Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Roman Baron: Čech v polském zrcadle, Polák v zrcadle českém

Roman Baron

Čech v polském zrcadle, Polák v zrcadle českém

Následující text mladého polského dějepisce, působícího v českém i polském odborném prostředí, nabízí nástin historického vývoje. Za něj jsme zařadili úvahu Zbyňka Hutara, která svědčí o tom, že česko-polská diskuse, ale také česko-česká diskuse o vztahu k Polákům pokračuje. Dodejme zde jen, že oba texty vznikaly nezávisle na sobě. -red-

Na rozdíl od otázek historie politické, hospodářské, vojenské, ba i dějin vědy nebo kultury nepřitahuje problematika národních stereotypů přílišnou pozornost historiků. Není divu, uvědomíme-li si už jen obtíže spojené s metodologií nebo obecně nepříliš pokročilý stav výzkumu. Bez významu není v tomto směru ani fakt, že jde o problematiku vyžadující interdisciplinární přístup, tedy nejen využívání výsledků „vlastní“ vědní oblasti, ale mj. také sociologie, sociální psychologie, politologie, literární vědy, kulturologie, lingvistiky nebo etnografie. Historickým výzkumům národních či etnických stereotypů, jak se domnívám, neposloužil ani – jistěže nikoliv neodůvodněný – módní přístup.

Vlastně skoro každé pojednání o otázce stereotypů začíná připomenutím postavy Waltera Lippmanna (1889–1974), který zavedl jako první do vědeckého oběhu tento termín, který definoval jako „pictures in our heads“, tedy „obrazy v našich hlavách“. Bezpochyby už sám autor Public Opinion (1922), „zázračné dítě“ Harvardské univerzity, stojí za pozornost, a to nejen jako spisovatel pěstující politologii, ale také jako významný publicista, politický komentátor, spjatý hlavně s New York Herald Tribune a tajemník odborné komise prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona, spoluautor jeho 14 bodů a koncepce Ligy národů.

Zájemce o definici nebo spíš celou řadu definic (před třiceti lety jich už bylo několik set) tohoto pro nás základního pojmu, tzn. stereotypu, stejně jako o teoretické úvahy na toto téma odkazuji na literaturu předmětu. Nejdůležitější práce – také ty z posledních let – zaznamenává Wojciech Wrzesiński v knize Sšsiad. Czy wróg? Ze studiów nad kształtowaniem obrazu Niemca w Polsce w latach 1795–1939 (Soused. Nebo nepřítel? Ze studií o utváření obrazu Němce v Polsku v letech 1795–1939, Vratislav). Dalším termínem, který je zde třeba zmínit, je obraz – anglicky „image“, v jazyce francouzském „image“. Jak dovodila už samotná Lippmannova definice stereotypu, tento termín s pojmem stereotypu úzce souvisí, ačkoliv má mnohem širší význam. Zřejmě právě z tohoto důvodu jej historikové – a to polští stejně jako čeští – raději používají. Kromě toho termín obraz – na rozdíl od stereotypu – se nespojuje se zřetelně negativním vztahem, umožňuje tedy sledování mnohem různorodějších soudů, názorů, přesvědčení, představ etc. o jiných národech (heterostereotyp) nebo o národu vlastním (autostereotyp). Znalci problematiky mezi dějepisci častokrát zdůrazňují rozdíly mezi stereotypem a obrazem. Ten druhý termín považují správně za značně širší.

Pokud jde o stav výzkumu národních heterostereotypů či obrazů jiných národů (prof. Tomasz Szarota zde používá termínu „imagologie“, který se objevil ve Francii na počátku 60. let minulého století, i když se tam neujal), polská historiografie významně předbíhá ostatní národní, případně státní historiografie Střední a Východní Evropy, či přesněji v někdejším táboře socialistických států. Příčiny můžeme hledat především v – buď jak buď – odlišných politických podmínkách, v jakých polští historikové v 70. a 80. letech pracovali. Připomeňme jen, že počátky polské „imagologie“ jsou spjaty s konferencí věnovanou výzkumům stereotypů Poláka v Německu a Němce v Polsku, jejímž inspirátorem byl profesor (tehdy docent) Wojciech Wrzesiński – pozdější rektor Vratislavské univerzity a předseda Polského historického sdružení. Konference věnovaná heterostereotypům Němců a Poláků se konala roku 1976; pořadatelské role se ujala Komise pro humanitní vědy vratislavské odbočky Polské akademie věd.

