Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Případ Čunek – jako příklad i k věci samé

Tři hlasy

Případ Čunek – jako příklad i k věci samé

Přístup ke kauze Čunek může být různý, jak ukazují všechny tři zveřejněné příspěvky. Za sebe podotýkám, že mi šlo víc o pravidla fungování státního zastupitelství než o to, jestli pan Čunek vzal či nevzal úplatek. Osobně mám důvod si myslet, že může existovat jiné vysvětlení původu peněz pana Čunka, než k jakému dospěli vyšetřovatelé a někteří státní zástupci. Petr Uhl má jejich informace k dispozici. Já jsem je nesháněl, protože k posouzení rozvratu státního zastupitelství nejsou třeba – a nemusím dělat závěry, k nimž nemám dostatečné podklady. -vž-

Václav Žák

Proti telefonnímu právu

„Nevědomost je síla“ je jedním z geniálních hesel George Orwella z románu 1984. Čti: (naše, občanská) nevědomost je (jejich, vládců) síla. V dnešní době to můžeme vidět kolem sebe v krystalicky čisté podobě.

Pan Čunek už není místopředsedou vlády ani předsedou KDU-ČSL. Přesto „kauza Čunek“ neusíná: znovu a znovu vyhřezne na povrch další důkaz o tom, do jak žalostného stavu se při řešení této kauzy dostalo státní zastupitelství. Nemuselo to tak být, kdyby média skutečně dokázala vládu kontrolovat.

Česká veřejnost dychtí po zákulisních informacích. Nejspokojenější by byla, kdyby jí novináři naservírovali odposlechy. Dočkají se jen stěží. Jednak se takové informace opatřují obtížně, jednak pokoutně získané informace nebývají nejspolehlivější. Kde máme jistotu – a kde ji mají novináři –, že se nestali nechtěnými účastníky zákulisních mocenských her? Mnohem jistější je všímat si, jestli veřejná moc jedná podle pravidel. Podívejme se, co z toho vyplyne pro kauzu Čunek.

Pan Čunek prý přijal úplatek. Víme to jistě? Nevíme. Podle zásady presumpce neviny musíme předpokládat, že ho nepřijal, alespoň ne tak, jak to líčila jeho sekretářka. Poznamenejme na okraj, že kdyby šel na svoje konto vložit peníze, které firma před tím vybrala z firemního konta, policie by to zjistila během jednoho dne. Protože zjišťovala jeho finanční poměry desítku let zpátky, zřejmě firma uměla věrohodně doložit, co s penězi udělala.

Vyšetřování bylo nejprve přeloženo ze Vsetína do Přerova, pak těsně před tím, než státní zástupce hodlal podat obžalobu k soudu, na žádost Čunkova advokáta do Jihlavy, kde ji jiný státní zástupce zastavil.

První přeložení bylo zřejmě O. K. – pan Čunek je ve Vsetíně všeobecně vážený a známý, a tak nebylo jisté, jestli by to neovlivnilo vyšetřování. Druhé přeložení je klíčem ke kauze: nařídilo ho totiž Nejvyšší státní zastupitelství. A teď je na místě otázka: smělo to udělat?

Abychom mohli otázku zodpovědět, musíme udělat malou odbočku. Zákon o státním zastupitelství byl navržen proto, aby se odstranilo „telefonní právo“, zděděné z časů komunismu. Generální prokurátor v minulém režimu mohl zasahovat přes všechna patra prokuratury a ovlivňovat, jak prokurátor na okrese bude případ vést. Tím způsobem mohla „strana a vláda“ prostřednictvím ochočeného generálního prokurátora dosáhnout všeho, čeho chtěla. Přikrýt viníka, potrestat nevinného.

