Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Ladislav Šenkyřík: Jaký to duch ve všech těch zdravých tělech

Ladislav Šenkyřík

Jaký to duch ve všech těch zdravých tělech

Sociální balada

 

V ten krásný slunečný den babího léta vypravili jsme se se ženou udělat něco pro své zdraví a po krátkém lesoparkovém bloudění jsme se ocitli na biojarmarku v prostorách biostatku opraveného po komunistické devastaci za biomiliony Evropské unie a pražského primátora. Hned za vraty jsme uslyšeli na venkovním pódiu vyhrávat folklórní krojovanou kapelu, ale byl to takový ten krčkovský folklór, pražská romantická představa o životě na vsi. „Jestli ty zdejší bioprodukty jsou stejně autentické jako ta muzika, tak bych dal k večeři přednost párku z masokombinátu s hořčicí s éčky,“ řekl jsem a dvě kolemjdoucí krojované selky v láptích po mně vrhly soucitný pohled. (Dost se podobaly těm krojovaným zastupitelkám, s nimiž v šílené touze spáchat veřejnou seppuku vyrazila v pražském metru do mezitím Ústavním soudem milosrdně zadušených voleb strana lidová. Doporučuji té straně na hodinu vyhodit mediální poradce a na jaro najmout poradce jazykového, aby se člověku při každé jízdě MHD nepřitížilo: „Dobrý den je, když…“ Za nějakou tu pětistovku potřebných deset hesel jistě vymyslí lépe, docent.)

„Koupila bych si nějakou mrkev,“ pravila žena. „Ty na to věříš?“ opáčil jsem a pohodil hlavou ke stánku, kde se za jarmarkovou akční cenu devětadvaceti korun za kilogram v bedýnce povalovaly oranžové kořínky upatlané od hlíny a ožrané zřejmě od biomyší. Šli jsme dál. Pod malebně zateplenými paneláky se pásly ovečky a předškolní děti se pod laskavým dohledem orubáškovaných instruktorů učily restaurovanými cepy mlátit prázdnou slámu. Až vyrostou, budou z nich novináři nebo mediální poradci.

Včera mi přišel e-mail od literární agentury. Na prestižním hudebním festivalu pořádaném za hudební miliony Evropské unie a pražského primátora si německý avantgardní skladatel usmyslel, že v jednom jeho díle přizvaní herci akčně ztvární Poeovu povídku, kterou jsem shodou okolností přeložil. Nabízejí pětistovku za deset plánovaných představení. Na premiéře, kde se budu cítit nesvůj, jistě bude raut, před kterým uteču, a zase skončíme u párků.

Kapela dohrála, biostatkáři nosí bedny do transitů, zavírá se. Stojím u brány s osmikilovou síťovkou plnou dýní hokkaidó (množstevní sleva) v jedné ruce, v druhé tašku s kávou a se zeleninou a čekám na ženu, která se šla ještě na poslední chvíli poohlédnout po sýru od skutečných koz. „Ahoj, co ty tady děláš?“ ozve se za mnou povědomý hlas. Pozvednu síťovku na pozdrav kamarádovi, zasloužilému undergroundovému hudebníkovi, který po převratu se světoznámou skupinou sjezdil svět a mimoto se věnuje též orchestru soudobé hudby, rovněž světově proslulému. „Z těchto japonských koulí umí žena uvařit tu neúžasnější polívku na světě, navzdory tomu, že je prý rovněž nesmírně zdravá. Co tady děláš ty?“ „Zaskakoval jsem na basu za známého. Asi jste si mě nevšimli, měl jsem na sobě kroj.“ Chvíli vzájemně zkoumáme to nezvyklé setkání a já se dozvídám, že světově proslulého kamaráda postupně umořilo neustálé škemrání o evropské a primátorské hudební miliony a poté, co ho opustila rodina, opustil i on volnou nohu a stal se úředníkem od devíti do pěti. V duchu se zastydím, že jsem včera prestižnímu festivalu přes agenturu smířlivě vzkázal, že si ještě rozmyslím, jestli jejich nabídku nemám považovat za urážku. „Tak to by mě ty dýně zajímaly, učím se teď vařit,“ praví kamarád k ženě.

Týden poté sedím s dvacítkou skromně platících podivínů v zapadlém předměstském sálku na koncertě kamarádova pětasedmdesátiletého, světově proslulého jazzového kolegy ze San Franciska. Před už skoro třiceti lety by nás na jeho koncert jel do Varšavy plný vlak a celníci by nestačili zabavovat elpíčka, samizdaty a odznáčky Solidarity.

Aby bylo jasno, já nežehrám na poměry. Ale třebaže teď u počítače popíjím lahodnou a silnou fair trade biokávu a upřímně věřím, že honduraský rolník opravdu dostane nějakou tu lempiru navíc, nemohu se zbavit dojmu, že se naše životy ubírají nenapravitelně divným směrem.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.