Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Olga Hostovská: Causa Ripellino a normalizace italské bohemistiky

Olga Hostovská

Causa Ripellino a normalizace italské bohemistiky

Vždycky jsem si toužebně přál najít průsečík, v němž by se propojily zkušenosti moderní slovanské,

německé a francouzské poezie, jíž jsem se opájel, s mechanismy a „zázraky“ našeho baroka.

Podle mého názoru lze vésti spojnici mezi zvonicí palermského kostela Panny Marie,

tzv. Martoranou, a kupolí svatého Mikuláše v Praze.

Angelo Maria Ripellino

V pražském nakladatelství Argo vyšlo nedávno už třetí, opravené vydání knihy Magická Praha, jejíž titul se u nás stal téměř jakýmsi sloganem a skoro každému „cosi“ připomíná. Mnohem méně je ovšem těch, kdo vám řeknou, že autorem této knihy je Ital Angelo Maria Ripellino, a jen nepatrná hrstka zasvěcenců ví, že to byl profesor ruské a české literatury v Římě.

Narodil se 4. prosince 1923 v Palermu. V roce 1937 se rodina přestěhovala do Říma, kde otec, sám literárně činný, vyučoval na gymnáziu. Také Angelo Maria začal brzy publikovat a jako vysokoškolský student měl už pověst polyglota a jeho zájmy zahrnovaly nejen literaturu, ale i divadlo, hudbu (klasickou i džez) a výtvarné umění. Za své usilovné studium v době válečné bídy a hladu zaplatil mladý Ripellino velmi krutou daň – na samém konci války onemocněl tuberkulózou, která natrvalo poznamenala jeho život.

Co se studia týče, převládl nakonec zájem o slovanské literatury. Inspiroval ho zřejmě profesor slovanské filologie Ettore Lo Gatto (1890–1983), který mj. přeložil Máchův Máj a Babičku Boženy Němcové a později, v letech 1945–1947, působil v Praze jako ředitel Italského kulturního institutu. Ripellino ukončil studia v roce 1945 diplomovou prací věnovanou ruské moderní poezii.

Ponechme stranou, co během svého poměrně krátkého života vykonal Ripellino pro ruskou literaturu, a soustřeďme se především na to, co znamená pro literaturu českou. Poprvé přijel do Prahy jako mladý stipendista za svým profesorem v roce 1946 a v Italském kulturním institutu, kde přednášel o moderní italské poezii, se seznámil s plavovlasou studentkou romanistiky, svou pozdější ženou Elou Hlochovou, s níž se pak v roce 1947 v Římě oženil. Při svém následujícím pobytu v Praze působil nějaký čas na pražské filozofické fakultě jako lektor italštiny. Současně prohluboval své znalosti jazyka a literatury a měl možnost se setkat i s mnohými jejími představiteli. Obzvláště vřelé přátelství ho pojilo s Jiřím Kolářem a s ostatními členy Skupiny 42. Jim také věnoval později svou knihu Storia della poesia ceca contemporanea (Historie moderní české poezie, 1950), která se zabývá meziválečným českým básnictvím, poetismem, proletářskou poezií, surrealismem a jeho kořeny, ale rovněž avantgardním divadlem a soudobým výtvarným uměním, jehož ukázkami je publikace vyzdobena. Samostatné kapitoly jsou věnovány katolickým básníkům, kruhu básníků kolem Kamila Bednáře a především Skupině 42.

Jako překladatel, často ve spolupráci s manželkou, seznámil Ripellino italské čtenáře mj. s poezií Vladimíra Holana, Františka Halase a Jiřího Koláře a s prozaickými díly Bohumila Hrabala, Jiřího Frieda, Ladislava Fukse nebo Věry Linhartové, a jak uvádí Milena Honzíková (Impuls I/3, 1966), „ať vyjde v Itálii v kterémkoli nakladatelství překlad z české literatury, najdeme u něho citlivý a do italského kontextu uvádějící doprovod Ripellinův“.