První závažný pokus o předvedení mnohem širší škály obrazů jiných národů v polské společnosti a vice versa představuje soubor esejů Sšsiedzi i inni, vydaný roku 1978 ve Varšavě. Z našeho hlediska je v tomto svazku zvláště zásadní esej prof. Benedykta Zientary Potomkowie Lecha i Czecha. K tomuto textu se ještě vrátíme. Do jednání XII. všeobecného sjezdu polských historiků, který se konal roku 1979 v Katovicích, vnesly problematiku národních heterostereotypů referáty profesorů Tomasze Szaroty a Wrzesińského. Další Sjezd polských historiků (Poznaň 1984) pak už věnoval těmto otázkám zvláštní sympozium, které vedl prof. Janusz Tazbir. Bohužel tehdy pronesené referáty vyšly teprve v roce 1991 ( Mity i stereotypy w dziejach Polski, red. J. Tazbir, Varšava). Také tentokrát se mezi nimi ocitl text věnovaný polskému obrazu Čecha. Šlo přesně o stereotyp kacíře ve středověkém Polsku, který představil významný znalec problematiky prof. Stanisław Bylina, později dlouholetý ředitel Historického ústavu Polské akademie věd. Jak z uvedených faktů poněkud vyplývá, nejpokročilejší v polské historiografii byly a nadále jsou výzkumy heterostereotypů Poláků a Němců. Od počátku minulého desetiletí, tedy od společenskopolitických změn v bývalém sovětském bloku, se začali badatelé zabývat rovněž druhým strategickým sousedem v dějinách Polska, tj. Ruskem a Rusy. V posledních letech můžeme hovořit přímo o explozi prací zabývajících se problematikou vzájemných stereotypů nebo – přesněji vzato – polských a ruských předsudků. Jiné národy – jako např. Ukrajinci, Litevci, Maďaři nebo Švédové – se těšily mnohem menšímu zájmu, ačkoliv lze předpokládat, že také na těchto badatelských polích bude postupně dosahováno stále lepších výsledků.

Význam politických vztahů Polska s jednotlivými sousedními zeměmi, ale také s těmi vzdálenějšími, se tedy odrážel v zájmu polské historiografie o problematiku národních stereotypů. Ve světle zmíněných konstatování působí naprosto pochopitelně, že vzájemným obrazům Poláků a Čechů se věnovala pozornost poměrně nevelká. Podobnou situaci můžeme ostatně pozorovat v historiografii české, která se v prvé řadě obrátila k popisu a analyzování obrazu Němců, Rakouska a Německa v české společnosti (Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století, red. S. Biman, E. Broklová, J. Křen, Praha 1998). Dále se například čeští a slovenští etnologové pustili do práce nad otázkami stereotypu Roma či Cikána (Etnické stereotypy z pohledů různých vědních oborů, red. L. Uhlíková, Brno 2001).

