Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Václav Jamek: Škrhola sobě aneb Jak nám zavedli revoluci

Václav Jamek

Škrhola sobě aneb Jak nám zavedli revoluci

Psal jsem před časem v souvislosti s poslancem Melčákem o rozvratu demokracie; napsal jsem také, že u nás zatím nedošlo k ústavně přípustnému státnímu převratu zřejmě jen proto, že se do něj nikomu nechce. K převratu už došlo, dopustil se ho Ústavní soud, když pod formálními záminkami znemožnil, aby suverén demokratické moci v předčasných volbách rozhodl o své politické reprezentaci. Státní převrat byl proveden volky a nevědomky, kteréžto hodnoty souřadnic, jimiž se v tradeskancionalistické filozofii stanovuje druh nesmyslu, vymezují kvadrant, v němž je podle švédského zapolárněkružního myslitele Rkekka Stjörnvalssona „pitomost nejryzejší“.

Usuzuji ovšem, že Ústavní soud smí, ba musí posuzovat ústavní zákony. Vskutku by se totiž mohlo přihodit, že by na nás zákonodárce uvalil ústavní změnu, která by popírala demokratický řád. Příkladů jsou přehršle, novináři a bohužel i právníci se nás jimi v uplynulých dnech dost nabalamutili. Volební akt k nim rozhodně nepatří – s jednou výhradou, ke které se ještě dostanu. Ústavní soud se však musí mít na pozoru, aby ve svém úradku sám základní principy demokratického řádu nepošlapal. K tomu všemu je v ústavě článek 9, na nějž se Ústavní soud odvolal, když zdůvodňoval zrušení ústavního zákona o předčasném rozpuštění Sněmovny.

Článek 9 pojednává o změnách české ústavy a ve svém druhém odstavci stanovuje, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Zrušení předčasných voleb se opírá o jistý výklad tohoto jednovětého odstavce. Existuje však ještě odstavec 9.3, který říká, že „výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“. Mám za to, že svým výkladem článku 9 Ústavy ČR i zrušeného ústavního zákona Ústavní soud ve skutečnosti sám porušil 9. článek české ústavy právě v tomto 3. odstavci, tím pak logicky i v odstavci druhém; sám se tedy dopustil pochybení, kvůli kterému zvrátil rozhodnutí kvalifikované většiny volených zástupců, a pochybil přímo tím aktem, kterým je zvrátil.

Lze totiž zřejmě dokázat, že výklad Ústavního soudu se skutečně obrací proti základům demokratického státu. Chyba opět záleží v tom, co opakovaně analyzuji jako sémiologickou nemohoucnost dnešní moci, neboli její neschopnost řádně používat vlastní jazyk. V pojmech vědy, které zas pro změnu nerozumějí právníci, se dá říci, že Ústavní soud vytěsnil sémantiku syntaxí, tj. rozhodoval bez ohledu na obsah zákona jen podle jeho „sestavení“, to však interpretoval „sémanticky“, tedy jako by šlo o obsah. Tak se mohlo stát, že proti zákonu se argumentovalo mj. odkazem na fantasmagorické obsahy, které tento zákon neměl, kdežto od jeho skutečného obsahu se soustavně odhlíželo.

Opomíjet obsah a zvažovat jen formu však není přípustné: vede to k právnímu byzantinismu a esoterismu, a i ten je s demokratickým řádem v rozporu. Nebudeme-li opomíjet obsah zákona, musíme přece dospět k závěru, který je nabíledni (Petr Uhl promine): kdyby parlament skutečně přijal některou z protidemokratických ústavních zásad, jaké se příkladmo uváděly (volební období parlamentu se prodlužuje bez omezení, prezident republiky může výjimečně udělit trest smrti…), forma, jakou by tento prvek byl do ústavy včleněn, by byla nepodstatná. Předčasné volby k demokratickému řádu patří; žádný formální důvod nemůže převážit nad právem lidu obnovit kdykoli svou politickou reprezentaci, pokud je k tomu dobrý důvod. Legitimita současné Sněmovny je narušená, protože její složení zdaleka neodpovídá výsledku voleb, z nichž vzešla. Požádat o obnovení legitimity bylo za tohoto stavu dokonce povinností poslanců – jakkoli nevhodná mohla být forma, jíž se tak učinilo (a sám jsem toho názoru, že nevhodná byla).