Proto zákon o státním zastupitelství tuto možnost nejvyššímu státnímu zástupci, který může být vládou kdykoliv odvolán, odňal. Státní zastupitelství má čtyři patra: okres, kraj, vrchní a nejvyšší státní zastupitelství. Případ, který má v ruce státní zástupce na okrese, může ovlivnit jeho okresní vedoucí v rámci běžné kontrolní činnosti. V rámci tzv. dozoru to může udělat krajský státní zástupce, v rámci tzv. dohledu v omezené míře vrchní státní zástupce. To jsou zákonné možnosti. Jak vidíme, nejvyšší státní zástupce zde chybí. Ten, či přesněji Nejvyšší státní zastupitelství, smí zasahovat až do uzavřených kauz. Jinými slovy, nejvyšší státní zástupce se nesmí vměšovat do otevřených kauz kromě naprostých výjimek, kdyby se všechny nižší stupně prohlásily za podjaté a případ předaly do nejvyššího patra.

A to je ten neuralgický bod. Nejvyšší státní zastupitelství zasáhlo, přestože nižší stupně neviděly pro zásah důvod. Politice nejbližší instance zasáhla do nezávislosti státních zástupců.

Když policie začala případ šetřit, prezident Klaus si nebral servítky: upozornil na důsledky, které to pro ni musí mít, pokud případ nebude zcela průkazný. Policie se snažila. Možná až moc. Úplatek od firmy ve Vsetíně se jí prokázat nepodařilo, a tak udělala prověrku financí pana místopředsedy vlády hodně let dozadu. A našla nejasnosti. Měla však pro to zmocnění ze Senátu? Toť velká otázka. Nejspíš ne. Ale nad policií se vznášel přízrak prezidentovy hrozby.

Státní zástupce v Přerově zjištění považoval za natolik závažná, že byl ochoten pana místopředsedu vlády pohnat před soud. Vzpomeňme, že se v té době měl přijímat „reformní balík“. Obžaloba místopředsedy vlády by znamenala vládní krizi. Zelení hrozili odchodem z koalice, odchod Čunka byl zase nepřijatelný pro část KDU-ČSL. A tak vznikla poptávka, aby justice vládě „pomohla“: Čunek nesmí před soud. Nejprve měl situaci na základě intervence lidí z okolí premiéra Topolánka vyřešit ministr Pospíšil, který to odmítl. Škoda že se bál vyložit, jak to bylo. Další, kdo mohl případ zastavit či pozdržet, byla krajská státní zástupkyně v Ostravě Zlatuše Andělová. Tu se snažili přesvědčit bývalý ministr spravedlnosti Němec jako poradce Úřadu vlády v doprovodu místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery. Jenže ta to odmítla také. Pak už zbývala jediná instance, která mohla případ „vyřešit“ v zákonných mezích, i když už velmi omezených: vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištván. Jenže ani Ištván přání nevyhověl.

Co teď? Nejvyšší státní zastupitelství v nouzi žádost advokáta pana Čunka o přeložení případu z Přerova jinam vyřešilo samo, ačkoliv mu to zákon nedovoluje. Nikdy před tím se to nestalo, potom také ne. Klasicky cynické právo na jedno použití, vymyšlené – místopředsedou Nejvyššího soudu Kučerou. Další příběh známe: pan Salichov stíhání zastavil. Přezkumy jeho rozhodnutí byly spíš kouřovými clonami než snahou zjednat právo. Vláda byla zachráněna.

Dějství druhé

To je základ rozvratu státního zastupitelství. Poznamenejme v zájmu objektivity, že někteří právníci mohli mít pochybnosti o tom, zda přerovské vyšetřování nevybočilo mimo mandát daný Senátem. Přesto zásah Nejvyššího státního zastupitelství zůstává skandálním porušením zákona. O Čunkově vině či nevině měl rozhodnout soud. Ostatně v civilizované zemi by Čunek sám okamžitě odstoupil a čekal na vyřešení případu.

