (MDŽ), ale úplně jinak než jinde – hráli jsme třeba amatérské divadlo. Dokud existovala možnost osobního výběru nájemného v jednom místě v domě pro všechny obyvatele, dávali jsme mu přednost před zasíláním složenkami nebo převodem z účtu, poněvadž se tak sousedé setkávali a mohli si „pokecat“. To se pak opakovalo při vyplácení přeplatků a výběru nedoplatků (jichž byla malá menšina). Nejaktivněji se obyvatelé domu zapojovali při Dnu našich dětí, kdy fungovali jako rozhodčí u jednotlivých disciplin (hod na cíl, malování na chodník, chůze po prkně se lžičkou v ústech, na níž byl míček…) a jako „početní komise“. Pravda, ne všichni, ale i ti pasivní z toho byli „na větvi“. Navíc: výtah jezdil, světla svítila, topení topilo. To všechno proto, že se našla parta, která všechno organizovala – naprosto zadarmo. Oficiálně se jmenovala výbor samosprávy. Tato idylická doba trvala sice jen deset let, nicméně tomu tak bylo!

Lze těžko předpokládat, že koncentrace obyvatel do mnohačetných aglomerací nebude pokračovat. Zbouráním nehezkých sídlišť a výstavbou nějakých lepších (např. satelitních městeček s rodinnými domky) se mnoho nezlepší. Pokud „se nenajdou“ nějací obětavci, kteří budou „dávat lidi dohromady“, samočinně se tak nestane. Opět nastane anonymita obytných aglomerací, i když v jiné podobě. A s tím rostoucí nebezpečí xenofobie.

Václav Dostál (1938) je středoškolský učitel v důchodu, jeho koníčky jsou cvičitelství v Sokole, sborový zpěv a fyzika.

Petr Prouza

Matná zrcadla podél cest

1.

Blížící se dvacetileté výročí událostí v listopadu 1989 se nepochybně stane příležitostí k rozličným kabrňáckým vzpomínkám a snad se objeví i osvětlující analýzy k oné systémové proměně režimu. Klišé o sametové revoluci je pouze symbolická nálepka, ale ani v posledních letech frekventovaný pojem politického převratu zcela neobstojí, i když věrněji pojmenovává tehdejší události. Klíčová schůzka V. Havla s M. Čalfou v půli prosince 89 mezi čtyřma očima v chráněné místnosti na úřadu vlády, která vlastně skutečně odstartovala mechanismy změny režimu, by sice mohla svědčit pro termín palácového převratu, ale následné půlroční devótní fungování komunistického parlamentu je zase jinou politologickou kategorií.

A pokud žádná revoluce nebyla, neproběhla ani důsledná proměna poměrů, nedošlo k celospolečenské katarzi. O současné odcizenosti politického systému, záměrných mediálních manipulacích, falešném antikomunismu a dalších průvodních znacích nevalného českého veřejného prostoru výstižně napsal Václav Bělohradský ve dvou velkých statích v Právu. I při četbě mnohých deníkových a týdeníkových komentářů a stupidních, rádoby hlubokomyslných úvah se často nabízí ono machiavelistické rčení – pravda nemusí být ověřitelná, stačí, že lži ověřitelné nejsou.

Propojení politiky a bezskrupulózního byznysu nejenom v centru, ale i v krajích se už ani příliš nemaskuje. Uznává se jen zisk, nejlépe ten přímý, osobní. Formálně rozhodují politici, za nitky v pozadí však často tahají podivné existence. Konzumerismus ve všech podobách se stal měřítkem úspěchu.

Jenže uhodila světová hospodářská krize a bůžek ekonomické prosperity se povážlivě kýve i v České republice. V sousedním Německu odborníci usoudili, že dna již bylo dosaženo a růst růstu má opět, zatím jen blikající, zelenou. U nás se zřejmě ke dnu teprve blížíme, takže optimismus chybí.