Zřejmě zásadní podnět k zahájení výzkumu dějin vzájemných obrazů Poláků se sousedními národy v nejnovějších dějinách měla představovat konference, kterou v roce 1993 uspořádal Historický ústav Polské akademie věd ve Varšavě. Díky této iniciativě vznikly také první pokusy načrtnout polský obraz Čecha a český obraz Poláka v dějinách 20. století za využití nástrojů historiografie. Zmíním, že polský pohled na Čechy představil prof. Tadeusz Kisielewski ( Czesi w oczach Polaków), autor monografie o plánech polsko-československé konfederace za druhé světové války. Naproti tomu českou podobiznu Poláků vykreslil prof. Jaroslav Valenta ( Polska i Polacy w oczach Czechów), autor monografie věnované polsko-československému konfliktu o Záolší po první světové válce. Bohužel ani jeden z nich vlastně v představených úvahách nepokračoval. Oba zůstali věrni tradičním tématům a chápání polsko-československých politických vztahů. Tím větší uznání patří vratislavskému historickému prostředí, zvláště pak prof. Grażyně Pańkové, která se ujala knižního zpracování otázek formování podoby Polska a Poláků v českém veřejném mínění meziválečného období. Vysoce je třeba ocenit spolupráci českých, polských a slovenských didaktiků dějepisu v oblasti výzkumů tvorby obrazů sousedních národů prostřednictvím učebnic či – šířeji – vyučování dějepisu a možností bourání stereotypů v tomto kontextu. Na české straně se systematickým výzkumům vzájemných obrazů Čechů a Poláků mezi mládeží věnuje od poloviny 90. let především prof. Blažena Gracová z Ostravské univerzity (mj. Obraz Čechů, Poláků a jejich minulosti u studující mládeže, Ostrava 1998). Když mluvíme o utváření národních stereotypů či obrazů různých národů prostřednictvím učebnic dějepisu, mějme na paměti, že od této role nejsou oproštěny ani vědecké historické práce. Jako příklad v oblasti česko-polských vztahů, která nás zde zajímá, můžeme jmenovat první syntézu polsko-českých vztahů Polska – Czechy. Dziesięć wieków sšsiedztwa. Vznikala v letech druhé světové války, což se odrazilo v projekci soudobých negativních zkušeností s Němci do uplynulých staletí a zdůrazňování společného ohrožení obou států a národů z této strany. Takovou optiku můžeme pozorovat rovněž ve zmíněném Zientarově eseji Potomkowie Lecha i Czecha, třebaže není pochyb, že západní soused měl po staletí velice zásadní vliv na podobu polsko-českých vztahů, a tím také na heterostereotypy Čechů a Poláků.

Jak správně prohlásil prof. Tazbir, „tradované názory na lidi a národy byly známy dlouho před Lippmanovým narozením. Byly pronášeny už v antice, návrat ke starověku v 16. století pak přinesl značně populární kolektivní charakteristiky různých národů (…)“. Stejně tak se vzájemné obrazy Čechů a Poláků formovaly dlouho před zrozením moderních národů. Ve velmi negativním světle představili sousední národ první kronikáři, tedy Gall Anonym a Kosmas. Pro Galla byli Češi nejzavilejšími nepřáteli Poláků a vyznačovali se zbabělostí a úskočností. Kosmas pak připisoval tytéž vady lstivým Polákům. Je známo, že na utváření stereotypu cizího státu nebo národa působila obvykle nesmírně silně politika – zvláště zahraniční. Dobré mezistátní vztahy tedy formovaly heterostereotyp kladný, špatné pak záporný, jak jsme ostatně viděli na příkladu dynastických kronikářů. Mějme na paměti, že heterostereotyp či obraz druhého národa působil v rámci daného stavu či společenské vrstvy. Stěží tedy mluvit o jednolitých heterostereotypech.