Jako autor původní poezie Ripellino dlouho publikoval jen časopisecky. Byl si vědom toho, že se svou hýřivou barokní obrazností, plnou metafor, skrytých citací, barev a tónů, jaksi nezapadá mezi soudobé trendy italské poezie. Svou prvou básnickou sbírku, nazvanou příznačně Non un giorno ma adesso (Ne jednou, ale hned) vydal až v roce 1960.

Za nejdůležitější svou práci považoval pedagogickou činnost, kterou zahájil na univerzitě v Boloni (1948–1952). Poté působil už trvale v Římě, kde se v roce 1961 stal po svém učiteli Lo Gattovi vedoucím katedry rusistiky na univerzitě La Sapienza. Později rozšířil slavistická studia o katedru bohemistiky, kterou však, jakožto profesor ruské literatury, vedl bez nároku na odměnu. Jako konzultant turínského nakladatelství Einaudi se podílel na vydávání edice ruských, českých a polských autorů. Po celá léta zajížděl, zpravidla v létě, s rodinou do Československa a udržoval kontakty s představiteli pomalu se probouzejícího reformního hnutí. V roce 1964 se Ripellino po letech znovu sešel s básníkem Vladimírem Holanem, a bylo to setkání pro oba velice významné.

V témž roce se ale opět ozvala tuberkulóza. Tentokrát byl její útok tak drastický, že Ripellino málem přišel o život. Musel podstoupit torakoplastiku, operaci hrudníku, po níž se pak dlouho zotavoval v plicním sanatoriu na Dobříši. Ani v nemoci nepřestával pracovat. Výsledkem byly dvě knihy.

Italský výbor z díla Vladimíra Holana, nazvaný podle jedné z přeložených básní Una notte con Amleto (Noc s Hamletem, 1966), se stal doslova světovou událostí: sbírku vydalo nakladatelství Einaudi v edici, v níž kromě klasických autorů vyšel např. T. S. Eliot, Pablo Neruda, Aleksandr Blok nebo Paul Valéry. Překladatel v předmluvě upozorňuje na barokní kořeny moderní české poezie, které nachází už u Máchy, „v jehož verších setrvávají náměty a symboly 17. století“. Kniha byla okamžitě rozebrána a vzápětí se dočkala nového vydání a iniciovala řadu dalších překladů Holana do francouzštiny (1968), švédštiny (1970), angličtiny (1971), maďarštiny (1972) a ještě dalších jazyků. V roce 1967 byla odměněna cenou Etna-Taormina, která byla dva roky předtím udělena Anně Achmatovové.

Ze svého dobříšského pobytu vytěžil Ripellino sbírku básní La fortezza d'Alvernia (Pevnost Auvergne, 1967), kde sanatorium, vzdálené od vší civilizace, přirovnává k pevnosti, jejíž jméno s mnoha významy by snad bylo možno do češtiny přeložit jako Zimostráz. Jak autor uvedl v doslovu, všechny postavy a události v této knize jsou reálné, a tak se tu čtenář setká s ředitelem sanatoria Mudr. Petrem Ostrým, přezdívaným Kakadu, na návštěvu sem přijde „ze zámku Kafkova neteř“ – překladatelka Věra Saudková, a mezi pacienty, přezdívanými I nonostante – něco jako Nezmaři – najdeme i dva české spisovatele s italskými jmény Giovedí (Čtvrtek) a Zafferano (Šafránek).

Po návratu do Itálie Ripellino kromě ostatní práce píše pravidelně divadelní kritiky pro týdeník L'Espresso a koncem 60. let zde informuje o kulturním dění v Sovětském svazu a v Československu. V létě 1968 publikuje v tomto časopise sérii reportáží z Prahy, zakončenou svědectvím o okupaci Československa. Neprodleně se vrací do Itálie a koncem srpna už zase všemožně pomáhá československým intelektuálům, kteří po vstupu vojsk uvízli v Římě.

Ripellinova třetí básnická sbírka Notizie dal diluvio (Zprávy z potopy, 1969) zachycuje nedávné pražské události a přízračnou atmosféru „apokalypsy“. Duben roku 1969 je také poslední příležitostí k návštěvě Prahy: Ripellino sem přijíždí, aby se ve vinárně Viola zúčastnil večera poezie, uspořádaného na jeho počest.

