Štěpán Steiger

Polsko – největší mezi malými?

Tísněno ze západu Německem a z východu Ruskem, zvedalo Polsko v průběhu svých dějin hlavu tím výš a snažilo se zdůrazňovat svou velikost – v každém ohledu – často víc, než odpovídalo skutečnosti viděné zvenčí. Vzhledem k tlaku sousedů hledalo celkem přirozeně spojence jinde v Evropě. Historicky je dáno, že se neobracelo k jihu – Maďary sotva mohlo považovat za oporu (Slováci nebyli ani sdostatek samostatní) – zbývala tedy jen Evropa západní a v ní vlastně pouze Francie. Proto bývalo Polsko tradičně frankofilské, podobně jako Československo mezi dvěma válkami. Nepřekvapí tedy, že i dnes, poté, co se země vymanila z někdejšího sousedského tlaku – Německo je považováno oficiálním Polskem za smírného souseda a jenom vůči Rusku se podle svého přesvědčení musí čas od času vymezovat –, se Polsko sbližuje nejvíce s Francií.

Za pozornost stojí, že v dané chvíli utužuje tento vzájemný vztah tím víc, jelikož se cítí velmi zklamáno Spojenými státy, do jejichž náruče se hodlalo vtisknout podobně jako Topolánkovo Česko, a to z téhož důvodu – polská vláda byla přesvědčena, že je na nejlepší cestě získat nejenom americkou vojenskou základnu, nýbrž i protiraketovou obranu rozmístěním střel typu Patriot. Když se tak nestalo a takřka symbolicky byl americký slib zrušen ve výroční den sovětské invaze do Polska v roce 1939, oficiální Polsko jako by se probudilo z pošetilého snu a považovalo americký postup téměř za zradu. Také proto se zrodil, jak tvrdí polský tisk, „pakt Tusk – Sarkozy“. Polský ministr pro evropské záležitosti Mikołaj Dowgielewicz sice tvrdí, že jde o polskou iniciativu obdobnou té, která vyvrcholila polsko-švédskou dohodou o „východním partnerství“, ale není pochyb, že deklarace polsko-francouzského summitu, podepsaná 5. listopadu premiérem Tuskem a prezidentem Sarkozym, má dosah mnohem výraznější.

„Před rokem,“ říká prohlášení hned po úvodní větě, „jsme se rozhodli uzavřít strategické partnerství, jehož významnou částí je obrana a bezpečnost. Dnes jsme se rozhodli tento společný záměr dále rozvinout.“ Společná obranná a bezpečnostní politika, jak ji deklarace upřesňuje, považuje takovou evropskou politiku za vzájemně se doplňující s politikou NATO. (U obou organizací se do značné míry překrývá členství, obě rovněž sídlí v Bruselu, kritici však tvrdí, že soužití obou se podobá soužití kočky se psem. Pokud jde o úlohu USA, má chystaná „nová strategie NATO“ vyjasnit mj. i vztah USA a EU.) K palčivé otázce Afghánistánu, kterou deklarace považuje za největší „výzvu“, oba signatáři prohlašují, že budou „podporovat Afghánce tak dlouho, jak bude třeba, aby byli teroristé zbaveni bezpečného útočiště a afghánský lid byl s to převzít odpovědnost za vlastní bezpečnost“. Pokud jde o vzájemnou vojenskou spolupráci, uvádí se řada konkrétních opatření od výměny důstojníků a užší spolupráce speciálních jednotek až po spolupráci obranného průmyslu. Zdůrazněna je rovněž politika nerozšiřování jaderných zbraní, o níž povedou obě strany další diskusi, stejně jako vyjadřují uspokojení s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 187, jež „je úhelným kamenem v přípravách na konferenci o revizi smlouvy o zákazu rozšiřování jaderných zbraní“.

Polsko se cítí o to významnějším partnerem Francie, že až dosud úlohu jejího hlavního spojence v otázkách společné evropské obrany hrála Velká Británie. Britští konzervativci, kteří téměř s jistotou vyhrají na jaře 2010 volby, jsou euroskeptici a signalizují už, že tyto problémy je nezajímají. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski proto nadhodil možnost polského spojenectví francouzskému kolegovi Bernardu Kouchnerovi, když ten u něj v červenci pobýval na jeho chatě. Kouchnerovi se iniciativa zamlouvala – také po zkušenosti s polskou účastí na evropské misi v Čadu – a následující konzultace na různých úrovních vyvrcholily deklarací.

Není divu, že se Polsko může považovat za významnou evropskou zemi, zřejmě „mocnost“, byť střední velikosti. Iniciativa ovšem může pocházet i od zemí malých (za „malé“ považovaných). Současné Česko, mohli bychom si povzdychnout, je malé v každém ohledu, a pokud mu náhoda přihrála předsednictví EU, třeba konstatovat, že to s iniciativou zrovna nepřehánělo. Ani do budoucna to nevypadá lépe. Nejsme teď i národem malých lidí?

Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů