Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Václav Jamek: Neviditelný Potěmkin a věda o kukačkách

Václav Jamek

Neviditelný Potěmkin a věda o kukačkách

S pocitem oprávněné pýchy jsem tento týden ve středu uznamenal, že se naší, úklady panjevropejskými nezničitelné vůli národní konečně podařilo v něčem pořádně předběhnout globální kulturní vývoj a dáti světu zářný a přitom snadno napodobitelný vzor (neboli jak se krásně a lépe česky říká, iniciovati), a sice tím, že na kraji ulice Spálené, v samém centru Prahy, zřízeno jest první universální Potěmkinovo knihkupectví; nevím odkdy, ale že by od listopadových oslav, ježto se odbývaly hned za rohem?

Záměrně říkám zřízeno, a nikoli otevřeno, protože podstatou Potěmkinova knihkupectví je to, že je otevřít nelze; a kdybych řekl zhotoveno, bylo by hned po iluzi. Kdysi v těch místech bylo skutečné knihkupectví a vzadu za ním výstavní síň, celé to spravovalo nakladatelství Mladá fronta. Potom to všechno zavřeli (a to pokud se pamatuji, měla odpovědnost za Mladou frontu přímo Poslanecká sněmovna), už je to spoustu let, a od té doby prostory chátrají: rezivějící, napůl provalená vrata, zašlé výkladní skříně. To se teď změnilo: výklady jsou polepené papírovými plachtami, a na nich krásnými, živými barvami vyobrazeno opulentní knihkupecké průčelí.

Knihkupectví dnes v Praze jinak není málo. Výklady s knihami stále patří k obrazu civilizovaného města. Ale kdo ještě knihy kupuje? Vydávat skutečné knihy začíná být zbytečný přepych, takže je na místě hledat úsporná řešení. Neboli jak se krásně česky říká, kultura je o rezervách a my si už přiznejme krutou a přitom samozřejmou pravdu, že pěkný obrázek k dobrému imidžu úplně stačí, tak proč to komplikovat.

Za obrázky s knihami by se koneckonců mohlo schovat pár heren, těch je v některých místech Prahy až dvě stě na kilometr čtvereční. Křiklavé neony s čísly jackpotů kazí dojem, však už sem kvůli tomu UNESCO žene úderku a možná odvolá, že je Praha úředně krásná, zvlášť jestli zjistí i ty nevěstince ve Smečkách. To ovšem odvolá i tehdy, začne-li se to nějak moc hemžit pamětihodnostmi potěmkinskými. Jen si to představte: „Pravda vítězí!“, pod tím Hradčany z hobry a polystyrénu; a do toho všeho prezident republiky; hrůza pomyslet. Čemu má turista věřit? Nebo ten Potěmkin, kterého postavili uprostřed Staroměstského náměstí místo našeho mistra Jana: hloupý nápad, a hlavně polovičatý. Já říkám, když už, tak už! Jan Hus je zrovna dost neoblíbený, s tím svým svědomím a vědomím pořád, proti jedině správnému zjevenému poznání, že Bůh je zboží jako každé jiné. Takže co se budovat s Potěmkinem: zbourat tu sochu, dokud je to možné! Ať je víc místa pro staročeský trdelník!

Mimochodem, věděli jste, že herny jsou jediné veřejné podniky, které mají v Praze otevřeno i na Štědrý večer?

Vedle Potěmkinova knihkupectví bývalo kdysi Státní technické nakladatelství; teď je to banka, součástka velikého světového soukolí, v němž se ekonomie proměňuje v opak hospodářství (stejně jako se druhdy realita stala opakem skutečnosti) a vytváří se Potěmkinovo bohatství, šlechetné práci navzdory. Jenže tam už jsou mnohem dál než naši primitivní kulisáci. Žádné kulisy nepotřebují, když peníze už v hmotné podobě skoro neexistují a nakonec se ukazuje, že neexistují vůbec v žádné podobě. To je překvapení! Zaskočí to i samotné bankéře, kteří to vymysleli. Virtuální se tomu říká. Neviditelný Potěmkin! Čistá iluze, kterou ani nemusíte rozptylovat, vůbec tam není. Pokrok je sice nesmysl, ale stejně ho nezastavíš.