Málokdo si dnes ještě pamatuje, že na podzim roku 1968 byl jmenován velvyslaneckým radou v Římě Jiří Pelikán. Ve své knize Il fuoco di Praga (Feltrinelli, Milano, 1978) o tom píše: „Situace byla značně komplikovaná. Vedle zaměstnanců ze staré školy, stalinistů, dogmatiků, nakloněných sovětské intervenci, zde pracovali ti, co podporovali ‚pražské jaro‘. Můj příjezd jen zvýšil napětí, protože dogmatici předpokládali, že posílím liberální ‚opozici‘. (...) To období od 1. listopadu 1968 do léta 1969 bylo nejtěžší v mém životě. (...) Sledoval jsem, jak úskočně se chovají lidé poté, co si uvědomili, že Dubček tuhle partii nevyhraje, jak hledají únikové cesty, nová místa a způsob, jak se zbavit nepohodlných svědků svých někdejších sympatií k ‚pražskému jaru‘. Byla to atmosféra, která mi připomínala druhou republiku v době po mnichovském diktátu v roce 1938...“

V souvislosti s evropskou levicí mluví Pelikán ve své knize o „rozporu mezi jejími sympatiemi k ‚pražskému jaru‘ a oddaností komunistické straně Sovětského svazu (...)“, přičemž zvláště komunistické strany „ospravedlňují svůj vztah k disentu teorií o nevměšování do ‚vnitřních záležitostí‘“.

Stejné dilema jako evropská levice prožívala po srpnu 1968 slavistika. V Itálii, kde komunisté byli druhou nejsilnější stranou, byl československý obrodný proces sledován s mimořádnou pozorností. Na přelomu 60. a 70. let zde vyšla řada překladů, článků i publikací věnovaných české kultuře, bedlivě byla monitorována i ekonomická sféra (Krize sovětského modelu v Československu, výbor statí z let 1967–1969, vydaný nakladatelstvím Einaudi r. 1970), byly překládány práce sociologů a filozofů (Kosík, Robert Kalivoda, Patočka). Rok po srpnových událostech vyšel v italském překladu sborník Praga non tace (Praha nemlčí), antologie československých protestů (poezie, písně, kabaret), s básněmi 33 básníků, písněmi devíti písničkářů (z toho 12 písní od Karla Kryla) a dvěma scénkami dvojice Lasica a Satinský.

V roce 1971 začal Jiří Pelikán vydávat v Římě časopis socialistické opozice Listy, v nichž mnoho otištěných příspěvků bylo napsáno v Československu, kde také byla větší část nákladu distribuována. Ve své knize k tomu Pelikán poznamenává: „Naše vztahy s domácí opozicí byly samozřejmě po celá léta předmětem neúnavného vyšetřování ze strany československé policie.“

Represe na sebe nedaly dlouho čekat: Po roce 1969 se pro A. M. Ripellina neprodyšně uzavřely hranice nejen do Československa, ale do všech států Varšavské smlouvy. Česká manželka bohemisty Gianlorenza Paciniho, který jako překladatel sledoval obrodný proces v Československu a podílel se také na překladu posrpnového sborníku, nedostala vízum k cestě do Československa. Mám dojem, že nepomohlo ani to, že manžel držel před československým konzulátem v Římě hladovku.

Nevím, jestli něco podobného probíhalo v jiných zemích, domnívám se, že pro osud italské bohemistiky byla fatální skutečnost, že v letech 1967–1971 působil na československém velvyslanectví v Římě jako kulturní atašé Vítězslav Rzounek, dlouholetý politický pracovník, absolvent Akademie společenských věd při ÚV KSSS v Moskvě, který zřejmě nakrátko podlehl iluzi o reformě komunistického režimu, ale o to usilovněji potom pracoval na tom, aby o jeho aktivitách v Římě v roce 1968 nic do Prahy neproniklo. K zahlazení stop dostal příležitost po svém návratu ze zahraniční mise, kdy se na jeden rok stal prvním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí. V roce 1972 nastoupil po vyhozeném Františku Buriánkovi jako vedoucí katedry české a slovenské literatury na FF UK v Praze, kde potom o tři roky později získal profesuru a byl mu udělen titul DrSc.