Ústavní soud výkon tohoto práva s nepřijatelným zdůvodněním zmařil, prodloužil trvání nelegitimní Sněmovny a sám stojí nadále mimo demokratický řád. Příklad jazykové dezinterpretace, která k takovému zarážejícímu výsledku přímo vede, podal brněnský ústavní právník, který v televizi verdikt Ústavního soudu obhajoval. Šlo o pochopení výrazu „demokratický právní stát“, na němž stojí odstavec 9.2 Ústavy. Z těsnosti syntaktického přičlenění usuzoval tento právník na uspořádání významu, které z jazykového hlediska nelze přijmout: výraz podle něho znamená, že stát musí být nejprve právní, teprve potom demokratický, čehož důsledkem by pak bylo, že ohled na demokracii přichází až na druhém místě.

Není to pravda. Váží-li se v češtině k jednomu substantivu dvě přídavná jména ve funkci přívlastku a nejsou oddělena čárkou, přičleňují se oba přívlastky vskutku hierarchicky: přívlastek stojící těsně u řídícího členu se vztahuje pouze k tomuto členu, přívlastek vzdálenější se vztahuje k celému výrazu už rozvinutému prvním přívlastkem, přívlastek „demokratický“ je tedy syntakticky závislý nikoli jen na slově „stát“, ale na syntagmatu „právní stát“. (Aby se dva přívlastky vztahovaly k řídícímu členu rovnomocně, musely by být odděleny čárkou: „nepřesná, pokažená ústava“.) Sémanticky je však tato závislost opačná: sílu rozhodující má pojem „demokratický“, který celou sémantickou jednotku „pokrývá“ shora; nepřichází tedy jako poslední, ale jako řádově nejvyšší. Právní stát je předpoklad a podmínka, ale nestačí: ještě musí být demokratický. Plyne z toho jeden podstatný logický důsledek: demokratické kritérium je svébytné a nadřazené; z právní nedokonalosti nelze dovodit narušení „podstatných náležitostí“ státu jakožto demokratického (tedy v hodnotě vyšší). Demokracie nemá odporovat právu, ale především nemá právo odporovat demokracii. Dokonce ani bezchybné právo nemusí být demokratické, a „důkazní břemeno“ je na něm, protože demokracie je principem vyšším. Je-li ke všemu právní důvod slabý a demokratický důvod silný, jako v posuzovaném případě, není žádného byzantinského dokazování ani zapotřebí, demokratický důvod má převážit. Odst. 9.3 Ústavy ostatně hovoří pouze o „státu demokratickém“. Přitom jen o právní nedokonalost, možná dokonce podružnou, Ústavní soud svůj nález opřel.

Ještě víc zaráží, že Ústavní soud přistoupil na představu žalostného fotbalového diletanta pana Kalvody o „změně pravidel uprostřed zápasu“, což si přeložil do právně esoterického výkladu o retroaktivitě. Pan Kalvoda zná z pravidel fotbalu jen něco málo, a z práva zřejmě také; v novinách se psalo, že se ještě jako falešný doktor spoluautorsky podílel na dnešní české ústavě; možná proto je tak zpackaná: špatná kvalifikace. Co by měl pan Kalvoda ještě vědět o fotbalu: z různých závažných důvodů má fotbalový rozhodčí právo zápas předčasně ukončit. Zasahuje uprostřed zápasu, ale pravidla nemění: naopak tím reaguje na situaci, kdy byla stávající pravidla porušena tak zásadně, že regulérnost hry už nelze obnovit. Takových situací je celá řada, ještě nikdy se však asi nestalo, aby neregulérnost vznikla tím, že by během zápasu několik hráčů přešlo do týmu protivníka, nebo dokonce vytvořilo tým jiný, který na hřišti vůbec nemá co dělat; nepochybujme však o tom, že by to rozhodčí nedovolil. Máme-li pokračovat v ošemetné metafoře, lze si představit, že rozhodčího by taková neregulérnost zaskočila a možná by zápas ukončil poněkud neobvykle, zapomněl by ho třeba odpískat a místo toho by z hrací plochy jen znechuceně odnesl míč. Žádný tvor nadaný zdravým rozumem by kvůli tomu nepožadoval, aby se v neregulérním zápase pokračovalo.