Po rozpadu Sovětského svazu došlo po roce 1990 ve Finsku takřka k osmdesátiprocentnímu poklesu tamějšího exportu a země se ocitla na pokraji státního bankrotu. Rozhodující politické strany bez ohledu na, stejně nefunkční, rozdělení na levici či pravici nastolily jednoduché určující heslo – My Finové to dokážeme.

Idea pozitivního patriotismu byla podepřena pojmem duchovní prosperity. Vedle tvrdé práce v oblasti ekonomické se začal postupně realizovat rozsáhlý program ve sféře vzdělávání a vědy, ale také masivní podpora kultury a umění. Během deseti let se z hodně průměrné země Finsko stalo světovým lídrem v řadě technologických systémů, což pochopitelně pozitivně ovlivnilo zpětně ekonomickou situaci.

Nebývalý rozkvět zaznamenala i finská kultura. Profesionální tvůrci mohou čerpat podporu z celé škály stipendií, od určitého věku i doživotních, ale ožila i regionální a folklórní tvorba. Každá obec má bohatou knihovnu a zvláštní fond na nákup všech nově vycházejících knih finských autorů.

O takové kulturní prosperitě se nám v Česku může nechat jen zdát. Ostatně kritické reflexe či výpravy na neznámá území lidských tužeb a snů, kterými se vyznačuje skutečné umění, vlastně mocenské kruhy vůbec nepotřebují. V tom není rozdílu mezi tehdy a nyní, popkultura pokaždé vděčně klouže po povrchu, hlavně o ničem moc nepřemýšlet. Magazínový svět zpěváků, seriálových herců, televizních moderátorů a dalších roztodivných celebrit má jen daleko širší a průraznější pole působnosti.

2.

Když jsme v roce 1990 s Jaroslavem Šabatou zakládali Nadaci Bernarda Bolzana, usilovali jsme především o získání vhodné organizační základny pro diskuse a vyjasňování několik desetiletí tabuizované problematiky česko-německých i česko-rakouských vztahů zejména ve sféře politické a právní.

To se nám docela zdárně dařilo na reprezentativních česko-německých konferencích v Jihlavě v průběhu dalších dvanácti let. Podnětná byla i několikerá česko-rakouská setkání v Jindřichově Hradci.

Ale pociťovali jsme i téměř totální absenci vědomí o v minulosti tak inspirující multikulturní tradici v českých zemích, kde vedle české žila i kultura německá a židovská. A tak v polovině devadesátých let proběhly, symbolicky v Českém Krumlově, čtyři výborně obsazené semináře pod názvem Světlo kultury.

Ten název vlastně vycházel z proslulé skeptické úvahy Milana Kundery, který koncem sedmdesátých let psal o střední Evropě jako o laboratoři soumraku. Chtěli jsme pojmenovat změnu a možná poněkud naivně jsme předpokládali, že právě střední Evropa a její mimořádné duchovní dědictví se stanou novodobou laboratoří světla kultury, které osvítí nejenom posttotalitní státy, ale snad celou Evropu.

Byť by kultura neměla být ovlivňována dělením na Východ a Západ, brzy jsme pochopili, že těch více než čtyřicet let režimního zamlčování, retušování a přímého potlačování jiných názorů se nedá dohnat během několika let. A také že západní demokracie si stavu národní kultury daleko víc hledí, včetně materiální podpory. My jsme se semináři v Krumlově skončili právě z nedostatku finančních prostředků.

Ale vzpomínám na Světlo kultury v souvislosti s diskusí, kterou na stránkách Listů započali kolegové. Eva Kantůrková se opakovaně zmiňuje o Karlu Kosíkovi a jeho skeptickém pohledu na polistopadový vývoj společenských poměrů.

Už někdy v roce 1994 právě v Krumlově měl Kosík precizní vystoupení, v němž oponoval onomu módnímu tvrzení Francise Fukuyamy o „konci dějin“. V podstatě hovořil o tom, že dějiny nejsou u konce, nýbrž že v koncích jsou dějiny moderního paradigmatu, že stávající společenské systémy jak soukromě kapitalistické, tak státně byrokratické jsou vyčerpány a člověk je redukován na producenta a konzumenta. Z tohoto pohledu pak také označil události jara 1968 v Paříži a Praze jako záblesk či náznak paradigmatu jiného, nového.