Lze si jen představit, jak vypadala Rzounkova hlášení o předním italském slavistovi, jehož jeden z článků o konci Pražského jara se jmenoval I topi del regime (Režimní krysy). Najednou byl Ripellino u nás považován – vedle Romana Jakobsona – za jednoho z úhlavních nepřátel naší normalizace v oblasti literární vědy. Pro filologa, stejně jako pro spisovatele, je kontakt s živým jazykem naprostou nezbytností. Stačilo ten kontakt přestřihnout: pro italskou slavistiku to samozřejmě nebyla situace nijak příjemná. A jak z ní ven? Nejjednodušší bylo do čela katedry bohemistiky v Římě (kterou stejně Ripellino vedl zadarmo!) postavit někoho, kdo by byl pro československou stranu přijatelný. Takovým ideálním kandidátem se jevila bezesporu dosavadní Ripellinova odborná asistentka Alena Wildová-Tosi, která se v roce 1968 nijak viditelně neangažovala. Nejhorší na celé té záležitosti bylo, že k tomuto řešení se dospělo nikoli po dohodě s Ripellinem, ale že se to odehrávalo víceméně za jeho zády a proti jeho vůli.

Alena Wildová-Tosi je bytost poněkud záhadná. Kromě celkem chudičké bibliografie jejích prací na internetu se o ní nedá prakticky nic zjistit. Jako absolventka romanistiky na FF UK (obor francouzština-italština) nastoupila zhruba v polovině 50. let jako překladatelka na našem velvyslanectví v Římě. Tehdy se jmenovala ještě Wildová-Němečková. Ve svém zahraničním působišti poznala zajímavého italského komunistu, známého a oblíbeného v kruzích římské intelektuální levice, a s požehnáním ministerstva zahraničních věcí se jí nakonec podařilo se za něho provdat, čímž získala italské občanství. Když vypršel její pracovní úvazek na československém velvyslanectví, nabídl jí pomocnou ruku A. M. Ripellino, který ji přijal na katedru bohemistiky jako lektorku.

O přidělení katedry bohemistiky v Římě požádala Wildová někdy v polovině 70. let na základě habilitační práce věnované K. H. Máchovi a jeho deníkům. Těžko říci, jak se někdejší absolventka romanistiky, tlumočnice a posléze lektorka češtiny v Římě dostala k necenzurovaným Máchovým deníkům, které i pro vědecké pracovníky byly do té doby velmi obtížně dostupné a rozhodně si je nemohli opsat ani ofotografovat (když o xeroxu si tehdy naše vědecké ústavy mohly nechat jen zdát).

Máchovskou studii Aleny Wildové nazvanou Un poeta romantico ceco vydalo v roce 1976 nakladatelství Marsilio za přispění autorčina benátského kolegy, někdejšího frekventata letního kursu jazykové školy v Praze z roku 1967. Při svém vzdělání si nepochybně musel povšimnout formálních nedostatků práce a patrně mohl rovněž zaznamenat ledabylost italské verze Máchových textů, jejichž překlad Wildová svěřila svým studentkám..

V témž roce 1976, kdy vyšla práce Aleny Wildové, objevil se v Praze – v nákladu dvaceti neprodejných bibelotů – soukromý tisk, v němž výtvarník Hamera publikoval Máchův deník z roku 1835 (verzi A a B) a rovněž deníkové záznamy otištěné Sabinou v roce 1845 (tedy tytéž texty, které najdeme u Wildové). Odborné pojednání v tomto samizdatu nahradila anarchisticky laděná kratičká předmluva, brojící proti „měšťáckému puritánství a lži“, podepsaná šifrou D. Z., za níž by se měla skrývat dvojice František Bulánek – Egon Bondy.

