Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 6 > Štěpán Steiger: Polsko – největší mezi malými?

Štěpán Steiger

Polsko – největší mezi malými?

Tísněno ze západu Německem a z východu Ruskem, zvedalo Polsko v průběhu svých dějin hlavu tím výš a snažilo se zdůrazňovat svou velikost – v každém ohledu – často víc, než odpovídalo skutečnosti viděné zvenčí. Vzhledem k tlaku sousedů hledalo celkem přirozeně spojence jinde v Evropě. Historicky je dáno, že se neobracelo k jihu – Maďary sotva mohlo považovat za oporu (Slováci nebyli ani sdostatek samostatní) – zbývala tedy jen Evropa západní a v ní vlastně pouze Francie. Proto bývalo Polsko tradičně frankofilské, podobně jako Československo mezi dvěma válkami. Nepřekvapí tedy, že i dnes, poté, co se země vymanila z někdejšího sousedského tlaku – Německo je považováno oficiálním Polskem za smírného souseda a jenom vůči Rusku se podle svého přesvědčení musí čas od času vymezovat –, se Polsko sbližuje nejvíce s Francií.

Za pozornost stojí, že v dané chvíli utužuje tento vzájemný vztah tím víc, jelikož se cítí velmi zklamáno Spojenými státy, do jejichž náruče se hodlalo vtisknout podobně jako Topolánkovo Česko, a to z téhož důvodu – polská vláda byla přesvědčena, že je na nejlepší cestě získat nejenom americkou vojenskou základnu, nýbrž i protiraketovou obranu rozmístěním střel typu Patriot. Když se tak nestalo a takřka symbolicky byl americký slib zrušen ve výroční den sovětské invaze do Polska v roce 1939, oficiální Polsko jako by se probudilo z pošetilého snu a považovalo americký postup téměř za zradu. Také proto se zrodil, jak tvrdí polský tisk, „pakt Tusk – Sarkozy“. Polský ministr pro evropské záležitosti Mikołaj Dowgielewicz sice tvrdí, že jde o polskou iniciativu obdobnou té, která vyvrcholila polsko-švédskou dohodou o „východním partnerství“, ale není pochyb, že deklarace polsko-francouzského summitu, podepsaná 5. listopadu premiérem Tuskem a prezidentem Sarkozym, má dosah mnohem výraznější.

„Před rokem,“ říká prohlášení hned po úvodní větě, „jsme se rozhodli uzavřít strategické partnerství, jehož významnou částí je obrana a bezpečnost. Dnes jsme se rozhodli tento společný záměr dále rozvinout.“ Společná obranná a bezpečnostní politika, jak ji deklarace upřesňuje, považuje takovou evropskou politiku za vzájemně se doplňující s politikou NATO. (U obou organizací se do značné míry překrývá členství, obě rovněž sídlí v Bruselu, kritici však tvrdí, že soužití obou se podobá soužití kočky se psem. Pokud jde o úlohu USA, má chystaná „nová strategie NATO“ vyjasnit mj. i vztah USA a EU.) K palčivé otázce Afghánistánu, kterou deklarace považuje za největší „výzvu“, oba signatáři prohlašují, že budou „podporovat Afghánce tak dlouho, jak bude třeba, aby byli teroristé zbaveni bezpečného útočiště a afghánský lid byl s to převzít odpovědnost za vlastní bezpečnost“. Pokud jde o vzájemnou vojenskou spolupráci, uvádí se řada konkrétních opatření od výměny důstojníků a užší spolupráce speciálních jednotek až po spolupráci obranného průmyslu. Zdůrazněna je rovněž politika nerozšiřování jaderných zbraní, o níž povedou obě strany další diskusi, stejně jako vyjadřují uspokojení s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 187, jež „je úhelným kamenem v přípravách na konferenci o revizi smlouvy o zákazu rozšiřování jaderných zbraní“.

Polsko se cítí o to významnějším partnerem Francie, že až dosud úlohu jejího hlavního spojence v otázkách společné evropské obrany hrála Velká Británie. Britští konzervativci, kteří téměř s jistotou vyhrají na jaře 2010 volby, jsou euroskeptici a signalizují už, že tyto problémy je nezajímají. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski proto nadhodil možnost polského spojenectví francouzskému kolegovi Bernardu Kouchnerovi, když ten u něj v červenci pobýval na jeho chatě. Kouchnerovi se iniciativa zamlouvala – také po zkušenosti s polskou účastí na evropské misi v Čadu – a následující konzultace na různých úrovních vyvrcholily deklarací.

Není divu, že se Polsko může považovat za významnou evropskou zemi, zřejmě „mocnost“, byť střední velikosti. Iniciativa ovšem může pocházet i od zemí malých (za „malé“ považovaných). Současné Česko, mohli bychom si povzdychnout, je malé v každém ohledu, a pokud mu náhoda přihrála předsednictví EU, třeba konstatovat, že to s iniciativou zrovna nepřehánělo. Ani do budoucna to nevypadá lépe. Nejsme teď i národem malých lidí?

Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.