Kvalitní státní zástupci viděli v činu Nejvyššího státního zastupitelství porušení zákona na politickou objednávku. Kdyby se zde případ zastavil, šlo by sice o závažné porušení zákona, ale struktura státního zastupitelství a integrita justice by zůstala jakžtakž zachována. Jenže vzápětí přišly vyhazovy: místo pochvaly, že olomoucké Vrchní státní zastupitelství ctilo zákon, byl vrchní státní zástupce Ištván odvolán. Jeho zástupce Stříž z kolegiality šel s ním. Nahoru postoupili lidé, kteří prokázali, že jsou vůči politické objednávce povolnější. Zejména nová olomoucká vrchní státní zástupkyně Hojovcová, která byla povýšena nejspíš proto, že v Brně bryskně zastavila trestní oznámení podané na Renatu Veseckou kvůli kauze Čunek, se vyznamenala pokynem, v němž napsala: „Ukládám důraznou mediální zdrženlivost ve věcech, ve kterých je vedeno prověřování jakýchkoli politicky činných osob“. Ombudsman Otakar Motejl to komentoval: „Je to hrůza! Je to absurdní, je to hrůza! Je to vytváření zvláštních kategorií lidí a z mého pohledu diskriminace druhé části společnosti.“ Nejvyšší státní zástupkyně vyměnila i vrchního státního zástupce v Praze.

Nedosti na tom, několik osob, které se snažily z vlády sejmout hrozbu postavení místopředsedy Čunka před soud, zažalovaly bývalou nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou za to, že je označila jako „justiční mafii“. Soud vedený dr. Ceplem mladším byl velmi důležitý, protože se veřejnost mohla seznámit s informacemi, které před tím měly neověřený statut. Zejména z výpovědi Zlatuše Andělové vyplynulo, jak se Němec, Kučera a Vesecká snažili zařídit, aby politickou objednávku splnilo Krajské zastupitelství v Ostravě. Rozsudek konečně vyvolal pořádný skandál.

Jenže kauza pokračovala dál. Vrchní soud v Praze rozsudek soudce Cepla zrušil. Nejen to: nařídil, že Cepl už případ nesmí soudit! To je zřejmě zásah do základních ústavních práv: práva na zákonného soudce. Benešová podala k Ústavnímu soudu stížnost, ten však dosud nerozhodl.

Už na začátku loňského roku předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová podala kárnou žalobu na chování jejího místopředsedy Kučery v kauze Čunek. Soudit ho měli v Olomouci, kam kauza přísluší. Kučerovi se však po téměř roce podařilo přesunout soud do Prahy, kde je předsedou Vrchního soudu jeho dobrý přítel Bureš. Neuvěřitelné, co společnost – řekněme – přátel dokáže.

Předseda Ústavního soudu Rychetský i ochránce práv Motejl doporučili Renatě Vesecké, aby rezignovala. V normální zemi by to znamenalo zemětřesení: politické strany, které by nad takovým strážcem zákonnosti držely ochrannou ruku, by za to těžce zaplatily v preferencích.

Když krajský státní zástupce Křivanec zbavil funkce vedoucího okresního státního zastupitelství v Liberci Adama Bašného za to, že na semináři Transparency International situaci ve státním zastupitelství kritizoval, a nereagoval na výzvu ministra spravedlnosti, který po něm požadoval, aby Bašného vrátil do funkce, ministr se vzmužil a Křivance odvolal. Křivancův postup kritizovala i Unie státních zástupců – věc zcela nevídaná, svědčící o hluboké nedůvěře ve vedení uvnitř státního zastupitelství. Kdo jediný se zastal Renaty Vesecké? Pouze dva vrchní státní zástupci, které sama jmenovala.

Vláda padla a nastoupila vláda úřednická. Nominantkou ODS na ministryni spravedlnosti se stala JUDr. Daniela Kolářová. Premiér Fischer ji zpočátku odmítal, pak se podvolil. Bohužel. Paní ministryně začala s vervou: žádný pokus stabilizovat situaci ve státním zastupitelství. Naopak. Už v červnu vrátila do funkce Jiřího Křivance, kterého ministr Pospíšil odvolal. Prý se nikdo jiný o funkci neucházel. Záhy se ukázalo, že to nebyla pravda. Vrchní státní zástupkyně Hojovcová šikanuje svého odvolaného předchůdce. Paní ministryně je zřejmě přesvědčena, že na veřejnost nemusí brát vůbec ohledy. Inu, jako blízká přítelkyně místopředsedy Kučery má kde čerpat inspiraci. Kruh se uzavírá. Doufejme, že zatím.