Další otázku představuje dichotomie stálosti a proměnlivosti stereotypů, včetně národních nebo etnických. Na jedné straně hovoříme totiž o tom, jak jsou stereotypy silně zakořeněné a nepodléhají racionálnímu soudu a proměnám, na druhé straně však víme, že v dlouhých obdobích dochází přece jenom v tomto ohledu ke změnám. Je to vidět také na českém obrazu Poláků. Již ve 13. století, když se uklidnily polsko-české antagonismy, se totiž v tehdejším českém písemnictví vyskytovaly projevy sympatií a vlídnosti vůči Polsku a Polákům. Nikoliv náhodou se tehdy projevila idea polsko-české vzájemnosti, podle níž představují Poláci a Češi jedno společenství se společným původem. Jakousi bilanci formování českého obrazu Polska a Poláků ve středověku provedl před několika lety na konferenci v Poznani Miloslav Polívka z Historického ústavu AV ČR. Ukázal, jakou roli sehrály v tomto smyslu zvláště mezistátní vztahy, zeměpisná poloha obou zemí, jazyková blízkost, založení Karlovy univerzity v Praze nebo husitské války. Upozornil přitom na zásadní otázku, totiž nutnost nezapomínat na komparaci s obrazy jiných národů. A tak například: „Maďaři zůstávali pro českého pozorovatele chladnými a vzdálenými válečníky. Němci v souhrnu různých zemí, který se v čase pohyboval od Saska přes Bavorsko až k habsburským Rakousům, zůstávali dlouhodobě nepřáteli českého národa. Poláci se stali od konce 14. století českými spojenci i proto, že oba národy spojoval pocit sounáležitosti vyhrocený podobnou motivací, ohrožením zvenčí. Velkou příležitost upevnit tento vývoj poskytla desítiletí přelomu 15. a 16. století, kdy na český trůn usedli Jagellonci, králové Vladislav II. a Ludvík. Tato krátká doba plná rozporů však neposkytla větší příležitost k vytvoření nové optiky vzájemného vidění obou zemí a národů.“ Na rozdíl od středověkého období stejně jako nejnovějších dějin byl obraz Poláků v českém prostředí v raném novověku, případně v předbělohorském období poměrně pozitivní. Vyplývalo to z tehdejších kontaktů, které nebyly zatíženy ozbrojenými konflikty, územními spory ani závažnou konkurencí v hospodářské oblasti. Vlivná část české stavovské společnosti pohlížela na Poláky obvykle jako na bratry, spojence, vlastence, tvůrce kultury, ba i kulturní vzor, ale také jako na lidi divoké, se sklony k opilství a korupci. Jak prohlásil prof. Jaroslav Pánek, zkoumající tyto otázky, nyní místopředseda AV ČR, obraz Poláka v takové stejnorodé podobě vlastně nikdy neexistoval, poněvadž daný obraz závisel na konkrétních podmínkách a měl svůj sociálně limitovaný dosah. Rovněž polský obraz Čecha byl v 16. století pozitivní. O Češích se v Polsku mluvilo jako o „našich bratcích“, byli ceněni za důstojný životní styl, poctivost a zdatnost, přičemž rčení o „slovu Čecha“ se používalo jako záruka dodržení úmluvy. Příznivý byl také obraz Čech a polsko-českých vztahů v kronice Sarcina Kromera. Na druhé straně v populární literatuře, měšťanské i výsměšně plebejské, nechyběl negativní stereotyp Čecha jako člověka se sklony k opilství a krádežím. Významný byl tehdy dosti stereotypní obraz „otroctví Čechů“ pod vládou Habsburků, který – jak konstatoval významný znalec polsko-českých vztahů v době renesance, nyní děkan Fakulty humanitních věd Univerzity Marie Curie-Skłodowské v Lublinu, prof. Henryk Gmiterek – měl sloužit stejně tak zdůvodnění odmítavého vztahu k habsburské kandidatuře na polský trůn, jako ke zdůraznění dokonalosti polského státního zřízení. V tomto druhém případě se potvrzuje vzájemná závislost mezi utvářením národního heterostereotypu a autostereotypu.

Vzhledem k pozdějšímu formování polského heterostereotypu Čecha stojí myslím za to citovat názor literárního vědce z Jagellonské univerzity v Krakově prof. Andrzeja Borowského: „Stěží se také zbavit myšlenky, že právě působení sarmatské tradice mělo dlouhodobě již v novější době vliv na prohlubování vzájemné nechuti, nedůvěry, někdy přímo antipatií, v každém případě svébytné polské ‚čechofobie‘, která se i dnes vyjadřuje ještě občas se vyskytujícím prohlášením: ‚a já Čechy stejně nemám rád‘. Zdá se, že zde již chyběl činitel budující stavovskou solidaritu mezi ‚šlechtickými národy‘, renesanční povědomí slovanské sounáležitosti zkompromitovala panslavistická ideologie.“ V re akci na tvrzení Antoniho Kroha (mj. autora nejnovějšího polského překladu Osudů dobrého vojáka Švejka) o zakořenění negativního stereotypu Čecha v Polsku první poloviny 19. století prof. Wojciech Iwańczak zdůraznil, že geneze tohoto jevu sahá mnohem hlouběji. Tím nás upozorňuje rovněž na to, že při nutném chronologickém vymezení oblasti výzkumu můžeme přehlédnout ranější či naopak pozdější historické podmínky, takže docházíme k příliš kategorickým nebo jednostranným závěrům. Když v důsledku porážky vojsk českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 přestali hrát Češi roli dominantního národa v zemích Koruny české, jejich kontakty s Polskem se významně oslabily. Vtělení českého státu do habsburské monarchie způsobilo také pokles zájmu o vzájemné kontakty ze strany šlechtického národa Polska před jeho rozdělením. Bez významu není v tomto kontextu ani ztráta větší části Slezska ve prospěch Pruska v důsledku slezských válek 18. století.

