Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Jaroslav Bouček: Polsko v publicistice historika Jana Slavíka

Jaroslav Bouček

Polsko v publicistice historika Jana Slavíka

Nejen k jednomu z témat minulého čísla

Český historik Jan Slavík (1885–1978) se již od mládí zaměřil na dějiny Ruska; svou první studii Habsburkové a Rusko (kde jsou zachyceny i vztahy k Polsku) zveřejnil jako student již r. 1906 a od r. 1917 se soustavně věnoval problematice ruské revoluce. Při výkladu revoluce vycházel ze zvláštnosti historického vývoje Ruska, ze srovnání průběhu a výsledků ruské revoluce s dřívějšími revolucemi v Evropě.

Události v Rusku Slavík komentoval v denním tisku, zejména v Národním osvobození, deníku Čs. obce legionářské. Roku 1925 se stal ředitelem Ruského zahraničního historického archívu při ministerstvu zahraničí; archív shromažďoval prameny k dějinám Ruska z řad ruské emigrace, a prezident T. G. Masaryk pověřil právě Slavíka, aby doplnil jeho hlavní dílo Rusko a Evropa k 2. vydání.

K problému ruské revoluce směřovaly Slavíkovy analytické články (Studie k dějinám ruské revoluce, 1926–1928) i reportérské relace (Co jsem viděl v sovětském Rusku, 1926), které nakonec vyústily v obsáhlé monografie Lenin a Leninova vláda 1917–1923. Zároveň Slavík velice aktivně zasahoval do problému koncepčního pojetí českých dějin i současných politických otázek. Vystoupil jako nejvážnější odpůrce odmítavých názorů svého učitele, historika Josefa Pekaře na husitství a kritik pozitivistického empirismu Gollovy historické školy, hájil československou politiku proti útokům Henleinovy strany. Po roce 1945 jako publicista důsledně vystupoval na obranu svobody slova a demokratických práv v Československu, což způsobilo jeho dlouhodobé umlčení po komunistickém převratu. Nadále komentoval současné události v rukopisných článcích, nazvaných souhrnně Do vykotlané vrby.

Polskými dějinami a problematikou česko-polských vztahů se Slavík zabýval především ve své publicistické činnosti. Roku 1930 vystoupil proti schematické tezi profesora Zdeňka Nejedlého, že Slované, kteří dosud v dějinách vystupovali jako nositelé reakce, se ruskou revolucí stali nositelé pokroku. Jako argument tehdy Nejedlý uvedl účast Jihoslovanů, Čechů a Rusů na potlačení maďarské revoluce roku 1848. Slavík v polemice připomněl účast Poláků na maďarské revoluci (Bem, Dembiński) a na celém Jaru národů, účast Poláků na revoluci v Itálii (Chrzanowski, velitel italského vojska; Mierosławski vedl revoluci na Sicílii, Mickiewicz organizoval polskou legii v Miláně) i na revoluci v Německu a odmítl i druhou část Nejedlého schématu, že s ruskou revolucí se Slované stali nositeli samého pokroku.

V článku ke stému výročí polského listopadového povstání Slavík poukázal na fakt, že přes vojenské porážky polské povstalecké úsilí v 19. století nebylo marné, udržovalo v Evropě vědomí o polské otázce. To se projevilo za první světové války, kdy každý polské národní snahy znal, zatímco českoslovenští představitelé museli teprve vykládat abecedu svých politických cílů. Na základě tehdejších studií polonisty Karla Krejčího vzpomněl ohlas polského povstání v Čechách, zejména rezervovaně negativní postoj Josefa Jungmanna, ale především jednoznačně propolské sympatie Františka Šafaříka, který tehdy odmítl lákavou vědeckou kariéru v Rusku a zůstal raději ve skromnějších podmínkách v srbském Novém Sadě.

V článku Čechové a Poláci upozornil na zdrženlivý vztah Poláků k ideji slovanské vzájemnosti. Sympatie Poláků jsou více na straně Maďarů než Čechů. Je to částečně dáno sociální strukturou společnosti, odlišnou od české, blízkými vztahy polské a maďarské aristokracie. Jiným důvodem je české stanovisko k mezislovanským sporům, spíše rusofilský postoj Čechů. S odvoláním na tehdejší knihu jugoslávského historika Milana Preloga (Pouť Slovanů do Moskvy r. 1867) Slavík psal o tom, jak cesta Palackého a Riegra do Moskvy v roce 1867 vzbudila roztrpčení v Polsku, i když se česká delegace v Moskvě vyslovila ve prospěch Poláků. Podle Slavíka Palackému a Riegrovi nelze ovšem nic vytýkat. Pod bezprostředním dojmem rakousko-uherského dualismu, od něhož se očekávaly horší důsledky, než se nakonec ukázaly, hledali oporu tam, kde to bylo možné. Hledajíce politickou oporu, snili Češi o Rusku bez ohledu na fakt, že ruská vláda nedávala Polákům ani to, co Čechům dávala rakouská.