Když se Alena Wildová konečně ujala katedry bohemistiky, nic nebránilo tomu, aby byly obnoveny dobré vztahy s její mateřskou fakultou v Praze. Chovala se ostatně velice vstřícně, živě se také zajímala o aktivity naší literární emigrace a v době, kdy naše StB zuřivě pátrala po kanálech spojujících Pelikánovy Listy s naším disentem, udržovala profesionální kontakty s některými vyhozenými bohemisty, kteří tenkrát publikovali pod cizími jmény.

Zajímavým ukazatelem vývoje a proměny česko-italských vztahů je účast italských studentů na letních jazykových kursech, pořádaných od roku 1959 Filozofickou fakultou UK v Praze. Hned v roce 1960 se Letní jazykové školy zúčastnil jeden student z Itálie, v následujícím roce dva a jejich počet postupně narůstal, až dosáhl vrcholu v roce 1968, kdy při celkovém počtu 155 účastníků celkem 22 jich bylo z Itálie. Nebyli to jen studenti, postgraduálně se kursů účastnili kromě bohemistů i ostatní slavisté, kteří potom, v letech sedmdesátých většinou získali docentury a profesury na různých italských univerzitách (kromě Říma např. v Benátkách, Pise nebo Florencii). V roce 1969 počet italských účastníků Letní jazykové školy v Praze rapidně poklesl a o kursu konaném v roce 1970 dokonce archivní materiály chybějí. Zcela kritický pro kontakty mezi Římem a Prahou byl rok 1974, kdy z celkového počtu osmi frekventantů nebyl ani jeden z Říma. V následujících letech se situace pomalu začala normalizovat a mezi italskými účastníky kursů se opět začínají objevovat jména známá v italských slavistických kruzích. V roce 1978, tedy už po smrti A. M. Ripellina (21. 4.), se mezi jedenácti italskými účastníky Letní školy objevil student, o němž Ripellino už v roce 1976 s radostí a pýchou prohlásil, že je to nejnadanější žák, jakého kdy měl. Teď už nad ním sice nedržel ochrannou ruku, ale obávám se, že profesorova někdejší přízeň jeho chráněnci cestu rozhodně neumetla.

Nechci snižovat zásluhy profesorky Aleny Wildové-Tosi o další generaci bohemistů, které vychovala a naučila česky. Nicméně to, že byl v roce 1976 dosud aktivní A. M. Ripellino ve vedení katedry bohemistiky víceméně násilně nahrazen průměrnou tlumočnicí a překladatelkou, mělo podle mého názoru stejně tragické důsledky pro obor jako mnohé tehdejší personální změny na filozofické fakultě v Praze. Obávám se, že pro ty, kdo se v té věci angažovali, i pro ty ostatní, kteří toto řešení přijali s ulehčením, je dodnes obtížné si to připustit.

Co se A. M. Ripellina týče, ani srpnové události, ani další rány osudu ho nezlomily; podařilo se mu dokončit dílo, o němž jsme se mohli dočíst už v roce 1962 v rozhovoru, který poskytl týdeníku Kultura (č. 15): „Ze své lásky k Praze se hodlá vyznat v knize Praha magická, v které chce zachytit slavné epochy Prahy, její atmosféru, neopakovatelnost a její evropský význam na krocích, bloudění a objevech několika velkých postav od Rudolfa II. přes Máchu až po Kafku a Nezvala.“ Kniha Praga magica vyšla v nakladatelství Einaudi v červnu 1973 s fotografiemi Ripellinova syna Alessandra a s reprodukcemi obrázků Adolfa Hoffmeistera, Františka Tichého ad.

Český překlad knihy se objevil u nás nejprve jako samizdat, knižně ho vydalo exilové nakladatelství Index v roce 1978. Nebylo v silách překladatele Bohumíra Klípy, manuálně pracujícího vyhozeného historika a signatáře Charty 77, aby obdařil český převod díla stejnou lehkostí a jazykovým espritem, jaký má originál, ale zaslouží si úctu, že jako jediný z italštinářů byl v době normalizace ochoten se do tak obtížné a rozsáhlé práce pustit.