Koncem onoho staletí zmizelo z mapy Evropy rovněž Polsko, což se bezpochyby odrazilo na charakteru pozdějších česko-polských kontaktů a vzájemných podobách novodobých národů. Odlišná sociální struktura, a tím také odlišný proces utváření moderního polského a českého národa, musely také najít svůj odraz ve vzájemných národních stereotypech. Právě nedostatek vlastní státnosti a to, že se část polského národa s celým národem českým ocitla v rámci jedné habsburské monarchie, umožnilo četné kontakty mezi Čechy a Poláky. V první polovině 19. století k nim docházelo především v Haliči, kam Češi hojně přicházeli. Jako Slované, kteří zároveň dobře ovládali německý jazyk, zde nacházeli zaměstnání v administrativě a navíc např. v hospodářské sféře. Celá řada činitelů rozhodla, že v polském šlechtickém prostředí Haliče se konfrontací s tehdy nastalou realitou utvářel záporný obraz Čecha jako zněmčeného úředníka, nástroje moci. Nikoliv náhodou tedy v rakouském záboru vznikal negativní polský obraz Čecha 19. století. Ve druhé polovině 19. století nalezl své vyjádření dokonce v krásné literatuře, která jak známo dokáže vytvářet a posilovat mýty a stereotypy různého druhu. Jan Lam (1838–1886), tehdy v Haliči známý publicista a satirik, učinil hlavním hrdinou svého románu Wielki świat Capowic (1869) Wenzla Pretschlitschcka, který se podle Kroha „stal pro Poláky ztělesněním nejdůležitějších vlastností českého úředníka v Haliči“. Jaké to byly vlastnosti? Konformita, hloupost, bázlivost před mocnými, sekýrování podřízených, hlášení se k rakušanství, téměř výlučné užívání němčiny s českými a vzácněji polskými vsuvkami (těmi jen v kontaktech s manželkou a dcerou – polskými vlastenkami), manifestování českého původu teprve po penzionování. Co je zajímavé, sám autor byl synem Němce, který přicestoval od Mohanu do Haliče. Jan Lam patřil k těm mnoha potomkům Němců a Čechů, kteří se již v první generaci polonizovali.

Ovšem český původ takových osobností polské kultury jako Jan Matejko, Leopold Staff, Jan Styka nebo Karol Szajnocha nemělo podle všeho vliv na formování polského stereotypu či aspoň obrazu Čecha. V nesouladu s popsaným stereotypem byla také účast několika desítek českých dobrovolníků v Lednovém povstání a sympatie většiny tehdejší české společnosti k polským povstalcům. Totéž lze říci o převzetí ideje Sokola z českých zemí. Naproti tomu politické rozdíly mezi Čechy a Poláky, kterých byl dostatek, nalezly zásadní odraz v heterostereotypu Čecha. Svědčí o tom zvláště nekritické rusofilství, které se obecně českému národu připisovalo. Výborný znalec polsko českých vztahů v habsburské monarchii 19. století prof. Waldemar Łazuga z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani v eseji Polacy – Czesi. Austriackie sšsiedztwo synteticky představil hlavní společenskopolitické, kulturní, hospodářské aj. rozdíly, dělící oba národy: „V parlamentu – ve Vídni i v Kroměříži – se polsko-české sympatie, antipatie a dilemata projevily velice brzy. Češi byli pro Poláky příliš měšťanští, Poláci pro Čechy příliš šlechtičtí. Češi pro Poláky příliš slavjanofilští, Poláci pro Čechy příliš antirusofilští a zároveň promaďarští.“ Łazuga navíc zdůraznil skutečnost, že oba národy žily něčím docela jiným. Ta řekněme různoběžnost v oblasti národní kultury a politických snah spíše nemohla přát rozvíjení širších kontaktů a vzájemnému porozumění. Lidé, po obou stranách nepočetní, kteří by si zasloužili titul polonofil nebo čechofil, samozřejmě nebyli s to změnit obecné naladění.