Právo a zdravý rozum se však asi navzájem vylučují. A tak se sám falešný hráč, parlamentní Škrhola, za jehož nitky možná tahá – způsobem opět zásadně protidemokratickým – nejmenovaný Intrikán z Vysočiny, obrátí na nejvyšší rozhodčí instanci a žádá, aby se zkažená hra dohrála do poslední minuty. A co se nestane: Ústavní soud škodolibě myje hlavy zvoleným zástupcům lidu, ale tu Škrholovu ani náhodou; to mu ani nedojde, že se takovou licoměrností sám proměňuje ve sbor Škrholů? Nepovstal na začátku předseda a nezvolal mocným hlasem: „Předstup, ty, kdo si stěžuješ, a pověz, jak ty sám odpovídáš podstatným náležitostem demokratického právního státu! Kde máš své voliče a koho tu zastupuješ?“ Možná to zákon o Ústavním soudu nedovoluje; proč se však ve své bezedné hlouposti Škrholy uctivě a zeširoka vyptávají novináři na jeho důvody a názory, jako by na nich záleželo – když otázka, kterou by měl neodbytně, opakovaně, zas a znova dostávat, je pouze ona jediná? Dokud neodpoví na ni, nemá nárok na jiné!

Pana Kalvodu po zásluze ozdobuji hrdým titulem „třináctý Klapzuba“, a o retroaktivitě zrušeného ústavního zákona si dovolím vyjádřit tyto pochybnosti:

Naše ústava s rozpuštěním Sněmovny počítá, a podstata tohoto mechanismu se nijak výrazně nemění ani nenarušuje, přidá-li se dodatečně navíc jeden způsob, jak k rozpuštění technicky dospět; i kdyby tento způsob byl zaveden „retroaktivně“, včleňuje se jen jako součást procesu, který ve své nejvlastnější podstatě retroaktivní není. Ústavní soud se tu dostává až na pokraj argumentace lživé, když se dovolává předvídatelnosti a jeví dojemnou péči o právo lidu „volit se znalostí podmínek utváření z voleb vzešlých demokratických orgánů veřejné moci, včetně znalosti jejich volebního období.“ Protože ústava není psaná právnickou latinou, ale česky, lidu je známo nejen to, na jaké období je Sněmovna volena, ale i to, že toto období může být zkráceno. Předvídatelnost zůstává zachována i při změněném způsobu rozpuštění Sněmovny.

Tato retroaktivita v druhotném aspektu je o to méně závažná, že v rozporu s náležitostmi demokratického řádu je ve skutečnosti současná úprava klapzubovská, Ústavou posvěcená. Obnovit Sněmovnu předčasnými volbami je totiž legitimní téměř vždy, až na jeden případ: k volbám by nemělo docházet opakovaně v intervalech příliš krátkých – aby voliči nebyli stále znovu až do omrzení voláni k urnám, dokud ti nejodhodlanější konečně nezvolí „správně“. Proto bývá stanovena ústavní lhůta, ve které nesmějí být další volby vyhlášeny. Naše dnešní ústava na to zřejmě nemyslí: stačí v nejkratší možné lhůtě svrhnout tři vlády za sebou, a volby mohou být třeba čtyřikrát do roka. Tak se to jevilo po předchozích řádných volbách, když se uvažovalo o tom vyvolat předčasné volby co nejdříve. Pro demokracii by to byl problém větší než rozpuštění Sněmovny, které bylo právě zrušeno; a pravdu mají ti politikové, kteří tento postup označují za tajtrlictví.

Proč si tedy mají oni sníst to, co jim ústavní právníci navařili?