Profesor Přibáň napsal v Lidových novinách: „Česká justice a společně s ní i úřady státního zastupitelství dnes stojí před závažným problémem, jak se bránit proti stále bezostyšnějším útokům části politických elit a bezskrupulózním kolegům a kolegyním z jejich vlastních řad. Zdá se, že vstupujeme do důležité fáze boje o českou ústavní demokracii, ve které principy právního státu stále více ohrožuje brutální politická síla.“

Ano, je to velmi vážné.

(Předneseno v ČRo 6 14. 8. a 15. 8. (2.část); zde redakčně mírně upraveno.

Václav Žák

Petr Uhl

Několik Omylů Václava Žáka

1. Pohyb peněz

„Poznamenejme na okraj,“ píše Václav Žák, „že kdyby (Čunek) šel na svoje konto vložit peníze, které firma předtím vybrala z firemního konta, policie by to zjistila během jednoho dne. Protože zjišťovala jeho finanční poměry desítku let zpátky, zřejmě firma uměla věrohodně doložit, co s penězi udělala.“

Majitel firmy H&B Real Petr Hurta, který byl stíhán s Jiřím Čunkem, nechal vybrat peníze z banky až odpoledne toho dne, kdy je jeho žena předala dopoledne Čunkovi. Schodek půl milionu ve firemní pokladně se vyřešil tím, že Hurta si sám dal a jakoby vyplatil odměnu. Výbor na obranu Marcely Urbanové (dále VOMU), jehož jsem členem ( http://vomu.ic.cz), o tom loni ve sdělení č. 2. ze 4. září napsal:

„Dne 11. února 2002 dopoledne převzal – podle pozdějšího svědectví tehdejší Čunkovy sekretářky Marcely Urbanové – Jiří Čunek od Martiny Hurtové, manželky Petra Hurty, majitele firmy H&B Real, který byl v této věci pro úplatkářství pak rovněž obviněn, obálku, a vyňal z ní peníze se slovy, že takhle vypadá ‚půl mega‘. Podle důkazů, uvedených ve spise, bylo toho dopoledne v pokladně firmy H&B Real 850 tisíc korun. Jiří Čunek si téměř půl milionu pak uložil do banky, aniž se vysvětlilo, kde je tehdy a v této výši vzal. Marta Hurtová pak téhož dne odpoledne vyzvedla z banky půlmilionu korun a podle záznamu své firmy je – alespoň účetně – uložila vzápětí do firemní pokladny. To vše nezpochybňuje, že Jiří Čunek půlmilionový úplatek dopoledne převzal. Tuto možnost naopak posiluje odměna ve výši 700 tisíc korun, kterou si 22. února nechal ve firmě vyplatit, aspoň podle pokladního záznamu firmy, který je součástí vyšetřovacího spisu, Petr Hurta. Vysvětlení, za co byla ta odměna a co s těmito penězi učinil, odmítl orgánům činným v trestním řízení podat.“

Fakta jsou ze spisu. Čunek neuložil u banky ve Vsetíně celých 499 tisíc, ale o dva tisíce méně, Hurta nic nedokládal, jako obviněný využil svého práva nevypovídat, a jeho žena taky. (Pak vypovídala dodatečně, ale ne o tom.) To je ostatně slabé místo detektivního posudku Karla Schwarzenberga. Stal se bezcenným, protože to nijak nevysvětlil.