Pode J. Valenty lze o českém obrazu Poláka hovořit teprve od chvíle, kdy se objevilo české veřejné mínění, a tedy s jistými výhradami od 30. let devatenáctého století, ale vlastně doopravdy teprve od let šedesátých. Velký vliv mělo v pohledu na Poláky Listopadové povstání, které vedlo dokonce k tzv. první krizi českého slavjanofilství. Většina společnosti se klonila k Polákům – prim měla mladá generace soustředěná kolem literárního časopisu Čechoslav. Naproti tomu starší generace národních buditelů považovala povstání za lehkomyslnost, zlobila se na znesvářené slovanské bratry a stála na straně Rusů. Poláci vstoupili do českého veřejného mínění – tvořeného tehdy jen asi tisícem politicky uvažujících osob – jako národ bojující za svobodu. Tento obraz později utvrzovaly další politické události jako Jaro národů a Lednové povstání. To ostatně vyvolalo rozkol v české politice, když se český tisk v čele s deníkem Národní listy postavil v polsko-ruských zápasech rozhodně na stranu Poláků – synů svobody. Velkého významu, jaký Poláci připisovali volnosti, si tehdy všímali také představitelé jiných národů. Ovšem po pádu povstání začala vlna propolských nálad opadat. Navíc na jedné straně rakousko-uherské vyrovnání a přiznání autonomie Haliči, na druhé pak účast předních českých politiků na slovanském sjezdu v Moskvě v roce 1867 vyvolaly vzájemný odpor a předsudky. Taktéž politické předáky, zasedající ve vídeňské Státní radě, od sebe vzdalovala odlišné koncepce a postoje.

Soudím, že při nynějším stavu výzkumů by bylo těžké přeložit obraz Čechů v polské publicistice druhé poloviny 19. století, jak se to podařilo již v minulém desetiletí v případě Němců. Naproti tomu dílčí výzkumy ukázaly, že koncem 19. století se v polském tisku objevovaly aspoň sporadické snahy ukázat český národní charakter, životní styl, zvyky, hospodářskou úroveň anebo sociální stratifikaci. Východiskem přitom byla z pochopitelných důvodů situace polské společnosti – dodejme ihned, že vzhledem k rozdílům mezi uchvatitelskými státy také nesourodá. Asi by nás nemělo překvapovat konstatování, že nejpříznivější obraz českého národa byl vykreslen na stránkách polských novin v Německu, přesněji ve Slezsku. Gazeta Opolska dne 19. prosince 1893 zveřejnila obsáhlý článek pod názvem Nieco o czeskiej ludności (podtitul Charakter, obyczaje rodzinne, strój ludu czeskiego). Již na první stránce se čtenáři mohli dozvědět, že: „Češi, jakožto odedávna rolníci, ačkoliv se nyní pustili se zápalem do obchodování a průmyslu, přece zachovali si všechny vlastnosti skutečně slovanského, selského lidu; jsou mírní, zdvořilí, upřímní a pohostinní. Dodáme-li k tomu pracovitost, pořádkumilovnost a spokojenost se s málem – což se naučili od Němců, a také vytrvalost pracovní – máme v Češích jeden z nejzdatnějších národů Evropy.“ Výmluvným příkladem pohostinnosti Čechů měl být jejich postoj během národní výstavy v Praze roku 1891, která kromě toho ukázala mimořádný rozvoj českého průmyslu a hospodářství. Vlastně jedinou zápornou vlastnost spatřoval autor článku v tom, že „(…) podle německého vzoru je žena v české rodině považována za bytost značně nižší než muž; je častokrát kojnou a chůvou dětem, kuchařkou a pradlenou pánu domu, aniž by se jakkoliv účastnila společenského života“.

