Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Jiří Koubek: Národní zájem a sebezničující politika stran

Jiří Koubek

Národní zájem a sebezničující politika stran

Zkušenost s prezidentem a Lisabonem

V politice už to tak bývá, že pod kouřovou clonou různých veřejně nastolovaných témat, problémů a pseudoproblémů se často odehrávají mnohem důležitější posuny a pohyby, které jsou ovšem navenek velmi nenápadné, ba takřka neviditelné. Nejinak to je i s Lisabonskou smlouvou a rolí české hlavy státu při ratifikaci. Připomeňme, že krátce po druhém irském referendu a po dokončení německé i polské ratifikace se ČR stala posledním členským státem, kde ratifikace završena nebyla – nejen kvůli zdržovací taktice prezidenta, ale mimo jiné i proto, že smlouva byla toho času napadena před Ústavním soudem. Václav Klaus v této fázi – ve velkém předstihu před rozhodnutím soudu – vystoupil se svéráznou politickou podmínkou: dodatečně sjednat pro ČR jakousi výjimku z Listiny základních práv EU (nejspíše obdobu tzv. britského protokolu), jež by dle prezidenta měla povahu garance proti případným nárokům sudetských Němců. Tuto podmínku Klaus postavil jako nepřekročitelnou, čímž sám sebe postavil do role faktického strůjce zahraniční politiky.

ČR jako „vnějšek“ EU 

Tolik shrnutí. Některé aspekty případu se těší zasloužené pozornosti. Jiné jsou natolik notorické, že je skoro škoda cokoli k nim dodávat. Nejprve tedy několik slov, o čem tato úvaha primárně nebude.

Ponechám stranou otázku Klausovy – mírně řečeno – extenzivní interpretace prezidentských pravomocí; k tomu už bylo napsáno řádků více než dost. Tím rozhodně netvrdím, že na úsilí o udržení parlamentně-republikánské­ho charakteru české demokracie (oproti prezidentsko-monarchickému) nezbývá než rezignovat. Právě naopak – ostatně jednomu dílčímu aspektu tohoto problému se věnovat budu.

Nebudu se věnovat ani zahraničněpolitické stránce kauzy, byť věrohodnost a předvídatelnost České republiky jako smluvního partnera byla otřesena a tento aspekt by si zasloužil hlubokou veřejnou debatu. U nás se totiž smlouvě nepostavilo do cesty ani veřejné mínění (artikulované v referendu), ani zákonodárný sbor – tedy aktéři nezávislí na vůli těch, kdo smlouvy sjednávají a ratifikují. U nás nastala logická a faktická trhlina v samotném dvojjediném procesu negociace-ratifikace. Smlouvu chtěl potopit tentýž prezident, který předtím pověřil vládu jejím sjednáním. Takové jednání exekutivy může pro naše protějšky být sotva čitelné a srozumitelné. To by samo o sobě nemuselo tolik vadit, pokud by byla ohrožena jen pověst a prestiž osob. Vždyť politici přicházejí a odcházejí. Horší je podlomení reálné politické pozice ČR v Unii.

Na samostatnou úvahu by vydala i analýza důvodu (či záminky), o který prezident svou taktiku po druhém irském referendu opřel. Je totiž velmi smutné, ba tragické, že Klaus nezaváhal vypustit z džinovy lahve nehezkého ducha, který se v posledních letech zdál být úspěšně mrtev. Oživování a rozpoutávání sudetoněmecké otázky je skutečně dobré akorát tak k vyvolávání strachů a vášní. Je to tím smutnější, že i v samotném Německu záležitost dlouho stála na samotném pokraji veřejného zájmu – tedy až do Klausova vystoupení. Přitom všichni, kdo si pamatují na politická stanoviska E. Stoibera, nemohou nedocenit realismus a pragmatismus, s jakým v této věci celou dobu postupovala jeho nástupkyně v čele CDU/CSU kancléřka Merkelová. Klausovy postoje bohužel nahrávají spíše zastáncům tvrdé linie uvnitř německých konzervativních kruhů. Také Berndta Posselta bylo po mnoha letech slyšet opět až nyní – díky Klausovi. Opět dobrá ukázka, jak se radikální póly konfliktu navzájem potřebují.