Kousek dál, za obchodním domem Tesco (dříve Máj, potom K-mart), bývalo zase moje nakladatelství Odeon. Budova na Národní třídě, která mu z poloviny patřila, od jeho zániku chátrá a žádná banka ji neobsadila. Je to totiž skutečná konstruktivistická pamětihodnost, státem chráněná, což právně vzato znamená, že se musí počkat, až se ten šrot rozpadne, začne ohrožovat tržně nezajímavé zákazníky Levných knih a Nejlevnějších bot, bude možné ho odklidit a na parcele konečně postavit něco pěkného a bankovního. V Levných knihách seženete za nepatrný peníz nejlepší filmovou klasiku, proto stojí za to tam občas zajít. Naposledy jedním takovým obchodem vyplnili pasáž, která budovou procházela. Dutina jedna neužitečná, a tohle se u nás památkově chrání! Z dutiny se dříve vcházelo do síně v suterénu, kde jsme za odeonských dob slavili Jiřího Koláře, přišel Havel a tomu vynadal Jirous… Takových dutin, dobře, že se to zazdilo! Kdo je teď majitelem budovy, ví Bůh, nejspíš některý z tehdejších věřitelů; kvůli tomu baráku musel Odeon zaniknout, tohle je po patnácti letech výsledek (a to mělo odpovědnost za Odeon přímo české ministerstvo kultury, jeho zřizovatel).

Bylo to za ministrování jednoho bláznivého ultraliberálního poturčence, a já od samého začátku žasnu nad tím, že lidé nejsou schopni ani tak jednoduché logické úvahy: Když někdo tvrdí, že stát je nejhorší možný hospodář, a s takovou se uchází o moc ve státě, říká nám tím jen jedno: zvolte mě, a budu nejhorší možný hospodář. Což bylo dokázáno.

Nechci tu ale zase obtěžovat svým oblíbeným výkladem o tom, k čemu by mohla být dobrá špetka literárního vzdělání – protože mě úplně zaskočila věda, které jsem přitom chtěl svěřit péči o hierarchii hodnot ve vesmíru. Z novin jsem se totiž dočetl, že čeští vědci spojili své síly s americkými, aby dokázali, proč kukaččí mládě vyhazuje z hnízda mláďata rodičů, jimž je podvrženo. Asi moc důležitý důkaz, když o tom tisk tak obsáhle referoval! Nevím, jestli to novináři nějak nepopletli, ale prý je to takhle: vyhazováním svých nevlastních sourozenců se kukaččí mládě tuze vysílí, takže kdyby je všechny nevyházelo, nemohlo by v jejich konkurenci kvůli tomu vysílení přežít. Proto je musí vyházet.

Promiňte blbému literátovi, že se do toho plete, ale z toho úžasného důkazu vyplývá, že kdyby je nevyhazovalo, nevysílilo by se, v jejich konkurenci by obstálo, a nemuselo by je tudíž vyhazovat. Vynecháme-li střední členy logického důkazu, vyjde nám, že kdyby kukaččí mládě ostatní mláďata nevyhazovalo, nemuselo by je vyhazovat. K takovému skvělému důkazu nezbývá než gratulovat. Je to skoro tak dobré, jako když Bernardin de Saint-Pierre v 18. století dokazoval, že Prozřetelnost stvořila moučné červy, aby keťasové nemohli spekulovat s moukou. Takže kvůli moučným červům teď spekulují s Potěmkinovými akciemi. Ale kdo čte Bernardina de Saint-Pierre, a kdo vůbec kdy slyšel o Rousseauovi a jeho žvástech o původu nerovnosti?

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.