Tím, co shodně zaznamenávali polští publicisté, byl společenský a družný život Čechů, a tedy působení různých sdružení a zvyk trávit volný čas hovory u sklenice piva. Zmíněná Gazeta Opolska o tom psala: „Po celodenní práci tráví večery v hospodách, rozmlouvajíce s druhy u sklenky piva. Piva přitom požívají nadmíru. Čech je s to vypít až 2 kvarty za jeden večer.“ O půldruhého roku dřív v Krakově vycházející Kurjer Polski čtenáře informoval o východočeském městečku Opočně: „Život společenský velmi rozvinut, ale málo živý a od našeho se odlišuje, projevuje se víc po německém způsobu: sezením v restauraci u džbánku (muž, žena a děti) nebo ve sdruženích (Verein), kterých má Opocno (sic) 26. Prezidentů, předsedů, tajemníků bezmála tolik co v Krakově.“ Novinář ve lvovském listě Gazeta Narodowa upozorňoval na věc pro něj úžasnou: „Zde je možno u jednoho stolu spatřiti sedícího vysokého úředníka Čecha, např. soudního ředitele, s chotí, a soudního poslíčka také s chotí, lékaře, advokáty, řemeslníky (…). V Praze tak lze často potkat v prvotřídní kavárně u stolu sedícího dejme tomu ředitele banky, advokáta s manželkou, a vedle nich u stolu sedí stařeček, otec, český sedlák a matka selka; za to se Češi nehanbí.“

Lze připustit, že spíše lokální anebo regionální dosah mělo utváření negativního obrazu Poláka jako analfabeta a chudého přistěhovalce, stojícího na nejnižší příčce společenského žebříčku. Taková podoba byla výsledkem masové imigrace na 60 tisíc lidí, Poláků z Haliče do ostravské průmyslové aglomerace v posledních desetiletích 19. století. Tehdy se dokonce projevily snahy strašit a vydírat polskými dělníky místní pracovníky: „Jen se vyslovte, že za tu mzdu nebudete dělat (…) a máme celý vagón Poláků!“ Orgán hornických a hutnických odborů Prokop se snažil vysvětlit svým čtenářům pokoru a to, že Poláci přistupují na pracovní podmínky, tím, že: „V Polsku je lid ještě chudší, ještě více utiskovaný a využitkovaný než zde na Moravě, je proto horšímu živobytí zvyklý a má méně potřeb než Moravan, Čech nebo Němec. Když polské bratry mezi sebou máme, nesmíme je pro jejich přirozené chování nenávidět, nýbrž musíme přátelsky s nimi obcovati, by nás milovali a našim náhledům a zvykům, našemu živobytí se přizpůsobili. Nebudou potom spokojeni s brambory a zelím, nýbrž budou žádati i maso a knedlíky.“ Regionální či jen lokální význam měl pravděpodobně také pobyt asi 120 tisíc uprchlíků z Haliče v českých a moravských vesnicích i ve městech, kteří zde koncem roku 1914 – na útěku před frontou – nalezli útočiště.

O polsko-československém územním sporu o Záolší bylo napsáno již mnoho. Je známo, že hrál nikoliv nevýznamnou roli ve vztazích mezi oběma státy od konce první světové války až do prvních let po druhé světové válce. Nedávno tuto otázku připomněl polský prezident Lech Kaczyński, když se za zábor Záolší v roce 1938 omluvil. Nemáme řádné znalosti, jak se vliv konfliktu o Těšínsko na obě společnosti a jejich heterostereotypy sousedního národa a státu vyvíjel. Spíše přitom není pochyb, že stranami tu byli Češi a Poláci, takže polský – mimořádně kladný – stereotyp Slováka nebyl v tomto kontextu narušen. Samozřejmě lze předpokládat, že vliv tohoto územního sporu byl významný, především pak v obdobích zvláště napjatých vztahů, tedy v letech 1918–1920, na podzim 1938, za přerušení rozhovorů mezi exilovými vládami za druhé světové války a v prvních poválečných letech. Tvrzení, že jiný byl rozměr jevu „uvnitř“ obou států a jiný na Těšínsku či v pohraničních oblastech, dosahujících do Katovic nebo Ostravy, je truismus. Naproti tomu Spiš a Orava představují přese všechno jinou otázku. Jak ukázala G. Pańková, československo-polský územní spor se projevoval v českém meziválečném tisku připisováním Polákům řady záporných vlastností, jako např. chamtivosti, rozpínavosti, případně imperialismu – spojovaného rovněž s politikou Józefa Piłsudského na východě, dále šovinismu, používání násilí, řízení se emocemi, nedostatku cti a nenávisti, nepřátelství, závisti a zrádnosti vůči Čechům. Kromě toho byli Poláci viděni jako nepřátelé Rusů a špatní Slované, stavějící vzdušné zámky, i megalomani. Z vlastností považovaných za spíše záporné byl zaznamenáván romantismus Poláků, spojovaný s aristokratičností a šlechtictvím. Polské šlechtě se pak vyčítala anarchie, útisk lidu – stejně tak polského, jako ukrajinského. Podle mého názoru zajímavý názor vyjádřil Václav Fiala, autor knihy Soudobé Polsko z roku 1936, když prohlásil: „Poláci osobními ctnostmi a povahovým založením jako by připomínali vojáky v civilu.”