Proč by ale musela firma vybírat peníze „předtím“? Proč by na to musela policie přijít „během jednoho dne“? Co má společného „věrohodnost doložení firmy, co dělala s penězi“ s prověřováním Čunkových financí deset let zpátky? Václav Žák bohužel neví, co se ve věci proti Čunkovi vyšetřovalo. Zaměňuje zřejmě „půl mega“ za tři další hotovostní úložky, u nichž Čunek nikdy nevysvětlil původ peněz a kdy bylo z jeho daňových přiznání za posledních dvacet let je zřejmé, že si peníze našetřit nemohl (ani z cesťáků).

2. Vyšetřování nad rámec vydání Senátem

Václav Žák píše: „Úplatek od firmy ve Vsetíně se jí (policii) prokázat nepodařilo, a tak udělala prověrku (Čunka) hodně let dozadu. A našla nejasnosti. Měla však pro to zmocnění ze Senátu? Toť velká otázka. Nejspíš ne. A dále: Právníci mohli mít pochybnosti o tom, zda přerovské vyšetřování nevybočilo mimo mandát daný Senátem.“ Jací právníci? Možná Čunkův obhájce Eduard Bruna a Tomáš Sokol, přátelé Vesecké, její mluvčí Pavel Foltán nebo Vladimír Král, náměstek ministra Pospíšila? Ještě několik týdnů po zastavení Čunkova trestního stíhání se Renátě Vesecké a Arifu Salichovovi dařilo protiprávně utajovat znění Salichovova usnesení. V zastavovacím usnesení Salichova z 16. 11. 2007 tento argument není, i když se (viz toto usnesení strana 27 na webu VOMU) o omezení vyšetřování Senátem píše.

Majetkové poměry Čunka bylo třeba zjistit. Čunek nedokázal rozdíl mezi vykázaným příjmem a výdaji nijak vysvětlit, a tak mu měl, aspoň na veřejnosti, pomoci bratranec. Jeho majetkové poměry musela policie zjišťovat proto, že se Čunek hájil, že peníze, které měl uloženy v bankách a které vydal, byly celoživotními úsporami jeho rodiny. Tuto obhajobu bylo nutno vyvrátit – a policie ji vyvrátila. Čunka nikdy nikdo nestíhal pro jiné úplatky, pro sociální dávky ani pro vyhnání Romů ze Vsetína. To by ho musel Senát vydat ke stíhání pro další skutky, a to se nestalo. Většinou byly promlčeny.

Čunek sám svými bájemi rozšířil kauzu z úplatku do šíře, kterou možná původní šetření ani nepředpokládalo; nicméně policie vyšetřovala pouze věc, kterou vymezil Senát, a musela se přitom vyrovnat s vybájenými vysvětleními. Fakt je ten, že policie by u „neimunního“ jedince určitě rozšířila trestní stíhání o „praní špinavých peněz“ – zde to neudělala asi z praktických důvodů, protože prostě neměla jistotu, zda by Senát i podruhé Čunka vydal a zda by to náhodou nezatrhl celé.

3. Zákon o státním zastupitelství

„Zákon byl navržen proto,“ píše Václav Žák, „aby se odstranilo telefonní právo, zděděné z časů komunismu. Případ, který má v ruce státní zástupce na okrese, může ovlivnit jeho okresní vedoucí v rámci běžné kontrolní činnosti. V rámci takzvaného dozoru to může udělat krajský státní zástupce, v rámci takzvaného dohledu v omezené míře vrchní státní zástupce.“ (...) „Státní zástupce v Přerově zjištění považoval za natolik závažná,“ napsal Václav Žák, „že byl ochoten (Čunka) popohnat před soud. (...) NSZ v nouzi žádost Čunkova advokáta o přeložení případu z Přerova jinam vyřešilo samo, ačkoliv mu to zákon nedovoluje.“

Není přesné vyjádření, že mu to zákon nedovoluje, on mu to přímo zakazuje! Zní: „§ 12h (1) Nejvyšší státní zastupitelství(NSZ) při zajišťování výkonu oprávnění a povinností nejvyššího státního zástupce může kdykoli provádět potřebná zjištění u kteréhokoli nižšího státního zastupitelství. (...) Jde-li o jiné než vrchní státní zastupitelství, není NSZ oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věci, která nebyla pravomocně skončena.“