Setkával jsem se s Karlem Kosíkem i později často a vím, že soustředěně uvažoval o rozměrech onoho nového paradigmatu, a jak vzpomíná i Kantůrková, vymizelá potřeba posvátného patřila ke klíčovým prvkům jeho úvah. Ne nadarmo ve své poslední publikované stati přišel s představou Vítězného prosince. Připravoval větší práci, knihu věnovanou filozofické reflexi českých společenských proměn již od roku 1938 do současnosti, žel smrt, k velké škodě našeho veřejného diskursu, rozhodla jinak.

3.

Na jednom setkání v Českém Krumlově se také, byť okrajově, hovořilo o jedné záležitosti, v níž se toho za uplynulých dvacet let moc nevykonalo. Bylo to nejspíš v roce 1994, kdy jsme večer po programu v menším kroužku vzpomínali Ladislava Fukse, který měl být opakovaně s námi, ale krátce před konáním semináře zemřel.

Počátkem devadesátých let se v českém tisku objevilo několik článků dehonestujících Fuksovu osobu a jeho celé literární dílo bylo málem zavrženo. Řeč se pak stočila na tehdy stále prezentované tři kategorie české literatury vznikající v letech 1969 až 1989, tedy tu, co vycházela v Československu v oficiálních nakladatelstvích, domácí literaturu samizdatovou a konečně literaturu českých emigrantů vycházející v zahraničí.

Vedle těch, co prožili oněch dvacet let ve své vlasti, byl tehdy u našeho stolu i Pavel Tigrid, který měl výtečný přehled o všech zajímavých titulech, ať už vyšly kdekoliv. A pak tam také byl prof. Měšťan, který na univerzitu ve Freiburgu dostával většinu domácí literární produkce. Vedle prof. Chvatíka na univerzitě v Kostnici a prof. Pynsenta z Londýna patřil k tomu málu literárních teoretiků, kteří pravidelně recenzovali knihy vycházející v tehdejším Československu.

Shodli jsme se nejenom v pozitivním pohledu na Fukse, ale i v tom, že pět let po Listopadu je ono dělení passé, že prostě existuje jedna česká literatura a měřítkem je kvalita díla. Navrhl jsem tehdy, aby se jeden z dalších seminářů v Krumlově celý věnoval analýze české literatury od roku 1968 do současnosti, a Tigrid to rozšířil až k roku 1945.

Leč jak už jsem se zmínil, Světlo kultury po dalším roce v Krumlově zhaslo, uplynulo dalších patnáct let, ale reálná mapa české literatury, a stačilo by od roku 1968, stále neexistuje. Přitom kritická komparace by přinejmenším jasně pojmenovala hodnoty i v souvislosti s literární tvorbou už dalších dvaceti let až do současnosti.

Zatím totiž jako by platila jakási permanentní distribuce viny. Když to poněkud zjednoduším: To, co vycházelo před převratem v oficiálních nakladatelstvích, byly samé kraviny, poplatné tehdejšímu režimu, a vydává-li nějaký takový autor nové knihy i nyní, není třeba se jimi vůbec zabývat. Pravda je, že třeba v kulturní rubrice Lidových novin ono pravidlo platilo. Věřme, že s novým vedoucím rubriky, kterým se stal Jiří Peňás, se to změní.

Svým způsobem chápu, že těžko chtít od generace literárních kritiků, která koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech publikovala recenze poplatné mimoliterární hierarchii autorů, aby vypotila nějaká objektivní srovnání. Ale generace, kterou může reprezentovat právě Peňás, by něčeho takového měla být schopna.