Jakoby z druhé strany nechyběly ovšem ani kladné názory na polský národ. Poláci byli považováni za slovanské bratry, obránce Slovanstva před německou rozpínavostí, vřelé vlastence, vyznačující se ušlechtilostí, hrdinstvím a bojem za svobodu, kromě toho za národ, který dal světu Mickiewicze, Słowackého, Sienkiewicze a Moniuszka. Češi oceňovali také polskou pohostinnost a všímali si půvabu Polek. V obrazu Poláka nemohl chybět katolicismus, třebaže v této souvislosti nebylo hodnocení jednoznačné a záviselo mj. na světovém názoru hodnotitele. Stereotypy Poláka-katolíka nebo Čecha-heretika (zároveň pak Čecha-ateisty) si určitě zaslouží zvláštní přístup. Dovolím si zde jen upozornit na text mladého historika Bohdana Małysze Czeski ateizm na tle polskiej religijności – przesłanki historyczne (Český ateismus na pozadí polské zbožnosti – historické předpoklady).

Ve dvacátém století ani Polsko nebylo s to spolurozhodovat o osudu Československa, ale ani Československo o osudu Polska. V kritických dějinných chvílích rozhodovaly především velmoci. Proto v období Mnichova a druhé světové války mířil hněv české společnosti především na Němce, v době Pražského jara proti Rusům a Sovětskému svazu. Podle tajně uspořádaného výzkumu veřejného mínění v Československu v srpnu 1968 se Poláci umístili mezi opovrhovanými národy na druhém místě. Od té doby se český obraz Poláků zlepšil, ačkoliv v období Solidarity učinila komunistická propaganda v Československu hodně, aby polské stávkující ukázala v co nejhorším světle. Podobně na polské straně nebyli Češi – o Slovácích nemluvě – viděni jako nepřátelé ani za války, ani po jejím konci. Obecně vzato se však vzájemné vztahy vyznačovaly spíše nepřízní, opovrhováním, lhostejností a nedostatkem řádného poznání druhého národa – bohužel se to týkalo rovněž politických elit. Pád sovětského bloku umožnil postupně takový pohled na sousední národ opouštět. Nápravě vzájemných podob začaly přát také politické činitele jako založení Visegrádské skupiny, vznik přeshraničních regionů a také současný vstup České republiky a Polska do NATO a Evropské unie. Do 21. století vstoupily tedy oba národy s docela pozitivním obrazem souseda, který do značné míry odráží velmi dobré politické vztahy obou států. Dokonce oba jazyky pomalu přestávají být směšné, poněvadž mladá generace Čechů a Poláků se začíná domlouvat anglicky. Vznikají tím heterostereotypy nové – ovšem obecně přátelštější, tedy umožňující mj. lepší kontakty v různých oblastech společenského, kulturního nebo hospodářského života.

Tyto úvahy bych rád uzavřel citací slov z katalogu polské výstavy Czechy. Daleko czy blisko? : „(…) snažme se poznat lépe svého souseda a jeho kulturu. Přistupovat k němu, jak doporučil Václav Havel, když přebíral čestný doktorát Varšavské univerzity, ne jako hrdý turista, ale s pokorou jako poutník, který má úctu k prostoru, do něhož vstupuje.“

Roman Baron (1970) je historik, vědecký pracovník HÚ AV ČR; věnuje se dějinám česko-polských vztahů v 19. a 20. století; tajemník Polsko-české vědecké společnosti, člen Česko-polského fóra.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.