Uplatnění pojmu retroaktivity v případě volebního období Sněmovny navíc spočívá na představě jakési až metafyzické nedělitelnosti daného stavu, a při větší důslednosti by tak mohla být zákonnost v řadě oblastí ochromena. Jakýkoli nově přijatý zákon přece nevyhnutelně zasahuje do procesů, jejichž počátek spadá do doby před přijetím zákona. Znamená to, že se na ně nový zákon nemá vztahovat? Bude-li třeba přijat zákon zpřesňující trestní postih např. zneužití informace v obchodním styku, ale já jsem s tímto zneužíváním začal už předtím, znamená to, že v něm budu moci beztrestně pokračovat? A proč bych měl přistupovat na změny daňových sazeb, když daňovým poplatníkem jsem se stal dřív, než je zákonodárci přijali? Jakožto individuum jsem snad metafyzicky přinejmenším stejně nedělitelný jako dvousetčlenná Sněmovna.

Je samozřejmě otázka, co je to vlastně funkční období Sněmovny, nahlížíme-li je jako probíhající proces. Ale pokud i výklad Ústavního soudu uznáme, mohou v jeho důsledku nastat situace, kam právo nedosáhne. Nelze například vymyslet zákon, který by sesadil současnou předsedkyni Nejvyššího soudu; doufejme, že její funkční období je nějak časově omezeno, protože jinak stojí nad zákonem až do svého skonu. Senát se obnovuje po třetinách; jeho funkční období jako metafyzického celku tedy striktně vzato nekončí nikdy. Podle judikatury Ústavního soudu to znamená, že by se parlament mohl třeba postavit na hlavu, Senát legálně zrušit nelze.

Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je právní institut zvaný revoluce.

Dospívám tedy k paradoxnímu závěru, že poté, co posvětil obnovení třídního boje z vůle vyšších tříd, Ústavní soud svým rozhodnutím neústupně chránit právní řád logicky zavádí nezbytnost revoluce jako nástroje společenské změny; protože tu a tam je nutno změnit i to, co podle logiky našeho Ústavního soudu na základě práva nadále změnitelné není.

Kdybychom žili ve skutečné demokracii, bylo by zřejmě nutno tento Ústavní soud rozpustit. A protože to nelze bez podstatného narušení demokratického řádu, jediným řádným řešením by bylo svolat Ústavodárné shromáždění, které by vypracovalo a přijalo novou ústavu, místo té současné, kterou je beztak zbytečné záplatovat. Do té doby by všechna rozhodnutí Ústavního soudu (včetně toho o Lisabonské smlouvě) musela být pokládána za zmatečná.

Demokratické vědomí je však na tom u nás po všech stránkách špatně, takže se nejspíš nestane nic – totiž alespoň v nejbližší době, dřív, než bude pozdě. Lidové noviny ohlásily pozastavení předčasných voleb nadpisem na titulní straně: „Politici jsou v šoku: Ústavní soud jim zrušil volby“. Takto neuvažuje demokrat, uvažuje tak fašista. Ústavní soud nezrušil volby politikům, ale občanům. Občané se však pošklebují a zřejmě si ani sami nepřipouštějí, že volby odepřeli jim. Co asi mají v hlavě, když jich 40 procent chválí Ústavní soud za to, že jim zachoval Sněmovnu, které si přitom jen 4 procenta z nich váží? Úpadek demokratismu mezi občany plyne ovšem z jejich hlubokého pocitu, že není koho volit; nabídka je ve všech ohledech nevábná. Je to však nabídka, za kterou si občané mohou sami, odpovídá jejich bytostnému ustrojení a životnímu postoji, sami si ji vyprodukovali; křivou hubu má v první řadě sám občan, nejen z toho věčného šklebení. Jsme v bludném kruhu, a to ve chvíli ekonomicky nejméně vhodné. Podmínky se hromadí, pravicovou diktaturu zatím nemáme zřejmě trochu díky Evropské unii, a hlavně proto, že se do ní premiéru Fischerovi nechce, i když by mu ji hlas lidu, jak ho slyším, milerád umožnil. V takové situaci je krajně nezodpovědné, když se z ústavní pojistky udělá rozbuška.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.