Jiným důvodem polsko-českých sporů byl vztah polsko-ukrajinský v Haliči a zahrnutí několika milionů Ukrajinců do obnoveného polského státu. V tomto sporu nemohou být sympatie Čechů výhradně na straně Poláků, nemohou neuznat oprávněnost ukrajinských snah, i když se nemíchají do polsko-ukrajinských sporů a neschvalují některé pochybné metody národního boje Ukrajinců. Tím ale nerostou polské sympatie k Čechům. Jiným problémem je zahrnutí polské menšiny do československého státu, který byl další psychologickou překážkou polsko-českých vztahů.

Novým silným elementem bylo to, že Rusko nastoupilo cestu revoluce a sovětské Rusko absorbuje veškerou pozornost stoupenců i odpůrců tohoto sociálního experimentu. Ten ovšem sleduje celá Evropa a Polsko jako konzervativní stát zůstalo na pokraji zájmu veřejnosti. Potom se zdá, že Češi mají větší sympatie pro Rusko. Jiná by byla situace, kdyby sociální revoluce vypukla v Polsku. Autor uzavřel článek s tím, že sblížení Poláků a Čechů nemohou podnítit kontakty učenců, ale jen úsilí o společné politické a sociální ideály.

Na článek reagoval polský publicista Pawel Trzyniecki, který charakterizoval článek jako výborný, nicméně vyžadující opravy a doplňky. Idea slovanské vzájemnosti je dílem polského romantismu, autor připomněl Hoene-Wrońského. Zdůraznil také lepší úroveň maďarské propagandy v Polsku, která dobře využívá polskou mentalitu, mnohem důkladnější seznámení polskou historií a kulturou v maďarských školních učebnicích. Například od roku 1870 byla znalost polské hymny součástí maďarských školních osnov. V porovnání s tím byla československá propaganda v Polsku slabá, argumentuje racionálními a politickými důvody, málo apeluje na city romanticky orientovaných Poláků. Za Rakouska viděl Čech Polsko jako Halič, kam byli vládou odsouváni nadbyteční úředníci. Malá znalost Polska vyplývala podle Trzynieckého z toho, že zpravodajství z Polska je stále zprostředkováno přes Berlín a Vídeň. V polsko-ukrajinském sporu je jednostranně prezentováno ukrajinské stanovisko, centrum antipolského ukrajinského hnutí je v Berlíně a v Praze. To, že poměr těchto států je pouze korektní, je dáno ješitností diplomatů a státníků. Československo nemá koncepci své polské politiky, kterou neustále mění. Buď si není vědomé své historické role v Evropě, nebo geografická poloha nutí Československo k vyčkávání. Existovala jen kulturní spolupráce, kde je třeba více činů.

V odpovědi Slavík dodal, že pro rozvoj československo-polských vztahů je nezbytné se především rozejít se starými metodami vlády Ruska a Rakouska, sejít se na linii moderní národní a sociální politiky. Odmítl tvrzení, že Praha je centrem antipolské ukrajinské agitace – vláda ovšem nemůže uzavřít dveře ukrajinské emigraci, pokud dodržuje právní normy. V tomto bodě ovšem nemůže dojít ke shodě, pokud se nedojde ke shodě v názoru, že v moderním státě se má vládnout demokraticky.

Slavík také recenzoval dvě polské knihy o sovětském Rusku, zaujala ho zejména reportáž polského básníka Antoniho Słonimského Moja podróż do Rosji. V tomto beletristickém cestopise doprovázejí autora dvě imaginární postavy Nadšence a Skeptika, které ukazují na klady a zápory sovětské skutečnosti. Před návratem se přou o to, co řeknou doma. Odpověď autora na otázku nosiče na varšavském nádraží, jak to vypadá v Rusku, nakonec zněla: „I dobře, i zle.“ Takový opatrný závěr popudil sovětské kruhy proti Słonimskému, ale Slavík konstatoval, že Słonimského dojmy odpovídají jeho vlastním dojmům z návštěvy SSSR a Słonimského kniha převyšuje vše, co bylo dosud o Rusku do češtiny přeloženo.

V roce 1932 se Slavík zúčastnil rozsáhlé diskuse o Sovětském svazu a výsledcích první pětiletky, této diskuse se zúčastnili např. filozof Jan B. Kozák či spisovatel Jaroslav Kratochvíl. Vzbudila ohlas i v zahraničí. Výsledkem bylo i přetištění Slavíkova článku v poznaňském deníku ABC, kde byl Slavík polské veřejnosti představen jako jeden z nejlepších znalců SSSR.