Dva konkrétní příklady. Alžběta Šerberová vydala v osmdesátých letech román Sbohem město M., podle mého mínění výtečnou knihu, kterou kdyby někdo srovnával s tituly některých tiskem opečovávaných autorek, co začaly publikovat až po roce 1989, byl by výsledek jednoznačně ve prospěch Šerberové.

Anebo výše jmenovaný Ladislav Fuks. Domnívám se, že v posledních dvaceti letech nevyšel tak virtuózně kompozičně zvládnutý román, jako je Fuksova Vévodkyně a kuchařka. Mimochodem, teď v září uplynulo bez jakékoliv zmínky v českém tisku 15 let od Fuksovy smrti. To naopak ruská redakce rádia Svobodná Evropa připravila k tomuto výročí hodinový pořad.

Bylo by nepochybně potřebné zorganizovat kvalitně obsazenou konferenci kriticky reflektující českou literaturu od roku 1945 se všemi skutečnými či domnělými vrcholy i pády, ať už autor, když knihu psal, byl kdekoliv. Samozřejmě za účasti zahraničních bohemistů, jejichž pohled nebývá ovlivněn osobními vztahy v české kotlině.

Taková sešlost by se musela důkladně připravit a také by něco stála. Vím o jednom člověku, který by nepochybně rozvrhl důkladný program a který by přes své instituce zajistil i odpovídající finanční krytí. Ostatně už v roce 1975 v rozhovoru s Jiřím Ledererem na otázku existence různých kategorií autorů v české literatuře odpověděl: – Řekl bych, že mezi těmi kategoriemi nejsou nijak ostré kontury a že by asi nebylo správné kvůli téhle nám vnucené kategorizaci přehlížet daleko důležitější a zajímavější rozdíl – totiž rozdíly koncepční, názorové, estetické, rozdíly kvality… Já bych prostě bral českou literaturu především jako zástup různých jedinců, zajímavých, méně zajímavých a nezajímavých, a na to, do které kategorie je režim nebo jejich počínání nebo náhoda zavály, bych se tolik neohlížel, to není konec konců hlavní. –

Tím člověkem je Václav Havel, jenom nevím, zdali ho situace české literatury vůbec ještě nějak blíže zajímá, třeba víc než košile českých politiků.

4.

V titulku svého příspěvku parafrázuji jeden dávný výrok Stendhala, který pravil, že :… úlohou spisovatele je nést zrcadlo podél cest. – Mám obavu, že právě v posledním dvacetiletí u nás ona zrcadla dost zmatněla a ukazují jen povrchní a nezřetelný obrys skutečnosti. Hojně publikující autoři klipovitě opisují své vlastně nezávazné intimní kotrmelce, hlubšímu myšlenkovému ponoru se z neschopnosti, ale někdy i úmyslně vyhýbají, ani čtenář nechce moc přemýšlet, chce se bavit.

Taková literatura vychází pochopitelně i jinde, v Německu se jí případně říká Banhof-literatur, při výjezdu vlaku si publikaci koupíš, při dojezdu, prolistovanou, hodíš do koše. Ale v Česku se o podobných knížečkách píšou recenze a jakoby nově se objevuje svět.

Zároveň se však pomíjejí skutečné hodnotové relace a vývojové souvislosti a jakékoliv duchovní podněty z minulosti zaznamenané například v dílech Skácela, Hrabala, Kundery, Škvoreckého a dalších jsou bagatelizovány či prostě „zapomenuty“.

Jistě, spisovatel se v současné virtuální internetové době propadl ze svého dříve prioritního, intelektuálně inspirujícího postavení, ale nenápaditě plochý, nivelizovaný obraz české literatury neodpovídá skutečnosti. Přece duše z lidí nemohly úplně zmizet. A dokonce jsem přesvědčen, že stále existují i podivíni a snílci, co čtou i poezii.

Začátkem devadesátých let nás asi patnáct věkově spřízněných básníků, prozaiků i literárních teoretiků založilo Klub českých spisovatelů jako občanské sdružení. Postupně jsme se rozrostli asi na dvojnásobek členů a scházíme se k výměně názorů i k diskusím nad svými novými knihami či i jen rukopisy.