Toto bylo přijato ale až v prosinci 2001, nabylo to účinnosti 1. březnem 2002, návrh dávala Zemanova vláda a připravila ho tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová se svým náměstkem Jaroslavem Fenykem. Zákon o státním zastupitelství z 9. 11. 1993, kterým se zrušila prokuratura, byl jeden z nejhorších zákonů v historii samostatné ČR. A nezaručoval to, co píše Václav Žák, jen k tomu vágně směřoval. Nerušil „telefonní právo“, rušil jen všeobecný dozor státu nad zákonností (s výjimkou trestních věcí). Zákon má už 19 novel!

A jen na okraj: Státní zástupce na okrese nemá případ „v ruce“, nýbrž vykonává dozor nad vyšetřováním. „Dozor“ znamená řízení vyšetřování, jež vede policejní orgán s pomocí policejních složek. A státní zástupce nadřízeného, většinou krajského zastupitelství, vykonává dohled nad tím dozorem. A vrchní vykonává dohled nad dohledem. Dvě základní porušení zákona v této věci jsou:

Stanislav Potoczek z NSZ v součinnosti s Veseckou porušil ono ustanovení § 12 h odst. 1. Jeho jednání považuji za trestný čin, za zneužití pravomoci veřejného činitele.

Druhé porušení popisuje Václav Žák slovy: „Státní zástupce v Přerově zjištění (o Čunkově jednání) považoval za natolik závažná, že byl ochoten... – podat obžalobu.“

Radim Obst z přerovského okresního zastupitelství byl ale povinen (a povinnosti chtěl dostát!) obžalobu podat, pokud nenastal jeden z případů, které uvádí trestní řád § 172 odst. 1: Státní zástupce zastaví trestní stíhání,

a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede,

b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci,

c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný,

d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1),

e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

f) zanikla-li trestnost činu.

Pak jsou ještě situace fakultativní, ale to není náš případ. Určitou volnost posuzování (je to ve prospěch obviněného) má tedy zástupce jen v případě c), důkazní situace může být nakonec podstatně slabší než v době, kdy byl podezřelý obviňován. U nás je ale v úvaze písmeno a). Nahlédněme do spisu nebo aspoň do Salichovova usnesení na webu, a zjistíme, že o „nepochybnosti“ nemůže být ani řeči. Státní zástupce nesmí být ten, kdo věc posuzuje v pochybnostech, od toho je soud. V pochybnostech je státní zástupce povinen obžalobu k soudu podat, zatímco soud je v pochybnostech povinen obviněného obžaloby zprostit – in dubio pro reo. Na tom stojí právní stát. A nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jak zní starobylá formulace Listiny základních práv a svobod. Zde se to stalo, Čunek patřil před přerovského soudce.

Napsat o Obstovi, že „byl ochoten“, je hodně málo, navozuje to dojem, že měl právo se rozhodovat poté, co věc posoudil. Neměl. A to je ten dojem, v němž je veřejnost pod vlivem propagandy Vesecké utvrzována. Obst riskoval postih, že nevyhověl. Vyhověl Salichov, ale za cenu toho, že se dopustil závažného trestného činu. A to je druhé porušení zákona (trestního řádu) v této věci.

4. Porušení zákona na politickou objednávku

„Kvalitní státní zástupci,“ píše Václav Žák, „viděli v činu NSZ porušení zákona na politickou objednávku. Kdyby se zde případ zastavil, šlo by sice o závažné porušení zákona, ale struktura státního zastupitelství a integrita justice by zůstala jakž takž zachována.“ Ale ono to pokračovalo represí, jak píše.