Své názory na česko-polské vztahy shrnul Slavík roku 1938 v obsáhlejší studii ve Slovanském přehledu. Připomněl, že po stech letech se nenaplnila slova Jana Kollára, který v roce 1837 ve své knize o slovanské vzájemnosti očekával, že slovanské národy se sblíží po dosažení samostatnosti a svobody. Je třeba analyzovat situaci, kdy se jeden slovanský stát (Polsko) přiblížil německé říši, která hlásá program výboje proti slovanským národům. Analýza musí vycházet z historicko-sociologického poznatku, kam směřuje vývoj lidstva v posledních dvou stech letech a do jaké situace přivedl tento vývoj slovanské národy. Po přehledu polsko-ruského sporu, který je dán tím, že v Polsku je u moci sociální vrstva, jež byla v Rusku revolucí zničena, a politika této třídy je diktována antagonismem k sovětskému státu, shrnul Slavík historii česko-polských sporů.

Zdůraznil, že studie o historii těchto sporů trpí advokátskou metodou: Autoři pouze dokumentovali předem připravené teze, prováděli registr skutečných i údajných křivd a nespravedlností, zatímco je třeba analyzovat příčiny těchto sporů, jako je nadvláda jednoho národa nad druhým, útisk národních menšin, územní spory a rozdíly v zahraniční politice a především v sociální struktuře společnosti, které Slavík považoval za rozhodující.

Na druhé straně z konkrétní historické situace vyplývalo české rusofilství. Český národ byl v první polovině 19. století hospodářsky a politicky slabý, nemohl Polákům v jejich boji nijak pomoci, musel se snažit o udržení vlastního jazyka a neměl jiné posily pro své národní snažení než panslavistické sny, spojované s Ruskem. Postupně byli Češi z těchto panslavistických iluzí vyléčeni. Autor poukazuje na Riegrovo odmítavé hodnocení ruského zásahu proti Maďarům roku 1849 a oproti roku 1830 zvýšené české sympatie pro polské povstání v roce 1863. Česká veřejnost se ovšem nemohla ztotožnit s programem polské šlechty získat i země obývané Ukrajinci nebo Bělorusy. V tom se odrážela demokratická česká nechuť k polské aristokracii, která hrála naopak důležitou roli v rakouské politice (Gołuchowski, Potocki). Polští aristokraté nemohli mít pro český národ sympatie, protože Češi představovali typ národa bojujícího proti cizí šlechtě na svém území. Chlad polsko-českých styků setrval i za první světové války, kdy polským programem bylo obnovení nezávislosti, zatímco u Masaryka byl program nezávislosti pouze součástí širšího boje demokracie proti přežitkům feudalismu.

Odlišná sociální struktura byla také příčinou nepřátelství mezi obnovenými státy. Polští autoři líčili spor jako historii hříchů Čechů na polském národě (serióznější autoři jako S. Kasprzak a W. Łypacewicz, hrubší autoři typu T. Janowicze). Jejich výklady charakterizoval často citovaný výrok středověkého kronikáře Galla Anonyma: „Bohemi sunt Polonorum infestissimi inimici.“ Tak například Łypacewicz a Kasprzak vytýkali Čechům, že údajně bránili dovozu střeliva do Polska v roce 1920, zatímco sovětský tisk tehdy naopak obviňoval československou vládu, že vojensky podporuje polskou buržoazii. Spor ale nelze vyložit bez zřetele ke společenskému vývoji takových kategorií, jako jsou národ a stát. V historickém vývoji národní hnutí plní sociální funkci. Osvobození nebo sjednocení národa je spjato s vývojem k demokracii, je sbližováním společenských tříd. Tam, kde tento element chybí, je národní idea jen nástrojem reakce.

Předmětem útoku takové reakčního nacionalismu se podle Jana Slavíka stala ČSR. Všichni její sousedé mluví o potlačování svých menšin v ČSR v době, kdy u nich doma vládne nedemokratický režim. Základní rozpor je mezi autoritativním režimem v Polsku a československou demokracií. Tento antagonismus se prohloubil spojenectvím ČSR se SSSR. Dokud v Polsku budou rozhodovat vrstvy blízké pruským junkerům a maďarským magnátům, není možné česko-polské sblížení, stejně jako není možno polsko-ruské sblížení bez demokratizace Polska z jedné strany a zmírnění revolučního radikalismu v SSSR z druhé. Slavík dále uvedl zhoršení polsko-československých vztahů do souvislosti se sblížením Polska a Německa. Příčinu tohoto zhoršení viděl nikoliv ve sporech o Těšínsko, ale v antidemokratickém režimu v Polsku: „Zvedá-li se ze strany polské nacionalistická kampaň..., dochází k tomu současně s omezováním demokratických a parlamentních svobod v Polsku, zvedá se křivka polsko-německého přátelství... Zvítězí-li demokracie, česko-polský spor na Těšínsku bude vyřešen hravě,“ soudil Slavík.

Jaroslav Bouček (1952) je historik.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.