Nešťastné je, jak se kvůli Klausově iniciativě opět upevnil faktor externalizace EU v českém veřejném mínění. Jinými slovy, Evropská unie – to jsou nějací oni v Bruselu, vůči nimž musíme nyní my na poslední chvíli vybojovat svou rozhodující píď půdy. Ač jsme zatím z Unie nevystoupili a ani z ní nemůžeme být vyloučeni, v politických diskusích se neustále automaticky (a snad podvědomě) uchylujeme k obrazům, v rámci nichž EU figuruje jako vnějšek ČR. I ti, kdo s prezidentovou podmínkou bytostně nesouhlasí, jsou strháváni k pohybu na takto narýsované struktuře debaty. Jejich stěžejní argument vyplývá vlastně z téhož vzorce myšlení: jak teď vypadáme před nimi . Přitom klíčová otázky by měla znít: jak teď vypadáme před sebou samými. Nebo jinak (a bez zdání patosu a masochistického sebemoralizování): co se to děje s naším politickým systémem.

A přesně na tyto otázky, respektive na jednu jejich – ve veřejných debatách takřka nezohledněnou – výseč se zaměřím. Celý spor o osud Lisabonské smlouvy je i prezidentovým přičiněním veden v souřadnicích ideje „národního zájmu“. A je to právě tento zvláštní koncept, který přímo před našimi zraky – a přitom jakoby nepozorovaně – pomalu odplouvá do úplně nových významových vod.

Co je národní zájem

Mnohem snadnější se zdá odpovědět na otázku co národní zájem není. To sousloví může vyjadřovat leccos, rozhodně se však pod ním neskrývá jakási objektivní veličina, nejedná se o danost, autonomně existující pravdu, kterou stačí jen nezaujatě hledat, racionálně poznat, rázně uchopit, správně pojmenovat a poté hlavně srdnatě hájit – nepřejícímu okolí a domácím zrádcům navzdory.

Národní zájem je mnohem spíše politickým konstruktem. Nejobecněji vzato je jeho základním atributem to, že je tvarován a formulován v každodenním politickém zápase. A v demokratických sebevědomých národech by mu takto mělo být rozuměno. Entity, které nemají problém samy se sebou a nebojí se druhých, by se neměly děsit jeho jisté nehotovosti, nesamozřejmosti a neurčitosti. Volání po semknutosti a mystické národní jednotě u skutečně silných (byť třeba malých) národů nebude nabývat takové intenzity. Poptávka po objektivizaci a fixaci národního zájmu bude vznikat především v takovém prostředí, kde panuje jistá úzkost a národní klaustrofobie, což se zdá být český případ.

Aby nedošlo k omylu, národní zájem může mít i mnohem užší a specifičtější význam. Může být míněn jako postoj státu vůči ostatním národům vzhledem k nějaké konkrétní otázce. Pak je apel na koherenci a pevnost národního zájmu postaven na zcela odlišných základech a má úplně jiný smysl, je mnohem praktičtější. Šlo by jej přeložit do následující formule: Co bylo jednou na národní úrovni demokraticky vytvořeno, by se vůči partnerům mělo konzistentně držet – v zájmu srozumitelnosti, věrohodnosti, ale i efektivity národní politiky pro budoucí případy.

Tento užší význam národního zájmu by šlo jistě vztáhnout i na případ Lisabonské smlouvy. Obraz Václava Klause – hlavního protagonisty národně-zájmové rétoriky – by však poté nevynikl v právě nejlepším světle. Je to právě on, kdo hrozil torpédováním vládou zaujaté národní pozice, stvrzené navíc ústavně-většinovým souhlasem obou komor parlamentu.

To nás však staví před další otázku. Kdo je v demokracii legitimně oprávněn artikulovat a formulovat národní zájem? Ústava zde hovoří jasně. Zahraniční politiku státu provádí vláda a odpovídá se v tom parlamentu. Prezident „pouze“ reprezentuje stát navenek. A právě v tomto bodě, zdá se, u nás dochází k velmi nenápadnému obratu.

Čí zájem je národní zájem

Prezidentovo poselství má i tuto stránku: Jsem to já (říká vlastně Václav Klaus), kdo se cítí oprávněn (ba povinován) formulovat národní zájem. Obestírá se přitom obratně vytvořeným ovzduším paniky, kdy vláda při sjednávání prý cosi zanedbala a národní zájem je vydán napospas.