Nesouhlasím s tím, že by se zachovala „integrita justice“. Jeden z nejzávažnějších důsledků je právě to, že všichni státní zástupci bez výjimky vlastně vědí, že byl přímo porušen zákon pod mocenským nátlakem, protože ten zákon znají a vědí, že ho není možné vykládat jinak. Na rozdíl od veřejnosti, kterou se podařilo znejistit pod vlivem nejednoznačného mediálního referování. Tato skutečnost samozřejmě instituci jako takovou demoralizuje. Ale i bez následných represí by to trestné činy byly stejně. Takto bude obžaloba na Veseckou, Potoczka a Salichova jen o něco delší, možná i o Rampulu, Hojovcovou, určitě i Petra Coufala, doufám, že i o Pavla Kučeru a Pavla Němce. Kromě služebního postihu Bašného, Ištvána, Stříže, ale také Šošovičky (Milan Šošovička z Policie ČR je další člověk, který „justiční mafii“ neustoupil!). Je tu ale věc Marcely Urbanové.

„Stíhání Urbanové bylo za posledních dvacet let asi jediným, kdy kvůli zájmům vlády měl být postaven před soud a odsouzen nevinný člověk,“; napsal jsem do komentáře v Právu 18. 8. Veřejnost se stala obětí mediální kampaně, rozpoutané Čunkem (a Veseckou a spol.), že ta Urbanová si za to nějak může. Média Čunkovu kauzu relativizovala – kdoví, jak to bylo! Mýlili se i lidé jinak soudní a rozhodně slušní. Ještě dnes se ty lži opakují, například nemohu dosáhnout toho, aby ČTK změnila v databázi, a tím i ve zprávách nesprávné, že Čunkovo trestní stíhání zastavil státní zástupce proto, že se nestal trestný čin, na správné (přepisuji z usnesení): „ trestní stíhání... zastavuji, neboť je nepochybné, že se nestaly skutky, pro které se stíhání vede“ . Není to bazírování na slovíčcích, rozdíl znamená jiný právní důvod, pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno. Právní diletantismus médií je bohužel výrazná skvrna na české a evropské demokracii.

Největší nepravdy byly: nesprávně uváděné důvody dvojího zastavení Čunkova trestního stíhání, údajně protiprávní korespondence mezi Šošovičkou a Urbanovou, dále nepravda, že Urbanová udala Čunka (že na něj podala trestní oznámení), protiprávnost prošetřování Čunkových finančních poměrů za léta zpět, podíl dvou bývalých ministrů spravedlnosti Jiřího Nováka a Pavla Němce na věci. Lhalo se bezostyšně o Radimu Obstovi (a jeho rodině), o Šošovičkovi, státních zástupcích Ištvánovi, Střížovi a Bašném. I kvůli veřejnému lhaní vznikl VOMU.

5. Pouhé založení

„Hojovcová, která byla povýšena nejspíš proto, že v Brně bryskně zastavila trestní oznámení podané na Renatu Veseckou kvůli kauze Čunek,“ píše Václav Žák. Ano, Hojovcová dostala moravský pašalík za odměnu. Trestní oznámení ale nelze zastavit. Hojovcová založila věc podezření, které oznámením vzniklo. Ani ji neodložila (to by musela provést úkony, a to nechtěla), jen založila. Ochrana, kterou Hojovcová poskytla Vesecké, souvisí i s Jiřím Houbou, tehdy a pak ještě dva roky náměstkem policejního prezidenta.

Na závěr: Se zastavením trestní věci proti Jiřímu Čunkovi souvisí desítky trestních, kárných a občanskoprávních věcí, z nichž některé vzbudily značnou pozornost, a nejsou dosud vyřešeny: šíbování s kárnou věcí soudce Pavla Kučery, ústavní stížnost Marie Benešové proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odnětí občanskoprávní věci soudci Krajského soudu v Praze Vojtěchu Ceplovi mladšímu, věc odvolání a jmenování Bašného a Křivance, snaha o zrušení dvou poboček olomouckého vrchního státních zastupitelství.

Petr Uhl (1941) je komentátorem deníku Právo.