Hlavně však pořádáme vždy na přelomu června a července v Luhačovicích v úzké spolupráci s tamější Střední integrovanou školou, letos už pošestnácté, tradiční Literární týden. Besedy a autorská čtení se konají na lázeňské kolonádě, v knihovnách i ve školách v Luhačovicích, ve Zlíně, v Uherském Brodu i dalších okolních městech a obcích.

Souběžně se koná i pravidelný tvůrčí seminář pro začínající autory, převážně středoškoláky z celé republiky. Jednou za rok je to symbolická lázeň čistého zájmu a nadšení pro literaturu. Takže není vše jen matné a dokonce se podařilo ještě cosi významnějšího.

Mezi členy Klubu vznikl nápad na zřízení Akademie literatury české, která by udělovala ceny za celoživotní i aktuální dílo bez jakékoliv druhotné segregace. Nebýt obdivuhodného osobního nasazení Evy Kantůrkové asi bychom myšlenku stěží uvedli do života. Ale Akademie funguje, už po čtyři roky na jaře udělujeme ceny, které díky podpoře televize Nova (sic!) mají i slušnou finanční podobu.

Omezený počet členů Akademie hlasuje anonymně a jsou mezi nimi i Lustig, Trefulka, Páral, Mahler a vedle nejpočetnějšího zastoupení naší generace jsou tam i autoři mladší. Každopádně při scelování mapy české literatury se tím vykonal podstatný krok.

Pro dokreslení – hlavní ocenění Akademie nese název Cena Ladislava Fukse. Když jsem před čtyřmi lety informoval Milana Kunderu, že mu hodláme udělit cenu, dost se zdráhal, připadalo mu to nepatřičné, česky už nepíše, ale posléze souhlasil a jedna z věcí, která rozhodla, byl název ceny. Kundera si tvorby Ladislava Fukse mimořádně považuje.

5.

Ve svém úvodním, brutálně žalujícím Manifestu v Listech píše kolega Václav Dušek mimo jiné o tom, že: – je doba politických manekýnů a modelek. Souhlasím, ale neplatí to určitě pro všechny. Znám osobně pár politiků, kteří upřednostňují věcnost, jsou slušní a bahno korupce je nikdy ani kapkou nepotřísnilo. A pak jsou zase jiní, protřelí političtí turisti, nadšeně plkající o všem možném ve veřejném zájmu, ale vposled rozhoduje jen jejich vlastní kapsa, z níž se přebytek odsypává na zahraniční konta. Dost takových se skrývá za mefistofelskou tváří usínajícího knížepána na volebních billboardech.

Celkové politické klima však nejvýstižněji charakterizují politické figurky ovládané ze zákulisí či snad jednající z nutkavé vlastní pitomosti. Jeden takový se předvedl v záři reflektorů kolem nedávného rozhodování Ústavního soudu.

Sledoval jsem celou záležitost pozorně i ze zcela osobních důvodů. Vystudoval jsem Právnickou fakultu a dokonce několik mých bývalých kolegů ze studií je mezi členy Ústavního soudu, včetně předsedy. Má pozůstalá chabá právnická erudice by se určitě přiklonila k odmítavému stanovisku kolegy Honzy Musila, totiž vůbec stížnost neprojednávat, ale zaujalo mě cosi velice vypovídajícího.

Ústavní stížnost na porušení zákonnosti a mravní matérie ústavy podal poslanec Melčák, který bez mrknutí oka bezcharakterně zradil tisíce svých voličů, když opustil program strany, za niž byl zvolen, ale v parlamentu zůstal. Prostě klasické bezskrupulózní představení, v němž zloděj volá: Chyťte zloděje!

Takže – kde jsme? V České republice se vším všudy. A jací jsme? Neodvažuji se jednoznačných soudů, ale matná zrcadla podél cest vyčistit potřebují.

Petr Prouza (1944) je spisovatel a publicista.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.