Klausova teze obsahuje (alespoň v podání tajemníka Jakla v jednom z pořadů Otázek Václava Moravce) ještě jednu argumentační figuru, která obsahuje kouzlo (asi nechtěného) paradoxu. Prezident se ústy svého „zlého muže“ odvolal na doprovodné usnesení, v němž čeští zákonodárci kdysi vyjádřili znepokojení a obavy nad jistými aspekty smlouvy. (Se smlouvou však přesto vyslovili potřebný třípětinový souhlas.) Tato politická deklarace dle Klause ve věci smlouvy zavázala celou českou exekutivu k maximální obezřetnosti. Vláda však v tomto selhala, volání po obezřetnosti nevyslyšela, a proto nyní přichází Klaus jako zachránce v poslední vteřině. Varovné memento českých legislativců má být podle Klause přetaveno ve skutečnou právní záruku, dodatek ke smlouvě. Nic menšího (tedy jakési, ostatně již existující, politické deklarace – např. ujištění Evropské rady o vyloučení zásady retroaktivity) není postačující.

A nyní přichází paradox. Měří-li Klaus váhu na „vstupu“ (tedy řeší-li „zadání“ českého parlamentu, o něž údajně zčásti opírá své konání), znamená pro něj „pouhá“ politická deklarace více než oficiální parlamentní souhlas s ratifikací. Pokud jde ovšem o „výstup“ (tedy co je nutno učinit vůči Evropě a Lisabonu), politické deklarace náhle nic neznamenají a je třeba trvat na právních zárukách.

Toto je však spíše marginální aspekt věci. Závažnější problém je, že prezident republiky je náhle jakoby oprávněn efektivně formulovat národní zájem a – jak se zdá – jeho konání v tomto směru není obecně vnímáno jako nelegitimní. Kouzelné zaříkadlo národního zájmu (a s tím spojené potřeby národní jednoty) se stalo účinnou ospravedlňující formulkou. Účinnou jen díky tomu, že v českém prostředí je představa objektivity národního zájmu silně zakořeněna, byť to není takto přímo reflektováno (nebo snad právě kvůli nedostatku příslušné reflexe). Vždyť co je dané, bývá spolehlivé a jednoduché a není nad tím třeba příliš přemýšlet.

Abych předešel nedorozumění: Jsem si vědom, že Václav Klaus se národním zájmem zaštiťuje dlouhodobě; jakoby tedy nic nového pod sluncem. Je však klíčový rozdíl, pokud to činil jako lídr jedné z mnoha politických stran, kdy byl nucen čelit oponentům (mimochodem nepříliš úspěšně), a to na platformách k tomu určených. Dnes tak koná jako prezident republiky, který nemá ani přímou demokratickou legitimitu, ani ústavní pravomoci k tomu určené. Netvrdím, že nemá právo vyjadřovat svá stanoviska či přímo politicky ovlivňovat utváření národního zájmu. Obtíž spočívá v tom, že si nárokuje tento proces zcela suplovat. Nenaráží přitom na bariéru demokratické plurality, která by mu byla ve zdravěji fungujícím systému okamžitě nastavena. Je to snad jen proto, že se jedná o prezidenta, který je přece nad stranami, anebo proto, že vynesl kartu, proti níž prostě mezi dobrými vlastenci „není slušné hrát“?

Dobře to vystihuje debata, která se odehrála hned o prvním nedělním poledni po Klausově „sudetské iniciativě“ v médiu, které jinak prezidentově národovecko-euroskeptické agendě není příliš nakloněno. Václav Moravec se sice v entrée svých Otázek 11. 10. 2009 pustil do neskrývané a nevybíravé kritiky Klausova postoje (což ovšem není jeho role), ta však byla ve vlastním pořadu (snad nechtěně) „vyvážena“ – k danému tématu – zvláštním výběrem hostů. Klausův postoj dostal příležitost zastupovat – s obratnou demagogií sobě vlastní – Ladislav Jakl, proti němuž zasedl Alexandr Vondra. Neboli „stará“ euroskeptická ODS proti „nové“ ODS eurorealistické.

Od takové sestavy bylo sotva možné čekat něco jiného než souboj tvrdé linie (prezentované i velmi nevybíravými prostředky a argumenty) s lavírováním a politickým nevýrazným balancováním. V čem se oba diskutéři (opakovaně) shodli bezvýhradně? V následující tezi: pokud jde o národní zájem, je třeba „přestat se hádat“ (Vondra) a „táhnout za jeden provaz“ (Jakl). To zřejmě není zrovna dobrá lekce, jak má v demokracii vypadat artikulace a formulace národního zájmu.

Bylo-li by namístě o věci šprýmovat, namítl bych Jaklovi, že česká politická reprezentace přece již od samého začátku ve věci Lisabonu táhne za jeden provaz – jen jaksi pan prezident za opačný konec a opačným směrem. Jelikož však závažnost posunu ve formulaci národního zájmu žerty nedovoluje, odpověděl bych raději otázkou A. Vondrovi: Co když je teď naopak v národním zájmu začít se hádat? Neměl by kdosi vystoupit a začít se „hádat“ s prezidentem, který patrně opět překročil své meze? Dle ústavy sjednává a ratifikuje. Sjednání, které (legitimně) přesunul na vládu, je dávno ukončeno – a nyní (tedy po případném kladném výroku Ústavního soudy) by měl ratifikovat, jak žádají obě komory parlamentu. Prezident však chce znovu sjednávat, poté co všichni ratifikovali.

