Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Dvakrát o jedné knize

Dvakrát o jedné knize

Jan Šimsa: Naše doba?

V době největšího útlumu propagoval Ludvík Vaculík, aby se zachovaly v úplnosti paměti našich současníků. A huboval, když se dověděl, že jsem schválil zkrácení opisovaných pamětí, byl přesvědčen, že výběr může dělat až čtenář či badatel s odstupem desetiletí, až bude chtít vědět, jaká byla opravdu ta „naše doba“ v druhé polovině 20. století.

Vzpomněl jsem si na naše debaty, když jsem měl v ruce paměti paní Ing. Evy Dobšíkové. Kniha má 253 stran, řadu fotografií, pěknou měkkou obálku a řadu příloh, zvláště Sestřenice Helga a její rodina – souběžný život v Rakousku, Rodina Procházkova a text Mému spolužákovi Františku Exnerovi.

Podle mne nejcennější je zpráva o tom, jak autorka vyrůstala v rodině lékaře Arnošta Zweigenthala ve Vranovicích, a o tom, co všechno se událo v obci i v rodině v době ohrožení samostatnosti republiky a na počátku okupace. MUDr. Arnost Zweigenthal se 15. března 1939 zastřelil, a došlo i k dramatické události, když přišli dlužníci, i ze sudetského území, kteří se chtěli svého věřitele zbavit násilím, ale objevili ho již v rakvi. Lékař se nejspíš domníval, že svým činem ochrání svou „árijskou“ manželku a dceru před pronásledováním. Zapomněl, že v rodném listě dcery je uvedeno, že je „izraelitského“ vyznání a že ji sám dal zapsat do židovské matriky. Proto se nestala v protektorátu jen „Halbjude“, ale pronásledováním ohroženou Židovkou.

Dne 20. prosince 1941 začal Evin život v úkrytu ve starém domku bývalého pana poštmistra Kůrky. To jí bylo devět. Velmi působivě autorka vylíčila zkušenosti „ukrývaného dítěte“ a obtíže, které zakusila po ukončení skrývání, na tzv. svobodě. Musela objevit pro sebe komplikovanou dětskou společnost a měla potíže se svým nerovnoměrným vzděláním – jak se to projevilo zvláště nezkušeností v matematice, ač v literním vzdělání byla napřed, byla sečtělá. Ráda vzpomíná, co všechno v těch třech a půl letech přečetla, co mohla napsat a nakreslit. Pak nastal nejednoduchý život „na svobodě“, tj. bez skrývání. První poválečná léta jsou vykreslena velmi živě.

I z dalších vylíčených životních zkušeností pochopíme, že rozsáhlé a dlouhodobé skrývání, pak i pokusy o uplatnění v dětské společnosti ovlivnily zrání osobnosti. Vystudovala kromě vysoké školy zemědělské ještě několik oborů, psala reportáže, soudničky, články a překládala. Během života vystřídala řadu zaměstnání. Uspokojivou realizaci nalezla až téměř v padesáti letech v učitelském povolání, které považovala za vrchol svého působení a jemuž se věnuje dodnes.

Živě popsala svou zkušenost v zemědělské praxi, zvláště v období transformace „zemědělské výroby“. V tom smyslu se jí dostalo uznání právě od lidí, kteří v zemědělství pracovali a museli přestát všechny změny. Podobně jako v jiných věcech se snaží být spravedlivá a pravdivá. Nelíčí jen negativní rysy doby, která byla „její“ i v tom smyslu, že ji jako vlastní prožívala, takže zaznamenává i pozitivní výsledky či naděje, které některé rysy tehdejší zemědělské politiky vzbuzovaly či vyvolávaly.

Velkým obohacením jsou i pokusy zachytit ve vzpomínce zkušenosti židovských příbuzných v Rakousku nebo medailon doplněný rozhovorem se zemědělským odborníkem inženýrem Františkem Exnerem, jehož citát zdobí poslední stránku desek i s portrétem. Zemřel 9. dubna 2002, letos by mu bývalo 71 let.