Ripellino sice do Československa nemohl, ale vracel se sem stále ve svých vzpomínkách i ve svých dalších dílech: v esejích, básních i v povídkové knize Storie del bosco boemo (Povídky z Českého lesa, 1975). V titulní próze této knihy se vyprávěč, v roli inspicienta, pohybuje po českém venkově ve společnosti potulných komediantů, z nichž představitel postavy nazvané Phantasus (jeden z bratří boha spánku Morfea), „truchlivý zjev s bezvousou tváří a odstálýma ušima, navlečený do fraku s bílým motýlkem a spoustou cinkajících medajlí“, se jmenuje Dubček.

Svou knihu Praga magica uzavřel Ripellino parafrází Halasovy básnické prózy Já se tam vrátím:

„A tedy: k čertu se všemi sýčky a zmršenými věštbami! Praha nikdy neztratí své kouzlo, nepřestane žít. To její utiskovatelé a hrobaři zmizí v propadlišti dějin. A já se tam snad vrátím. Určitě se tam vrátím. Stíny mého mládí, otevřte láhev mělnického v nějaké malostranské hospůdce! Přijedu do Prahy, abych v poetické vinárně Viola recitoval své verše. Přivedu s sebou své vnuky, své děti, ženy, které jsem miloval, své zmrtvýchvstalé rodiče, všechny své zemřelé. Praho, nás nezdolají. Odvahu, vydrž! Nezbývá nám, než se společně vydat na tu předlouhou chaplinovskou cestu naděje.“

Doufejme, že se k nám Angelo Maria Ripellino skutečně vrátí, jak by si zasloužil, a nejenom touto svou knihou.

Vzpomínka Arnošta Lustiga

„Pan Ripellino, jak si na něj pamatuju, byl ušlechtilý a vysoce vzdělaný italský učenec, obdivovatel češtiny a českých dějin, který kdyby si byl mohl vybrat druhý domov, neváhal by zvolit českou krajinu. Se svou českou ženou navštěvovali často naši zemi a já si ho pamatuju z 60. let z několika jeho pobytů na zámku na Dobříši, tehdejším útulku československých spisovatelů. Rád rozmlouval s autory a literárními vědci, kteří si ochotně vyslechli jeho názory a plány, mezi nimiž bylo i později uskutečněné dílo Magická Praha. Se svou ženou Elou překládal mj. prózy našich soudobých autorů a jejich zásluhou vyšla v italské obdobě naší Světové literatury moje povídka z Démantů noci Sousto. Pan Ripellino se staral o dobrou pověst českého písemnictví v Itálii. Byl to pokorný vědec, fanoušek všeho českého, s širokým evropským, nebo spíš světovým, rozhledem, a přitom člověk velice přátelský, s nímž byla čest se znát.

V roce 1968, po okupaci Československa pěti armádami sovětského impéria, jsem ho potkal v Itálii, kdy se do Říma dostala početná skupina bezradných lidí, kteří ještě nevěděli, jestli se mají vrátit do obsazené země, nebo emigrovat. Pan Ripellino se snažil pomoci, komu jen mohl. Mě osobně nechal na svém psacím stroji napsat delší článek pro týdeník L'Espresso o tom, jak se sovětská okupace podobá té někdejší německé a jak se cítí členové Komunistické strany Československa zrazeni a zklamáni.

Je to, jako kdyby měl pan Ripellino dvě osobnosti: jednu s tváří učence a znalce češtiny, českých poměrů a české literatury od nejstarších dob až po poslední trendy, a druhou přátelskou a sdílnou tvář člověka, s kterým je příjemné pobýt a poučit se od něho o věcech, kterých by si našinec často ani nevšiml. A najednou je díky tomuto italskému příteli objeví v jejich pozapomenuté důležitosti a velikosti. A tak vzpomínám na pana Ripellina a na jeho ženu jako na pár neokázalých lidí s chováním šlechticů a jen je mi líto, že takových lidí stále ubývá.“

Arnošt Lustig

Olga Hostovská-Castiellová (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.