Depolitizace tvorby národního zájmu

Vraťme se k jádru. Kdo má být tím, jenž vystoupí a povede nutnou a blahodárnou diskusi o národním zájmu? Ve věci Lisabonské smlouvy zřejmě vláda, která ji v nejlepším svědomí sjednala a slavnostním podpisem se zavázala k prosazení její ratifikace, a parlament, který ústavní většinou ratifikaci schválil.

Ona vláda však již neexistuje a parlament (resp. jeho rozhodující komora) je politicky takřka paralyzován. Politické strany (alespoň některé) jako by se bály zaujmout ke věci jasné a rozhodné stanovisko. Stávající prozatímní („nestranická“) vláda může pochopitelně být razantní jen natolik, nakolik jí její zvláštní mandát dovoluje – tedy velmi omezeně.

Je opět velmi příznačné, jak byly strany sporu nakresleny v pořadu Václava Moravce. Soutěživá pluralita politických stran, tedy těch, kdož by v demokracii měly hrát při formulaci národního zájmu rozhodující úlohu, byla zastoupena nepříliš jednoznačně znějícím jednohlasem A. Vondry. K dobru mu lze přičíst, že namísto plnokrevného prosazování své stranické vize národního zájmu (k čemuž by asi přistoupil, kdyby jeho strana v této věci vůbec nějakou kompaktní vizi měla) vcelku korektně poukazoval na různorodost stranických zájmů ve věci Lisabonské smlouvy (byť to bylo míněno spíš jako „omluva“ pro nedostatečnou průraznost ODS).

Jasná polární stanoviska byla reprezentována pouze nestranickými aktéry: nikým nelegitimovanému prezidentskému tajemníkovi Jaklovi věcně oponoval ponejvíce sám Moravec, v menší míře pak zástupce další nevolené (byť do politiky stále více zatahované) instituce – Ústavního soudu. Citována byla i vyjádření nestranického premiéra Fischera, předsedajícího nestranické vládě.

Popravdě je to o něco lepší, než kdyby se o národním zájmu nediskutovalo vůbec, případně kdyby oněmi nestranickými aktéry namísto výše jmenovaných byly armády, korporace či církve. Politické strany však zřejmě vědí, proč ke svému úkolu – formulaci národního zájmu a sporu o něj – přistupují tak váhavě a opatrně. Tuší, že české veřejné mínění jim není nakloněno. Je mnohdy právem kritické vůči formě (neprofesionalitě, neochotě ke kompromisům), jakou je politika obecně (nejen národní zájem) tvořena. Tato kritika až příliš často přerůstá v kritiku podstaty stranické politiky jako takové. Lidé už neodmítají partajničení, ale partaje. Nepranýřují politikaření, ale politiku.

Pokud politické strany v tomto bodě nenaleznou – každá za sebe – pud sebezáchovy a budou se tomuto anti-stranickému (a ve své podstatě vlastně také latentně antidemokratickému) trendu jen pasivně podvolovat, stojí před kolektivní sebevraždou. Rezignují-li samy na své klíčové místo při formulaci národního zájmu, není vlastně ani nic nesprávného na tom, aby jej do budoucna artikuloval a prosazoval osvícený monarcha v prezidentském úřadě – třebas v součinnosti s médii, soudy, úřednickými kabinety a podobně.

Snad až tehdy – po čase vstřebávání zkušeností s takovouto divnou formou „nepolitické politiky“ – by se zhroutila jedna velká iluze: totiž že národní zájem vůbec kdy může být něčím nepolitickým, jelikož objektivním a zákonitým. Lidé by snad zjistili, že tento proces je bytostně politický, byť jej drží v rukou deklarovaní nepolitikové. Horší možností je, že by k takovému „prozření“ nedošlo nikdy – třeba proto, že by např. mediální pseudorealita politický charakter nadále ochotně maskovala fasádou objektivní danosti. V každém případě je otázka, jak velká cena by za toto poznání (či nepoznání) byla zaplacena.

Největším nebezpečím pro český národní zájem jsme si již dvacet let my sami.

Jiří Koubek (1979) působí v Ústavu politologie Filozofické fakulty UK.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.