Jan Novotný: Do kufru

Kniha paní Dobšíkové mi připomněla, co píše Popper v Otevřené společnosti: dějiny slavných a mocných jsou v nejlepším případě mělká komedie, skutečnou hloubku by bylo možno najít jen v životech lidí neznámých a zapomenutých, taková historie ovšem neexistuje a ani existovat nemůže.

Závěr je snad příliš pesimistický: jak ukazuje i kniha Naše doba a my v ní, alespoň střípky takové historie je možno zaznamenat. Pan Šimsa psal hlavně o nejdramatičtější části vzpomínek, já si více povšimnu té jejich části, kde se překrývají s mými.

Celou knihou se táhnou dva motivy. První je vyjádřen slovy: „podívat se na svět také očima jiných lidí“. Nápadně často se v ní na významných místech objevuje sloveso „chápat“. Autorka chápe „úletové chování své maminky“, nespokojenost našich Němců s první republikou, obavu komunistické vlády ze „skutečně zarytých nepřátel“. Silný dojem ve mně zanechal záznam autorčina rozhovoru s dcerou podruhyně, která nedá na období socialismu dopustit. „Což by tahle žena mohla pochopit, že člověk, který nikdy neměl hmotnou bídu, který pochází z intelektuálního prostředí… nade všechno v komunisty vedené společnosti postrádal svobodu a bezpečnost?“ Obě se však shodují v tom, že „doba, kdy byli u moci komunisté, nemajetným a chudobným pomohla stát se rovnoprávnými a rovnocennými lidmi“. Na to by se při úvahách o historii nemělo zapomínat, je však jistě namístě položit si celou kaskádu otázek: Je opravdu uznávání svobody a bezpečnosti za výsostné hodnoty jen výsadou intelektuálů? Nezlepšilo se postavení nemajetných a chudobných i tam, kde komunisté nikdy nevládli, a nemohli tomuto cíli přispět ještě víc, kdyby nikdy nesáhli k diktatuře, jejíž pád znamenal v sociální oblasti krok zpět, k němuž by při pokojném vývoji dojít nemuselo? Nerozmnožovali komunisté počet svých zarytých nepřátel vlastní zpupností?

Věřím, že mi autorka takové otázky nebude mít za zlé, tím spíše, že druhým motivem její knihy je vědomí, že i mimo právem všeobecně přijatý názor jsou vždy „zrnka pravdy, a také o těch je potřeba mluvit.“ Tento motiv zvláště vynikne v její vzpomínce na rok 1968. I když se autorka může právem počítat k „osmašedesátníkům“ a nikdy nepatřila k nekritickým nadšencům pro komunistické způsoby, varovným znamením byla pro ni brněnská demonstrace někdy v létě 1968, kdy se „vmísila mezi demonstranty a mluvila s nimi“ a vznikl v ní pocit, že „tento dav byl stržen psychózou pomsty – ale nedošlo k ní ještě. Co by asi bylo o měsíc nebo dva později?“ Musím si přiznat, že podobné pochybnosti sporadicky vznikaly i ve mně – sametovost Listopadu 1989 mi přinesla úlevu, i když se shodovala s mým očekáváním. Ovšem od krutých padesátých let bylo už dál a vítězství bylo od začátku jisté. Nakolik je společnost schopna odolat zdivočení v kritických situacích, zůstává otázkou a je vždy na místě připomínat, že i revoluce hlav a srdcí se mohou snadno zvrhnout.

Kdybych si mohl z bytu odnést knihy jen v jediném kufru, na knihu paní Dobšíkové bych nezapomněl.

Eva Dobšíková: Naše doba a my v ní, nákladem vlastním (obj. EvaDobsikova@seznam.cz), Brno 2009 (přesně neuvedeno), 256 s.

Jan Šimsa (1929) je emeritní českobratrský farář, publicista.

Jan Novotný (1944) je fyzik, esejista, publicista, stálý fejetonista Listů.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.