Jan Matys

Dr. Vesecká na hraně, ale v zájmu spravedlnosti

Vážený pane redaktore, plně souhlasím s obsahem Vašeho článku Opoziční smlouva a nulová tolerance (Listy č. 4/2009); zaráží mě však, že téměř všichni novináři píší stejné bludy a nenajde se mezi nimi nikdo, kdo by šířil osvětu o zásadách parlamentní demokracie. Obdobou „opoziční smlouvy“ bylo i „zběhnutí“ Pohanky a Melčáka od ČSSD, která vyhlásila „nulovou toleranci“ vůči Topolánkově vládě. Také oni se stali předmětem mediálních útoků, ačkoli se nijak nezpronevěřili svému poslání a umožnili fungování vlády po půlročním rozvratu. Myslím, že „nulová tolerance“ je sama o sobě v rozporu se zásadami parlamentní demokracie – opozice pak neplní svou konstruktivní úlohu.

Nehledě na to, že stereotypní opakování tvrzení, že „vláda je neschopná“ je urážkou těch, kteří jí dali důvěru. Topolánkova vláda udělala kus dobré práce (například Trestní zákon).

K Vaší analýze „kauzy Čunek“ na ČRo 6 mám některé výhrady. Vyhýbá se některým důležitým věcem a obsahuje neodůvodněné závěry.

Je třeba ocenit, že připomínáte zásadu presumpce neviny a také že uvádíte věci, které jsou pro pana senátora Čunka příznivé: že byl úspěšným a váženým starostou a že se (dle Vaší analýzy) nedopustil braní úplatku, ze kterého byl obviněn. Po celé dva roky byly naše deníky plné článků o Čunkovi, které uváděly různá obvinění a spekulace. Celá kauza byla hned od počátku zpolitizovaná a kdosi stále „přiléval do ohně“, dodával tisku stále nová obvinění, která zřejmě pocházela z vyšetřovacího spisu a byla náležitě upravená, aby vyvolala dojem (Bral sociální dávky, a přitom si ukládal milióny).

– ?K závěru, že se pan Čunek nedopustil činu, z kterého byl obviněn, došel také státní zástupce Salichov, potvrdil to audit placený Karlem Schwarzenbergem a nezpochybnil to ani soudce Vojtěch Cepl. Pak ale není na místě, aby se věc předávala ještě soudu (lze si stěží představit, jak by takový soud probíhal; soudce by byl pod silným tlakem médií, která si přála „Čunkovu hlavu“).

?Má odstoupit člen vlády po jakémkoli obvinění, i zcela nespravedlivém? V dnešním stavu „právní džungle“ je možno zkonstruovat nějaké obvinění prakticky na kohokoli. Takto by mohl kdokoli svrhnout vládu falešným obviněním. O vládě by pak nerozhodovali voliči, ale jakési temné síly v pozadí. V jedné rozhlasové debatě o této kauze padl názor, že člen vlády nemá být souzen; pokud má „máslo na hlavě“, má sám odstoupit.

Musím se zastat paní dr. Vesecké. Sám uvádíte, že vyšetřování v Přerově neprobíhalo regulérně (údajně do něho zasáhl sám prezident), nesprávnost postupu vyšetřovatele vysvětluje podrobně dr. Salichov a zčásti to uznal i V. Cepl. Pokud chtěla dr. Vesecká dostát svému poslání zjednat co nejrychleji spravedlnost, bylo její jednání správné, i když postupovala na hraně služebních předpisů. Důležitější je obsah než forma, to uznává i právní teorie. Existuje dvojí přístup k aplikaci právních norem a předpisů: pozitivní právo (doslovný, gramatický význam) a přirozené právo, vycházející z „úmyslu zákonodárce“. Oba přístupy je třeba obvykle vyvážit.

– Zda to udělala na něčí popud, nelze asi doložit.

K ostatním tvrzením Vaší analýzy se nemohu vyjádřit – nevím, zda jde o zjištěné skutečnosti nebo spekulace.

Jan Matys (1945), ing., je technik, učitel a překladatel.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.